Alvand peak a Mount Damavand - posvátné hory Persie

Treking s Tilakem 2014, soutěžní článek č. 4

Alvand peak (3 428 m) je jedna z nejslavnějších hor Íránu a nejznámějším vrcholem horského pásma Kuh-e Alvand, označovaného taktéž jako Alvand Kuh, nebo Alwand. Pásmo leží v pohoří Zagros v blízkosti města Hamedan. Nejvyšší stejnojmenná hora Kuh-e Alvand (3 570 m), známá také jako Char-Gholleh, je však od vrcholu Alvand peak vzdálená téměř 14 km jihovýchodním směrem.

Vrchol Alvand peak je tvořen skalnatým útvarem v podobě sedícího lva a je opředen mnoha pověstmi. Na hoře měl taktéž přebývat legendární středověký básník a derviš Baba Taher zvaný Oryán, za kterým měli na vrchol vystupovat poutníci z celé země, když ho chtěli požádat o radu. V okolí hory se nachází různé starověké nápisy a skalní rytiny, z nichž nejznámější naleznete v údolí Ganj Nameh.

Z tohoto údolí vede k vrcholu také výstupová trasa. Je poměrně snadná a v létě se dá "na lehko" bez problému zvládnout i se sestupem za jeden den. Pokud si ale chcete užít vícedenní přechod, nebo máte v plánu vyšplhat i na Kalaq Lan, pak doporučuji kamennou útulnu pod zmíněným vrcholem.

Čtěte také: Minovými poli na irácký Halgurd, netradiční turistika s nádechem…

Do Teheránu letíme z Prahy s přestupem v Istanbulu. Vstupní víza získáváme přímo na letišti Imama Khomeiního rychle a bez problémů za poplatek 50 €. Při následném odbavení ale dostáváme o jednu krosnu méně, a tak po vyřízení reklamace odjíždíme z letiště se smíšenými pocity a s trochu uspěchaným taxikářem do centra.

Ve městě navštívíme Mahmuda, kamaráda našeho průvodce, u kterého si po zbytek dne uschováme naše zbylé krosny a vydáme se na letmou obhlídku města. Vyměníme dolary, nesmí chybět návštěva památníku Islámské revoluce na Azadi square, Velké mešity, bazaru i čajovny.

Po poradě v čajovně posouváme plán výstupu na Damavand z důvodu chybějícího vybavení do nízkých teplot na další týden. Snad se reklamaci s batohem podaří vyřešit brzy. Náš průvodce Silvestr si doplňuje provizorní výbavu částečně na trhu, z části domlouvá zápůjčku od íránských známých a padá rozhodnutí vyrazit nejprve na méně náročnou horu Alvand.

Cestou k Mahmudovi pro bagáž dokupujeme potřebné zásoby na dvoudenní trek a po rozloučení vyrážíme taxíkem a následně nočním autobusem z hlavního terminálu směrem město Hamedán. V Hamedánu jsme něco před třetí hodinou ranní. Zde se potkáváme se Silvovými přátely, kteří mu přivezli část věcí potřebných na trek. Cestou pod Alvand ještě kupujeme benzín do vařiče a sháníme vodu.

Nad ránem se dostáváme do výletního místa Íránců v údolí Ganj Nameh, ze kterého vyráží pod vrchol lanovka, nachází se tady kemp, stánky s občerstvením, bobová dráha a další atrakce. Zde na chvíli uléháme do spacáků. Po osmé hodině nás ale budí ruch v kempu, a tak balíme věci a vyrážíme směrem k vrcholu.

Stezka se zpočátku line údolím kolem potoku, občas mineme menší vodopád. Snažíme se nastoupat co nejvíce výškových metrů, dokud má ovzduší přijatelnou teplotu. Na piknikovém místě zvaném Kivarestan se chodník od potoku odklání a pokračuje pod lanovkou, až následně zmizí ve strmém svahu pod chatou Íránské horolezecké federace. Teprve v jejím stínu si dáváme malou snídani a od správce chaty dostáváme zdarma mapu okolí.

Po krátké přestávce pokračujeme pěšinou v mírném stoupání, nalevo pod námi míjíme planinu Meydan-e Mishan s horní stanicí lanovky a stánky s občerstvením. Šlapeme vzhůru kolem potůčku k zelenému údolí s názvem Takht-e Nader s pasoucím se dobytkem a cestou potkáváme vracející se íránské turisty, převážně ženy, se kterými se zdravíme. Ujišťují nás, že jdeme správně a tak se s těžkým krokem a se sluníčkem v zádech suneme dále do sedla pod Alvand.

Ze sedla je už v dáli vidět útulna Íránské horolezecké federace ležící pod vrcholem Kalaq Lan. Příjemnou chůzí traverzem míjíme íránského baču se stádem ovcí a koz, který nás zve na noc do svého příbytku. S díky se s ním loučíme a pokračujeme k chatě. Zanedlouho již sedíme na terase útulny a dopřáváme si krátkého oddechu před závěrečným výstupem.

Krosny necháváme odpočívat v přítmí útulny a poslední úsek výšlapu si užíváme "na lehko". Cestou k Alvand peak (3 428 m n.m.) přibíráme i sousední, téměř stejně vysoký vrchol, tyčící se asi 150 metrů vedle. Z něj se nám otevírají fantastické výhledy na protější hřeben s vrcholem Kalaq Lan a do hlubokého údolí Dozakh Darreh. Co nevidět ale skáčeme lvovi po hlavě, skalnatý vrchol má podobu sedícího lva a Íránci ho vnímají jako jednu z několika svých posvátných hor.

Z Alvand peak je nádherný výhled na Hamedán s přilehlým údolím Ganj Nameh. Cestu zpět k chatě si zkracujeme traverzem mezi skalisky. Chodník tady sice žádný nevede, ale po obrovských balvanech posázených ve svahu se dá docela dobře skákat.

Na terase útulny vaříme čaj a čínské polévky, pramen kousek pod chatou využíváme k lehké koupeli a k praní svršků. Během večera dorazí k útulně ještě několik Íránců, z nichž dva zůstávají přes noc. Jejich večerní, ani ranní motlitby nás ale nijak neruší, a konečně si po dvou dnech zaslouženě užíváme delšího spánku.

Ráno se po snídani loučíme s našimi spolunocležníky a stoupáme směrem ke skalnatému vrcholu Kalaq Lan (3 350 m), zvedající se na hřebenu nad útulnou. Odtud se vydáváme nenáročnou hřebenovkou na zbytek treku okolo Alvandu.

Chodník se místy ztrácí v porostu bodláčí a jiné pichlavé květeny, po čase se ale začínají objevovat kamenní mužíci, kteří nám udávají směr další chůze. Závěrečná část treku vede spíš po kozích než turistických stezkách, i tak kolem jedné hodiny odpolední nasedáme ve spodní stanici lanovky v údolí Ganj Nameh do taxíku a odjíždíme do centra Hamedánu.

Následující dny jsou ve znamení poznávání kurdských vesniček posazených hluboko v horách v blízkosti irácké hranice. Projíždíme serpentinami přes ostré hřebeny a hluboká údolí hypnotických kurdských hor, občas zastavíme u místních na čaj a vstřebáváme zdejší jedinečnou atmosféru.

Mount Damavand, íránsky Kúh-e Damávand - je národním symbolem a obdobně jako Alvand posvátnou íránskou horou. S výškou 5 610 m je nejvyšším vrcholem Íránu i všech zemí Blízkého východu a druhá nejvyšší sopka na severní polokouli. Najdete ji v pohoří Elborz poblíž jižního pobřeží Kaspického moře v provincii Mazandarán, asi 70 km severovýchodně od íránského hlavního města Teherán.

Vzhledem k výskytu aktivních fumarol a horkých pramenů na jejích svazích, se jedná o potenciálně aktivní stratovulkán, jehož poslední erupce se odhaduje na dobu před 7 300 lety. Damavand je významná hora v perské mytologii. Jedna z nejslavnějších legend o lukostřelci Arašovi popisuje, jak nejlepší střelec té doby vylezl na jeho vrchol, aby odtud vystřelenými šípy určil nové hranice starověkého Íránu. Podle jiných zoroastrijských textů byl tříhlavý drak tyrana Aži Daháka (jinak taky Zahhák) přikován k Damavandu, aby zde zůstal až do konce světa.

Damavand je taktéž symbolem íránského odporu proti zvůli a cizí nadvládě v perské poezii a literatuře. Na vrchol vede několik různě náročných výstupových tras, z nichž jsou na některých postaveny útulny a chaty. Mezi nejznámější trasy patří: jižní cesta, severní cesta, východní cesta, západní cesta a severozápadní cesta.

Pouť na Damavand zahajujeme ve městě Sanandaj, hlavním městě íránské provincie Kurdistán. Do Sanandaje přijíždíme z Marivanu kolem třetí hodiny odpoledne. Zakoupíme jízdenky na noční bus do Teheránu a jdeme navštívit muzeum kurdské kultury v centru města. Projdeme se bazarem, kde dokupujeme zásoby pro výstup na Damavand a den završíme posezením v čajovně.

K večeru přejedeme na autobusový terminál, ze kterého pokračujeme sedmi hodinovou cestou VIP autobusem do Teheránu. Cesta je příjemná, polohovatelné sedadla umožní docela pohodový spánek, svačinku co dostáváme na cestu ani nestihnu sníst.

Ráno mě stevard budí narovnáním opěrky sedadla na teheránském terminálu Azadi. Přesedáme na taxík a vyrážíme pod Damavand. Řidič nás sice nejdříve veze do stejnojmenného města od našeho cíle vzdáleného asi 40 km, cestou se ale vše vysvětlí a tak kolem osmé vystupujeme ve vesnici Reyneh, kde začíná jedna z výstupových tras. Ve zdejším šopu kupujeme snídani a domlouváme odvoz k odbočce do hor.

Rozhodli jsme se, že trasu do základního tábora Gusfand Sara (3 040 m) zvládneme pěšky. Cestou po kamenité prašné silnici nás míjí několik terénních aut naložených turisty, kteří chtějí pošetřit síly před samotným výstupem na vrchol. Cesta se klikatí po jižním svahu Damavandu a my obtěžkáni dvaceti kilovými krosnami kráčíme pod palbou slunce ke svému cíli.

Základního táboru dosahujeme kolem poledne. Nachází se zde několik stavení, stánek s občerstvením a mešita. Pán u kovového kontejneru nám nabízí vývoz batohů do druhého výškového táboru na mulách. My ale poděkujeme, pouze dobereme vodu a pokračujeme ve výšlapu.

Přestože se začíná projevovat úbytek kyslíku ve vzduchu a neženeme se kdoví jak rychlým tempem, předběhneme časem skupinku anglických turistů, kterým bagáž nahoru veze několik mul s doprovodem. Výstup do druhého výškového tábora Bargah-e Sevom (4 220 m) nám dává zabrat.

Zhruba v polovině trasy začíná pršet, na protějším hřebenu se blýská jak nad Tatrú. To, že prší, má ale své nesporné výhody. Ochladilo se, zvlhčil se vzduch a cesta nám tolik nepráší. Do táboru přicházíme v podvečer. Nachází se zde chata Íránské horolezecké federace, kde lze koupit něco k snědku a čaj. Je možno se tady za poplatek i ubytovat, ale chata bývá většinou obsazená. Za chatou je zásobník s pitnou vodou a ve vedlejším objektu suché záchody. Pod chatou jsou spousty upravených míst pro stany. Původní útulna ležící asi sto metrů níže, slouží nyní už jen jako úložiště odpadu a sklad.

Výstup od asfaltky z 2 400 metrů je na nás znát. Ztěžka stavíme stany a vaříme čaj. Krátce se radíme, jakou strategii výstupu zvolit, nakonec se i přes rady místních horalů vyjít ve dvě ráno, rozhodneme pro přívětivější sedmou hodinu. Buď k nám bude počasí vstřícné a vyjde to, nebo to zkusíme na druhý den. Po večeři se ještě rozhodnu pro aklimatizační výstup směrem ke skalám pod ledopádem, asi 200 metrů výškových nad chatou. Vracím se z vrchu s malým bolehlavem, který zapiju bylinkovým čajem a hurá do spacáku. Budík natahuji na šestou, abychom kolem sedmé mohli vyrazit.

Ráno vše probíhá podle plánu. Bolehlav a únava vymizely, a tak po sedmé hodině vykračujeme chodníkem okolo chaty směrem k vrcholu. Je jasno a sluníčko nás začíná pomalu rozehřívat. Pěšina se klikatí nad chatou a vede směrem k suťovišti. Trochu se necháváme unést prošlápnutými chodníčky a vydáváme se po nich vzhůru. Po čase zjišťujeme, že chůze suťovištěm není úplně to pravé ořechové a uhýbáme napravo na skalnatý hřebínek. Zde nalézáme očíslovanými praporky značenou stezku, propletenou různě mezi skalisky, po které je chůze mnohem snazší.

Přibývající výška se ale začíná projevovat formou častějších přestávek. Výstup není nijak technicky náročný, jedinou komplikací je pro nás nezvyklá nadmořská výška. Když procházíme kolem ledopádu Abshar-e Yakhi ve výšce 5 100 m, začíná mě mírně bolet hlava. Ledopád má výšku dvanácti metrů a nikdy netaje.

Pomalu doháníme skupinku Íránců, z nichž jeden v nepravidelných intervalech něco vykřikuje. Posledních tři sta metrů výškových se zdá být vůbec nejzajímavějších. Na zemi se začínají objevovat pole ze sirných kamenů a řídké ovzduší sem tam protne výron oxidu siřičitého páchnoucí jako zkažená vajíčka. Jeden z íránských turistů pět metrů přede mnou zvrací. Bolest hlavy se naštěstí nestupňuje, pouze zatnu zuby a snažím se ten sirný odér nevnímat. Trhám se z naší skupiny a snažím se zbytek výstupu urychlit, jen abych byl z toho sirného pole pryč.

Pár desítek metrů pod vrcholem míjím hlavní sirný výron, další z Íránců co už je na vrcholu na mě křičí, ať ten výron obejdu z leva. Kývnu na něj, že rozumím a jsem v pohodě a po chvilce už stojím na vrcholu Damavandu (5 610 m). Přítomní Íránci mi gratulují, já v euforii shazuji na zem batoh a zkoumám okolí kráteru.

Kráter má v průměru asi 150 metrů a je trvale pokryt ledovým příkrovem. Na vrcholu u skalisek lze mezi vlaječkami a různými cedulkami a nápisy najít i bizardní výstavku zbytků těl dvou mrtvých ovcí, které sem z nějakého důvodu vylezly a udusily se oxidem siřičitým. Zbytek naší skupiny doráží vzápětí. Výstup nám zabral 6 a půl hodiny. Následují vzájemné gratulace a společná vrcholová fota. Výhledů si ale tentokráte moc neužíváme. Špička Damavandu se halí do oblaků a začíná mírně sněžit.

Po krátkém odpočinku se dáváme na sestup. Cesta dolů jde poměrně rychle a vzduch se zdá být dýchatelnější s každým zvládnutým krokem. Po třech hodinách přicházíme do tábora Bargah, sestup do Gusfand Sary odkládáme na další den. Ráno po snídani balíme tábor a vykračujeme dolů.

Cestou potkáváme desítky převážně íránských turistů stoupajících vzhůru a jsme rádi, že v táboře Bargah nebyl takový nával za doby našeho pobytu. Sestup do tábora Gusfand Sara zvládáme za dvě hodiny. Zde si ve stánku s občerstvením kupujeme nealko pivo a symbolicky tak slavíme úspěšné zdolání Damavandu.

Po krátké přestávce pokračujeme klikatící se cestou směrem k asfaltce spojující vesnice Reyneh a Polur. U odbočky do hor chvíli bez úspěchu stopujeme, až nám odvoz do Poluru nabídne pán mající na starost oplocené prostranství vedle cesty s různými přístřešky a stany se znaky Červeného půlměsíce. Nasedáme na korbu jeho auta a užíváme si rychlou jízdu serpentinami s posledními pohledy na majestátný Damavand.

Zajímavé odkazy:

• http://www.summitpost.org/alvand/153035
• http://www.damawand.com/
• http://www.damawand.de/

• Treking s Tilakem 2014. Vyhlašujeme jubilejní X. ročník autorské soutěže

Další související články: