Slanské vrchy, turistické zajímavosti hor

Slanské vrcha a sobáš v Dargově (3)

Snídám praženici v restauraci motelu, popíjím čajíček a uvažuji, jaký výlet si udělám. Venku je sice mokro, ale neprší, je polojasno. Je devět hodin ráno, mám tedy čas asi pět hodin, pak bude sprcha a košile s kravatou.

Vyrážím směrem do Dargovského průsmyku, již nyní tu jezdí jedno auto za druhým. Proto chytře vnikám do lesa na severní straně cesty, kde jsem v mapě objevil jakousi pěšinu, která by mne mohla dovést na centrální červenou značku na hřebeni. Vycházím z nadmořské výšky 296 metrů, tedy převýšení nebude nic moc. Listnatým lesem stoupám prudce v mokrém terénu na další vrstevnici a jdu směrem na západ. Pode mnou na silnici jsou stále slyšet motory aut.

• Slanské vrchy a sobáš v Dargově, I.
• Slanské vrchy a sobáš v Dargově, II.

Asi po půl hodině chůze potkávám první stádo srnek, pak další i s mláďaty. Ty malé vypadají jako ovečky, možná to byli mufloni, nevím. Těch prý se zde také nachází dostatek. Škoda, že jsem je nestačil vyfotografovat. Tak aspoň pořizuji snímky občasných výhledů na protější hřeben, listy stromů se již začínají zelenat. Slyším zvuky motorové pily a potkávám dva dřevorubce, kteří se podivují, odkud že se tady beru. Záhy potkávám červenou značku a jdu dále na západ pěšinou pod sloupy elektrického vedení, které jsou vyznačeny v mapě.

Pak se vracím zpět na jih, přicházím na rozcestník Mochnáč, směrovky jsou v dosti zuboženém stavu, téměř nečitelné a jedna leží na zemi pod stromem. Do sedla je to odtud 15 minut. Pak potkávám modrou značku, ale nepodařilo se mi zjistit, kam pokračuje, dle mapy by měla směřovat do Herlan přes chatu VSŽ Košice Borda a vrch Lazy (859 m). Značení je zde ve Slanských vrších dosti otřesné, o tom jsme se přesvědčili již před deseti lety s mými druhy.

Za chvíli jsem v samotném Dargovském průsmyku, kde to vypadá skutečně jako po boji. Všude samé odpadky, plné odpadkové koše, poházené láhve od čehokoliv, zkrátka žalostný pohled. Bufet i "Síň tradic" jsou mimo provoz. Zde se bojovalo sedm týdnů v prosinci 1944 i v lednu 1945 a padlo zde 22 000 vojáků. Strategickou obranu Němců, která se o Slanské vrchy opírala, prolomili sovětští vojáci směrem do Košické kotliny 17.1.1945.

Na památku padlým vojákům zde byl postaven velký monumentální pomník vítězství od autorů sochaře Löfflera a architekta Jánského. Na místě bývalého minového pole byl vysazen Růžový sad, mající po obvodu 22 000 keříků růží a síň bojových tradic. Je zde také několik tanků. Když jsme tady byli minule, byla síň tradic i bufet otevřeny. Takže nyní na mne toto místo působí o to více smutně a ponuře. Pořizuji několik fotografií a na směrovce se dovídám, že zde prochází mezinárodní dálková červeně značená trasa E3: Atlantik - Pyreneje - Ardeny - Krušné hory - Karpaty - Černé moře. V tomto případě se jedná o úsek: Dukla - Minčol - sedlo Čergov - Prešov - Herlany - Dargovský průsmyk - Izra - Slovenské Nové Mesto.

Občerstvuji se minerálkou s citronem a pokračuji dále po červené značce směrem na Slanský hrad. Tam ale dnes pochopitelně pro nedostatek času nedorazím. Cesta tam trvá asi pět hodin. Jdu po lesní asfaltce a vzpomínám na Mirka, který asfaltky v lese přímo nesnáší. Tenkrát nadával jako špaček. Občas jsou výhledy, tak fotím.

Nedaleko divokého lomu se na stromě objevuje nečekaně směrovka s nápisem - Chata Polana. Jedná se o loveckou chatu, u cesty je i hezky upravená studánka se stejným jménem. Pokračuji směrem k hoře s tajuplným názvem Bogota (856 m), která vévodí této oblasti pohoří. Je celá zalesněná, jak jinak. Na staré mapě z roku 1981 na ní vede zelená značka z Ruskova, na nové mapě, kterou mám nyní před sebou, na ni nevede značka žádná.

Na východní straně pohoří jsou kopce Ščob (471 m), Velký Žiár (708 m) a Malý Žiár (732 m), na západní straně horstva hora Tereš (824 m). Proč je na mapě vyznačen Velký Žiár nižší než Malý, je mi záhadou. Možná se vloudila chybička. I když nejvyšší vrchol Velké Fatry je taky nižší než nejvyšší bod Malé Fatry a to více než o sto metrů. Tam je ale pojmenování pohoří podle rozlohy území. Protože čas letí, otáčím se a jdu okolo studánky zpět až k velké louce, odkud kráčím rozbahněnou neznačenou cestou po směru potoka Trnavka do jedné ze zatáček silnice E 50.

Na rozdíl od té naší E 55 v okolí Dubí pod Cínovcem v Krušných horách se zde žádné kněžky lásky nevyskytují, ale co není, může být. Zahraniční hosté z východu zřejmě nejsou tak solventní jako chlípní i perversní Němčouři a místní pobožné slovenské dívčiny tomuto kouzlu snadného , leč nebezpečného povolání ještě nepodlehly. To se ovšem netýká měst jako Bratislava, Košice, Nitra či Žilina. Tam erotické salony našly jako ostatně všude na světě své místo na slunci. A tam nechodí sousedé Ukrajinci jako hosté, nýbrž Ukrajinky jako zaměstnankyně domečků rozkoše a pohlavních chorob. Protože neznají v abecedě písmeno "gé", tam asi vlastní pod pupíčkem místo bodu G bod H. A dost!

Kolem silnice, po které neustále proudí auta oběma směry, je opět neobyčejný nepořádek, vypadá to jako divoká skládka odpadků. Je zde několik křížků se jmény tragicky zahynulých účastníků silničního provozu a velký lom, který fotím s krásnými břízkami . Příkopy jsou plné blatouchů a podběle, mezi plastovými láhvemi to nevyhlíží příliš romanticky. Konečně se objevuje motel Bielé studničky. Jdu na pivo a na oběd do druhého lokálu - hotelu Dargov. Je zde milo a útulno a servírka s černými vlasy vypadá jako Bohyně Dargova. Zde ubytování pro 1 osobu stojí 500 Sk, ale na pokoji není sociální zařízení. Plzeňské zasyčí, maďarský guláš s knedlíkem, pak ještě jedno a jdu pod sprchu. Po krátkém relaxu se oblékám do černých hader, vážu šlajfku a spolu s přáteli z Ostravy vyrážíme ke kostelu v Dargově, kde bude slavný obřad.

A taky byl. V novém moderním kostele bylo okolo sta návštěvníků, farář se snažil, seč mohl. My jsme jako ateisté stáli v zadní lavici a jen tiše naslouchali. Zbožný abstinent Marcel dokonce musel vypít víno z poháru a při obřadu slzel jako malé děcko. Taky se zpívalo, modlilo a jedly se oplatky. Obřad trval přesně hodinu, já jsem byl na církevním sňatku poprvé a udělal na mne silný dojem.

Šťastným novomanželům se blahopřálo před kostelem po obřadu, nevěsta Marienka byla krásná jako princezna a Marcel byl krásný jako princ. Pak se proud aut s bílými fáborky rozjel směrem k motelu a začala svatební hostina. Předal jsem novomanželům svatební dar - velký turistický batoh, do kterého by se snad vešlo i miminko, které se možná brzy narodí. Co jiného od horského blázna mohli mí přátelé očekávat?

Jedlo se, pilo se, zpívalo se, tancovalo se. A to hodně a vytrvale. Jídla tvořilo 7, slovy sedm chodů! MUDr. Rajka Dolečka by asi trefil šlak. Vyhrávala kapela z Trebišova, zpěvačce jsem osobně poděkoval za to, že jsem zase po dlouhé době slyšel mnoho hodin v kuse zpívat slovenské písničky. Měl jsem již v tomto směru značný deficit. Ale protože mne zmohla únava z hory, jídla, piva, tanečků i borovičky, zbaběle jsem se vzdálil do chatky již okolo druhé hodiny ranní a to nejlepší prý se odehrávalo až pak, kdy nevěsta Marienka tančila v kroji a Marcel okolo ní hopsal s rukama u pasu. Prý vypadal jako spokojený tučňák s kravatou, jak pravila Jarka. Snad se Marcelko neurazí. Máme ho rádi!

Všichni byli milí, veselí a přátelští, nikdo se neopil do němoty , jak tomu bývá zvykem na ostravských veselkách, které ovšem téměř nikdy netrvají do pěti hodin ráno. Naproti mně u svatební tabule seděl se svou mladičkou manželkou Marcelův kamarád Robert od Bukovce nedaleko Košic, rovněž hutník, který dělá doktorát na Vysoké škole hutnické v Košicích a zabývá se vysokými pecemi a aglomerací rud. Měli jsme si hned o čem vykládat. Pravil, že v úterý jede do Ostravy na VŠB, takže se možná uvidíme.

Ale tím to všechno zdaleka nekončilo. V neděli dopoledne jsme po bouřlivé noci museli ještě nazpět do Lastovců, kde byly popravky jak v domě Marcelových rodičů, tak v restauraci, kterou vlastní maminka nevěsty Marienky. A zase se jedlo a pilo, my naštěstí jen krátce a symbolicky. A všichni byli zase šťastní a spokojení. Terezka se opět setkala s kocourem, což ji rozněžnilo. Mimochodem, cestou domů v autě často vzpomínala na své mladé kamarády ze svatby a přemýšlela, jestli se s nimi ještě někdy v životě uvidí. Já si tedy myslím, že určitě. Tím teď nemám na mysli, že se bude Marcel někdy ženit podruhé. Vždyť sliboval věrnost a vytrvalost chomoutu před oltářem a před Bohem!

Po patnácté hodině jsme tedy konečně opustili Lastovce a stejnou cestou pod Tatrami a Fatrami dojeli šťastně do Ostravy okolo jednadvacáté hodiny. Počasí tentokrát bylo nádherné, takže Terezka konečně uviděla bílé majestátní štíty Vysokých Tater a Mirkovi jsem ukázal, který že je to ten nejvyšší Gerlach. Vyčůrali jsme se pak ještě u Váhu pod zříceninou hradu Staré Strečno, i zde na rozhraní Kriváňské a Lúčanské Malé Fatry bylo odpočívadlo plné odpadků, které tu krásu kolem kazily.

Před domem jsem se rozloučil s poděkováním za spolehlivou jízdu znalkyně s Jarkou, Mirkem a Terezkou, vzal bágl, oblek, výslužku a odkráčel do bytu za paní Marií, která se hned pustila do slovenských dortů. Také jsem jí předal dvě láhve tokajského mešního vína, které poslal dobrosrdečný Marcelův taťka Ferko. A tak, jak jsem byl poprvé na svatbě v kostele, budu i poprvé pít mešní víno. A to mi určitě nebude líno…!

Dva dny poté

Je úterý večer po dvacáté hodině a v restauraci Peklo, na okraji městečka Klimkovic nedaleko benzinové pumpy, sedíme u piva Radegast s kníratým Mirkem, který má kousek odtud chatu, s novomanželem Marcelem a kamarádem Robertem, který je v Ostravě na služební cestě na VŠB. Probíráme svatbu, slovenské hory, profesory na VŠB a Mirek vzpomíná na bohatýrské časy, kdy jako hlavní předák na šachtě Jeremenko trhal rekordy a vydělával hodně peněz. Mluví o své práci s láskou, na práci havíře je pyšný. Vypráví rovněž, jak se učil v oboru horník - razič a jak byli horničtí učni postrachem, když šlo někdy do tuhého. Taky to, kolik uhlí ještě zůstalo dole nevytěženo po útlumu hornictví na Ostravsku. Docela mu to všechno věřím.

Pak nás Mirek ještě zve na malou návštěvu jeho chaty, kde nás vítají dva přátelští chlupatí pejsci, kterým páníček Mirek říká - miláčci moji. Cítí se jako štědrý i šťastný hostitel a nalévá "po kořalce". Pro mne naštěstí někde nalezl magistra, slivovici, kterou pili s Robertem bych po těch pivech asi nedal. Doma jsem po půlnoci. A pak zazvonil zvonec a svatební pohádce je konec…! Ale asi na ni do smrti nezapomenu! Ani na Dargov a Lastovce pod pohořím Slanských vrchů na východě.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.