Rakovecké údolí, přírodní park v Drahanské vrchovině

Nedotčená krajina v Drahanské vrchovině nedaleko Brna

Přírodní park Rakovecké údolí je lokalitou mimořádné, ba přímo výjimečné krajinářské hodnoty. Široké louky, strmé skalnaté svahy. Oku lahodí zákruty bystrého toku pstruhových vod potoka Rakovec a sluchu pak jemné broukání vzdálené motorové pily lesníka či nehybné ticho rušené jen osamělými výstřely myslivce na lovu…

Park nalezneme asi 20 km severovýchodně od Brna. Území lze připodobnit k oválu, jenž je rozložen mezi Jedovnicemi a Račicemi - Pístovicemi a s průběhem od severozápadu na jihovýchod. Osu tvoří horní třetina toku potoka Rakovec.

Park byl vyhlášen v letech 1977 až 1978 na ploše 1 270 ha. Chrání společenstva na svazích se skálami tvořenými spodnokarbonskými slepenci a především pak vlhké louky s břehovým porostem meandrujícího Rakovce. Park navíc ve svém severozápadním cípu pokrývá i tři menší jedovnické rybníky s okolím.

Čtěte také: Propast Macocha, Moravský kras

V údolí lze rozlišit tři části. Nejvýše je položena oblast pramenů Rakovce, střední část má charakter kaňonu, nejnižší partie údolí na jihovýchodě se pak široce otevírají a plynule pokračují k vesnicím Račice a Pístovice, jež však již leží mimo zónu parku.

Přístup do údolí, Jedovnice

Přístup k Rakoveckému údolí můžeme zvolit z několika směrů. Podívejme se nejprve na červenou značku. Ta nás k údolí přiblíží ze severozápadu, z Jedovnic, obce asi 10 km východně od Blanska a 25 km severovýchodně od Brna.

Historie místa je spojena se slovanským osídlením kraje a těžbou železné rudy kolem blízkých Rudic. Nejstarší zmínky o městysu pocházejí z poloviny 13. století. Zakladatelem jedovnického panství byla výrazná osobnost té doby Crha z Čeblovic, Crhův syn Hartman založil nedaleký hrad Holštejn. Lidé ve vsi se zabývali rybolovem a výrobou dřevěného uhlí pro potřeby rudického hutnictví.

Podivné jméno obce evokovalo v našich předcích mnohá vysvětlení, až lidská fantazie přišla i s pověstí, jejímž hlavním aktérem je na počátku dějin místa sám pan Crha. Při příjezdu do tehdy bezejmenné vesnice se měl zeptat starce u cesty, jak se to tu jmenuje. Ten odpověděl, že ves postrádá jméno.

Lidový vypravěč pak vkládá do Crhových úst reakci v horáckém nářečí: "Tak teda jedo v nice ?" a následné rozhodnutí pána z Čeblovic, že ves se bude nazývat k údivu všech budoucích příchozích Jedovnice. Podle jiné pověsti je název odvozen ze slova jed; v kotlině, kde ves stojí se měl dlouho držet dým a jedy z doutnajících milířů pro pálení uhlí.

Roku 1335 byly Jedovnice listinou krále Jana Lucemburského chváleny za věrné služby, povýšeny na město a byl jim dán znak: modrý jelen v červeném poli spolu s právem pečetit zeleným voskem. Obec trpěla za husitských válek i později za třicetileté války. Nevyhnuly se jí požáry, mor a cholera.

Od roku 1579, kdy jedovničtí získali právo konat trhy, se zde tyto konaly každý rok 360 let nonstop. Ke zprůmyslnění oblasti dochází od poloviny 18. století za hrabat Salmů, držitelů rájeckého panství. Pozoruhodná i pro ateistu je moderní výzdoba interiéru klasicistně upravovaného jedovnického farního kostela sv. Petra a Pavla, jenž je postaven na místě původní pozdně gotické svatyně z 16. století.

Rybníkařství v Jedovnicích má dlouhou tradici. Budované nádrže zde sloužily jak chovu ryb, tak pro pohon mlýnů a hutí. Do dnešních dnů existuje již jen šest jedovnických rybníků. Nejmenší rybník Floriánek leží na jedovnickém potoku nad bývalou hutí, kterou zásoboval vodou.

Davida a Goliáše svými rozměry připomíná malý rybník Dymák, jehož vod bylo využíváno pro pohon mlýnu a Dymákův obrovský soused, mekka rekreantů z okolí, rybník Olšovec (lidově Pišťalák) s úctyhodnou plochou hladiny 42 ha, původně 63 ha. Dnes je široce využívaný k rekreaci, včetně závodů motorových kluzáků - mistrovství světa. Tomu napovídá hustá zástavba chatek v okolí a existence kempu na jeho břehu.

Na březích rybníku Budkovanu a menších vodních ploch se jmény Vrbový a Dubový rybník již vládne ticho a klid. To zde zajišťuje zákon, neboť tato trojice se nalézá za hranicemi přírodního parku Rakovec; jsou navíc i ptačí rezervací. Kolem rybníků vede část naučné stezky Rudické propadání - Jedovnické rybníky.

Jedovnice, Budkovany, Senetářov a rybníky

Jedovnice jsou dnes především mocným zázemím výletníků směřujících do nejpopulárnější severní části Moravského krasu s Macochou a Punkevními jeskyněmi. Nás však červená značka vede k údolí na stranu opačnou.

Značka obchází rybník Olšovec zprava, míjí kemp a kolem rybníku Budkovan se blíží široce otevřenou krajinou krásnou alejí kaštanů k lesu. V mírném svahu po naší pravé ruce stála ve středověku nad rybníkem Budkovanem ves Budkovany. Volit lze i chůzi z Jedovnic po druhém břehu Olšovce, po 3,5 km se cesty stýkají u rozcestníku Budkovan.

Jinou možností je dosáhnout tohoto rozcestníku chůzí po zelené značce ze 4 km vzdáleného Senetářova. Dominantou obce je jistě moderní budova kostela postaveného v letech 1969 - 1971. Kroky lidí, kteří rádi víří prach na muzejních vitrínách, zde nepochybně povedou také k muzeu tradičního bydlení a perleťářství, jež je umístěno v rekonstruované hospodářské usedlosti č. p. 32, ve stavení s doškovou střechou, postaveném z nepálených cihel.

Značka vede z obce údolím spolu se Senetářovským potokem k jeho soutoku s Podomským potokem a pokračuje dále krajem lesa k rozcestníku Budkovan lučinatým údolím podél Podomského potoka, jenž napájí rybník Budkovan.

Josefovské údolí

Pro úplnost dodejme, že k rozcestníku můžeme dorazit i po takřka šesti kilometrech cesty lesními komplexy z Křtin. Svou malebnou polohou v zeleni lesů na prahu Josefovského údolí v údolí Křtinského potoka a především pak dominantou poutního chrámu poutají zaslouženě pozornost každého, kdo se zde ocitne poprvé. Snad je možno jejich založení datovat do druhého desetiletí 13. století a spojit jej tak s vybudováním premonstrátského kláštera v Zábrdovicích.

Ač jsou jistě starší, první písemná zmínka o Křtinách nese datum 24. září 1237 v tzv. imunitní listině papeže Řehoře IX. Premonstráti zde zbudovali kostel a malý klášter. Roku 1299 je poprvé zmíněn i kostel ve Křtinách. Slavný chrám Panny Marie pochází však až z 18. století. Roku 1728 byl položen základní kámen, v roce 1750 byl chrám benedikován (požehnán).

Mohutná stavba, svítící bílými stěnami a kontrastující tak mocně se zelení okolních lesů, je jen torzem zamýšleného projektu geniálního stavitele italského původu Giovanni Santiniho, i přesto však patří k nejcennějším barokním památkám na Moravě.

Dle pověsti byla socha Panny Marie Křtinské nalezena lidmi ze vsi za kruté bouře v lese nedaleko odtud. Zbožní venkované přenesli sochu Kristovy matky do kostela a umístili ji na vedlejší oltář. V lese, kde byl učiněn takto neobvyklý nález, pak vztyčili v upomínku sloup s mariánským obrázkem.

Slova lidu neopomněla připojit ani odměnu za zbožný skutek: Svatá Panna se jim prý pak mnohokrát odvděčila; morová rána v Brně po skončení třicetileté války ustala až po prosbách lidí klečících u kamenných nohou sochy Panny Marie Křtinské, ta pak byla z vděku přemístěna na hlavní oltář.

Z Křtin nás při cestě k Rakoveckému údolí vyvede žlutá značka, kterou po 2,5 km opustíme, abychom pokračovali po zelené. Při klesání lesem k okraji luk nad rybníkem Budkovanem lze po levé ruce ve vzdálenosti asi 100 metrů dojít neznačenou cestou k bývalému loveckému zámečku. Značka barvy zelené nás pak krajem louky zavede ku konci kaštanové aleje, kde tušíme jásat červenobílé pruhy červené trasy na starých kmenech stromů. Spolu s červenou, která se k nám připojí zleva od Jedovnic, dorazíme k rozcestníku Budkovan.

Středověká ves Bystřec

Od rozcestníku nás vede červeně značená stezka lesem plným pramenů mezi stromy po značně podmáčeném podloží. Spousty mravenců a velkých mravenišť. Na druhé straně lesa se údolí, zde ještě poměrně mělké, otevírá krásnými loukami. Svou přítomností překvapuje zelená maringotka pracovníků Moravského zemského muzea, kteří zde odkryli a prozkoumali základy rozsáhlé zaniklé středověké vesnice Bystřec. Založili ji pánové z Holštejna po polovině 13. století a patřila k největším v okolí. Byla dvojřadá, 18 domů sledovalo potoční osu, většina usedlostí byla vybavena jednou volně stojící jizbou a několika komorami.

Délka vsi činila asi 430 m. Kromě odkrytých základů lze stopy po domech tušit v kupovitých či hřbetovitých vyvýšeninách bez centrální vklesliny. Ves lehla popelem po přepadení roku 1401 a krom jediného stavení již nebyla nikdy obnovena. Lavičky na dvou místech tu dnes nabízí možnost posezení, informační panely spolu s dobudovanou studnou a obnaženými základy pomáhají lidské představivosti dokreslit si podobu někdejší vsi.

Kaňonovitá část Rakoveckého údolí

Pokračujeme krajem lesa po pravém břehu potoka a přes brod k rozcestníku Rakovecké údolí. Zde se napojuje modrá značka ze 2,5 km vzdálené Bukovinky na jihu a 4,5 km dalekého Ruprechtova na severovýchodě. Údolí se stává hlubším, nabývá charakteru kaňonu, svahy rostou do výšky a převyšují dno o více jak sto metrů. Jsme v centru Rakoveckého údolí.

Dostáváme se do místa zvaného U Zabitého. U cesty nalézáme na borovici ceduli a pár starých bot. Obé sem bylo umístěno členy sdružení Barvínek z blízké vsi Podomí a připomíná děsivou vraždu. V roce 1921 zde byl oloupen a zavražděn mladičký šestnáctiletý ševcovský učeň František Gryc z Podomí, který nesl nové boty zákazníkovi do nedaleké Bukovinky. Vraha nikdy nedopadli. Po necelém kilometru se v lese objevuje studánka Pavlínka. Stříška z kamenů nad hladinou vody plné listí a chvostoskoků, rezavá trubka a z ní kape voda. V lese suchém jak troud kolem bahnité klikaté stružky bují svěže zelené trsy trávy.

Naučná stezka Rakovecké údolí

Po dalším kilometříku chůze divukrásným prostředím narazíme pod slepencovými skálami Daleká na naučnou stezku Rakovecké údolí, jež byla zbudována roku 1985. Má deset zastavení a tvoří 7 km dlouhý okruh. Mapa KČT dává domněnku, že v nedávné době došlo k přeznačení červené trasy, má překonávat potok Rakovec a po jeho pravém břehu kopírovat trasu NS. Červená však stále zůstává až do Račic na levém břehu potoka.

Ti, kteří se vydají po pravém břehu Rakovce po naučné stezce, dorazí minimálně ke dvěma zajímavým místům. Prvním je informační panel popisující břehy potoka jako chráněná naleziště bledulí jarních, jejichž květů tu bývá na počátku března úplná bílá záplava. Druhou pozoruhodností je dnes již neexistující artézský pramen u panelu s číslem devět, vody pramene napájejí nově zbudovaný vodovod zásobující obyvatele nedalekých Ježkovic.

Údolí mile hýčká pohledem na velkou plochu bohatých luk a polí, jež se táhnou směrem ke dvoru Pastviny. U rozcestníku Pod Černovem se na protější straně zde již poměrně širokého údolí vypíná kopec Černov (473 m), jenž na svých zalesněných svazích dodnes nese valy někdejšího keltského oppidia, jednoho z nejstarších na Moravě.

Značka nás dále vede kolem zaniklé středověké vsi Sokolí. Vyrostla po obou stranách potoka Rakovce pod jeho soutokem s Podomicí a představovala zřejmě krátkou dvouřadou ves. Dle pověsti byla smetena povodní po protržení hráze rybníku, zanikla ale nejspíše za husitských válek. Asi 300 m proti proudu jsou však vskutku poblíž rozcestníku Pod Černovem na pravém břehu potoku zbytky rybniční hráze. Před malou vodní nádrží s názvem Valcha pod Krátkým kopcem opouštíme hranice přírodního parku. Údolí se stále rozšiřuje a my vstupujeme mezi domky vesnice jménem Račice.

Račický zámek

Náš zrak okamžitě přitahuje výrazná dominanta okolí hledící daleko do kraje k Vyškovu až do rovin Hané, věžatý račický zámek, dnes obklopený zámeckým parkem. Na jeho místě byl původně, jak exponovaná poloha napovídá, vybudován ke konci 13. století gotický hrad. Dle pověsti hrad vystavěly dvě sestry Eufémia a Svatochna, kterým celý majetek odkázal jejich strýc, nejstarší známý držitel račického majetku, Kojata z Hněvína Mostu.

Držení dvěma majitelkami, ženami, a možná i jejich hašteřivé povahy mezi lidmi vyplodily pověst o jméně Račice. Obě urozené dámy se prý hádaly, kde mají hrad postavit. Nenávist k sestře pak jednu z nich vedla až ku větě: "Já si přeji postavit sídlo radši zde, než tam, kde ty si přeješ" a od onoho "radši zde" tak vzniklo jméno Račice. Většinu lidí okamžitě napadne, že obec je pojmenována dle potoka Rakovce, odjakživa plného našich největších korýšů - raků.

Na počátku 14. století se hradu zmocnil známý loupeživý rytíř ze Slezska - Friduš z Linavy, též majitel strážce Moravské brány, dnes známějšího hradu Helfštýn u Lipníku nad Bečvou. Roku 1312 tak Račice oblehlo a dobylo vojsko krále Jana Lucemburského, což popisuje i slavná Zbraslavská kronika.

Na planině na jihozápad od bývalého hradu můžeme dosud zaznamenat stopy v terénu upomínající na ležení obléhatelů. Král vzal Friduše na milost a hrad byl pánem obnoven. V držení se dále střídají šlechticové zvučných jmen: páni z Lipé, ze Šternberka a páni z Kravař. Za husitských válek byl snad hrad dobyt katolickým biskupem Janem Železným.

Ve druhé polovině 15. století se sídlo dostalo do rukou pánům z Boskovic, v jejichž držení hrad prodělal přeměnu v duchu pozdní gotiky. Další přestavby v renesančním slohu realizovali majitelé postupně, během 16. století, proměna v zámek byla dokončena až na počátku 17. století Hanušem Petřvaldským z Petřvaldu.

V druhé půli panství drželi po čtyři generace rodina hrabat Braidů, z nichž na Antonína Pavla Braidu dodnes upomíná hodnotný soubor soch; na náměstíčku lze obdivovat sochu Immaculaty (Neposkvrněného početí) od A. J. Heinze, stejný autor vytesal i sochy umístěné na mostě na dolním konci vsi. Jedná se o kamenné postavy sv. Vendelína a sv. Floriána, jejichž podstavce zdobí kamenné piniové šišky. Smutnou skutečností je, že díla byla znehodnocena rukami zlodějů: dvě šišky zmizely v květnu 1999 a stejný osud další rok potkal i erb Braidů z Immaculaty.

Současný vzhled zámek získal především přestavbami po roce 1830, kdy panství získal baron Johann Mundy, původně tkalcovský mistr, povýšený za své zásluhy do šlechtického stavu císařem. Mundův syn stál u založení červeného kříže. Baron podnikl pozdně empírovou přestavbu objektu.

Smutný osud postihl dalšího majitele panství Eduarda von Kramsta, ten vlastnil zámek jen deset let. Jeho jediný syn byl při lovu nedaleko sídla smrtelně postřelen. Pak Račice nešťastný, žalem zlomený otec prodal.

Dřevěný kříž na skále proti zámku, místě tragické události, dlouho připomínal zbytečný skon šlechtického synka. V roce 1938 byl račický zámek sídlem generálního štábu československé armády, včetně hlavního velitele ozbrojených sil tehdejší ČSR, generála Ludvíka Krajčího. Drsná padesátá léta se s komplexem historických budov nemazlila a od roku 1959 je v prostorách kdysi reprezentativního šlechtického sídla umístěna zvláštní internátní škola.

Vše jednou končí

V Račicích lze výlet do Rakoveckého údolí zakončit, jdeme-li z Jedovnic, pak máme v nohách asi 17 kilometrů. Autobusy odsud jezdí směrem do Vyškova či na druhou stranu až do Křtin. Doporučuji čekat na náměstíčku u hotelu Rakovec, nikoli na točně autobusů, kam zajíždí o něco méně spojů, zvláště pak ke konci dne. V restauraci hotelu lze navíc o odjezdu z výletu dlouze popřemýšlet nad sklenicí piva.

Ti méně unavení pak mohou pokračovat další 4 km po červené přes vesnici Pístovice k Pístovickému rybníku, jenž napájí Rakovec, s pláží honosného názvu Pístovická riviéra. Hladové a žíznivé potěší bohatá možnost občerstvení v přilehlých restaurantech, včetně slušně natočeného piva Bernard. Z Pístovic lze také využít autobusového spojení ve stejných směrech jako v Račicích.

Ti nejvýkonnější pak ještě mohou pokračovat od rybníku kolem bývalého mlýna po opět nově přeznačené červené trase. Kousek podél Rakovce a po překonání mírného stoupání dosahujeme necelé 4 km od rybníku starobylé obce Luleč.

Vesnice se připomíná roku 1349 v souvislosti s místním rodem Vladyků. Zajímavou postavou dějin obce je Jan Dubčanský ze Zdenína a na Habrovanech, který zboží získal r. 1523. Založil sektu moravských bratří habroveckých - lileckých.

V letech 1530-1536 zde měli v provozu tiskárnu, a spisy z ní nesly poznámku o místě vydání - "in monte liliorum", na hoře Liliové. Zřejmě dlouhá přítomnost sekty byla důvodem příchodu jezuitů do obce roku 1607, ti nakonec získali odkazem ves do držení a ponechali si ji až do zrušení řádu roku 1773.

Turistická značka záhy po vstupu do obce míjí důkaz dlouhé přítomnosti řádu - farní kostel sv. Isidora, stavěný jezuity v roce 1739. Luleč nabízí možnost koupání v chladných vodách koupaliště Libuše vybudovaného na místě zatopeného lomu. Ze vsi se lze autobusem dopravit do blízkého Vyškova či Rousínova, výhodné je i využít vlakového spojení na trati Brno - Přerov. V nohách máme asi 25 km.

Kdo nemá dost historie a kilometrů může vystoupat křížovou cestou k monumentálnímu baroknímu kostelu sv. Martina. Severozápadně od kostela v lese se navíc nalézají terénní nerovnosti upomínající na dávnou existenci hrádku o lichoběžníkovém půdorysu s rozměry centrální části 40 × 42 m. Byl založen někdy ve 13. století na místě daleko staršího hradiště z pozdní doby bronzové. Dobyli jej husité, poté byl načas obnoven, definitivně ho majitelé opustili na počátku 16. století. Zřícenina později posloužila za zdroj materiálu pro stavbu blízkého kostela.

Barokní kostel nad Lulčem je viditelný ze širokého okolí a sám nabízí od svých zdí krásný výhled zahrnující sídla v blízké Vyškovské bráně a pole kolem lysovického Větrníku a slavkovského Lutrštéku i pahorky vzdálenějšího Ždánického lesa, Litenčické pahorkatiny a Chřibů. Nádherný pohled do krajiny tak zakončuje náročnou vycházku.

Rakovecké údolí na turistické mapě

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.