S indiánským létem po hřebeni Javorníků

Treking s Tilakem 2014, soutěžní článek č. 7

Říjen se překulil do své druhé poloviny a po období dešťů má pokračovat již zmíněné indiánské léto. Je sobota před polednem, když vystupuji z vlaku ve Střelné (Lyský průsmyk). Končí zde Bílé Karpaty a začínají Javorníky.

Červená značka opouští Střelnou a směřuje k dolní hranici lesa. Už z dálky mě zaujala dřevěná stavba podobná malé kapli a vlevo od ní sedí na pni kmenu postava s upaženou rukou, která upozorní, že se značka stáčí doprava a tím i zároveň zve k návštěvě altánu. Umně vytvořená soška se jmenuje tulák Karel.

Ve vesnici kostelní zvon vyzvání poledne, když usedám na lavici a ze schránky vytahuji pamětní knihu. Jsou zde i pohlednice tohoto místa a razítko, které je možno si vzít po zaplacení desetikoruny do krabičky. Ty pohlednice. Razítko je na řetízku.

Závěr Bělokarpatského hřebenu i s posledním vysokým kopcem Končitá (817 m) je odsud dominantní. Před několika měsíci jsem za deště z tohoto kopce po přechodu celého hřebene Bílých Karpat sestupoval. Dnes je pohádkový podzimní čas.

Uvnitř "Tulácké kaple" vyzývá nápis "Zazvoň si" a tak tahám za provaz a do probarvené podzimní krajiny se nese ostrý zvuk rozhoupaného zvonu. S přemáháním nasazuji na záda batoh a šlapu na Střelenský vrch (616 m) odkud je to jeden a půl km do Střelné i do Francovy Lhoty, ze které až sem nahoru ruší klid motorové pily a cirkulárky, které chystají dřevo na již brzkou zimu.

Z Lhoty znovu do kopce na další vyhlídkové místo odkud je vidět i část Javornického hřebene, který se stáčí severovýchodním směrem. Následuje cesta do Pulčína, vesnice, která je na kopci a tím nabízí i skvělé výhledy dokonce až na Lopeník a Javorinu (970 m), která je nejvyšším vrcholem B. Karpat.

V Pulčíně jsou dvě hospody. "U trampa" a "Stodola". Tu prvně zmíněnou navštívím. Není tu jediného trampa, ani turisty. Interiér vyzdobený opravdu "trampsky" i před hospodou stojí totem a spousty vyřezávaných obličejů do klád zasazených do země.

Venku se prohání motorkáři, čtyřkolkáři, cyklisti a zbohatlíci ve velkých autech. Z pěšáků to jsou rodinky s dětmi i kočárkáři. Krásné podzimní počasí vylákalo do přírody všechny sociální skupiny. Ale ani jeden s velkým batohem.

Rychle opouštím toto místo a značka mě vede do Pulčínských skal, které jsou osvětleny odpoledním sluncem. V bukovém lese, kudy vede pěšina, se ze stromů sypou barevné listy a i cesta mezi kameny je celá v barvě mědi, kde mezi listy buku zlatě svítí spadané listy javorů.

Čtěte také: Treking s Tilakem 2014. Vyhlašujeme jubilejní X. ročník autorské soutěže

Ubylo lidí a přibylo kopců i bláta na cestě. V Radošovském sedle se cesta i červená značka stáčí doprava SV směrem. Míjím roztroušené skalní útvary, kde na jednom z vyhlídkových míst potkávám čtyři mladé trampy, kteří pokuřují a užívají si té nádhery, která se před nimi rozprostírá. Prohodíme spolu pár slov. Oni zůstávají a já pokračuji přes Butorky (828 m) do sedla Valašská Kýčera a ve výstupu po listím zapadané pěšině, občas mezi skálami a již za šera na vrchol kopce Makyta (923 m).

Je už po osmnácté hodině, když shazuji ze zad batoh na lavici odpočívadla, které tu stojí. Opodál je postavený stan a jeho majitel ke mě přichází s nabídnutou rukou k pozdravu a zdravíme se po trampsky se "zalomenými palci". Je to Polák, který jde opačným směrem a zajímá ho, tak jako mě Karpatský oblouk a fotografování. Sedíme dlouho do tmy a povídáme si i horách. Naši republiku zná natolik dobře, že by ve znalostech předčil většinu našich rodáků.

Karimatku pokládám na kamenitou zem a prožívám noc mezi dřímáním a pozorováním tisíců hvězd, které svítí z jasného nebe. Nad korunami stromů se prohání vítr, který nad ránem hýbe i vysokými stromy, pod kterými ležím.

S prvními paprsky mám sbaleno a sestupuji z Makyty do Papajského sedla (691 m). Nepříjemný, místy strmý sestup po skalnatém podkladu, který je posypaný listím a vše klouže.

Ze sedla značka vede na vrchol Krkostěna (872 m), prý jeden km. Šprýmař byl už ten, který dal název následujícímu vrcholu, Krkostěna, ale spíše cestě na tento kopec "Krkostěna" je naprosto výstižný. Opravdu krkolomná cesta do výšin. A druhý šprýmař byl ten, který uvedl, že je to jeden kilometr. Ale i na tu Krkostěnu sem se i s tím těžkým batohem ve kterém nesu foťák, vážící skoro dvě a půl kila, vydrápal.

Lesnatými úseky přicházím na kopec Kohútka (880 m) a po půl kilometru i ke komplexu chat Kohútka. Znovu potkávám spousty lidí, kteří se pohybují mezi Kohútkou a Portášem, na kterém se zastavuji na kyselicu a jednoho "kelta".

Dobírám vodu a znovu šlapu kolem červených značek, které mě vedou v této části spíše lesnatými úseky, kde se z pravé části převalují mlhy a směrem na sever jsou pohledy na kopce na severu, když se dostanu do vysokého lesa, který tyto pohledy umožní.

Přicházím do Frňovského sedla, které je na Javornické výšky poměrně vysoko položené (930 m). Na Malý Javorník (1 019 m) přicházím o třičtvrtě na dvě. Povinná fotka vrcholu a přes části, kde jsou oboustranné výhledy na Lysou horu a celý hřeben Moravskoslezských Beskyd přicházím do sedla Gežov (1 040 m).

Potkávám první "borůvkáře" kteří ještě v polovině října sbírají na západním úbočí V. Javorníku borůvky. Jedna z dvojic mi pokládá otázku, zda se nebojím medvědů. Bojím, ale předpokládám, že už jsou dostatečně před zimním spánkem vykrmení a co by si tím pádem na mě vzali? je moje odpověď.

Opravdu se medvědů při mých slovenských toulkách bojím, ale snažím se zachovávat mnohokrát opakovaná pravidla. Z USA jsem si přivezl sprej na medvědy, ale nevím zda bude chutnat medvědům Brtníkům.

Po krátkém výstupu stojím na nejvyšším kopci Javornických hor Velkém Javorníku (1 071 m). Vítá mě dvojramenný kříž a několik dřevěných laviček a pohled z vrcholu. Frčím dolů do sedla a po lesních cestách v napadaném listí kolem pokroucených stromů, které cestu lemují do sedla pod Hričovcom (960 m), kde je odpočívadlo se stolem a střechou.

Je po sedmnácté hodině a zesílil vítr, který přihnal i mlhu. Rozhoduji se pro nocleh na tomto místě. Stejně zítra v tomto sedle opustím červenou značku a budu přecházet po modré do Turzovské vrchoviny. Pod karimatku si trhám trsy trávy, večeřím druhý řízek ze čtyř, které si nesu z domu a zapíjím vodou z Pusteven. Noc větrná. Spí i medvědi.

Vstávám za šera a modrá značka míří k jihu a do kopce na vrchol Čemerka (1 052 m). Cesta střídá vysoký les i nízký smrkový a jedlový porost po mokré trávě od rosy, která neuschne za celý den. Následuje místo zvané nad Zápačou. Zde končí i modrá spojovací značka a po zbytek mého putování půjdu zase po červené. Otevírá se prostor a s ním pohledy na válející se a větrem unášené mlhy. Po jednom km nacházím stodolu (je uvedena i v mapě), kde je na podlaze seno a výborné místo k noclehu.

Krásný a zapomenutý kraj země, kterou procházím. Po celý den mě provází roztroušené usedlosti, vždy pojmenované i když je to jenom několik domů. Vše ve výškách 800 - 900 m. Vítá mě vrchol Čerenka (948 m). Lesní cestou až na silnici, která vede z Makova do Bytče, kterou přecházím (je zde hotel Pančava).

Jdu kilometr společně se zelenou značkou, kterou u kapličky opouštím a červená mě vede do kopce přes rozbahněné cesty na místo Vrchrieka. Pode mnou hučí motorové pily a do mlhy se prokusuje dým páleného klestí. Začíná drobně pršet.

Po dlouhé době potkávám domorodce a ptám se jak daleko je to do Čadce. Nikdo neví. Že hodně daleko. Této oblasti nemám mapu, tak se musím spoléhat na značení. Procházím kolem dřevěnic, které by mohly být jako kulisy do filmu z devatenáctého století. Skoro před každým domem je zastřešená studánka, ale zamčená. Nikde ani živáčka, ani z komínů se nekouří. Toto místo se nazývá Šupíkovci.

Následuje místo Sokolíkovci a značka, která odbočuje do Vysoké nad Kysucou. Tady mě měl čekat můj kamarád, ale ráno volal, že nepřijede. Sestupuji hodně strmě do vesničky Semeteš. U hospůdky zaparkovaný kůň a kočí na pivě a velké borové, jak je to v tomto kraji zvykem.

Dávám si jedno točené a jedno plechovkové do batohu. Prohodím s místními pár slov na téma jak je to daleko do Čadce. Znáte to, čtyři lidi a čtyři různící se informace. Čtyřicet kilometrů. Zní jedna z odpovědí. Dávám se do smíchu. Vyše štyry hodiny zní další. Ale podstatná informace je ta, že až do Čadce nepotkám žádnou civilizaci.

Po půl hodině opouštím útulnou hospůdku i s kočím, který nechává koníka opuštěného u hospody a dalším posluchačům tluče do hlavy, že dělá dřevo na zimu celý rok a už "urobil vyše štyrista kubíkou". Šlapu do kopce a ještě s výhledy, aby mě po hodině pohltil les a "vyplivl" mě po dvou hodinách do mlhy a větru pod vrcholem Kamenité (834 m).

V lese jsem nepociťoval ten vítr, který tu fučí. Pryč je indiánské léto v Javorníkách. Z mlhy nade mnou slyším štěkot psa na okamžik uvidím postavu v červené větrovce, která se vzápětí noří do valící se mlhy. Vystupuji na vrchol Kamenité. Je tu rozhledna, ze které není tento okamžik nic vidět.

Šlapu dál do mlhy a přede mnou jsou jenom čerstvé otisky psa a červené bundy. Je po šestnácté hodině a provází mě krátké přeháňky. Cestou se dívám po noclehu, ale žádné místo není vhodné. Sedlo pod Grapou rovných 800 m. Odsud je to do Čadce ještě 5,20 hod.

Procházím po hřebeni s výhledy, kde se na horských loukách kosí a seno je uložené v obrovských rolích. Nouzově bych se za některou do rána proti větru přikrčil. Jakubovský vrch (875 m) je tři čtvrtě na pět a opět drobně prší. Mám ještě přes hodinu světlo, tak frčím dál po pokosených loukách.

Na protějším kopci vidím rozhlednu a to je můj dnešní cíl. Ztrácím značku, ale dominanta protějšího kopce mě udává směr. Sestupuji do údolí, prodírám se za šera lesem, vystupuji strmým svahem, abych narazil na vyježděnou cestu a po ni k rozhledně, která je 300 metrů ode mě.

Ten kopec se jmenuje Petránky a v osmnáct hodil šlapu čtyřicet čtyři schodů na ochoz kamenné rozhledny, kde na jejím ochozu v závětří trávím noc. Na večeři ani pomyšlení. Štamprlku slivovice a to plechovkové pivo co si nesu v batohu. Dnes sem šlapal víc jak deset hodin.

Ráno fotím panoramatickou fotku z ochozu rozhledny. Červenou značku sem opět potkal, abych ji po pár kilometrech zase ztratil. V závěru tohoto treku je značení sporadické. Opět se vrátilo indiánské léto a docela mě mrzí, že tato cesta bude dnes končit. Azurové nebe, barvy podzimu a znovu nalezená červená. Ještě dva řízky v batohu. Pohoda.

Do Čadce pár hodin, tak si to užívám. Po cestách mého putování jsem potkal spousty "horizontů", znáte ten pocit, kdy ho máte před sebou a nevíte co je dál? Až vystoupíte nahoru a ukáže se vám krajina do které vstoupíte a nové horizonty, které vás čekají. Na jeden z nich právě vystupuji po trávě nasycené rosou a přede mnou "lopatáč" daněk. Polekali jsme se oba dva, ale daněk byl rychlejší. I pro tento jeden okamžik stojí za to putovat několik dnů.

Cesta se začíná svažovat a opět jsem v civilizaci u horského hotelu Husárik. Ještě sestoupit po asfaltové cestě 400 výškových metrů do Čadce a tento příběh je u konce, aby začal příběh nový v Kysuckých Beskydech, které jsou pokračováním těchto hor.

Další související články: