Dvoudenní beskydský trek z Frenštátu pod Radhoštěm přes Velký Javorník, Radhošť, Smrk a Lysou horu

Z Frenštátu pod Radhoštěm do Krásné, dvoudenní beskydský trek

Fyzická příprava na náš osmidenní trek z Ostravy do Tater se nesměla podcenit. Přece jen osm dní na cestě "po vlastních" jsme nikdy neabsolvovali. O krkonošském treku jsem vám již psal. A protože jsme nechtěli nechat nic náhodě, tak přibližně měsíc před samotným osudovým trekem jsme si řekli, že ještě absolvujeme jeden přípravný u nás v Beskydech, abychom si vyzkoušeli své možnosti a taky abychom věděli, jak se na takovou cestu zařídit. A přece jen beskydská krajina byla (a stále je) našemu karpattreku více podobná než ta krkonošská.

Možná si říkáte, že článků o Beskydech je už na Trekingu hodně. Máte pravdu, je jich tu dost, ale jak se říká, opakování je matka moudrosti. Navíc se možná můj pohled na věc bude trošku lišit od ostatních, možná bude stejný.

Já osobně mám, "ty moje" Moravskoslezské Beskydy moc rád. Jsou to hory pro mě nejbližší, absolvoval jsem v nich už nespočet různých výletů a túr a vždy se sem rád vracím (alespoň jednou za týden ). A když si říkám, že už mě nemohou ničím překvapit, tak mě překvapí… například při nedávném mém výplazu na Lysou horu (1 323 m) moc nechybělo a šlápl jsem na zmiji. Tak pojďme na trek…

Vzhůru na Velký Javorník

S kamarádem Lupíkem máme sraz v Ostravě na nádraží. Já klasicky jako vždy přicházím na poslední chvíli, tak akorát na příjezd vlaku. Vlakem se přepravujeme do Frenštátu pod Radhoštěm. Protože zde jsme celkem brzo, zastavujeme se ještě v obchodě pro snídani a pro jídlo s sebou na cestu.

Čtěte také: Přechod Moravskoslezských Beskyd: Beskydský Karpattrek (1) aneb…

Poté se vydáváme po červené značce napříč Frenštátem. Zde se hned ze startu projevuje to, proč nemáme rádi turistické trasy přes města. Jako vždy ztrácíme ve změti ulic značku. Poprvé hned u frenštátského náměstí.

Ze vzniklé situace se vymotáváme mapkou města, kterou jsme si vzali v infocentru a dostáváme se na zelenou značku, která nás má vést na Velký Javorník (917 m). Zelenou značku posléze ztrácíme za městem v místech, kde bychom již měli odbočovat do lesa. Naštěstí se nějakou "zkratkou" dostáváme zpět na chodník.

Konečně jsme v lese. Ačkoliv Velký Javorník není nikterak obrovský kopec, krpál na něj vede výživný, zvláště pak v těchto letních parnech. Za toto jasné a horké letní počasí jsme alespoň odměněni pěknými výhledy, i když omezenými stromy, do Podbeskydské pahorkatiny.

Při závěrečném stoupání od rozcestníku Pod Javorníkem na samotný Velký Javorník si cestou v lese vzpomínám, když jsem tudy šel na jaře, jak všude kvetly sněženky a bledule. Byl to nádherný pohled na budící se přírodu.

Za námahu při výstupu v letním vedru na Javorník je člověk odměněn tím, že na vrcholku je chata. Neváháme, sedáme si do stínu na lavičku a dáváme si orosené chladné pivo. To jen zasyčí, takže si pro jistotu dáváme ještě jedno. Nemůžeme si odpustit výstup na rozhlednu, protože svrchu jsou rozhledy do všech světových stran. Pokocháme se a pokračujeme dále, protože času není nazbyt.

Z Javorníku na Pustevny

Po červené značce klesáme k rozcestníku Malý Javorník. Samotný Malý Javorník (838 m) obcházíme po modré značce. Nevede na něj značený chodník. Lesem klesáme až do sedla Pindula (552 m). Bohužel ztrácíme metry, ale takové naše Beskydy jsou. Krásné a tvrdé zároveň. Pindula je sedlo mezi Javorníkem a Radhoštěm, vede přes něj hlavní tah mezi Frenštátem a Rožnovem pod Radhoštěm.

Hned ze startu z Pinduly nás čeká stoupáníčko na vršek Kání (678 m). Kousek klesáme, abychom vzápětí mohli stoupat přes Velkou Polanu (981 m) až na posvátný Radhošť (1 129 m). Vedro už je opravdu neúprosné proto s velkým nadšením vítáme studánku u rozcestníku Černá hora, nacházející se ještě před Velkou Polanou.

Plnými doušky pijeme ze studánky a až posléze zjišťujeme z informace na studánce, že voda je nevhodná k pití (obsahuje E. Coli). Piju dál, snad to se mnou nezamává. Abych E. Coli aspoň nějak přebil, neopovrhávám hojností borůvek, kterých se urodilo neuvěřitelné množství. Opravdu se nedá odolat.

Na Radhošti u kapličky si dáváme pauzu, sušíme propocená trička. Chvilku se vyvalujeme na sluníčku, abychom aspoň trošku chytli bronz, a pak pokračujeme stále po modré značce. Na hřebeni je ten den lidí jak na Václaváku (no jo, je víkend a navíc prázdniny). Na lidi působíme možná komicky, když kráčíme s plnou polní, stejně jako na nás působí komicky slečinky v podpatcích anebo muži zapadající spíše do nějakého klubu ve městě, než na hory.

Hřeben rychle procházíme, zastavujeme se jen na chvilku u sochy boha Radegasta. Na samotných Pustevnách (1 020 m) se nestavíme ani na pivo. I když je tu kulturních zařízení dostatek, přece jen davy by nás zdržovaly.

Rychle na Martiňák

Z Pusteven po červené značce stoupáme na Tanečnici (1 084 m). Oddechujeme od nadmíry turistů, zde už raději většina z nich nechodí. Pokračujeme na Čertův mlýn (1 206 m). Nejprve klesneme a pak (znalci jistě oceňují) strmě stoupáme na vrchol. S plnou polní a ve vedru opravdu oceňuji pěti body z pěti, kde pět znamená nejhorší.

Po krátké pauze na vrchu jdeme dál po zelené značce. Kousek pod vrcholem je krátká odbočka k přírodnímu dílu (možná dílu starých pohanských obyvatel této oblasti) Čertův stůl. Opravdu připomíná starodávné dolmeny.

Zelená značka nás vede přes vrch Bukovina (998 m) až na Martiňák (asi 800 m). Po cestě, kousek od chaty, u rozcestníku Bařiny je parádní turistický přístřešek, vhodný k bivaku. My jdeme na chatu na Martiňáku a dáváme si pivo, které jsme si odpustili na Pustevnách.

Až pod Smrk

U chaty Martiňák chvíli sedíme a dáváme se do řeči s turisty z Krkonoš, kteří jsou zde ubytování. Konstatují, že v Beskydech se jim moc líbí. Poté pokračujeme po modré značce až na Podolánky. U zdejšího hotelu Srdce Beskyd pociťuji, že už se na mně podepisuje únava.

Nejraději bych zůstal na noc zde, navíc je už i večer a za chvíli se bude stmívat. Lupík nám ovšem vyhlédl bivak u chaty Hubertky. Takže i přes mé protesty pokračujeme po modré až na rozcestí Polana (890 m). Na tomto rozcestí se napojujeme na červenou značku, rád bych zde už rozložil karimatku a spacák, ale vidina přístřešku ve mně ještě koncentruje poslední zbytky sil.

Dál stoupáme, teď již po červené až k Hubertce (1 150 m). Bohužel na místě zjišťujeme, že na chatě je ubytovaná rodina s dětmi, takže jdeme ještě asi 10 výškových metrů nad chatu na polní cestu vedoucí víceméně po vrstevnici.

Na polňačce konečně rozkládáme bivak. Cesta je sice zarostlá trávou, ale neřeším to. Cítím, že už mám svalovou horečku, takže rychle zaléhám do spacáku a dopuju se práškem. Bohužel (školácká chyba) na nás padá rosa a v noci se navíc zvedl studený vítr.

Vytvářím si alespoň malé závětří z krosny, ať mi tak hodně neprofukuje spacák. Celou noc je mi sice zima a moc se neprospím, ale i tak si tělo alespoň trošku odpočine. A je z toho aspoň důležité ponaučení pro pochod do Tater.

Přes Smrk na Lysou horu

Po téměř probdělé noci dáváme ráno lehkou snídani, balíme se a vyrážíme dál. Jsme dost vysoko, takže na Smrk (1 276 m) to máme opravdu kousek. Jdeme přes mrtvý les, je smutné na něj hledět, ale jde vidět, že už se pomalu oživuje a na druhou stranu se z něj otevírají pěkné výhledy.

Vystupujeme na nejvyšší horu moravské části Moravskoslezských Beskyd - na Smrk. Protože slunce už začíná pěkně péct, rozkládáme mokré věci a necháváme je proschnout. Kocháme se nádhernými výhledy na Podbeskydskou pahorkatinu, na Lysou horu a na vrcholy, které jsme již na našem treku prošli. Jakmile jsme dost nabažení a máme dostatečně suché věci, dáváme se na sestup na Ostravici.

Naše cesta nyní povede po červené značce až na Lysou horu. Cesta ze Smrku vede převážně lesem. Nejprve klesá do Sedla pod Smrkem (1 140 m), poté vede chvíli po vrstevnici, odkud se otevírají pěkné výhledy dolů do údolí Ostravice a na Lysou.

Po cestě nabíráme vodu ze studánky Tajemná Řásnovka. Nutno podotknout, že chodník na vrstevnici bývá v zimě a z jara zvláště nebezpečný, protože je na severní straně a tudíž bývá dlouho namrzlý. Nyní je ovšem léto, takže ho zvládáme bez problémů a nakonec klesáme až do obce Ostravice. Láká nás poutač na místní pivovárek, ale odoláváme. Je víkend, takže zde stejně bude spousta lidí.

Davy nás čekají i při výstupu na Lysou horu. Dá se říct, že z Ostravice (vlastně už delší dobu nad Ostravicí cestou ze Smrku do samotného centra obce) vede cesta po asfaltce až téměř na Butořanku (asi 730 m). Zde je opět možnost, kousek pod Butořankou, nabrat vodu ze studánky. Poté cesta vede kolem chat a nad nimi stoupá až na rozcestník Lukšinec (asi 950 m).

Místní přístřešek je plně obsazen turisty. Davy se zde opět valí jak na Václaváku. A my opět s plnou polní působíme dost bizarně. Stoupák z Lukšince až na Lysou nám dává zabrat (vedro a nedospanost), ale zvládáme. Nakonec pivo v Šantánu na vrcholu Lysé je dostatečná motivace.

Závěr z Lysé hory do Krásné

Času máme dostatek, takže na Lysé relaxujeme dobrou hodinu a půl. Půl hodiny trvá stání ve frontě na pivo. Poté se kocháme výhledy, i když nejsou stoprocentní, ale jde vidět aspoň až na Malou Fatru (Tatry jsem zatím viděl jen v zimě při inverzi, anebo při hodně mrazivém počasí) a relaxujeme.

Lysou horu (1 323 m) mám hodně rád, jednak proto, že je to nejvyšší hora slezské části Moravskoslezských Beskyd, jednak proto, že je to prostě moje srdcovka. Je pravda, že tyto víkendové výstupy s davy turistů a půlhodinovými frontami na pivo a polívku nemusím. Ale rád si tu zajdu přes týden, kdy je zde turistů poskrovnu, člověk si zde udělá slušné převýšení na krátkou vzdálenost (nějakých 900 m na 8,5 km z Ostravice) a jsou zde nádherné výhledy (momentálně je dost fascinující i to, když si člověk obhlídne, co všechno vlastně prošel na svém treku, až tomu sám nemůže uvěřit).

Loučíme se s Lysou, nasazujeme krosny a dáváme se na sestup. Sestupujeme po žluté, přes rozcestí Malchor, loučíme se s výhledy na Ondřejník, Travný, Ropici, Javorový a další hory, než zapadneme do lesa. Celý sestup po žluté je relativně dost prudký, takže dává zabrat kolenům.

Náš trek končí v Krásné na autobusové zastávce Rekreant. Ne, že by se nám nechtělo jít dál, ale máme své povinnosti - práce. Vydařený trek slavíme v hospůdce u zastávky pivem, protože máme dobrou hodinu, než nám pojede autobus.

Shrnutí

Hodnotím jako středně náročný trek. Jistě by se dal lépe rozložit na etapy, než byly naše porce. Z hlediska množství horských chat za přijatelné ceny by se dal naplánovat krásně na lehko, se spaním v chatách. Ale zase spaní venku, taky není k zahození.

Po cestě je množství pitných studánek, případně se dá voda nabrat v chatách (E. Coli se na nás nijak nepodepsala za celou dobu pochodu ani nikdy později, tak snad je i výše zmiňovaný pramen bezproblémový, anebo nám pomohly ty borůvky). To samé platí pro jídlo - dá se řešit v chatách.

Zde bych si snad jen dával pozor, které dny jdu a v kterém ročním období, protože se mi nejednou stalo, při mých toulkách po Beskydech, že jsem šel přes týden a spoléhal jsem na chatu po cestě, že si dám jídlo a měli zavřeno. Jinak mohu jen vřele doporučit všem nadšencům pro delší treky.

• 1. den: 37,6 km, celkové stoupání: 2 269 m
• 2. den: 22,4 km, celkové stoupání: 1 055 m
• Celkem: 60,0 km, celkové stoupání: 3 324 m

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.