Arctic Circle Trail aneb polární trek v Grónsku - za Inuity, polárními psy a jedovatou kytkou

Arctic Circle Trail na největším ostrově světa

Trasa Arctic Circle Trail v Grónsku je považována za jeden z nejlepších výletů na dlouhou vzdálenost. Stezka se táhne téměř 200 kilometrů od okraje ledovce poblíž Kangerlussuaqu k rybářskému městečku Sisimiut na západním pobřeží. V závislosti na kondici a počasí její překonání může trvat 7 až 12 dnů. Kromě několika dřevěných srubů pro ukrytí ve špatném počasí a jednoho mostu přes největší řeku tato trasa nenabízí žádné vymoženosti. Běžná turistická sezóna trvá od června do srpna, a každý rok trail zdolá 500 až 1 300 jedinců.

Krajina podél cesty je velmi rozmanitá a mění se s každým kilometrem, kterým se blíží k pobřeží. Prochází nízkými údolími pokrytými mnoha jezery, a ve střední části šplhá přes horské hřebeny o relativně malé absolutní nadmořské výšce. Jediné osady jsou umístěny na začátku a konci treku, což znamená, že si turista musí nést s sebou veškeré jídlo a výbavu na přežití po celou dobu túry.

Rizikem je naprostý nedostatek civilizace s absencí telefonního signálu, a je nutné být připraven na neočekávané události nebo případ nouze. Samotní turisté by měli mít zkušenosti s přežíváním v osamělé divočině, znát své hranice včetně rozpoznání krize a zlomových bodů, rozpoznat změnu počasí a mít schopnost číst v mapách a dokázat se orientovat pomocí mapy a kompasu.

Jak musel ráno Luboš stan rozlámat aneb dnes je to na rukavice

Než jsme šli spát, jasné nebe dávalo vědět, že nastane mrazivá noc. A taky že ano. Luboš si, stejně jako včera, oblékl péřovku a v ní chrněl až do rána, já noc přečkala pouze v mikině. A ve spacáku samozřejmě, spát bez spacího pytle by bylo o život. Zde se ukázalo, že mé rozhodnutí seběhnout včera večer s Lubošem k vodě a donést si litr na první vaření bylo správné, neprochladla jsem díky tomu, a vytvořila jsem si tak dostatek vnitřního tepla, které mi pak pomohlo zahřát se ve spacáku i bez péřovky.

Když mi poprvé zařinčel budík, Luboš s obrovskou vehemencí začal rozepínat svůj spacák a následně i stan, prý se mu už několik hodin chce strašně čurat, ale musel to vydržet, jelikož se nemohl v noci dostat ze stanu. Náš zelený přístřešek byl totiž celý celičký pokryt silnou ledovou krustou, kterou nebyl schopen tiše překonat, a poněvadž mě nechtěl probudit, rozhodl se čekat až na ráno.

Dobývání se ven mu nyní i s mou pomocí zabralo dobrých 15 minut, protože bylo nutné zevnitř co nejvíce ledu obouchat, zejména v oblasti předsíňky, kde máme vchod, a stan vyloženě rozlámat. Museli jsme to provádět velmi opatrně, abychom přístřešek nepoškodili, a otevřít zamrzlý zip byl nadlidský úkol, ale podařilo se. Venku, jak mi Luboš poněkud zkřehle hlásil, bylo vše mrzlé na kost.

Zatímco já si ještě užívala válení se ve spacím pytli, on se dožadoval rukavic, neboť dnes to totiž je na rukavice. Tímto mě tedy přiměl se plně probrat, jelikož zatímco péřovku jsem mu běžně podávala i poslepu, tedy bez nutnosti otevřít byť jen jedno očičko, tak kvůli rukavicím jsem musela prohrabat jeho část stanu a nalézt palčáky ve žlutém nepromokavém vaku s fixem namalovaným nápisem "čepice".

Když je řeč o smyslovém orgánu reagujícímu na světlo, Lubošovo oko se nezlepšilo, ale ani nezhoršilo. Provedla jsem znovu úkon nakapání antibiotika do spojivkového vaku, a v duchu dumala, nakolik může být problém, že mé ruce jsou nemyté 12 dnů. Vlastně ne, co to kecám, já si je přeci drhla 9. den treku ve srubu Innajuattoq!

Když už jsem se tedy proti své vůli nacházela při vědomí, odhodlala jsem se vstát, rozepla spacák, oblekla péřovku, nasadila kulicha, a vlezla statečně do okolní ledničky.

Jak něco dupalo kolem stanu

V noci něco dupalo kolem stanu a vydávalo zvuky charakteru frkání, hrabání a funění, což mě nechávalo zcela klidnou, byť v oblasti žijí potenciálně nebezpečná zvířata. Podobné situace jsme už na trecích zažili, a vzpomínám si, jak v roce 2014 při cyklo putování v severním Finsku nám jakési zvíře pochodovalo po tábořišti. Tehdy jsme řešili, zda je menší než stan, či větší než stan, a pokud je větší, tak nakolik je cyklista součástí jeho potravinového řetězce.

Luboš, který tuto noc spal jako nemluvně, zababušený v péřovce, mi nevěřil, že jsem nějakého živočicha slyšela poblíž, a o reálnosti mého tvrzení se přesvědčil poté, co našel rozhrabanou kakací jámu a odvalený jeden kámen z plachty, pod níž skladujeme batohy. Ta druhá skutečnost nás utvrdila v tom, že se muselo jednat o živočicha relativně silného, protože šutry, sloužící nám jako těžítko, pár kilo určitě mají, což by rozhodně liška či polární zajíc neodstrčili jen tak. Co nám ale běhalo kolem stanu, netušíme, a raději ani vědět nechceme. A vůbec, nebylo lepší, že jsme nereagovali, pro zvíře zjevně nebezpečí nepředstavovali, sežrat nám už taky nemělo co, takže se raději v poklidu odebralo jinam?

Neměli jsme ani prokousané batohy, což byla skutečnost, které jsme obávali nejvíce. Podle toho, co jsem nalezla i na oficiálních stránkách k trailu, jakýsi druh zdejšího hlodavce je schopen, a běžně to taky dělá, prohryzat se batohem a stanem za účelem dostání se k potravě. Problém není v tom, že by zvíře sežralo turistovi kompletní jídlo, a on tak vyhladověl, ale tkví v poškození stanu a batohu. Bez stanu se nedá spát, bez batohu se nedají nést věci.

Něco v terénu opravitelné je, ale s něčím si prostě ve stávajících podmínkách poradit nedokážeme, což by třeba otvor velikosti dlaně někde v dolní části báglu byl. Nezapomeňte, že při nesených třiceti kilogramech je materiál hodně napínaný a zatěžovaný. Nevím, kolik pascalů je schopen vyvinout plně naložený vnitřek, ale obávám se, že i po zalepení by vybavení vyhřezávalo ven, navíc si nejsem jistá, nakolik by naše kobercová páska na materiálu batohu spolehlivě držela. Už mám za sebou provizorní lepení díry v batohu, která vznikla neopatrným rozbalováním kokonu po příletu do Finska, kdy si Luboš prostřihl díru zvící dlaně do svého batohu, a tehdy má oprava vydržela asi hodinu.

Jak jsem si čistila zuby čajem aneb muži jsou z Marsu, ženy z Venuše

Domnívám se, že typická ženská rozhodně nejsem. Nesnáším serepetičky, nosím pouze kalhoty, chodím ostříhaná nakrátko, nenávidím růžovou barvu, rozlišuji pouze šest základních barev, přesto jsou ale situace, kdy mezi mnou a Lubošem coby příslušníkem mužského pokolení zeje obrovská propast. Dnešek toho byl opět důkazem.

Jelikož jsem při obsluze vařiče musela urgentně utíkat ke kakací jámě, aniž bych stihla dokončit proces vaření, vydala jsem Lubošovi jasný, přesně definovaný a specifikovaný příkaz k obsluze vařiče. Jaký byl tedy můj šok, když po vykonání potřeby jsem se vrátila na tábořiště, odlila si ohřátou vodu do skládacího hrnku a šla si čistit zuby, abych zjistila, že to provádím čajem! On zjevně nepochopil, že se má postarat o vařič ve smyslu, aby se voda ohřála a nepřevřela, vnesl do toho vlastní invenci, a naházel do vroucí vody pytlíky s čajem. Nezabili byste ho? Čaj jsme měli dávno navařený a nalitý do všech termosek, a já si nyní pouze potřebovala ohřát vodu na mytí.

No tak jsem si vyčistila zuby čajem, no a co. Jsou i horší věci, jako třeba připravit z minerálky jídlo či zalívat si expediční stravu čajem. Obojí bylo hnusné, ale jíst se to dalo. Holt jsou situace, kdy jiná voda, než třeba mattonka či čaj není k dispozici. Tím pádem jsem Luboše ani neseřvala, že kdybych chtěla, aby připravil čaj, tak bych mu to taky řekla. A vůbec, každý z nás máme své mouchy, a já osobně mám třeba masařky. Umývat si zuby čajem není ještě ten nejhorší následek, který jsem zažila díky soužití s chlapem.

Jak se jednoduše pozná, co člověk večeřel

Základní vybavení trekaře je ručník. Neslouží ani tak pro jeho osobní hygienu, ale je nutné jej nosit na vandr za účelem utření mokrého stanu, náš příbytek totiž nechtěl schnout, a mokrý jsme jej balit nechtěli, tak jsme jej sjeli našimi ručníky, což jsme činívali prakticky každý den. Nedokázali jsme ho sice vytřít do sucha, ale je rozdíl cpát jej do obalu mokrý, či pouze vlhký. Mám ten dojem, že častěji jsme ručníkem utírali stan, než naše obličeje či ruce…

Bohužel do údolí, kde jsme tábořili, Slunce nesvítilo, podle vysoko se tyčících hor ani tak brzo nezačne, a než se oranžový kotouč překlene přes masiv, pár hodin to ještě potrvá. Čekat tedy, až stan uschne přirozenou cestou, by taky znamenalo trčet tam do aleluja, a to jsme prosím poslední dvě noci posunuli budíček z obligátních 6.30 na 7.30 právě kvůli tomu, že jsme chtěli vydržet, dokud nám na tábor nezačnou dopadat paprsky Slunce. Abychom se toho dočkali, museli bychom vstávat tak v poledne.

Luxus opožděného startu jsme si mohli dovolit, proti prvním dnům, kdy jsme se snažili nahnat kilometry, jsme nyní byli víceméně v plusu, pokud tedy neberu v potaz stav našich zásob. Ten byl opravdu tristní, kilometrově jsme ale plán plnili, což nás samotné překvapilo.

Pohled na stále tenčící se zásoby jídla nám srazil náladu na bod mrazu, kdysi naditá igelitka nyní skrývala dva poslední pytlíky ořechů. Náš zoufalý pohled dovnitř by mohli filmoví producenti rovnou využít jako etalon do všech dojáků.

Na svačinu bychom měli nalézt nějaké ty bobule, abychom si vylepšili stravovací režim v průběhu dne, naštěstí večeří jsme měli dostatek s malou rezervou, která by šla v případě nouze použít i na snídani. Jak jsem se už zmínila, ověřili jsme si v praxi, že je možné jít spát hladový, zato bez snídaně se pochodovat nedá.

Objevila jsem jednoduchý systém, jak poznat, co jsem večeřela. Není nutný dělat si zápis v deníčku, stačí si zagrcat nějakou část oblečení, a snadno se pak dá podle skvrn identifikovat, co člověk jedl. Včera večer jsem musela dlabat kuře na kari, alespoň podle toho, co se nacházelo a za čím byla cítit má kukla. Nevýhodu tento systém měl pouze jedinou, a to následnost fleků. Jak pak rozeznat, který pochází ze kterého dne?

Přes spáleniště, přes spálené řeky

Celá hrůza požáru, který skoro měsíc zuřil na trailu, na nás dolehla nyní. Jen co jsme sešli asi 50 metrů, ukázalo se, co bylo příčinou pachu dýmu, který jsme večer cítili. Spali jsme na dohled od spáleniště, takže se stejně jako den předtím ukázalo, že jsem měla šťastnou ruku s výběrem místa na postavení stanu. Stačilo by včera pokračovat ještě těch pár desítek metrů, a už bychom se ocitli v mrtvé krajině, takto jsme mohli jen nevěřícně zírat na celý rozsah katastrofy, a být vděční za to, že jsme tábořili na živé půdě.

To, co jsme nyní spatřili, nás rozsekalo, jedna celá půlka údolí zcela lehla popelem, a toto spáleniště se táhlo v celé jeho délce, tedy asi 20 kilometrů. Ohraničení života a smrti tvořila řeka, vinoucí se středem - přes ni oheň zjevně nedokázal přeskočit, jinak zlikvidoval všechno, co mu přišlo do cesty, včetně nějakých těch menších potoků a dokonce i skály. Ano, tohle všechno bylo ohořelé, boční horský masív černý na uhel, drobné toky vyschlé. Nechápali jsme, co na kamenech a skalách mohlo hořet. Asi mechy a lišejníky, nic jiného nás nenapadlo.

Bylo to horší, než jsem si kdy dovedla představit. Poprvé v životě jsem se ocitla v místech, kde propukl velký požár, a to prosím jsem už na Severu pár ohňů zažila a vím, jak může tundra hořet, ta totiž kromě viditelného ohně i doutná pod povrchem. Však rašelina, což je nahromaděný, částečně rozložený rostlinný materiál, a vyskytuje se v močálech, bažinách a slatích, není nic jiného, než takové mladé uhlí.

My sami jsme kdysi takový menší ohýnek způsobili, a vzpomínám si, jak těžké ho bylo uhasit, a pomohlo až vysekání kořenů pod zemí pomocí sekyrky ve velkém okruhu od zdroje ohně, samotné polévání ohně vodou nestačilo. No a zde v Grónsku hořelo ve velkém rozsahu na obrovském území.

Nyní trošku předběhnu: co bylo příčinou požáru jsme se dozvěděli později v Sisimiutu. Jeden z rybářů v soukromé chatce u fjordu opékal rybu, a nevšiml si, že mu žhavé uhlíky zapálily půdu pod grilem…

Zničená, zdevastovaná krajina na nás působila depresivním dojmem, a to přesto, že jsme nyní kráčeli prosluněným údolím a dostali se na jakési ty výhledy. Úsek, kde bychom se jindy kochali, jsme nyní překonávali jen silou vůle. Doufali jsme jenom, že si příroda poradí, protože ze zápisků lidí na netu jsem se občas dočetla o nějakých těch požárech na trailu v minulosti, jejichž následky jsme my prakticky nepozorovali, bohužel ale tento dosavadní oheň byl zjevně zatím největšího rozsahu, než kdykoliv předtím.

Pere slunce aneb hic a vedro

Oběd jsme vyhlásili v 12.30 při jednom rameni potoka, který se nacházel na opačné straně doliny, než hořelo, takže zůstal devastujícího vlivu ohně ušetřen. Zatímco do nás pralo slunce, což byl fyzikální vjem naprosto nevídaný s ohledem na to, že jsme zatím zažili nejchladnější noc na treku, cpali jsme se oříšky, nic jiného už jsme totiž na svačiny a obědy neměli k dispozici. Tyto dnešní oříšky byly ale fakt luxusní, načali jsme předposlední ze dvou pytlíků a moc si pochutnali. Mňam, měli jsme těchto úžasných balení koupit víc, jenže kdo mohl tušit, že zrovna tento druh nás tak uchvátí?

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.