Strašidla a Holubí skály, skalní útvary v Krušných horách

Jak jsem v Krušných horách hledal Strašidla a Holubí skály

Krušné hory prozkoumávám již dlouhodobě a snad i systematicky. Zvláště jejich podcelek Klínoveckou hornatinu, kde jsem většinou ubytován. Takže mne tyto názvy z říše pohádek a zvířecího světa ani nijak nepřekvapily, jelikož snad žádné jiné hory nemají tolik kopců pojmenovaných právě odtud. Strašidla k tomu nějak docela patří, vždyť již několikráte jsem byl na Dračí skále (852 m) jižně Perninku a západně Pstruží.

Jen v této oblasti známe Dančí vrch, Liščí hůrku, Liščí horu, Liščí vrch, Zaječí horu, Havrana, Sokola, Havraní vrch, Kozí díl, Vlčinec, Vlčí hřbet, Medvědí jámy, Tetřeví horu, Hadí horu, Vlčí kopec, Vlčí vrch, Jelení vrch, Jelena, Ptačinec, Komáří vrch, Kozlíka, Kozinec, Kozí díl, Dobytčí vrch a určitě i nějaké další. Je vidět, že zvěři se tady dařilo a snad i daří dodnes. Ale bohužel i lidé se zde v minulém století chovali mnohdy jako zvířata.

Pokud jsem se o skalním útvaru Strašidla dozvěděl u piva po sestupu z Klínovce v hospodě U pašeráka v Suché nad Jáchymovem od jednoho místního horolezce, na Holubí skalky mě upozornila turistická dřevěná známka, zakoupená v IC (informačním centru) Potůčky. Na dotaz, jak se tam dostanu mi místní černovlasá krasavice pravila, že jednoduše - prý se k nim dá dojet i autem. Hlavní je se dostat k horskému hotelu - s jakým jiným názvem než právě Červená liška.

Čtěte také: Krušnohorská mozaika aneb putování po severní hranici s Německem

Zatímco Strašidla jsem objevil napoprvé, Holubí skalky jsem bohužel navštívil až na druhý pokus, přičemž jsem si krásně "zakufroval" v Německu. Opět jsem se přesvědčil, že Sasové mají zvláštní přízvuk a vzpomněl si na vtip, který vznikl asi následně po sloučení Německa a po pádu železné opony, jenž jsem slyšel někde v Bavorsku. "Jaký je rozdíl mezi Sasem a Turkem?" Správná odpověď: "Turek mluví dobře německy a umí pracovat!" Ale jinak nic proti nim, vždyť právě sasští horníci osídlovali historickou hranici v těchto místech, které byly štědré na železné rudy a barevné kovy. Takže určitě pracovali až dost!

Vzhůru na Strašidla!

Nejlepším východiskem pro návštěvu Strašidel je Horní Blatná (888 m), jenž se nachází pod Blatenským vrchem (1 043 m) s 21 metrů vysokou rozhlednou a pozůstatky těžební činnosti -Vlčími jámami. V městečku je také městská památková zóna a muzeum těžby cínu. V okolí je několik naučných cest (Vlčí jámy, Blatenský příkop).

Když vyrazíme z Horní Blatné směrem na Blatenský vrch, kousek za muzeem je odbočka na fotbalové hřiště a cesta pro cyklisty. Odbočíme tedy doleva a jdeme severozápadním směrem k lesu, kterým pokračujeme dál asi 1,5 - 2 km. Pak uvidíme po levé straně nižší skalní útvar v lese a úzkou odbočku, po které jdeme asi 200 - 300 metrů a jsme již na Strašidlech (913 m). Nad námi teče Kozí potok, jenž se dále vlévá do říčky Černá.

Kdybychom pokračovali dále, došli bychom do Potůčků (700 m) za Vietnamci v jejich tržnici a ke konečné stanici vláčku z Karlových Varů. Zde je hraniční přechod pro pěší do Johann - Georgenstadtu.

Samotná Strašidla jsou asi dvacet metrů vysoké skály s vyznačením horolezeckých cest různých stupňů obtížnosti, najdeme zde jistící zapuštěné kruhy a tábořiště. Jsou odtud hezké výhledy do údolí Blatenského potoka na jihozápadě.

Z cedule, kterou k ochytření tuláků vybudoval Městský úřad v Ostrově nad Ohří, je možno se dovědět toto: Strašidla se nazývají také Jindřišské skály - německy Heinricher Stein, jejichž základním kamenem je svor. Jedná se o dva souvislé, typicky krušnohorské rozsáhlé skalní výstupky s balvanitými sutěmi, které vznikly mrazovým zvětráváním. Skalní hradby dosahují až dvaceti metrů, přičemž vegetačním pokryvem jsou smrkové porosty s vtroušeným jeřábem.

Výlet na Strašidla je vhodné spojit s okolím Horní Blatné, příp. zajít až do Potůčků a zpět kráčet třeba jinou cestou. Taky je to dobrý tip pro kolo či v zimě běžky. Cesta na Strašidla není nikterak označená, horolezci a ochránci přírody tady chtějí mít svůj klid. Ani se jim nedivím. Když jsem se na cestu vyptával místních obyvatel v Horní Blatné, až čtvrtý muž věděl, o čem je řeč, ale současně mne ujistil, že tam nikdy v životě nebyl. Je prý to daleko. Holt, tak to občas bývá!

Vzhůru na Holubí skalky!

Tady to nebylo tak jednoduché. Poprvé jsem poslechl děvu v IC v Potůčkách a dle směrovek stoupal autem lesem po asfaltce k severní hranici, kde se nachází onen horský hotel Červená liška (900 m). Protože jsem ten den sebou výjimečně neměl ani mapu, zaparkoval jsem u hotelu, kde měli ten den zavřeno a tázal se místních lesních dělníků, kdeže Holubí skalky jsou.

Bylo to složité - jako v parlamentu, byli tři a každý říkal něco jiného. Všichni mne a le ujistili, že dále po asfaltce je již zákaz dalšího vjezdu. Nakonec mi ten nejstarší borec poradil lesní cestu hned nad hotelem, po které prý ke skalám dojdu.

Tak jsem vyrazil dle rad místních znalců a asi po 2 km jsem přišel na cestu nad velkou loukou, pod kterou bylo asi po 500 metrech několik chalup. Protože říkal, že až přijdu na další cestu, mám se dát doleva, učinil jsem tak a zjistil, že se nacházím již v Německu. Byl jsem v n. v. 900 metrů v místě zvaném Heilmaile a byly zde již německé směrovky.

Dal jsem řeč s dvěmi Němci a jednou německou růžolící matkou v široké sukni, a ti mne svorně ujistili, že odtamtud cesta na Holubí skalky, jenž jsem jim přeložil jako "Taubenfelsen", nevede. Takže jsem se vrátil, abych zjistil, že jsem na rozcestí zvaném Medvědí jámy a existuje zde cyklistická stezka (do Potůčků 4 km).

Tak jsem se dal na pro změnu na sever a za chvilku jsem byl na hranicích - cesty odtud vedly do Breitenbrunnenu a do Rittersgrünu. Hraniční přechod Milov - Breitenbrun se zde nazývá "Himmelswiese" (916 m) - tedy asi "Nebeská louka". Velká cedule říká - "Freistadt Sachsen".

Vše potřebné jsem zjistil naštěstí ze zdejší mapy a tím se konečně pořádně zorientoval. Rovněž odtud byla směrovka k hotelu "Rote Fuchs", kde jsem měl auto. Tak jsem si alespoň toto místo vyfotografoval a zpět na parkoviště se navrátil po asfaltce se zákazem vjezdu s tím, že Holubí skalky odolaly. Bylo již příliš pozdě a vypadalo, že každou chvíli začne pršet. Tak příště!

Jen blbec dělá stejnou chybu dvakrát, a tak jsem následujícího dne mapu pečlivě uložil do batohu vedle deštníku i vyrazil pro změnu z opačné strany - od Božího Daru. Zde jsem nechal auto na rozcestí Myslivny, kde je hezký rybníček a cyklistická stezka do Potůčků již v Přírodním parku Zlatý kopec. V těchto končinách by se Krušnohorská vrchovina klidně mohla jmenovat "Hraniční vrchovina" - vždyť Hraniční vrch (928 m) a samotná "čára" je odtud na severu nedaleko.

Cesta vedla lesem pod Tetřeví horou (1 004 m) a Komářím vrchem (965 m) a pak v podstatě kousek po stejné asfaltce jako včera. Na okraji lesa rostlo plno masáků (muchomůrek růžových) - byl červen. Po ní jsem kráčel konečně k té správné odbočce k Holubím skalkám. Že by teda tady byla nějaká značka či směrovka - to ani náhodou. Napřed to pořád klesalo, byl jsem z toho lehce nervózní.

Po možná dvou kilometrech přímo na sever podél hranice údolím Komářího potoka (Mückenbach) se konečně objevují po pravé východní straně skupiny skal, které opět nejsou vůbec nikterak označeny. Ale byly to ony! Je jich asi šest a jsou zde rovněž horolezecké terény.

V jedné z nich je asi 50 m od cesty i skalní okno. Taky tady probíhalo doškolování HS z Božího Daru na cvičných skalách, o čemž mi pak vyprávěl jeden z jejich členů - kamarád Jirky Horníka u piva na Klínovci. Okolo těchto Holubích skal vede rovněž 30 km dlouhá cyklistická okružní trasa: Boží Dar - Zlatokopecká brána - Český Mlýn - Milovská silnice - Myslivny a zpět Boží Dar. Dá se to pochopitelně podle chuti prodloužit přes Potůčky, kde je kromě tržnice i velký bazén k relaxaci.

Vylezl jsem na jednu ze skal dosti obtížnou boční cestou, dlouho se kochal výhledy po okolních skalních svorových útvarech a přemýšlel, proč dostaly jméno zrovna po holubech. Možná tady nějací divocí hnízdili, než je vyrušili cyklisté a horolezci, kdoví. "Kde je dům holubí…?", zpívá se v jedné písni. Možná byl právě někde tady. Navrátil jsem se stejnou cestou, sotva jsem sedl za volant, začalo lít jako z konve. A pršelo až do příštího rána - Holubí skalky mi však napodruhé daly šanci v hezkém počasí. Díky!

Na závěr ještě informace o hotelu Červená liška, kde je odtud ze skal asi nejbližší pivo. Nachází se v místě Podlesí, okolo protéká Podleský potok, jenž směřuje do romantické a divoké říčky Černé. Jsou tady 2, 3 i 4lůžkové pokoje s příslušenstvím se snídaní na osobu za 400 Kč a s polopenzí za 450 Kč. Guláš, svíčková či vepřová se zelím jsou v rozmezí za 110 až 130 Kč.

Do Karlových Varů je to odtud 34 km a do matičky Prahy 165 km. Od nás z Ostravy necelých 600 km - skoro za rohem. Půjčují zde horská kola a je tady i menší lyžařský vlek. Okolo vládne úplná divočina. Na hranici přímo lesem je to od piva dle mapy asi 1 km, takže Němci zde bývají pochopitelně častými hladovými a žíznivými hosty. Pořád je to pro ně u nás cenově výhodné. Tak jako ostatně všude jinde v tomto kraji Krušnohorské hornatiny v Krušnohorské subprovincii.

Je to zkrátka "hraniční vrchovina!" Snad se z ní již nikdy nebudeme s Němci navzájem "vyhánět"! Ale kdo začal první je nasnadě. A s tichým souhlasem západních spojenců. Doufejme, že to EU a NATO, kde jsem dnes již všichni tehdy zainteresovaní, spojily již navěky!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.