Muránska planina ze sedla Burda, Slovenské horyTulákem v zeleném moři; soutěžní článek č. 1, Treking s Tilakem 200910.6.2009 | Jaroslav Gerec
Železniční pražce monotónně klepou vzhůru Horehronským podolím a motoráček se konečně blíží k Breznu. Je podvečer a já doufám, že mi nějaký autobus do Pohronskej Polhory pojede. Sláva, čekám pouze půlhodinku a zhruba za další jsem vysazen na točně za obcí. Už delší dobu jsem nevyrazil na sólovou jarní akci a nemůžu se dočkat, až zmizím ve zdejších lesích. Po celodenním cestování mě zbývá urazit na mou konečnou cca 3 km pěšky po silnici II/531, která spojuje Tisovec a Brezno. Po 20 minutách vcházím do travnatého sedla Zbojská, kde u starší chatky, která stojí poblíž kolejí zdejší ozubnicové železničky vybaluji spacák a posléze do něj zalézám. Jasná noc proběhla v pohodě, akorát nad ránem byla strašná zima a námraza pokryla všechno kolem. Vycházející Slunce mě zahřívá a po rychlé snídani se vracím podél kolejí asi 10 minut k železniční staničce Zbojská, kde se nachází pár chat, vydatný pramen vody a rozcestník. Přede mnou už není nic, jen už dlouho nenavštívený a zatím ještě stále trošku zapomenutý kout slovenské přírody - Muránska planina. Eldorádo toulavých medvědů, převzácných rostlin a duchů loupeživých rytířů. Strmě stoupám hodinu a čtvrt Rudnou magistrálou údolím Kučalaského potoka vozovou cestou k samotám na Kučalachu, kde usedám a pozoruji sluncem prosvětlenou dolinu Rimavy. Dlouho neodpočívám a začínám prudce stoupat na rozcestí, ze kterého vede traverz Fabovej hole do sedla Burda. Já ale pokračuji tmavým smíšeným lesem, který je trochu strašidelný i za bílého dne na rozcestí Tri kopce odkud je to na samotný vrchol opravdu jen kousek. Před kótou Tri kopce míjím větší polom a vyjít z něj správným směrem vyžaduje menší míru orientační citlivosti. K samotnému vrcholu Fabova hoľa (1 439 m) je to už jen kousek. Klikatícím pralesním chodníčkem vedle kterého leží ostrůvky sněhu přicházím na samotný vrchol. Výhledy žádné, jen hustý jehličnatý les a ticho zapomenuté planiny. Uveleben na mechem porostlém balvanu doplňuji cukry a prohlížím si vrcholový rozcestník, na kterém už není kovový kříž, který tady býval. Nepospíchám. Chci se toulat v klidu, vychutnat si tento nádherný kraj. Sestup do sedla Burda po žluté je opravdu hodně prudký, hodily by se teleskopky. Na nebi ani mráček, slunce pálí a ve vzduchu se mísí vůně pryskyřice s vůní bzučících luk. V sedle Burda se nachází uzamčená lovecká chata, naučný panel o zdejší přírodě a menší nepořádek. Vodu jsem tady nenašel. Krásné výhledy jsou zejména na jih do doliny Rimavy. Pořád se držím žluté, lesní cestou se loudám pod Vysokým vrchem, kdy zhruba po deseti minutách ostře zatáčím doleva směrem k Randavici. Vysokým lesem přicházím na krásné louky Randavica. Daleké výhledy jsou západním směrem k Fabovej holi a hlavně na Kľak a Malou a Velkou Stožku, skalnaté vrcholky na dolinou potoka Dudlavka. Okolí i samotné vápencové vrcholky Stožek jsou přísně chráněné statutem národní přírodní rezervace, nachází se zde mnoho krasových jevů - propasti, skalní věže, jeskyně, žijí zde velké šelmy a rostou převzácné rostliny, třeba lykovec muránsky (dnes se nazývá lýkovec slovenský, pozn. red.). Pomalu scházím z travnatého svahu doprava k dřevěné boudičce, která je z vrcholových luk vidět až když si člověk trošku sejde. Bouda má dveře, jedno okno, žebřík do patra a vcelku by zde pohodově přespalo pár lidí. U boudy se nachází ohniště, kousek dál za cestou bublá potok, kde jsem si doplnil vodu. Do dnešních dnů jsem v pohodě, žádné žaludeční problémy se nedostavily. I když by to bylo ideální tábořiště, slunce je ještě vysoko a já jsem sestoupil hezkým údolíčkem vozovou cestou k hájence Stožky odkud jsem měl namířeno k útulně Nižná Kľaková. U hájenky je pusto prázdno, stejně jako stodoly opodál. Ulevuji přehřátým nohám v chladivých vodách Dudlavky a lehám na travnatý palouk u potoka vedle žluté záplavy blatouchů. Vychutnávám si samotu a šumění stromů a současně omývám unavené nohy mýdlem, které u břehu potoka nechali zřejmě lesní dělníci. Za celé čtyři dny toulání jsem na Muránské planině nepotkal živou duši, pokud nepočítám lidi ve vesnici Muráň a městečku Tisovec. Teď na jaře to má tu pravou atmosféru. Po půl hodině vegetování u břehu potoka vstávám a šlapu do kopce po žluté na Nižnou Kľakovou. Prudký svah mi v horku dává zabrat, hromady loňského listí mi pod nohami podkluzují, ale přesto pomaličku nabírám výšku. U rozcestí, odkud vede doprava odbočka ke skalní bráně si dávám pauzu, ale k samotné bráně nejdu. Vím, že ještě budu mít možnost se tam podívat. Pár minut chůze od rozcestí se po pravé straně nachází slabý pramen vody a já naplňuji prázdné petky. Poté stoupám asi ještě deset minut a vycházím na prosluněné louce Nižná Kľaková, kde se nachází top interhotel pro dnešní noc - exkluzivní útulna s velkou verandou a blízkým ohništěm. Až do večera sedím na louce poseté petrklíči, zkoumám mapu, cucám čaj a vyhřívám se v zapadajícím slunci. Osamocená noc uprostřed pustých hor proběhla pohodově, ráno balím a vyrážím lesní cestou hrdě pojmenovanou Rudná magistrála směr Studňa na Muránské planině. Cesta se vine temným lesem pod vrcholem Kľak a pralesní ticho narušuje jen praskání jehličnatých velikánů kolem cesty. Jak se tak loudám po cestě, najednou v bahně přede mnou vidím zřetelný otisk medvědí tlapy, kousek dál další. Ve zdejších lesích to asi opravdu "žije". Je zřejmě staršího data, lehce pokryt jehličím, ale i tak to člověka trošku probere a okolní krásy přírody poté vychutnává o něco málo ostražitěji. Cca po 1,5 hod chůze (včetně menších přestávek) přicházím na Studňu, což je v podstatě větší louka s několika chatkami a jednou ruinou staré hájenky. Nachází se tady velmi vydatný pramen vynikající vody, který přichází vhod. Dále je tady přírodní památka - Ľadová jama na Muráni, která je v podstatě dírou v zemi, cca 25 metrů hlubokou, ve které se udržuje led do pozdních letních měsíců a která v minulosti sloužila pastevcům a pytlákům coby přírodní mrazák. Nad ní se v současnosti nachází informační panel a vstup do jámy je zahrazen a zakázán. Cesta na Maretkinú (osamocená hájenka) je trošku jednotvárná, ale cca za hodinku už usedám na posezení u ohniště a doplňuji energii. Podle mapy má být odbočka ke srázům Poludnice až za hájenkou ve směru na Veľkú lúku. V tomhle případě mapa lže, k Poludnici údajně vede cesta přímo od hájenky a ne jak je to chybně zakresleno v mapě (Shocart, mapa č. 1105 - Muránska planina). Takže zájemci o daleké výhledy, pozor!! Odbočku jsem hledal (pozdě), ale samozřejmě nenašel. Po asfaltové cestě jsem pokračoval až na Veľkú lúku, kde jsem se uvelebil na obrovských vytěžených kládách vedle památníku SNP. Na lokalitě Piesky naproti Velké louce je přístřešek s panelem naučné stezky, která vede na Muránsky hrad a pokračuje dále do Muráně. Stádo muránskych noriků mělo asi odpolední siestu, takže bez delšího otálení pokračuji směrem na Muránsky hrad. Cesta je pohodlná až k chatě Zámok, která je přímo pod hradem. Chata je uzamčena, nikdo doma. Odpočívám vedle památníku šlechtického rodu Coburgů, kteří ve zdejším kraji působili a jehož jeden člen byl i bulharským carem. Kdo má rád jeskyně, nedaleko po žluté značce se nachází Wesselényiho jeskyně, která je sice krátká, ale volně přístupná. Prohlédni fotky k článku (19 fotografií) Po energeticky vydatném obědě v trávě tankuji ledovou vodu z upraveného pramene cca 5 minut od chaty směrem do obce Muráň a pak se vracím zpátky. Hrbolatou vozovou cestou a nakonec kamennými schody pod strmými vápencovými srázy se "bajvoko" za 12 min dostávám ke vstupní bráně zříceniny slavného hradu Castrum Mwran - hradu Muráň. Až do pozdního večera se šourám kolem starých zdí, které pamatují hodně lásky i krve, fotím vápnomilnou barevnou květenu a pozoruji všemi směry gemerské dálavy. Na noc jsem si ustlal přímo ve vstupní věži, která má opravenou střechu a silné zdi, které mě snad ochrání před nevítanými nočními návštěvníky. V noci mě budí rachot přímo pod bránou a já hledím za měsíčního svitu a mihotání milionů hvězd z malého okýnka do temného lesa jako Matěj Bašo, loupeživý rytíř, který ve středověku týral zdejší kraj i lid. Podle dusotu kopyt to je pravděpodobně jelení pár, jehož klopýtání mizí po několika málo okamžicích ve tmě. "Proklatí duchové loupeživých rytejřů, ti skutkové hovadní co zdejší lid tejráli a hladem moříli" mně v noci nechali na pokoji, "v hrádu nestrašálo" a "necháli mňa do rána napospás kulichům a netopejrům".
Muránska planina
Jádrem Muránské planiny
je krasová planina s průměrnou výškou okolo 700 až 800 metrů, délkou 15 km, šířkou
5 až 6 km. Její strmé skalní okraje převyšují své okolí o 300 až 600 metrů. Vápencovo
- dolomitová deska druhohorního stáří (vrchní trias) byla nasunuta na královoholské
krystalinikum tvořené staršími břidlicemi a
pískovci. Mocnost karbonátových hornin
wettersteinského typu dosahuje několika stovek metrů. Čistota světlých až šedých
vápenců umožnila vzniknout tzv. planinovému krasu, který je již popsán i u sousedního
Slovenského ráje. Mohla tady
tak vzniknout řada jeskynních systémů. Z nich je bezesporu nejzajímavější
jeskyně Bobačka
«
Ráno snídám na exkluzivní vyhlídce - dřevěném ochozu pod modrým nebem a s výhledem přímo na obec Muráň. Tam se dostávám po pohodlné a přehledné lesní cestě cca za hodinu po opuštění hradu. Přicházím na náves, kde jsou asi dva obchody, několik výčepů (i kofola) a jeden bufet, kde zrána mívají domácí buchty a langoše. Doplňuji energii zlatavým mokem s názvem zdejšího kraje, v batohu mizí několik špekáčků a s nanukem v ruce se vydávám po silnici směrem na Tisovec. Za prašnou zatáčkou odbočuji doprava a po žluté značce se kolem rodinných domů dostávám za obec. Na křižovatce polních cest usedám do přístřešku a chvilku se kochám srázy Poludnice, které mám jako na dlani. Známá skalní věž Tureň v Hrdzavé dolině, kam mám namířeno je taky hezky vidět. Po lesní asfaltové cestě úmorně stoupám Hrdzavou dolinou, lesy kolem mají skoro pralesovitý charakter. Za každou zatáčkou očekávám ubytovnu lesních dělníků, kde mám v plánu si odpočinout. Konečně se po pravé straně vyloupne nevzhledný baráček a s ním dřevěná stodola. Před domkem, který je uzamčen a který vypadá, že v něm hodně dlouhou dobu nikdo nebyl tryská upravený pramen vody. Přichází vhod, ledová voda mě vzpruží a protože tady není ani živáček, triko a kraťasy letí dolů a já si dopřávám ledové osvěženíčko v rouše Adamově. V Hrdzavé dolině jsem si všimnul stopy po intenzivní těžbě dřeva, stejně tak kolem Maretkiné a pak dále pod Ostricou. Přísná omezení a zákazy pro pěší, které jsou v návštěvním pořádku NP mi připadají až komická, když se dívám jakou spoušť tady nechávají po sobě lesní dělníci a jejich těžké stroje. Trochu to tady připomíná ukrajinské Horhany, kde jsem byl před dvěmi léty. Tam si taky každý seká, kam chce. Tohle by se v národních parcích dít nemělo. Pokračuji dál v cestě. V místě, kde končí špatný asfalt lesní cesty se dá nabrat voda ze slabého potůčku, který se o pár metrů výše zcela ztrácí. Závěrečný úsek cesty na Nižnou Kľakovou vede v rytmu stoupání zanedbanou lesní pěšinou, stejně divokou jako tyto hory. Popadané vysoké smrky ztěžují postup, prudší nabírání výšky také. Občas, hlavně v závěru stoupání, se po levé straně objevují výhledy zpátky do Hrdzavé doliny, dokonce je na obzoru vidět město Revúca. Z lesa se dostávám až na staré známé louce Nižná Kľaková, kde tuto etapu končím. Nikdo doma, zase nepokecám. V návštěvní knize žádný nový záznam, opět jsem sám. Vůbec mi to nevadí, že za tak krásného počasí a ročního období je Muránská planina pustá a prázdná. V útulně uléhám na "svém" místě docela brzy, spánek přichází rychle. Ráno je opět azuro, nebe jako vymetené bez jediného mráčku. Nahazuji bágl a po červené vyrážím přes pahorek do vysokého lesa, kterým v podstatě půjdu až do Tisovce. V lese je ještě chladno, což je jedině dobře. Na zalesněné křižovatce turistických chodníků zvané Siváková opouštím červenou a dále pokračuji jižním směrem po zelené. Všude kolem mě jsou smíšené horské lesy vonící jarem, listnaté stromy ještě bez listí s nalitými pupeny. Po půlhodince cesty ze Sivákové se dostávám na malou louku zarostlou vysokou trávou a s menším návrším vpravo od cesty. Jsem na Ostrici (1 223 m n.m.). Jsou zde velice omezené výhledy a tak se ani nezdržuji a pokračuji směrem k rozježděné lesní cestě, která se stáčí dolu po úbočí směrem k dobře viditelnému seníku. Tady je potřeba jít rovně a člověk se nesmí zviklat "jasnou" cestou dolů, kolem vytěženého lesa. Všude samé pařezy, pahýly stromů a rozházené větve. Správná cesta je přímo po hřebínku a tak jdu po čuchu, protože značka není nikde vidět. Za chvíli na ni narážím a mašíruju si to správným směrem na Šarkanicu (1 151 m n.m.). Procházím snad všemi možnými variacemi karpatského lesa, skupiny jehličnanů střídají na terénních muldách porosty buků a vrásčitých horských javorů. Jednou šlapu po čerstvé, hráškově zelené trávě a za chvíli zase rozrážím pohorkami hluboké loňské listí na zemi jako nějaký "karpatský listoborec". Neznatelně klesám směrem k louce Voniaca, kde si dávám menší pauzu. Před osamocenou hájenkou stojící na ukázkové louce a ve stínu malé skupinky mohutných modřínů se chvíli kochám tímto místem, které mnozí považují za jedno z nejhezčích na Muránské planině. Asi právem. Popocházím nízkou trávou k lavičce na skalnatém výstupku, kde si dávám pauzu. Výhled směrem na Tisovec a nad ním tyčící se Hradovou je excelentní. Přímo přede mnou začínají temné srázy Martinovej doliny a já si říkám, že lepší místo na delší posezení jsem si dnes nemohl vybrat. Pár metrů ode mne se plazí šedivá zmije, které se toto sluncem prohřáté místo asi taky líbí. Navzájem se respektujeme a dáváme si pokoj. Z Voniacej scházím v prudkém svahu vedoucími serpentinami na dno doliny, kde rostou mezi balvany staré vysoké buky. Za chvíli nalézám pramen vody. Ledová a čistá voda přichází v parném jarním dnu velice vhod. Stále ztrácím výšku, začínají se objevovat louky a první domečky městečka Tisovec. Hradovou mám před sebou stále jako na dlani. Vlevo vidím velký kamenolom a pode mnou železniční trať. Stále silněji slyším zvuky civilizace a tiché kopce Muránské planiny začínají být minulostí. U prvního domku odbočuji vlevo a za nějakých 300 metrů se dostávám k železniční staničce Tisovec, odkud jezdí vláčky směrem na Brezno. Mám asi hodinu čas do odjezdu vláčku motoráčku směrem do sedla Zbojská, kde chci tuto noc bivakovat a tak si jdu doplnit zásoby do centra Tisovce. Od nádraží vede dlouhá Partizánská ulica kolem ošoupaných baráčků, kde vesměs bydlí příslušníci menšinového etnika. Po nákupu potravin se vracím zpět na nádr, kde nasedám do jednovagónového motoráčku. Cesta romantickým vláčkem připomíná putování Jonathana Harkera ke Drákulovu hradu. Odvážné viadukty, které projektovali italští inženýři, mezi nimi tunel a všudypřítomné hluboké doliny s bukovými lesy. Starý průvodčí s točeným šedivým knírem odpouští jízdné se slovy, že těch pár drobných slovenské železnice nepoloží. Asi vypadám dost opotřebovaně, nevím. Možná to dělají mé krvavé a rozpraskané rty, které po každodenním smažení pod azurovým nebem vypadají jako odlupující se javorová kůra. Každopádně poděkuji a hlídám si dobře známou staničku Zbojská, kde po příjezdu vyskakuji z vláčku. Napínám na malé louce poblíž stanice celtu pro dnešní bivak a po základní hygieně za soumraku uléhám do spacáku. S plechovkou místního zlatavého moku bilancuji své sólo toulky po planině a říkám si, že to ani nemohlo dopadnout lépe. Ráno pod jak jinak modrým nebem balím a čekám na vláček, který mě po osmé hodině odváží krásnou krajinou do Brezna, odkud je dobré spojení do Banské Bystrice a pak dále směrem k ČR.
Prameny vody po výše uvedené trase:
Celá popisovaná trasa je středně náročná a bezproblémově schůdná. Orientační problémy se mohou vyskytnout při výstupu na Fabovu hoľu (polom před lokalitou Tri kopce), kdy je potřebné držet se levého okraje lesa. Kdo chce na výhledové skály Poludnice, musí hledat odbočku přímo u hájenky Maretkiná a ne dále, jak je uvedeno v mapě. Diskuse k tomuto článkupřidat názorDalší související články:+ Muránska planina, přechod+ Slovenský ráj a Muránska planina, turistický průvodce + Muránska planina, ráj milovníků samoty; turistické chaty a útulny, ubytování na Muránske planině + Toulky po Muráni + Jeskyně Bobačka, Muránska planina + Výstup na Hradovou, Muránska planina + Muránska planina s Medvědem, ale bez medvědů + Trek mezi národními parky přes nejvyšší vrchol Slovenského rudohoří + Muránska planina; Tilak Treking 2004; soutěžní článek č. 6 + Zubačka pod Fabovou hoľou |
|