Zbrašovské aragonitové plazení nad řekou Bečvou v Teplicích

Nepřístupné části Zbrašovských aragonitových jeskyní

Zbrašovské aragonitové jeskyně asi znáte. Možná z doslechu, možná jste se do nich i podívali. Jsou zpřístupněné už skoro sto let a najdete je velmi snadno, přímo v lázních Teplice nad Bečvou. Vstup je kousek od kolonády nad řekou.

Zbrašovky jsou unikátní svou atypickou výzdobou, jezery oxidu uhličitého v níže položených partiích jeskyně a neobvykle vysokou průměrnou teplotou. V zimě jsou Zbrašovské jeskyně, jako téměř všechny jeskyně, pro návštěvníky zavřené. Provádějí se opravy a přípravy na další sezónu, prostě to co se během provozu nestihne.

Téhle pauzy jsme s jeskyňáři využili a prošli si jeskyni křížem krážem a vlezli i tam, kam se běžný návštěvník nedostane. Tam kde normální lidé chodí po pohodlných betonových chodníčcích, jeskyňář vyhledává místa stísněná, nasycená nedýchatelným oxidem uhličitým nebo alespoň zabahněná jako dno Rožmberka.

Čtěte také: Zbrašovské aragonitové jeskyně, hydrotermální jeskyně Teplice nad Bečvou

Akce byla zamýšlena jako exkurze pro nové členy (včetně mě), kteří tuto lokalitu ještě neznají. I když jsem už pár děr prolezl, rozhodně se nedá říci, že bych byl zdatný jeskyňář. V hodně malých prostorách se necítím úplně nejlíp a tak bylo velké těšení říznuté i špetkou napětí. Nikdo se nechce ztrapnit pláčem zaseknutý v místě, kde ostatní protančí jako květinky.

Akce začala vlastně jako běžná prohlídka. Prošli jsme návštěvní trasu a dostali podrobný výklad. Až v Mramorové jeskyni, která někdy slouží jako koncertní sál či galerie, jsme opustili návštěvní trasu a nakoukli do Bezejmenné jeskyně, nepříliš dlouhé horizontální chodby, kterou se dá bez problémů vzpřímeně projít. Asi v půlce je malá síňka a chodba se lomí vlevo. Na konci chodby je malé jezírko, ale není tu žádná výzdoba ani nic moc k vidění.

Vylezli jsme zpět na prohlídkovou trasu a vrátili se po ní až na její mimoúrovňové křížení u vstupu. Z Koblihové jeskyně jsme se v její jihovýchodní části přehoupli přes zábradlí a spustili se úzkou, asi tři metry hlubokou propástkou do části zvané Třpitka (opravdu tam patří měkké i a radši se neptejte proč), dole je to docela úzké a nízké. Sice se dá lézt do dalších prostor, ale náš průvodce nám to důrazně nedoporučil. Profil chodbičky je zde tvarován… Jak to jen popsat… No asi jako znak renaultu. I když je to velmi zajímavý pohled, moc pohodlné lezení to není.

Už zde nastaly pro některé účastníky exkurze drobné potíže (jestli jste někdy vyndávali ježka z klece, tak to bylo hodně podobné) a tak jsme se tam moc nezdržovali a vrátili se nahoru do Koblihové jeskyně.

Na druhé straně tohoto dómu na nás čekala další zajímavá prolízačka zvaná Katakomby. Z chodníčku se tentokrát muselo vylézt pár metrů skalnatého srázu (vhodně doplněného kluzkým jílem) a tam začínal takový bahenní, plazící okruh. Jednou dírou vlezeš čistý a druhou se za chvilku vyplazíš jako čuně.

Vstoupili jsme do úzké nízké chodbičky, ta po chvilce ústila do mělké propástky, přes kterou jsme se museli přehoupnout a dál už byla plazivečka s velmi záživným uzoučkým meandrem. Ta nás vyvedla zpět nad návštěvnickou trasu. Výhoda byla, že celé lezení bylo vystláno měkoučkým jílem, takže to netlačilo do kolen a loktů.

Jak už bylo řečeno, v některých částech jeskyně jsou vysoké hodnoty oxidu uhličitého. Nás čekal praktický pokus, v rámci něhož jsme zjišťovali jeho přítomnost. Na vlastním těle, samozřejmě.

Z Galašova dómu, což je velká svažující se prostora bez výzdoby, kterou návštěvníci překonávají po mostě a dostávají zde výklad o jezerech plynu, jsme sestoupili do Prokopovy jeskyně, kde by mělo být malé plynové jezírko a kde jsme si měli pod dohledem zkušených kolegů zkusit, nadechnout vzduchu s vysokou koncentrací CO₂.

Hladina plynu však kolísá a v tu chvíli byla poměrně nízká. Já jsem tedy necítil žádný rozdíl.Vrátili jsme se do Galašova dómu a sestoupili po jeho dně k dalšímu, tentokrát velkému plynovému jezeru. Pomalinku, opatrně, skláním se a bum. Štípalo to v nose, jak když se zhluboka napijete limonády. Honem jsme vyběhl výš, kde byl čistý vzduch.

Pokračovali jsme dál jeskyní k místu zvanému U vodopádu. Tady je křižovatka chodeb a my jsme opět opustili chodník a pustili se do nepřístupných prostor. Nakoukli jsme do krátké chodbičky prudce stoupající pod úhlem 45 stupňů. Zkoušeli se vyplazit nahoru hlubokým, mazlavým, šedým jílem. Byla to psina, protože… a to si asi dovedete představit jak vypadá plazení po břiše mazlavým lepivým bahnem do prudkého kopce.

Chodba není dlouhá, končí zasuceným komínem, ale tam jsme nelezli. Vrátili jsme se blátivou klouzačkou zpět. Čekal jsem, že se svezu, ale ouha. Overal se přilepil v blátě. Tělo vedeno gravitací by však jelo. Overal byl zásadně proti a zadržel mě. Bohužel přímo v rozkroku. Nepříjemná chvilka. Pokračovali jsme dál hlavní chodbou, ta byla většinou vysoká a pohodlná, až ke konci se stočila pod skálu a my se dál plazili. Daleko jsme se ale nedostali a museli se vrátit.

Po prohlídkové trase jsme pokračovali do Křtitelnice, odtud vede další plazivka, tentokrát trochu delší a méně pohodlná do síňky zvané Včelín. Tahle cesta není až tak stísněná, ale prudce stoupá a je plná drobného kamení. Když si na ně správně kleknete, nebo se opřete loktem, tak si můžete vytvořit své malé, soukromé peklíčko.

Skupinka plazů, jeden po druhém pomalu stoupala chodbičkou, slyšet bylo funění, vzdechy, hekání a tlumené nadávky. Obal foťáku změnil barvu z elegantní černé na něco nápadně podobného pouštnímu maskování. Stěny chodby připomínali spíš břidlici než vápenec. Kyselka zde doslova vyžrala méně odolné vrstvičky vápence a to co zbylo nebylo silnější než cédéčko. Stačilo se dotknout a plátky kamene se lámaly.

Když se pohybuji, tak mi stísněné prostory nevadí, když se ale před tebou někdo zasekne a ty tam ležíš a přemýšlíš nad nesmrtelností chrousta, tak se ti začne zdát, že se k tobě stěny pomaloučku přibližují, že vzduch houstne, že se země pod tebou nepatrně chvěje… Fuj!

Lezeme dál. Za chvilku jsme byli v síňce zvané Včelín. Leželi jsme na zemi a oddechovali. Zhasli jsme čelovky a zírali do tmy. Hluboko pod povrchem, daleko od denního světla. Možná jsme se bavili vlastní úzkostí, nevím. Tmou občas probleskl zbloudilý paprsek světla z čelovek dalších příchozích (tedy spíš příplazích). V síňce byla za chvilku mlha jak v prádelně. Vyrazili jsme na plazbu zpět. Dolů to šlo rychleji, ale kameny nás zraňovaly stejně bolestivě.

Návštěvní trasou jsme opět postoupili kousek dál až k místu zvanému Tunel. Nad hlavou nám visela skalní stěna Opona, obalená běloskvoucími keříčky aragonitu. Tedy v minulosti byly běloskvoucí, teď už je vlivem velké průchodnosti návštěvníků trochu ušmudlaná. Přelezli jsme zábradlí a slezli dolů suťovitým srázem k jezírku s několika umělými raftovými stalagmity. Od jezírka je hezký pohled na strop s krápníkovou výzdobu pokrytou aragonitem. Tady je ještě běloučká.

Podle plánu exkurze zde prohlídka končila, ale my ještě stále neměli jeskyní dost. Dostali jsme tedy nabídku na plazení do Pustých jeskyní. Je to prý taková klaustrofobická zkouška.

Před spojovací chodbou jsme zahnuli z návštěvní trasy doprava, klesli pod úroveň chodníku a protáhli se malým okýnkem. To okýnko je opatřeno ostrým kamenným hrotem v místě kde si člověk musí sednout, to jen tak, aby to bylo pestřejší.

Za okýnkem už je chodbička. Je úzká a nízká, ale ještě se dá udělat pár kroků. Je čím dál nižší, jdeme na kolena a už se zase plazíme, chodbička má hrobečkoidní tvar a vytrvale stoupá. Místy jsme se plazili po udusaném jílu, místy po kamenech.

Stěny i strop byly pevné, ale zatraceně blízko sebe, pohyboval jsem se nadnášením na špičkách a šoupáním se kupředu. Říkal jsem si jak je asi venku a jak se tam těším, taky mě napadlo jak je fajn, že jsem poslední, že když bude hůř, tak můžu vycouvat.

A horší to věru bylo. Poslední část plazivky už jsem se se vyloženě tulil se stěnami, blembákem dřel o skálu a hrabal nohama v marném hledání opory. Cíl však už byl na dohled. Malá síňka plná neuvěřitelně červené hlíny co vypadala jako plastelína a měla i podobnou konzistenci.

Chvilku jsme se bavili plácáním veselých plastik, ale venku na nás čekali ostatní a tak jsme se jali plížit zpět. Cesta dolů už byla docela v pohodě, až na to, že jsem na svého předlezce skopl kámen a když jsem se mu opravdu upřímně omlouval, tak hned druhý.

Vrátili jsme se k návštěvní trase, oklepali ze sebe bahno a šli se převléct. Unavení, otlučení, ale nesmírně spokojení. Z temné, teplé jeskyně jsme vyšli do bělostného zasněženého odpoledne. Nebe se pomalu začalo barvit do červánků a vzduch voněl mrazem. A ten prostor!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.