Abcházie, (ne)známá země pod divokým Kavkazem a vysokohorská turistika

Jak se do Abcházie dostat, doprava, víza, měna a ceny

Abcházie, neuznaná republika na západě Velkého Kavkazu, častý cíl ruských (většinou plážových) turistů, je v našich zeměpisných délkách spíše exotickou destinací. Přitom do ostatních oblastí Kavkazu se dnes jezdí na treky, MTB, cestovatelskou dovolenou nebo prostě k moři, dalo by se říci, masově. Je to snad tím, že Abcházie v posledním čtvrtstoletí prošla třemi válkami, že je pro pobyt potřeba víza vydávaného pouze a jen v Suchumi, že díky vlhkému subtropickému klimatu prakticky nelze očekávat týden souvisle hezkého počasí, že západní svět cestovatelům nedokáže zajistit konzulární pomoc a tedy Abcházii pro cestování nedoporučuje? Důvodem je možná kombinace všech těchto faktorů. Kdo se ale nenechá zastrašit či odradit, toho čeká země s příjemnými lidmi, země bezpečná a cestovatelsky pohodlná, země s nejhlubšími jeskyněmi světa, rozkvetlými horskými loukami a nekonečnými kolchidskými pralesy.

S těmito informacemi, mapami generálního štábu armády SSSR, nezbytným základem ruštiny (s výjimkou různých kavkazských jazyků jediný použitelný jazyk) a povolením ke vstupu na abcházské území (snadno získatelné e-mailem z abcházského ministerstva zahraničí) jsme se do tohoto oficiálně gruzínského regionu vydali i my. Konkrétně z jihu, z Gruzie, což je pro většinu Abcházců zcela nepochopitelný způsob vstupu do země.

Čtěte také: Archyz neznámý, Archyz horolezecký - cesta do zapomenuté kavkazské…

Žádné problémy jsme však nezaznamenali; je jen potřeba pěšky (popř. bryčkou) přejít kilometrový most přes hraniční řeku Ingur a zodpovědět na zvídavé dotazy vtipkujících pohraničníků.

Po překročení hranice je nezbytné dostavit se během 3 pracovních dnů na ministerstvo v Suchumi pro vízum. To také nepředstavuje žádný problém a včetně pěší cesty od zastávky maršrutky a zpět se dá celá záležitost sfouknout za necelou hodinu. Takže hurá do hor. To už může být složitější, neboť maršrutky jezdí pouze po hlavním tahu podél pobřeží a do vesniček dále od moře už je třeba si vzít taxíka nebo stopovat.

Trek první: přes Gudautskij pereval do Pschu a dále do sedla Ančcho

Takto se necháváme vysadit u ústí řeky Aapsta před Gudautou a po chvíli nás už veze jeden z mnoha příjemných abcházských řidičů do vesnice Kvabruta. Odtud je to docela příjemná procházka po nefrekventované kamenité cestě dále do Chabiu (vesměs opuštěná vesnice v lesích) a do kaňonu Aapsty.

Tady už člověk potká jen UAZiky přeplněné ruskými turisty, kteří se takto za nemalé peníze kodrcají třeba celé dny pro horách a údolích, aby se pak svým telefonem na selfie tyči mohli vyfotit na horské louce nebo u vodopádu. To je typický obraz turismu současné Abcházie. Občas ale i tyto skupiny mají v autě místo a pak se těžký poutník může kodrcat s nimi, pokud jej silnice už příliš unavila.

My zatím odoláváme a užíváme si krásné hluboké údolí s vlhkými kolchidskými lesy a vodopády všude kolem. Silnička několikrát překonává řeku brodem a v horních partiích (ca 3-4 km od Kuročkinova památníku) je brodů tak hodně, že nemá smysl obouvat si boty.

Chvílemi se řeka nepřechází napříč, ale cesta vede podélně korytem. Nakonec odbočuje vlevo a podél řeky Mcara stoupá až k letní salaši, před níž uhýbáme v pastvinách už poněkud méně přehledným terénem k další řece, Makiko. Tady je vhodné zabivakovat, nebo si alespoň nabrat dostatek vody - na dalších mnoha kilometrech žádná není.

Po 200 metrech v korytu Makika je nezbytné trefit chodník vpravo do kopce (začíná v ústí malého levého přítoku), bez nějž by stoupání na Gudautskij pereval bylo utrpením. Je to pěkná pěšina vyšlapaná koňmi. A pokud je místy nezřetelná, spolehlivým vodítkem jsou nápisy vyřezané v kůře stromů, které jsou prakticky na každém kmenu podél stezky. Většina z posledních 20 let, některé i více než 50 let staré. Dříve (a ne zase tak dávno) to byla jedna ze tří cest vedoucích do našeho cíle - vesnice Pschu.

Další stezka vede přes sedlo Dou ze Suchumi (tzv. suchumská cesta). Tato je však delší a náročnější na převýšení. Poslední přístupovou variantou je silnice přes vysokohorské sedlo Ančcho, dnes v létě sjízdná i pro terénní vozidla. V zimě je však jediným dopravním prostředkem mezi Pschu a zbytkem světa letadlo nebo vrtulník. Přesto dodnes žije v Pschu a okolních vesnicích celoročně kolem 200 obyvatel.

Toto samo o sobě přitahovalo naši pozornost. A nejen naši - do vesnice se nechávají vozit i další turisté. Někteří koňmo, proto je "naše" stezka tak dobře vyšlapaná, jiní se kodrcají UAZikem ze severu (to jsou ale vesměs Abcházci, kteří sem jezdí na víkend na ryby apod.). My však mezi Chabiu a Pschu nepotkáváme jediného člověka. Tato cesta nám přitom trvá tři dny. Tři dny v nádherných kolchidských pralesních kaštanohabřinách, bučinách a jedlobučinách s azalkami a rododendrony.

Na druhé straně Gudautského perevalu (sedla; 1 566 m n. m.) je les poněkud sušší, místy ale i s potůčky, v nichž se pěšina občas ztrácí, a nakonec přechází v pastviny. Tady není možné udržet původní stezku, ale na výběr je celá řada kravských chodníků, které vedou podél divoké a studené řeky Bzyb.

Kupodivu nevedou přímočaře k jedinému mostu přes tuto řeku v celém údolí, ale jakmile most uvidíte, asi také pochopíte. Je to čtveřice ocelových lan (jedno už chybí) ukotvených většinou za kmeny stromů nebo nejasným způsobem v zemi, mezi nimiž jsou položeny stařičké fošny. Řada z nich však chybí a byly proto nahrazeny lískovými pruty a jinými větvemi.

Chybějící dráty mezi horním a dolním lanem byly nahrazeny drátem ostnatým a konečně celá čtvrtina mostu je úplně bez prken, neboť se dá obejít po balvanech vedle. Vlastně nechápeme, jak celé toto dílo udrží váhu sebe sama a člověka k tomu, ale později jsme byli ujištěni, že po něm chodí i krávy (ne hromadně, "paprostu guljajut pa mastu tuda sjuda..."). Každopádně je to lepší než brod - pro nás i pro krávy, na něž je voda prý příliš studená.

Od mostu je to k prvním stavením kolem 4 km přímou čarou, opět vesměs lesem. Místy se objevují i zimostrázy (Buxus colchica), charakteristické pro úzká zaříznutá údolí, kde je trvale dostatečná vlhkost. Proto jsou tyto stromy vždy obaleny mechem, stejně jako všechno kolem, a celý porost pak připomíná spíše tropický horský les.

Chvílemi je chodník zahloubený do skal nad řekou a nakonec nás zanechává v porostech ostružiníků, růží a jiných pichláčů u prvních stavení. To je teprve vesnice Bitaga, odkud už vede cesta sjízdná pro auto. Místní obyvatelé se živí, jak jinak, chovem skotu a taky včel, což je typické pro většinu abcházských vesnic.

Není zde problém nakoupit sýr, matsoni (jogurt) nebo med (se zvláštní tekutou konzistencí a specifickou chutí, pravděpodobně díky kaštanovníkům a zimostrázům). Při troše štěstí vás někdo pozve i na večeři, což zde není nic neobvyklého.

Pokračujeme prašnou silnicí ještě pár kilometrů do Pschu - dlouhé vesnice s krásným kostelem, velkou školou, vlastní hydroelektrárnou, "letištěm" (to jsme bohužel přehlédli) a také obchodem, kde se dá koupit vše potřebné (kromě chleba, který si všichni pečou doma), a to za běžné abcházské (čili pro Gruzínce extrémně vysoké, pro Čecha spíše normální) ceny.

Pschu je tak dobrým východištěm pro hvězdicovité výlety do okolních hor (dobrá orientace ve špatné mapě podmínkou), my však pokračujeme po silnici do subalpínských luk. Na pereval Ančcho je to přibližně 30 km, takže počítáme přibližně s dvěma pohodovými dny. Kousek za stanicí pohraničníků, kde je třeba se registrovat, nás však nabírá UAZik se čtyřmi suchumskými rybáři, s nimiž jsme nahoře za pár hodin, sice značně vytřesení, ale ušetřili jsme si kus cesty.

Z Ančcha všichni turisté směřují na koních k dolině Sedmi jezer. Jdeme tedy také, pěšky. A stojí to za to. Za pěkného počasí těch pár kilometrů po hřebeni ubíhá rychle a příjemně a na konci budete odměněni opravdu krásným pohledem na dvě soustavy ledovcových jezer.

Nocování je zde sice (zřejmě) zakázáno (kromě sedla Ančcho), ale to se člověk nikde předem nedočte a většinou ani jinak nedozví a pokutu tak jako tak nemá kdo rozdávat… Možnosti pokračování po hřebeni a vytvoření logického okruhu jsou omezené, vydáváme se tak zpět a na opačnou stranu k jezeru Čcho. Zde také vede hezký, dokonce značený chodník, ale samotné jezero je obklopeno strmými svahy a po většinu roku pokryto sněhem.

Náš plán je přečkat zde noc, druhý den vyjít na hřeben Bagri Jašta, přejít ho a pokračovat na vápencový masiv Ačibach. U jezera potkáváme pastevce, který nás nakonec vede ke své salaši trochu východněji a ukazuje hezký pastevecký chodník na hřeben. Krom něho nás navádí k dalšímu krásnému jezírku, k němuž si děláme výlet nalehko.

Druhý den, posilněni výtečným matsoni, stoupáme na hřeben, oproti doporučení pastevce nesestupujeme do sousedního údolí k další salaši (odkud by prý měla vést cesta k dolnímu toku Bzybu), ale traverzujeme vrchol Ančcho a napojujeme se na hřeben Bagri Jašta o kousek dále, přesně podle mapy. Dokonce i staré chodníky jsou místy viditelné, místy se ztrácejí ve vysoké vegetaci. Na samotném hřebínku nějaké stopy v trávě vidět jsou, ale spíš asi od vlků.

Místy je potřeba obejít nebo přejít skalní věžičky, většinou je však úzký a exponovaný hřebínek dobře schůdný, poskytující krásné výhledy na Bzybský hřeben, masiv Arabiky, Ačibach i na zde už poměrně nízký hlavní hřeben Velkého Kavkazu. Problémem je však 20metrová skalní věž zhruba v polovině, která se nedá nijak obejít. Na její vrchol se dá ještě vyjít chodecky, za ním však následují dvě kolmé stěny a skalnatý hřeben neznámého charakteru (byla mlha).

Cesta má přitom podle mapy vést víceméně přesně hřebenem. Kudy, to opravdu nevíme. Místní nám ji však nepotvrdili, tak třeba nikdy žádná nebyla. Vracíme se tak pod západní stěnu hory Ančcho, odkud sestupujeme sekundárními a hypertrofovanými loukami (rozuměj zarostlými šťovíkem a jinými vysokými bylinami; pastva zde probíhá pouze v létě a letos pastevci ještě nestačili přijít) a jedlinami do údolí na asfaltovou silnici.

Odtud se dá podniknout řada výletů, my směřujeme k epicentru dění, na přibližně 12 km vzdálené jezero Rica. Provoz je sice docela velký, ale auta většinou přeplněná k prasknutí, takže stopovat se moc nedaří. Přesto je cesta příjemná, v Česku bychom za takovou procházku po silnici v pralese ještě neváhali zaplatit vstupné. Tady jsou však jiná měřítka a když nám už kousek od jezera zastavuje jeden moskevský pár, neváháme.

Objíždíme s nimi nechutný vodopád na horní straně jezera (lidí tam teče víc než vody), přilehlou pláž se zákazem koupání a Stalinovu daču (zpoplatněná asi 150 rubly) a necháváme se vyhodit na podobně nechutném dolním břehu s řadou hotelů a restaurací. Odtud pěšky míříme na jezero Malá Rica, které je oficiálně také zpoplatněno (asi 100 RUB, ale není je komu zaplatit) a je tam zákaz nocování, ale vyrazí k němu jen malé procento lidí, kteří dojedou na Ricu. Navíc opět ty nádherné pralesy, tentokrát bučiny s tisem, jedlí a smrkem…

K jezeru docházíme pozdě večer a obsazujeme poslední volný plácek mezi (dlouhodobě) zde kempujícími Rusy. K dispozici je erární šlapadlo, na němž lze svobodně brázdit modrou vodu jezera a dojet si pro (hypoteticky) čistší vodu do odlehlých částí. Voda je navíc teplá a koupání fenomenální.

Z Ricy už nezbývá než dostopovat na pobřeží. Při troše štěstí Vám svezodárci nezastaví u jezírka Goluboje ozero, asi nejnechutnějšího místa Abcházie (pozn.: goluboj znamená světle modrý, či homosexuál; překlad názvu necháváme na čtenáři). Ačkoliv pokud milujete Matějskou pouť nebo Disneyland, možná se vám bude líbit i zde.

Trek druhý: hřeben Mamdzyšcha

Téměř nad mořským pobřežím v severní Abcházii ční přes 2 600 m vysoký vápencový masiv Arabika, ukrývající i zmíněnou nejhlubší jeskyni světa. Je to oblíbený cíl ruských trekařů, přesto konkrétnějších informací o možnostech přechodu je na internetu poskrovnu, o mapách ani nemluvě. My už po výletu do Pschu a nevydařeném útoku na Bagri Jaště nemáme sil ani času na rozdávání, takže volíme nejpohodlnější způsob, jak se tomuto pohoří alespoň přiblížit.

Jedeme stopem po silnici z Gagry na vrchol Mamdzyšcha, součást stejnojmenného hřebene, který tvoří de facto nejjižnější cíp Arabiky. Zde je potřeba zdůraznit, že "gora Mamdzyšcha" je univerzální označení pro všechno nacházející na zmíněné silnici, takže při najímání taxíka či koupi exkurze je třeba důkladně ověřit, kam vás zavezou. Může to být jen na vyhlídku kousek nad městem, může to být na rozletovou plochu paraglidistů v 1 500 m n.m., kde končí asfalt, nebo také o dalších ca 10 km dále po kamenité silnici vedoucí k salaším v subalpínských loukách.

Stopem na variantu B to jde docela snadno, na variantu C to je těžší, ale ne nereálné. A pokud nikdo nezastaví, žádná škoda, pěšky to jde jen o trochu pomaleji a na špatné silnici i pohodlněji.

Od konce asfaltu cesta po (velmi hrubým odhadem) 5 km v lese a dalších 5 km v loukách míjí několik salaší a končí u malebného, avšak bahnitého jezírka. Odtud vedou jen kravské chodníky do luk, jejichž vegetace ani na vrcholech kopců díky každodenní mlze neklesá pod 1,5 m výšky. Za celou dobu však nelze potkat jediný potok nebo pramen. Pouze v blízkosti salaší jsou vykopány studánky.

Pokud chcete pokračovat dále na Arabiku, u té poslední (ca 0,5 km před jezírkem) je absolutně nezbytné nabrat vodu na další dva dny. Toto však zjišťujeme až během ústupu stejnou cestou, takže k Arabice jsme se díky nedostatku vody zvládli přiblížit pouze na dohled. Podle místních trekařů tam kromě vody chybí i stezky (oproti mapě se tam prý nepase), takže je potřeba být připraven na všechno. Vede tam sice silnice do speleologického kempu přímo pod nejvyšším vrcholem celého masivu, avšak odkud vede, nevíme.

Trek třetí: jezero Amtkel

Jezero Amtkel je známý, byť ne nějak masově navštěvovaný turistický cíl (my jsme zde na začátku července nepotkali nikoho). Pravděpodobně bude docela obtížné jej zařadit do nějakého hezkého logického treku či okruhu, takže pro většinu trekařů, stejně jako pro nás, zůstane asi "jen" hezkou možností, jak strávit víkend před otevřením ministerstva a obdržením víz. Nicméně za návštěvu stojí.

Nejjednodušší cesta k němu je vystoupit z maršrutky v obci Mačara, stopovat proti proudu stejnojmenné řeky a dále až do vesnice Amtkel. Ta je podobně jako většina jižní poloviny Abcházie z velké části opuštěná, ale pár obydlených domů se tu najde.

Před mostem za centrem vesnice je třeba sledovat automobilovou cestu, která vede tentokrát už zcela zaniklou vesnicí, jejíž existenci připomínají snad jen ovocné stromy, a poté úzkým vápencovým kaňonem zarostlým neuvěřitelnými zimostrázovými lesy, s čistou řekou a příjemnými "tábořišti". V něm cesta přechází v pěšinu, záhy stoupá vápencovou sutí přibližně 150 výškových metrů a opět lesem vede až k samotnému jezeru.

Ačkoliv to možná nevypadá, je toto jezero relativně mladé. Vzniklo přirozeně během zemětřesení v roce 1891 a jelikož voda odtéká pouze krasovými závrty a průsakem v závalu, na značně kolísající hladině a březích se hromadí velké množství klád. Ty spolu s bílým zákalem a rachotem neznámo kam odtékající vody dodávají celé scenérii zajímavou atmosféru.

Od jezera se dá jít po silnici oklikou až do vesnice Cebelda a vytvořit tak logický, avšak (pravděpodobně) poněkud únavný okruh. My míříme zpět do vesnice Amtkel, v centru mezi ruinami odbočujeme vlevo a na konci stále živé ulice nacházíme pěšinu k Šakuranským vodopádům. Ten nejspodnější se nachází až úplně dole u řeky Džampal (o těch ostatních nevíme a chodník nás k nim nenavádí) a kromě samotného vodopádu je zajímavá i cesta k němu - pěšina je místy zaříznutá do skály a pořád vede parádní kolchidskou bukohabřinou se zimostrázem a všudypřítomným jelením jazykem.

Závěrem

Abcházie je rozhodně velmi zajímavou a cestovatelsky přívětivou (byť možná trošku dražší a výhradně ruskojazyčnou) zemí, vhodnou jak pro rodinné výlety nalehko, tak náročné treky, na nichž nepotkáte kromě pastevců a lovců ani živáčka. Je však třeba pamatovat, že se jedná o již relativně nižší, často lesnaté hory s velmi hlubokými údolími. Oceánské klima navíc vyžaduje toleranci ke změnám počasí, mlze a častému dešti.

Pokud tedy hledáte dlouhé sportovní treky pod pětitisícovými štíty s ledovci a monstrózními výhledy pokud možno pořád, musíte vyrazit trochu více na východ, pro ostatní milovníky Kavkazu však Abcházie rozhodně stojí za pozornost.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.