Velikonoční přechod hřebene Krkonoš dětmi!

Treking s Tilakem 2014, soutěžní článek č. 5

Krkonoše mám z českých hor asi nejradši. Ne proto, že jsou nejvyšší a nejznámější, ale proto, že se mi k nim váže celá řada vzpomínek z dětství i rané dospělosti. Často už to ani konkrétní vzpomínky nejsou, spíš jenom takové mlhavé obrázky. Jako Pražáci jsme to měli do Krkonoš nejblíž, jezdilo se tam v zimě, v létě.

Když jsme byli dětmi, trávili jsme prázdniny s mámou a mladším bratrem ve Svatém Petru. Táta musel pracovat, tak nás tam vždycky odvezl a přijel za námi na víkend. Těch 14 dní v malé chatce na samém konci údolí se mi nesmazatelně vrylo do paměti. Chatička nedisponovala žádným dětským koutkem, bazénem, natož trampolínou. Navíc se tam ani nedalo dojet autem (zákaz vjezdu), nejbližší zastávka autobusu byla 1,5 km daleko.

Čtěte také: Dvoudenní trek aneb to nejkrásnější z východních Krkonoš

Každý den jsme ale chodili na túry, někdy jenom pěšky, někdy za pomoci lanovky. Za ty dva týdny jsme po horách nachodili klidně i 200 kilometrů, dá se říci, že jsme Krkonoše poznali opravdu dokonale. Bylo mi asi deset a hrozně mě to bavilo. Malá Úpa, Velká Úpa, Pomezky, Portášky, Lanovka na Pláně, Špindlerovka, Výrovka, Bufet na rozcestí… Už jako dětem nám to znělo ohromně. Byť se to tam za těch 30 let úplně změnilo, bohužel na celé řadě míst spíš k horšímu (z pohledu obyčejného českého turisty), stále nedám na Krkonoše dopustit.

Před pár lety jsme se odstěhovali do Orlických hor. Je tady taky krásně, ale když se někdy ze Suchého vrchu za dobré viditelnosti podaří uvidět Sněžku, mám pokaždé zvláštní pocit. Luděk moje nadšení z Krkonoš nesdílí. Nedivím se mu. Pochází z kraje na pomezí Orlických hor a Jeseníků, tak ho to "domů" táhne jinam.

Už ani nevím, kde se nám doma vzalo Krkonošské pexeso. Patří mezi naše nejoblíbenější. Koukám na barevné obrázky: Sněžné jámy, Malý Staw, Mužské kameny … hergot, to je mi smutno. Prameny Labe - projeli jsme cyklostezku podél Labe z Hamburku až k nám, ale na prameni jsme s dětmi ještě nebyli. Prochodili jsme kromě Orlických hor i Beskydy a Jeseníky. Kdy dojde na Krkonoše?

Brzy. Letos, v čase předvelikonočním, přišel jejich čas. Původně jsme chtěli někam na kolo, ale neprozřetelně jsme začátkem roku podepsali smlouvu s klempířskou firmou na novou střechu zrovna na polovinu dubna, a posunout to nešlo. Luděk, jakožto hlavní organizátor stavebních prací, chtěl pro jistotu na řemeslníky dozírat, mně ale bylo líto nevyužít pěti volných dnů. Co kdybych vzala děti do Krkonoš, podobně jako máma brávala nás? Je na čase vyzkoušet, zda na ně zapůsobí, tak jako na mne a třeba se v nich také probudí láska k horám.

Luděk proti tomu celkem nic nemá, ale abych ho v tom nenechala úplně vykoupat, akci plánuji pouze od čtvrtka do neděle, v pondělí pak půjdou se synem Víťou na vesnickou koledu. Smažím mísu řízků, domlouvám obědy ve školní jídelně - hlady snad neumře. Rezervuji pokoj na Dvoračkách a Martinově boudě, třetí noc nechávám náhodě. Když to dobře dopadne, vyjde nám to na Luční boudu, kde vzhledem k její kapacitě snad plno mít nebudou.

Děti (pětiletá Šárka a sedmiletý Víťa) se zdají být nadšené. Slibuji jim prameny Labe, Sněžku, noclehy na chatách na hřebeni - prostě všechno, co znají z pexesa. Ale upřímně, nejnadšenější jsem já. Nad obavami, jak to sama s dětmi zvládnu, mávnu rukou, je to pro mne výzva.

Jenže pár dní před odjezdem přichází do Čech krátká studená fronta. Zrovna, když chlapi sundali první eternitové šablony ze střechy, začíná pršet, a odpoledne nás překvapuje dokonce bouřka s kroupami. Koukám na Aladina - zítra to bude v pohodě, to bude sněžit, uklidňuju chlapy na střeše.

A předpověď tentokrát vychází do puntíku. I v našich s bídou šesti stech metrech chumelí jako v lednu. Odpoledne vezu Víťu na klavír - že jsme spěchali s letními gumami. Jak bude asi v Krkonoších? Koukám na webkamery - bílo. Spoléhám ale, že po letošní bídné zimě i tam už bude po sněhu a těch pár centimetrů prašanu zmizí s prvními slunečními paprsky. Přesto raději vytahuji ze skříně již uklizené teplé bundy, kulichy a rukavice. Pomalu se připravuji na to, že to možná bude docela drsné.

Odjíždíme ve čtvrtek 17. dubna ráno autobusem z Mladkova. Přestupujeme v Hradci, poté ve Studenci, a nakonec ještě v Jilemnici. Hřebeny Krkonoš zdobí bílá čepice a při stoupání na Mísečky se v lese objevují zbytky sněhu, a to ještě nejsme ani v tisíci metrech. Jsem ale optimista - pokud vyjde předpověď (dole má být až 21 °C), sníh sleze. Jako kdybych byla na horách po zimě poprvé. Dá se této naivitě ještě říkat optimismus? Prostě jsem tam nahoru chtěla a nic mi v tom nemohlo zabránit.

Prázdný autobus nás po třetí hodině odpolední vysazuje na Mísečkách. Děti, říkám obřadně, jsme v Krkonoších. Batoh na záda (váží skoro jako když jedeme v létě na týdenní vandr) a hurá po zelené traverzem na Dvoračky. Cedule ukazuje 6 km, do večera jsme tam jako na koni.

Vcházíme do lesa. Maminko, zapomněli jsme boby, hlásí Šárka. Na cestě leží asi čtyřcentimetrová souvislá vrstva sněhu. Děcka z toho mají vánoce - koulují se, hrabou se ve sněhu, fotím je a posílám domů tatínkovi, i on kouká na tu nadílku. Přicházíme ke Kotelním jámám - kam se opírá slunce, jsou stráně a cesta holé, ale v lese je sněhu víc než dost. Snad nahoře, až vyjdeme nad les, to bude také vytáté. Značka se stáčí po východním úbočí Malé Kotelní jámy. Sem slunce přes den nedosáhne, ťapeme ve sněhu. Není to ale čerstvý sníh, tenhle tady leží celou zimu a je ho odhadem určitě půl metru.

Ty tyče jsou dobrý, ty nám ukážou, kudy jít, když jsou značky pod sněhem. Ano, máš pravdu, Víťo. A hele, tady je jich spousta, tady je mají teprve připravené. Tak to musíme počkat, až nám je zatlučou, míní Šárka. Naštěstí víme, kudy jít i bez nich, ve sněhu je vyšlapaná pěšinka. Seshora na nás výstražně svítí bílé lavinové převisy - maminko, musíme jít rychle, nechci, aby to na nás spadlo. Nebojte, toho sněhu už není tolik, aby z toho byla lavina. Však počkejte, zítra uvidíte tyhle srázy seshora.

Cesta mírně stoupá a pak se láme k Dvoračkám. Z nejvyššího místa vidíme v dáli vykukující Sněžku a na chvíli se objevují i naše startovní Mísečky. Sněhu je tady určitě půl metru. Děti mají spoustu energie, neustále odbíhají z vyšlapané pěšinky. Najednou mizí Víťa po pás ve sněhu - z jámy ho musím tahat jako řepu v pohádce. Naštěstí se to povedlo i bez pomoci. Do bot mu napadal sníh, ale řehtají se oba. Kdybychom ho nevytáhli, musel by tu zůstat do jara, komentuje situaci Šárka.

Přesto se mi už úsek sněhem zdá dlouhý a vyhlížím chatu na Dvoračkách. Nebyla jsem tady skoro 10 let, za tu dobu jí hned vedle vystavěli kamarádku Štumpovku. Tam se máme hlásit na baru. Budete spát tady za cenu Dvoraček, oznamuje mladá holka. Tak to se vůbec nezlobíme. Pokojík je prostorný, dětské boty a rukavice dávám ihned na topení a pak jdeme dolů na borůvkové knedlíky. Ani je nemůžeme dojíst! Z oken restaurace je nádherný výhled, dneska teda opravdu jedinečný, vidět je snad až do Prahy.

Na chatě kromě nás spali ještě čtyři lidé, potkáváme se s nimi u snídaně. A dneska budeme spát v té druhé chatě, vyzvídá Šárka (má na mysli 20 metrů vzdálené Dvoračky). Kdepak, dneska budeme spát na Martinově boudě, o 16 kilometrů dál. Šárce dávám pro jistotu přes ponožky igelitové pytlíky, včera po šesti kilometrech měla boty úplně promočené.

Z Dvoraček stoupáme po červené, je pod mrakem, ale výhledy stále fantastické. Zpočátku jdeme bez sněhu ale v Kotelském sedle je ho najednou opět souvislá vrstva. Nedávno tu dokonce někdo jel na běžkách. Cesta je ale prošlapaná a sníh po noci umrzlý, jde se dobře.

Z Růženčiny zahrádky se dá jít přímo k pramenům Labe pohodlně po vytáté asfaltce, my si to ale prodloužíme o mohylu Hanče a Vrbaty, nutno připomenout, že hory mohou být nejenom krásné, ale i kruté. A nemusí jít zrovna o velehory, ale o naše "malé" Krkonoše.

Z vyhlídky na Harrachových kamenech krásně vidíme skoro celé Krkonoše a poté přicházíme k památníku. Zahynuli takový malý kousek od chaty, diví se děti. No jo, když ona tu tenkrát ještě nestála (mají na mysli Vrbatovu boudu), nejblíže byla Labská. Na ukázku toho, jak rychle se může v horách počasí měnit, se i nyní zatahuje a začíná drobně sněžit. I takové mohou být velikonoce v horách. Dole jaro a nahoře se zima nechce vzdát.

Maminko, co to tady běželo? Co by tady běželo, běžkař! Né, to jsou nějaký divný stopy, komentují děti, co vidí vyšlapané ve sněhu. Děti prostě sníh baví a letos si ho přes zimu moc neužily.

Klesáme po červené k Pančavskému vodopádu. Jestli spadnete tam dolů, tak Vás klepnu. Maminko, to už budeme mrtví, to už nás neklepneš. Klepneme se sami. Je s nimi sranda, podobné hlášky poslouchám celý den. Ale taky - jé, tady to je hezký, ta voda teče tak hezky dolů.

Labskou boudu míjíme - nemám to uvnitř moc ráda, tak si jenom na chvíli sedáme na lavičku. Využívám místní wifi k odeslání fotky tatínkovi, který nám sněhovou pokrývku nevěří, a svačíme perníčky. Oběd dětem slibuji na Vosecké. Je to sice zacházka, ale ambiciózní matka si dala za cíl zdolat co největší část Cesty česko-polského přátelství, přestože podmínky nejsou nějak skvělé. Čas ale máme dobrý, není ještě ani poledne.

Tak děti, tady pramení řeka Labe, pamatujete si, jak jsme podél ní vloni jeli z Hamburku? A kde pramení? No, kde, tady! A kde tady? Všude kolem je skoro půl metru sněhu, ze symbolického pramene vidíme jenom turistický ukazatel, betonová skruž je pod sněhem a ze zdi s mozaikami měst, kterými Labe protéká, koukají pouze nápisy horní řady. Přesto ale známe vše: Wittenberge, Torgau, Míšeň, Pirna, Ústí nad Labem, Mělník, Poděbrady, Pardubice i Jaroměř. Děti jsou maličko zklamané, holt sem musíme ještě jednou - v létě (nebo až tady nebude sníh).

Nedaleko pramenů potkáváme rodinku. Chlapeček, odhadem ne o moc starší než náš Víťa, zdatně bruslí na běžkách. Čumím jako blázen, klobouk dolů.

K Vosecké boudě se jakoby kousek vracíme. Cestou potkáváme dalšího běžkaře. Sněhu je tu sice dost, ale na běžkování jedině pro nadšence (a se starými lyžemi). Za pánem šlape paní pěšky. My vás známe, vy jste spali taky na Štumpovce. Vosecká je ale zavřená. Cože? Jak to? Chtěli jsme si tam dát oběd. My také. Co se dá dělat, vracet se nebudeme.

U Vosecké mě přepadá trudomyslnost. Nejen Šárka, ale už i Víťa má promočené boty, a to jsem kupovala nové, turistické, za 1350 Kč. Měly být nepromokavé. Dost možná mu tam ale napadal sníh shora, jak jsme se propadali do odvodňovacích kanálků při sestupu k Vosecké. Navíc je poměrně vlhko, zvlhly i lipa v plastové krabičce s klip víčkem. Ještě že jsem vzala celé balení pytlíků do odpadkových košů. Suché ponožky, na to pytlík, uvázat v botě a vzhůru na hřeben. Zahřát se musíme chůzí. Začínám mít pocit, že to nebyl moc dobrý nápad tahat malé děti o velikonocích do Krkonoš. Je ještě hodně brzy.

Cesta česko-polského přátelství kopíruje hranici, chvíli jdeme po polské straně, chvíli po české. Když jsme tady chodili jako děti, mohlo se jít jen po červené značce a cedule směrem do Polska s nápisem "Granica państwa, wejście zabronione" nám jasně dávaly najevo, že jsou hranice přísně střežené. I tak jsme ale těch pár metrů považovali za cizinu a v soukromém výčtu navštívených zemí jsme si k NDR přidali ještě Polsko.

Dneska se hranice můžou už dlouho překračovat volně, ale i tak jsou hraniční patníčky pro děti zdrojem zábavy. Lezou na ně, hrají si, že jsou jeden v Česku a druhý v Polsku. Široká cesta je pokryta černou šotolinou, a na většině míst naštěstí úplně holá. A tam, kde ještě sněhová pokrývka zůstala, jsou vyjeté koleje od auta. Je tedy bez problémů dobře schůdná. Docela pohoda. Kdyby jelo nějaké auto, tak ho stopneme, navrhuje Víťa.

Chvíli přemýšlím o tom, že bychom zašli do polské chaty Szrenica, která se majestátně tyčí pod stejnojmenným vrcholem, ale zacházka necelý kilometr tam (a to samé zpět) se mi už zdá velká. Míjíme skalní útvar Tvarožník, hraniční patník je narafičený efektně až na nejvyšším kameni.

Pod kamenitým Violíkem (1 472 m) přichází na děti menší krize. Hádají se, jestli Violík je nebo není na pexesu. Já jsem si jistá, že je, však se večer přesvědčíme. Stále sněží, trochu i fouká, výhledy nejsou a cesta je pro děti nezáživná. Na celém hřebeni jsme od Szrenice potkali jen dvě skupinky turistů. Liduprázdné Krkonoše!

Konečně docházíme k polské boudě Wawel, o které Šárka prohlašovala, že to je kostelíček. Já jsem naopak děti mystifikovala tím, že jde o polskou meteorologickou stanici. Na internetu jsem si posléze přečetla, že to bývala turistická chata pojmenovaná podle krakovského hradu. Dnes je nepřístupná a slouží jako televizní vysílač. My tam ale nalézáme závětří a chvíli sedíme na schodech. Posilňujeme se sladkostmi a pak raději pokračujeme, při dlouhé pauze bychom mohli prochladnout.

Sněžné jámy jsou dneska skoro až strašidelné. Podmračené počasí dodává kolmým stěnám propasti horrorový nádech. Oceňujeme, jaký je kolem pěkný chodníček, kameny tu někdo vyskládal, vyhlídky zabezpečil zábradlím. Odbíhám a dělám spoustu fotek. Děti už toho mají plné zuby, ale statečně šlapou dál. Obcházíme Vysoké kolo (1 509 m), čtvrtou nejvyšší horu Krkonoš, kterou Šárka přejmenovala na Zelené kolo, protože je pokrytá kameny porostlými zeleným mechem a klesáme pod Velký Šišák (1 410 m). Víťa zase míní, že tady musí poblíž být nějaká sopka podle množství poházených kamenů, ale nedokážu mu z geologického hlediska vznik těchto kamenných polí objasnit. Že obcházíme i vrchol Velkého Šišáku se dětem líbí a líbí se jim samozřejmě i jeho název (mnohem víc než polský Smielec).

A pak už konečně přicházíme do sedla nad Martinovkou, neboli sedla Pod Smielcem. Víťa sbíhá serpentýny jako by se nechumelilo. Nad námi se tyčí Mužské kameny - ty si necháme na zítra. Martinova bouda stojí na úbočí Vysokého kola, přicházíme tam ve 4 hodiny, ale můžu říci, že toho po 16 kilometrech máme všichni plné pohorky.

Dobrý den, měla bych tady mít rezervovaný pokoj. A pro kolik osob? Pro nás tři. Jenom? Ostatní bídně zahynuli ve sněhových závějích nahoře na hřebeni, pokouším se o vtip, ale nevyznělo to tak, jak jsem myslela. Najít občanku, zaplatit a pak vyjít do posledního patra stařičké Martinovy boudy. Prkna podlahy vržou, za oknem vánice - romantická atmosféra by se dala krájet, kdybychom ovšem nemuseli zítra v tomto pokračovat dál. Tedy - pokračovat samozřejmě nemusíme, můžeme výlet vzdát, sejít do Špindlu a odjet domů. Potupné by to nebylo, vzhledem k dětem, ale uvažuji o tom jenom maličkou chvilku.

Po horké sprše jdeme dolů do restaurace. Víťa si dal borůvkové knedlíky, Šárka a já svíčkovou. Dětské porce neděláme, ale to sní. Snědla, Šárka je knedlíková, ale příště už ani ránu bez tatínka, kdo má to jídlo po dětech dojídat. Poprosila jsem o noviny na usušení bot a poté následuje opět výstup do druhého patra. Nohy ale bolí jenom mě, děti regenerují hodně rychle. Po zbytek dne hrajeme na pokoji pexeso a prší, večer posloucháme Spejbla s Hurvínkem.

Ráno jsou dětské boty suché, přesto hned zrána fasují igelitové pytlíky oba dva. Po snídani, při které zjišťujeme, že kromě nás spala v chatě ještě čtveřice Němců, vycházíme do mlžného dne. Je ale podstatně tepleji než včera, sníh měkne a taje. Rychle stoupáme znovu do sedla a poté na Mužské kameny. Kdyby tak chtěla ta oblačnost klesnout, myslím si, a moje přání je vyslyšeno. Neklesla sice, jen byla odfouknuta větrem. Nejprve jenom na malý moment, ale u Dívčích kamenů už definitivně na nebi převládla modř.

Dívčí kameny jsou poskládané pěkně rovně na sobě, za to ty mužské jsou jen tak halabala naházené a celé nakřivo, vysvětluju dětem legendu, kterou jsme si vymyslely jako malé s jednou kamarádkou, která tu tehdy byla na výletě s námi, jako kdyby ty názvy symbolizovaly neochotu chlapů k uklízení a pořádku. Následuje sestup k Petrově boudě.

Petrova bouda patřila k nejznámějším chatám na hřebeni Krkonoš a kolem jejího požáru v roce 2011 panuje celá řada spekulací. Já si ji v provozu nepamatuji, tak mi ani není líto, že už tu stojí jenom její základy. Výhledy na východní část Krkonoš jsou odsud fantastické, ale také tu začíná asfaltka, která sem ve slunečném dni přivádí davy lidí. Včera nikde nikdo a dneska šrumec. No jo no, kombinace slunečného počasí, soboty a blízkost silnice na Špindlerovku.

Do sedla s názvem Przelecz Karkonoska přicházíme těsně před polednem. Noblesní Špindlerovku však jenom míjíme. Čtyřhvězdičkové restaurace s číšníky v bílých košilích mi sem nějak nepasují. Pamatuji tuhle boudu ještě jako obyčejnou, kde jsme si mohli dát polívku a limonádu za rozumný peníz. No nic, posvačíme zase jenom něco sladkého a pořádnou večeři si dáme až na Luční boudě, slibuji dětem.

Po červené prudce stoupáme polskou stranou Malého Šišáku (1 439 m). Lidi za námi, lidi proti nám. Hele, tamhle je Vysoké Kolo a ta bouda u Sněžných jam, otáčím se zpátky a ukazuji dětem. I na ně udělalo dojem, co jsme už ušli. Daleko před námi jsou ale Sluneční kameny, neboli Polední kameny, polsky Slonecznik, Šárce připomínají labuť. Cesta k nim se zdá nekonečná.

Šárce to v mokrém sněhu klouže, musím s ní jít za ruku, a oba mi už hlásí úplně mokré ponožky. Do toho se neustále s někým vyhýbáme (zdravíme se už jenom minimálně, nejčastěji tu stejně zní mezinárodní "hello"). Hledám, kam bychom si na chvíli sedli, jedině na kámen trčící ze sněhu. Ponožky nejsou jenom mokré, jsou úplně durch. Pytlíky se shrnuly, jeden prasknul. Lovím v batohu suché ponožky a odmotávám další sáčky. Kolem jde pán v sandálech naboso. Nebude z toho mít omrzliny?

Operace s pytlíky nemá stejně dlouhého trvání. Sníh je v dnešním teplém dni rozbředlý a kam se opírá slunce, čvachtáme přímo ve vodě. Maminko, příště musíme koupit boty stejné značky, jako máš ty, ty jsou kvalitní. No jo, já jsem zatím v suchu, a o to víc je mi dětí líto a v duchu si nadávám, ale jenom tak, aby se neřeklo. Spíš vzpomínám na jiné výlety nebo zimní dny, kdy se děti vrátily domů v úplně mokrých botách a zvládly to také. Šárka každou chvíli uklouzne a spadne do sněhu, pokaždé neúnavně vstává a směje se. Jak to dělá, že má tolik trpělivosti?

Konečně jsme u kamenů, už mě to moc nebavilo. Před námi se objevila Sněžka, zdá se najednou tak blízko. Já bych ji, maminko, zvládnul klidně i dneska, já mám energie dost, chlubí se Víťa. Je teprve půl druhé, ale i kdybychom nahoru vylezli už dnes, nemělo by to žádný smysl. Raději přespíme na Luční a dáme si Sněžku zítra ráno, podle plánu. Snad vydrží počasí a bude hezky.

Na Luční to máme ještě 4 kilometry a chodníček, u Slunečních kamenů optimisticky holý, ve stínu Stříbrného hřbetu (1 490 m) zase mizí pod sněhem. Navíc ještě musíme obejít jezera Wielki a Maly Staw. Spodem to nejde, polská stezka je zavřená, musíme jedině vrchem, po jejich okraji.

Zdejší místo považuji za jedno z nejhezčích míst v Krkonoších, ale na chodníčku, který vede těsně nad srázem, bych s dětmi nebyla klidná ani v létě, natož teď ve sněhu. Není to vyloženě nebezpečné, ale stačí udělat blbou chybu a člověk by mohl sklouznout dolů. Děti držím za ruku a pomalu přecházíme ve sněhu vyšlapanou pěšinou. Je to tu krásné, ale když se od jezer vzdálíme, jsem radši.

Na rozcestí uhýbáme z hřebene, cedulka Luční bouda 1 kilometr nám vlévá optimismus do žil. Předjíždí nás dva mladí na běžkách. Jestli se tomu teda dá říkat běžkování - sněhová pokrývka už není souvislá, tak jedou chvíli po trávě, chvíli po sněhu. Ale i tak jsou rychlejší než my. Poslední úsek k Luční je totiž silně zabahněný a rozťapaný od turistů.

Dobrý den, měli byste prosím volný pokoj pro nás tři? Jakýkoliv, ale kde se topí, abychom si mohli usušit boty. To není problém, dáme je do lyžárny. Za 1350 máme nocleh se snídaní. Boty věšíme na sušáky do lyžárny, nemám v ně příliš důvěru, ale uvidíme. Z pokoje vyhlížíme na Luční a Studniční horu, z koupelny na patře pak na Sněžku. Čeká tam na nás…

Večeříme v místní restauraci, děti opět borůvkové knedlíky (Víťa sice vyhrožoval, že si je už nedá, ale neodolal), já se cpu kachnou, kterou zapíjím Paroháčem. Pivo si tady vaří sami, ochutnat ho tedy musím. Už jenom, abych mohla poreferovat doma.

Ráno před osmou stojíme se sbaleným batohem před zavřenými dveřmi restaurace. Spolu s námi další nocležníci. Snídaně začíná v osm. Chceme vyrazit co nejdřív, počasí vypadá optimisticky. Sněžku sice halí hustá oblačnost, ale jinak je jasno a naděje, že vítr mraky odfoukne. Nakonec se nás v jídelně sešlo snad padesát, většinou drsní horalé v kožených botách a sportovním oblečení. Po jídle nandavám dětem přes fusekle obvyklé outdoorové pytlíky a vydáváme se přes Úpské rašeliniště vstříc Sněžce. Ta už opravdu podle předpokladů vyzývavě kouká z mraků.

Dilema, kudy nahoru (červená prudší cesta je holá, pod sněhem jen v horní třetině, polská "silnice" je však pod sněhem celá) je vyřešeno záhy, cedule "Szlak czasowo zamkniety" nás k radosti dětí (chtěli oba jít tou prudkou!) posílá nejkratší cestou k vrcholu. Výstup zahajujeme v 10:05, v 10:35 jsme nahoře. Pohodlně díky novému vydlážděnému chodníku a to jsme si ještě odskočili na obě vyhlídky a v horní partii se míjeli s turisty, kteří se nahoru vyvezli lanovkou a pak po sněhu klouzali dolů. Tak děti, tohle je vrchol Sněžky, nejvyšší hory Česka. Co na tom, že nás momentálně přikryl šedivý a hustý mrak.

V nové Poštovně píšeme pohledy babičkám a vyčkáváme lepších výhledů. Není kam spěchat, už jsme v cíli. Dočkali jsme se ale už za pár minut. Jdeme se podívat na vyhlídku na Obří důl (ten je teda fakt obří, netají svůj údiv Šárka), následuje foto samospouští a pak kratičký sestup k lanovce. Nabízela jsem dětem sejít alespoň na Růžovou horu, ale byla jsem přehlasovaná. Však si to oba zasloužíte!

Tyhle děti platit nemusí, volá obsluha lanovky na prodavače lístků v kase. Mají ale 5 a 7 let, ukazuji na ceduli, že děti od pěti let už jsou v ceníku. Mávají však rukou, jako by věděli, že děti mají v nohách přes Krkonoše našlapaných 40 kilometrů. Platím tedy 180 korun pouze za sebe a pak skáčeme do kabinky a vezeme se dolů. Jednak proto, abychom se sestupem úplně nezničili (sestupy nemám ráda), jednak proto, abychom novou lanovku vyzkoušeli, ale nejsilnější argument je odjezd autobusu v 13:15 z Pece, který prostě musíme stihnout.

Na Růžové hoře vyskakujeme z kabinky jako naprostí amatéři. Vždycky, když se tady přestupovalo, muselo se na dolní lanovku přejít pár metrů pěšky. Nová kabinka ale pokračuje dál. Jestli jedete až do Pece, tak to si zase nastupte, volají chlapíci z obsluhy. Tak zase skáčeme zpátky a pak už jenom se zatajeným dechem pozorujeme, jak lanovka zvládá prudké klesání.

Dole v Peci jsme za pár minut. Rázem jsme ale v úplně jiném světě. Zablácení, od sluníčka připálení a s pytlíky čouhajícími z bot vypadáme oproti vystajlovaným turistům čekajícím na lanovku divně. Fronta je dlouhá snad 100 metrů. Vůbec jim to čekání nezávidím, není nad to vylézt nahoru po svých.

Toto povídání jsem sepsala jako poděkování svým dětem. Za to, že se mnou šly do Krkonoš (maminko, klidně půjdeme zase, ale příště raději už bez sněhu). Za to, že nebrečely, že je bolí nožičky, naopak mi dodávaly celou cestu sílu pokračovat, i když jsem si chvílemi myslela, že jsem to trochu podcenila. Celá trasa měřila více než 40 kilometrů, z toho většina po zmrzlém nebo naopak rozbředlém sněhu. Ale já ho tam opravdu tolik nečekala! Na druhou stranu, děti jsou od malička zvyklé chodit pěšky, trasy dlouhé dvacet kilometrů zvládají od čtyř let úplně v pohodě. Nemyslím si, že přechod hor je něco nad jejich síly. Čím dál víc si myslím, že děti toho vydrží víc, než si myslíme. Trocha pohybu neuškodí nikomu.

PS: Tohle píšu a smrkám u toho - jediná já jsem ten veselý výlet odskákala rýmou. A to jsem měla celou dobu v botách sucho. Dobře mi tak, řeknete si asi :-)

Další související články: