Bivakování je naprosto přirozenou součástí turistiky - bylo tomu tak, je tomu tak a také tomu tak vždy bude

Bivakování - bivakovalo se, bivakuje se a bivakovat se bude…

Bivakování je naprosto přirozenou součástí turistiky. Bivakovalo se, bivakuje se a bivakovat se bude… Alespoň do doby, než lidstvo zcela zblbne a neschopno samostatného myšlení a pohybu si i na procházku do lesa či do městského parku bude najímat kouče. Do té doby se bivakovat bude. Ať se to někomu líbí a nebo ne. Alespoň podle mého soukromého soudu.

Dokud tuto skutečnost nepochopí i institut ochrany přírody, budeme svědky marného boje ve snaze potřít bivakování. V České republice naštěstí bivakování posvětil Vrchní soud. Na Slovensku a v některých dalších zemích ale stále dochází k zátahům na turisty a horolezce bivakující v horách.

Ne, nejsem pro zakládání masových stanovišť, kempování a piknikování kde se komu zlíbí. Nocležišť s plným komfortem a lunaparky pro fajnové "panelákové" lidi nepřeživší bez všeho toho komfortu. Takto by opravdu docházelo k poškozování přírody. Podobně jako při masových tábořeních na vyhlášených místech. Nejen u nás, ale třeba i v Rumunsku. Ty hromady konzerv a zničené okolí jsou smutnými jizvami na tváři hor a matky přírody.

Čtěte také: Táboření a bivakování. Je táboření a bivakování v přírodě a na horách…

O to mi nejde. Jde mi o čisté bivakování na hřebenech a vrcholcích, v závěrech horských údolí atd. Tak jak o nich neopakovatelně píší dávní průzkumníci hor, horolezci objevitelé. Vždyť západ Slunce, noční obloha a východ Slunce patří v horách k tomu nejkouzelnějšímu, nejneopakovatelnějšímu.

Kdo nezažil západ Slunce na horském vrcholu, tušově černou oblohu posetou tisící hvězdami doprovázenou vlezlým nočním chladem zadírajícím se hluboko pod kůží, kdo nezažil svítání a východ Slunce z horského hřebene, se může jen těžko vcítit do ducha hor. Vcítit se do té harmonie, nasát do svého nitra tu hloubku neohraničeného a neomezeného prostoru.

Po bivaku hluboko v horách či v lesích vnímá člověk krajinu mnohem intenzivněji, ostřeji, hlouběji. Všemi smysly. S každým novým rodícím se dnem prožitým na horských hřebenech je vztah k horám vřelejší a opravdovější. Bivakování je prostě přirozenou součástí turistiky a horolezectví. Tak jak o nich procítěně a neopakovatelně píše např. Julius Kugy ve své knize "Ze života horolezce"… Cituji:

"Na všech vrcholech, které jsme překročili, dleli jsme dlouhé hodiny a rozhlíželi se kolem, takže se slunce již sklánělo k západu, když jsme scházeli po severním hřebenu Strugu. I museli jsme strávit noc v kulatě vyhloubeném sedélku mezi Strugem a Zadní Poncou. V západním úbočí pod hřebenem nalezli jsme místečko, nabízející nám několik trsů kosodřeviny, políčko sněhu s tenoučkou stružkou vody a skály vyhřáté večerním sluncem. I zařídili jsme se, jak to právě šlo. Byl tam takový sráz, že jsme se na noc přivázali ke skalám. Hluboko v temné propasti, asi přímo pod námi, ležela vstupní brána na Strug. Rozžali jsme malý ohýnek. Zda jej viděl někdo z doliny? A jak si asi vysvětlil tu ztracenou rudou jiskřičku vysoko nahoře v nočním hřebenu Ponc?

Mé úzké lože bylo těsně nad propastí. Zakrslá borovice držela přede mnou jako ochranu své kořeny a rozpřažené paže. Jak to bylo dobře míněno! Noc byla jasná, leželi jsme, zpola spíce, zpola bdíce, a několikrát jsme kontrolovali uzly lana. Hluboko pod sebou jsme viděli jezera. Vznášel se nad nimi jemný závoj, snila klidně a pokojně. Na druhé straně čněl k obloze, daleko nás převyšuje, Mangart, černý, zamlklý kolos. Kolem jeho mohutné hlavy se měnily obrazce hvězd v blyštivém, slavnostním reji. Světélka dole v údolí pomalu hasnula jedno za druhým. Lesy spaly.

I ty odpočívej, drahá duše! Kéž bychom tak jistě a bezpečně, drženi silnými lany, v objetí a ochraně pečlivých paží a věrni střeženi přátelskými mocnostmi odpočívali a dřímali nade všemi propastmi, kolem nichž vede život, za všech nocí nebezpečí, ve všech temnotách strasti, tísně a trýzně až k světlému dni vykoupení!

Vyšlo slunce, když jsme opět stáli na hřebenu. Jako zářivé zvuky polnice přelétly svazky jeho jasu napříč oblohou a zdálo se, že se všecky hory vztyčují vysoko nad pozemské stíny, že v očekávání hledí k východu a s tváří roztouženou po nebeské radosti volají v slavnostním chóru vstříc vycházejícímu dennímu světlu: "Slunce, buď pozdraveno!"…"

Snahy o potírání bivakování jsou tak předem určeny k nezdaru. Podobně jako boj s větrnými mlýny. Však co v přírodě po nočním bivaku zůstane. Možná na chvíli uležená tráva, která se s prvním deštíkem opět napřímí a setře poslední stopy po bivaku. A obávat se masového rozšíření bivakování? Ale jděte. Vždyť kolik z nás ze stále zhýčkanější společnosti je ochotno podstupovat ono nepohodlí, noční chlad, drkot zubů a nevyspání? Opravdu mizivé procento.

Někdo může namítnout, že když je to zakázáno zákonem… a zákony se musí dodržovat. Ano, jistě. Jenže zákony jdoucí proti přirozenosti, proti zdravému rozumu člověk vždy porušoval a porušovat bude. Nakonec zákony jsou tady pro to, aby se (v rozumné míře) porušovaly. Zákony se vždy šily na míru pro vládnoucí kastu, pro manipulaci. Za totáče, stejně jako dnes. Nakonec i židy do plynu posílali naprosto v souladu s tehdejšími zákony. Vy byste snad takovéto zákony ctili a dodržovali?…

Dodržovat rozporuplné zákony je mnohdy těžké. A pro člověka svobodomyslného dokonce nemožné. Obzvláště, když turista vidí, že to i někteří zástupci institutu ochrany přírody nemyslí se samotnou přírodou nijak vážně, že ochrana přírody je pro ně něco jako šichta ve fabrice někde u pásu…

Jak si jinak vysvětlit ty obrovské developerské projekty realizované i v prvních zónách národních parků (jasně, hranice se vždy včas posunula), kácení stromů v "bezzásahových" územích atd. A nebo naprosto směšná pokuta, kterou KRNAP vyměřil motoristovi, jenž se s autem vydal Obřím dolem na Sněžku (informoval jsem o něm v tomto článku). Motoristovi, jenž přišel díky vybodování o řidičák a přesto jezdí dál se svým autem za jeden a půl mega.

A zdůvodnění pokuty ve výši pouhých 5 000 Kč pro onoho motoristu? Vzhledem k "bezúhonnosti" a majetkovým poměrům… Jasně, vybodovali jej za slušné chování a je to sociální případ s autem za jeden a půl mega. Jak se pak asi cítí skialpinisté, kteří v Modrém dole dostali pokutu dvakrát vyšší? Že by jim chyběla benzínová nádrž a olejová vana? Jeden pak neví, zda-li se smát a nebo brečet. No co, budu o tom muset ještě popřemítat v nejbližším horském bivaku…

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.