Mikulov, Turold, Svatý kopeček - výlet na Pálavě

Město a nejbližší okolí

Na jižním úpatí Pavlovských vrchů, v klínu jejich tří výběžků, v srdci Mikulovské vrchoviny, hledíce do širokého rakousko-moravského pomezního údolí potoka Včelínku, leží takřka v půli cesty mezi Brnem a Vídní pohraniční městečko Mikulov, místo nabité strhující atmosférou slavné minulosti i romantické přítomnosti.

Paleontologická lokalita a významné nálezy

Výhodnou polohu i příznivé podnebí zde lidé oceňovali odedávna. Svědčí o tom nejen bohatá archeologická dokumentace mimořádně častého osídlení jeskyní nedalekého kopce Turoldu. Důkazem tohoto tvrzení jsou rovněž nálezy přítomnosti lidí a jejich činnosti v katastru dnešního města a to napříč pravěkem.

Od kamenných nástrojů lovců starší doby kamenné v lokalitě zvané "Brennhugel", přes nálezy sídliště z mladší doby kamenné (kultura s lineární keramikou) a starší doby bronzové (únětická kultura) v bývalé Pískové cihelně a kosterních pozůstatků z pozdní doby kamenné (kultura se zvoncovitými poháry) a starší doby bronzové (kultura časně únětické) tamtéž.

Lidské ostatky ze starší doby bronzové byly nalezeny také ve všech mikulovských pískovnách. Střední doba bronzová (mohylová kultura) a mladší doba bronzová (velatická kultura) je zastoupena sídlištěm u odbočky do obce Březí na severu města. Na místě dnešních kasáren byly nalezeny doklady o osídlení ve starší i mladší době železné.

Jihovýchodně od Mikulova byly zkoumány objekty z římského období v pískovně "Na rybníkách". Nedaleko odtud, asi 3 km na východ, na severozápadním úbočí kopce Mušlova nad údolím Mušlovského potoka, se nalezlo sídliště se zastoupením kultur ze starší doby bronzové (únětická kultura), doby železné a z doby římské.

Jantarová stezka

Kotlinou, v níž se dnes rozkládá město, přímo procházelo jedno z ramen jantarové stezky: od rakouského Falkensteinu, přes údolí Klein- Schweinbarthu a Mikulov dále pod Pálavou směrem k Děvínu. Sousední ramena stezky, především Břeclavská a Znojemská trasa byly spojeny dalšími komunikacemi. Na sever od Mikulova u nedalekého Mušova, zatopeného vodami střední Novomlýnské nádrže, se navíc nalézal význačný dopravní uzel.

Stezka v době římské vedla z pobřeží Baltského moře, přesněji z okolí ústí Visly, přes Moravskou bránu do podunajské římské stanice v Carnuntu (u Vídně), odkud se cesty rozbíhaly dále. Jantar byl po ní prokazatelně dopravován z Baltu na jih Evropy od pozdní doby kamenné do raného středověku.

Mikulov je městem tří dominant jižních výběžků Pavlovských vrchů, které postupně dokreslily lidské ruce do podob, jež dohromady tvoří nezaměnitelnou tvář místa. Nejvíce se do jeho středu zakusuje impozantní hmota teras se zahradami a budovami zámku na místě hradu. Ten byl postaven ve výhodné poloze na protáhlém skalnatém hřebenu o přibližně severojižním průběhu. Na místě kontrolujícím široký prostor kolem však bylo založeno již v 11. a 12. století dřevěné slovanské hradiště, jež stálo zřejmě jen v nejjižnější části hřbetu.

Hrad

Existenci hradu lze předpokládat dle prvních zmínek již v 1. polovině 13. století. Hlavním obytným prostorem i obranným prvkem byla mohutná pozdně románská věž – donjon - na nejlépe chráněné ploše hřebene, skalnatém severním útesu nad dnešním druhým nádvořím. Zřejmě o něco později, na přelomu 13. a 14. století byla proražena skála útesu. Ve vzniklém tunelu byla vybudována brána do jižního nádvoří vprostřed vnitřního hradu, který chránila masivní obvodová hradba.

Obrana existujících staveb byla zdokonalena vystavěním čtverhranná věže s břitem v nejméně bezpečném místě, mírně se svažujícím temeni hřebene, mezi dnešním prvním a druhým nádvořím. Na skále východně od průjezdu do vnitřního hradu vznikla okrouhlá věž, v níž byla roku 1380 založena hradní kaple Panny Marie a Jana Evangelisty.

Na jižním nádvoří postupně vyrostly paláce na jihu a východě a zřejmě i při východní hradbě středního hradu, takové množství obytných prostor si totiž žádalo neustálé ubytování několika rodin rodu. K polovině 15. století již bylo zastavěna předhradím i zbylá severní plocha temene hradního ostrohu, kde při hranolové věži byl patrně vstup do města, ve svých hrubých obrysech tak vzniklo i dnešní první nádvoří.

Slovanská osada v podhradí

Předchůdcem města byla slovanská osada založená v podhradí důležitého pomezního kontrolního bodu. Kostel v Mikulově stál dle nepřímých informací pravděpodobně již na konci 12. století. Slovanskou osadu kolonizovalo německé obyvatelstvo v průběhu pozdějšího 13. a 14. století, na počátku se usazovalo ve vlastní osadě. První věrohodná písemná zmínka o Mikulovu se vztahuje k udělení osady v léno dolnorakouskému šlechtickému rodu Lichtenštejnů roku 1249 moravským markrabětem a pozdějším českým králem Přemyslem Otakarem II. Jméno sídla je odvozeno od vlastního jména Mikula (Mikuláš).

Lichtenštejnové a Přemysl Otakar II.

Za konfliktu Přemysla Otakara II. s Rudolfem Habsburským, jenž skončil známou smrtí českého panovníka v bitvě na Moravském poli, se Lichtenštejnové postavili na rakouskou stranu, z čehož těžili mimo jiné tím, že roku 1279 osada obdržela týdenní trh. V té době vznikl i nový půdorys Mikulova s pravidelným náměstím. Místo bylo opevněno, zmiňují se brány Lávská a Valtická.

XIV. a XV. století

V první polovině 14. století majetek Lichtenštejnů nabyl značného rozsahu i celistvosti, náležely k němu blízké vesnice Bavory, Perná a Klentnice se Sirotčím hrádkem, Mušov, Sedlec, Bohumilice a nejdecké panství. Mikulov byl povýšen na město v roce 1410, skládal se z vlastního města a z devíti předměstí. Již v té době byl proslulý terasami vinic, jež se táhly do dalekého okolí – k Bavorům, Klenotnici a Kopečku, jedná se o počátky nepřetržité tradice, která bohatě pokračuje a rozvíjí se i v současnosti.

Na počátku 15. století podporovali Lichtenštejnové krále Václava IV., jemuž pomohli z rakouského vězení a nějaký čas jej ukrývali na svém hradě v Mikulově. Za husitských válek pak stranili Václavovu bratru Zikmundovi, tedy katolické straně. Divokým vyznavačům Husova učení se Mikulov podařilo roku 1426 dobýt a zle poplenit, vypálili i kostel sv. Václava.

V druhé polovině 15. století v Mikulově těžce strádala pod jhem zlé manželovy rodiny žena Jana z Lichtenštejna, paní Perchta, slavná příslušnice jihočeského rodu Rožmberků. Jejích dvacet pět dopisů bratrům a otci představují nejstarší písemné památky v češtině, jejichž autorem je příslušnice něžného pohlaví. Psaní plná stesků líčí nejen život v bídě, kdy byla nucena zastavovat své šperky, ale i krutosti, kterým byla vystavena a při nichž jí místy šlo až o život.

Perchta uprchla roku 1471 a o pět let později zemřela v chudobě ve Vídni. Ačkoli byla nová stavba kostela založena už na počátku 15. století před vypálením starší svatyně husity, byl nový trojlodní kostel sv. Václava s pětibokým presbytářem vskutku budován až od 80. let 15. století a to v duchu pozdní gotiky, jeho klenba s bohatou štukovou výzdobou je však již raně renesanční.

XVI. století

První polovina 16. století byla poznamenána opakovanými tureckými vpády do okolí a požáry. Na hradě přibyla v důsledku hrozby napadení Turky pětiboká věž pod okrouhlou věží s kaplí a mohutná udírenská bašta při starším vstupu do hradu ústícím na druhé nádvoří. Okolo r. 1540 zpevnily hrad také čtyři mohutné renesanční nárožní bastiony vysunuté z hradby. Vrcholem opevňovacích snah bylo založení předsunutého opevnění v podobě dělostřelecké věže – níže pojednaného Kozího hrádku.

Za osobní podpory majitele panství Linharta z Lichtenštejna se v první polovině 16. století usadila v Mikulově křesťanská sekta novokřtěnců – habánů, původem ze Švýcar, nové vyznání přijal dokonce sám Linhart. V Mikulově sídlili ve 45 domech na dnešní Konevově ulici na západním úpatí Svatého Kopečku, založili tu tiskárnu, vynikali pílí v práci, co jim diktovala jejich víra. Proslavili se především vysoce ceněnou keramikou, vinařstvím a medicínskými schopnostmi. Sekta se záhy rozpadla na takzvané mečníky a malohoufníky, kteří se odstěhovali k Brnu do Slavkova. Po bělohorské porážce byli roku 1622 Habáni ze země vypovězeni, museli opustit své domovy do jednoho měsíce.

Náboženská tolerance Lichtenštejnů

Důkazem výjimečné náboženské tolerance Lichtenštejnů byl i rozvoj židovské komunity ve městě, která postupně osidlovala západní úbočí hradního kopce kolem dnešní Husovy, bývalé Židovské ulice. Poté se čtvrť rozrůstala směrem ke Kozímu hrádku a také po svahu dolů, do tzv. Židovských zahrad. Před polovinou 16. století se Mikulov stal sídlem moravského zemského rabína. Největšího rozmachu dosáhla čtvrť v 19. století, na jehož počátku byla domovem druhé největší židovské obce v českých zemích. Obyvatelé se mimo finanční služby zabývali obchodem se železem, vlnou a vínem.

V mikulovských židovských domech nalezneme prvky stavebních stylů napříč staletími od renesance po empír. Poslední kompletně dochovanou a pro veřejnost zpřístupněnou synagogou je Horní Synagoga ze 16. století. Michlštetrovskou synagogu, jako část zvanou "Modlitebna", převzal do svého komplexu hotel s restaurací Templ, ještě smutnější je osud Aškenázské synagogy, v níž lidé nežvýkají, protože je na jejích zbytcích vystavěn penzion.

Rabín Jehuda Löw ben Becalela, autor Golema

Z nejvýznamnějších rodáků zdejšího ghetta jmenujme za všechny slavného autora člověka z hlíny – Golema, vysoce vzdělaného rabína Jehudu Löw ben Becalela, díky našim spisovatelům jednoho z pilířů mystiky rudolfinské Prahy konce 16. století. Čtvrtí vede stezka se třinácti informačními tabulemi, končí u jednoho z nejrozsáhlejších a nejstarších židovských hřbitovů na Moravě, jenž pochází z druhé poloviny 15. století a nalézá se zde více jak čtyři tisíce náhrobků.

Druhá půle 16. století znamenala dobu relativního blahobytu, v jehož důsledku v Mikulově vyrostlo mnoho honosných měšťanských domů, z nichž však většina později lehla popelem při řadě požárů. Na Brněnské ulici se dodnes zachoval dům č.p. 9 z konce 16. století, na rohu náměstí můžeme obdivovat fasádu domu č.p. 4, zvaného též U Rytířů, vyzdobeného psaníčkovými sgrafity i biblickými výjevy z doby kolem roku 1560.

Gotická hranolová městská věž

Gotickou hranolovou městskou věž, stojící při kostele sv. Václava, zakončuje arkádový ochoz z roku 1585, renesanční jádro skrývá i řada jiných budov centra, kupříkladu dům sousedící s radnicí na náměstí s č.p. 3, jenž vybaven síťovou klenbou je kryt klasicistní fasádou. Sloužil za hostinec, solní úřad a nakonec i za místo soudu.

Městská radnice byla zbudována na náměstí z původního panského pivovaru po roce 1606 a později prodělala rovněž řadu úprav, ty poslední roku 1990. Vzestup města dokládají i nové výsady a organizačně právní změny a zlepšení, jako byl nový obecní řád anebo roku 1579 potvrzení městských privilegií a práva pečetit červeným voskem císařem Rudolfem II.

Krutý Ladislav Kereszenyi z Kanyafoldu

V 16. století rod Lichtenštejnů výrazně zchudl, až byl nucen po více jak třech stech letech nepřetržitého držení panství sídelní Mikulov r. 1560 prodat uherskému válečníkovi Ladislavu Kereszenyiovi z Kanyafoldu, o jehož krutosti kolovaly mezi lidem neslýchané historky. Přikázal prý svému synovi střílet šípy do spoutaného těla zajatého synka tureckého paši, s nimž vedl válku. Zakrátko však ku své smůle divoký pan Ladislav i se svou ratolestí padl do rukou Turků. V zajetí se spáchané krutosti uherskému válečníkovi vrátily i s úroky.

Paša, zmítán hněvem a bolem ze ztráty milovaného dítěte, přinutil v rámci krevní msty pána z Kanyafoldu usmrtit vlastnoručně svého syna tak, jak kdysi sám Kereszenyi nechal zabít pašovo dítě. A tak, než pan Ladislav vydechl naposled, na popravišti zavraždil uprostřed tureckého ležení střelami z luku své dítě. Těžko dnes dohledat, zda je historka pravdivá, jisté je, že Kereszényiové roku 1572 vymřeli po meči a po krátkých tahanicích získali od panovníka osobou Adama z Ditrichštejna Mikulov bohatí a mocní Ditrichštejnové.

Konec 16. století v Mikulově a zvláště pak počátek 17. století znamenal přeměnu gotickorenesančního hradu v pohodlnější pozdně renesanční zámek. Počátky těchto snah lze sledovat již v budovatelských tendencích rodu Kereszényiů, kteří však neměli čas ani prostředky pro uskutečnění potřebných přestaveb.

Vrcholný rozmach Mikulova

Vrcholného rozmachu dosáhl Mikulov v době, kdy se jeho pánem stal představitel pobělohorské katolické reakce, olomoucký biskup kardinál František Ditrichštejn (1570-1636), moravský zemský správce, říšský kníže, široce respektovaná osobnost tehdejší evropské politiky, muž úzce spjatý s italským kulturním prostředím té doby. Nejvýraznější je jeho stavební činnost v letech 1611 až 1618 za budování mikulovské rezidence v pozdně renesančním a především manýristickém duchu.

Přestavěny byly budovy kolem jižního nádvoří, bastiony získali zaklenutí a byly zvýšeny, severní bastion se proměnil v sál předků s portréty významných členů Ditrichštejnského rodu. Vedle udírenské bašty vzniklo v té době značně populární podsklepené divadlo, jež se stalo vzorem pro mnohá jiná, včetně dnes daleko slavnějšího zámeckého divadla v Českém Krumlově. Kardinál nechal zbudovat míčovnu podél východní hradby druhého nádvoří, upraven byl i přístup z města, který vedl po východním zámeckém úbočí.

Ditrichštejnové

Ditrichštejnské rezidenční město se stalo kvetoucím hospodářským a duchovním centrem Moravy. Kardinál zde založil tiskárnu, na velmi krátký čas sem byla dokonce přemístěna i mincovna z Kroměříže. Roku 1611 přišli do Mikulova kapucíni, pro něž byl postaven klášter. Roku 1612 mikulovské Židy kardinál vymanil ze světského soudu a podpořil jejich právo na obchod s vínem. Výsledkem kardinálových snah o budování Mikulova jako poutního místa bylo roku 1623 zřízení loretské kaple ve východní části náměstí, kopie italské Svaté chýše, vedle kapucínského kláštera.

V 50. letech 17. století byl nad kaplí dostavěn kostel sv. Anny. Kaple byla vybavena plastikou Černé madony, kterou okamžitě opředla síť legend o zázracích sošky. Pro houfy poutníků byl v jižní části města zbudován komplex domů a pro dary vzácné sošce těch majetnějších z nich pak v druhé půli 17. století v sousedství kostela sv. Anny vyrostla klenotnice, rychle se plnící pokladem. Roku 1625 byl farní kostel sv. Václava zřízením kapituly povýšen na proboštský.

Kanovnické domy

V té době byly vystavěny ve východním rohu náměstí i pozdně renesanční kanovnické domy, dnešní domy č.p. 4 se zajímavým třikrát pravoúhle zalamovaným průčelím a sgrafitovou výzdobou fasády. Roku 1631 přichází do města piaristé, nesoucí se sebou obrovský potenciál vzdělanosti. V bývalé špitální budově s kostelem Jana Křtitele otevírají gymnázium, kde se již roku 1635 vyučuje češtině, slavnou se brzy stala kostelní a školní hudba i divadlo.

V terasovitých zahradách, jež byly postupně zakládány na opakovaných navážkách obrovských mas hlíny na skalnatých svazích zámeckého bradla, byly vysázeny stromy z Itálie a instalovány fontány, zámecká zahrada dnes patří k největším zahradám hradního typu u nás.

Zakládání zahrad a rybníků

Stará tradice zvelebování volného prostoru mezi Mikulovem a Falkensteinem do harmonie krásného a užitkového, založená na zakládání zahrad, vinic a zdejších rybníků s mlýny na Mušlovském potoce a potoku Včelínek, navázala na komponování krajiny osobou zcestovalého a vzdělaného kardinála, bohatého renesančního aristokrata – budovatele. Po obou stranách rybníku Šibeničníku byly založeny panské obory propojené alejí.

O něco jižněji, již na rakouské straně, vyrostla další obora obehnaná zdí, v dolní části se nalézal rybník, lesní cesty prostor dělily v šest čtverců a v jejich průsečíku, uprostřed obory a zároveň na ose spojující Mikulov s Falkensteinem se nacházel letohrádek. V současnosti je obora vykácená, připomíná ji jen zeď a oborní dvůr. Blíže k městu vyrostla zahrada U Větrných mlýnů, kde se pěstovala zelenina a ovoce, později byla proměněna v barokní bažantnici.

Nový rybník

Pohraniční potok Včelínek napájí nedaleký Nový rybník. Ten v 16. století dosahoval až k okraji Mikulova, měl rozlohu sto hektarů a omýval břehy čtrnácti hektarového Tichého ostrova vprostřed rybníka. Kardinál nechal spojit rybník s Mikulovem alejí kaštanů a vodní plochu na ostrov překonal cihlový most. Na ostrově samotném bylo pod kardinálskou taktovkou před rokem 1629 zřízeno na pravděpodobném místě někdejšího opevněného bodu skvostné místo odpočinku s letohrádkem, libosadem, tůněmi a sérií alejí, vysázeny byly vzácné stromy a keře.

Zakládání obor i zvelebení ostrova, to vše bylo součástí široké, vysoce propracované koncepce tvorby krajiny, jež měla odrážet lesk slávy majitele. Úpadek ostrovního areálu započal vysušením rybníku roku 1855 a pokračoval po přetětí ostrova železnicí. Park byl udržován do druhé světové války, po ní byl rybník v severní části obnoven, v jižní se nachází mokřad.

Mikulov a třicetiletá válka

Mikulov trpěl na počátku a konci třicetileté války. V letech 1619 – 1620 byla vypleněny symboly světské moci a snah katolické vrchnosti: fara, radnice a škola, současně i pobořeny hradby a brány. Roku 1622 na město dopadla tvrdá pěst moru. Kardinál si vynutil na císaři Ferdinandu II. v roce 1626 zlepšení městské pečeti a městského znaku ve snaze pomoci městu zpustošenému po stavovském povstání a morem.

Na sklonku války, roku 1645, obsadili město a zámek Švédové, kteří pak vydrancovaný Mikulov záhy opustili spolu s kompletním obsahem neobyčejně bohaté knihovny vzdělaného kardinála. Asi deset tisíc svazků bylo naloženo a odvezeno v 50 sudech za Baltské moře. Švédy z města vypudila císařská vojska pod velením hrdinného velitele obránců Brna, Raduita de Souches.

Nástupce kardinála, kníže František Ditrichštejn tak nejprve opravoval nutné škody. Byla též rozšířena zámecká Temná brána, jež navíc dostala barokní portál, v roce 1670 byla zbudována východní pilířová terasa a o dvacet let později konírny mezi udírenskou baštou a západním bastionem a oranžérie, tyto tři stavby byly v 19. století zbourány.

V roce 1669 matka knížete Ferdinanda nechala v poutním kostele sv. Anny zřídit rodinnou hrobku Ditrichštejnů, o třicet let později bylo poutní místo s velkým nákladem a úsilím přestavěno. Vznikl monumentální portál, dvouvěžové průčelí s cibulovitými střechami ve stylu římského baroka a velkolepá výzdoba interiéru kamenickými pracemi.

Zajímavou součástí komponované krajiny Ditrichštejnského panství se staly mimo nově zakládaných zemědělských objektů a přebudovávaných zahrad lázně. V roce 1669 kníže Ferdinand Ditrichštejn zakoupil a zvelebil v nedalekém Sedleci lazební dům se sirným pramenem, jehož účinky byly známy již od konce 14. století. O sto let později areál prodělal proměnu v barokní komplex s odpočinkovými zahradami při rybníku Nesytu. Hojně navštěvované lázně byly v provozu do druhé světové války, v současnosti zpustlý objekt prochází rekonstrukcí.

Požár Mikulovského zámku

Mikulovský zámek poničil požár v roce 1719, vzniklý v přilehlém židovském městě. Následné barokní úpravy dle návrhu vídeňského dvorního architekta C. A. Oedtla již značně přiblížily podobu zámku dnešnímu vzhledu. Na východní straně prvního nádvoří přibyla letní jezdecká škola se schodištěm do zahrady, jízdárna namísto míčovny a níže položené stáje. Zámecké budovy byly rozšířeny o vnější západní trakt a výškově sjednoceny, na východní straně vznikla krytá terasa na masivních arkádách. Byl zřízen přístup do zahrad na jižních terasách salla terrenou.

Výzdoby interiérů se zhostili vídeňští umělci zvučných jmen. Ve dvacátých letech 18. století bylo manýristické zámecké divadlo změněno v knihovnu se svazky velkolepé tzv. Hofmanské knihovny s mnoha vzácnými tisky. Směrem k městu přibyl čestný dvůr přístupný z náměstí. Ze dvora tak dnes vstupujeme bohatě tepanou železnou branou brněnského zámečnického mistra Foestra do přilehlých zahrad či se můžeme vydat cestou s vjezdovou branou po úbočí nad kostelem sv. Václava přímo do zámku. Ke konci 18. století vznikl krytý most spojující zámek s kostelem sv. Václava. Až na počátku 19. století přibyla budova sídla vrchnostenského úřadu u čestného dvora.

Roku 1784 zachvátil severní část náměstí ukrutný požár, trvající tři dny. Plameny nenávratně zničily 350 měšťanských domů a kapucínský klášter. Za oběť rudému živlu padl, vyjma kněžiště a náchodské kaple, i loretánský kostel sv. Anny. Rakve s pozůstatky Ditrichštejnů z hrobky a Černá madona byly přemístěny do kostela sv. Václava. Mariánský poklad se rozptýlil v aukci.

Kreimlův dům

Nejvýznamnější barokní památkou měšťanské architektury je tzv. Kreimlův dům č.p. 32 s tříosým průčelím na náměstí, přestavovaný později roku 1730 a po požáru roku 1784. V současnosti je sídlem správy CHKO Pálava. Piaristé v letech 1806-1848 ke gymnáziu připojili filosofické učiliště, obé se o postupně a zvláště na počátku 19. století stalo střediskem vědeckého života celé Moravy. Zmiňme jen některá jména zde působících vzdělanců: historik Gelasius Dobner, dějepisec Qualbert Moravec, matematik Kassián Halaška, v letech 1799 až 1804 tu studoval náš mladý Jan Evangelista Purkyně.

Bourání městských hradeb

Roku 1838 počalo bourání městských hradeb, jež byly budovány od poloviny 14. století a zdokonaleny v době tureckého nebezpečí kolem roku 1520. Jejich zbytky však dodnes můžeme najít rozeseté po obvodu historického centra, včetně výpadové branky ve Vrchlického ulici za Ditrichštejnskou hrobkou. Smutný pohled na ruiny někdejšího slavného poutního místa i nestoudné úvahy na rozprodání zdí zříceniny na stavební materiál nedaly spát knížeti Františku Josefovi Ditrichštejnovi, který nechal v letech 1845 až 1852 přebudovat v klidný prostor tiché piety, rodinou hrobku.

Stavbě bylo ponecháno barokní průčelí doplněné o sochy Krista a andělů. Z bočních lodí vznikly chodby pro uložení 45 rakví, kněžiště se stalo hrobní kaplí s empírovou fasádou. Namísto obnovy zřícené klenby a znovuvybudování hlavní chrámové lodi vzniklo v centrální části komplexu parkové atrium se sedící sochou knížete Františka Josefa a půdorysem loretánské kaple uprostřed. Hrobka je dnes zpřístupněna veřejnosti, z terasy nad průčelím se otevírají netradiční pohledy na Mikulov, Svatý Kopeček i do Rakouska.

Marie Terezie, Napoleon

Postavení Dietrichštejnů dokládají slavní návštěvníci jejich mikulovské rezidence; v roce 1765 tu Marie Terezie, častý host Ditrichštejnů, přijala hold moravských stavů, v roce 1805 tu pár dní na konci roku pobýval a mír s Rakouskem uzavřel Napoleon, o půl století později, r. 1866, zde uzavřeli mír vrcholní představitelé Rakouska a Pruska. V 19. století význam města klesá, zvláště pak po vybudování železnice do Vídně vedenou přes Břeclav. Krutou ránou pro výsledky snah mnoha generací majitelů mikulovského zámku byl konec druhé světové války.

Požár 22. dubna 1945

Požár 22. dubna 1945 zničil drtivou většinu interiérů. Dle některých hypotéz zámek zapálili sami Němci, neboť zde měli archiv, štáb i rozsáhlou sbírku uloupených uměleckých předmětů; jiní tvrdí, že zámek zapálil náhodně sovětský granát, či dokonce úmyslně český kolaborant, který chtěl zabránit vyzrazení jmen místních Čechů spolupracujících s okupanty.

Benešovy dekrety

Dietrichštejnům byl zámek odejmut na základě kontroverzních Benešových dekretů. Rodina se přesunula do Rakouska a v roce 1949 se přestěhovala do Argentiny. Vysídlením německého obyvatelstva klesl počet lidí ve městě na polovinu. V 50. letech byl zámek státem velkoryse rekonstruován dle návrhů architekta O. Oplatka. Potomek posledních majitelů žijící v Argentině, princezna Marie Olga de la Mercedes Ditrichštejn, jež má mimo jiné psychoanalytické vzdělání, v současnosti vede o vlastnictví objektů v Mikulově s městem soudní spor.

Překvapením z blízké minulosti se stal náhodný nález zcela neznámých podzemních prostor v létě 2007, k němuž přispěla bouřka. Propadla se po ní část cesty na druhém nádvoří, čímž se otevřel vstup do úzké chodby vedoucí do prostornějšího dómu s krystalky kalcitu. Další prostory teď čekají na speleologický průzkum, z otvoru vane silný průvan, tak budou zřejmě rozlehlé. V současnosti zámecký komplex nabízí dva okruhy prohlídek. Okruh I přibližuje historii interiérové výbavy, nabízí prohlídku knihovny a galerie Ditrichštejnů.

V okruhu II na nás čeká expozice seznamující s historií vinařství na Moravě, dále lze navštívit galerii historických vřetenovitých lisů na víno, krásným zážitkem je především prohlídka zámeckého sklepu s raritním obřím sudem, nejstarším a s objemem 1 014 hektolitrů i největším sudem ve střední Evropě, který byl naplněn vínem. Zámek hostí také vinotéku, v salla terreně probíhají svatby, otevřeny krokům a zvědavým pohledům veřejnosti jsou terasovité zahrady na zámeckém kopci, nejnověji je ve sklepních prostorách zámku umístěna archeologická expozice přibližující život Germánů a Římanů v kraji pod Pálavou na základě nálezů z Jižní Moravy.

Svatý kopeček (363,2 m)

Mohutné vápencové bradlo Svatý kopeček (363,2 m) s poutním kostelem sv. Šebestiána a zvonicí na plochém temeni, tyčící se vysoko proti zámeckému vrchu, tvoří nejvýraznější a nejvyšší dominantu Mikulova, viditelnou zdaleka, především při příjezdu k městu z jihu a východu. Jeho vrcholu lze dosáhnout po modré turistické značce ze severu od asi kilometr vzdáleného Mariánského mlýna či po západním úbočí z města, odkud nás kousek doprovodí i mikulovská naučná stezka.

Přírodní rezervace Svatý kopeček o ploše 36,08 ha byla vyhlášena již roku 1946. Jižní a horní část západních svahů pokrývá pestrá vápencová skalní step, na severovýchodě nalezneme bývalý lom, jenž byl v provozu od roku 1816 do 70. let 20. století. Východní svahy pokrývají křoviny s hlohy. Umělé zalesnění v rámci snah o parkovou proměnu místa z konce 19. století se týká především severní strany, kde nalezneme krom dubu letního a zimního nepůvodní borovici černou a dále pak dolní části západních svahů, kde byl uměle vysazen jasan ztepilý i keře šeříku.

Oválný hřbet se strmými svahy nesl v minulosti jméno Taneční vrch – Tanzberg, zřejmě v& upomínku své dávné funkce místa pohanského křepčení při oslavách letního slunovratu. V letech 1623 až 1636 byl na temeni kopce vystavěn kostel zasvěcený sv. Šebestiánovi, sv. Rochovi a šiřiteli křesťanské víry kardinálovu současníkovi Karlu Boromejskému v souvislosti se založením poutní lorety a kapucínského kláštera ve městě.

Později byla stavba přeměněna ve větší svatyni s osmibokou kopulí a půdorysem řeckého kříže. V průběhu dalších let sedmnáctého století vyrostla podél stezky z města k vrcholu také řada kapliček s pašijovými výjevy, a v roce 1631 pak byla zbudována v blízkosti kaple zvonice vybavená více jak čtyřtunovým zvonem.

Světci měli nejen pomoci ochránit Mikulov před dalším běsněním fatální infekce - moru, jež postihl město krátce před založením kostela, ale církevní komplex jako poutní místo v působivé poloze a v době plné rekatolizačních snah i hlubokého barokního duchovna měl především pomoci pozvednout Mikulov na místo duchovního a společenského centra Moravy.

Na Svatý Kopeček, dříve zvaný také Svatá hora, se konají od roku 1623 pravidelné poutě, od konce 18. století však zasvěcené Černé Madoně mikulovské, dnes umístěné v kostele sv. Václava. Ve druhé třetině 19. století doplnila stavby na kopci kaple Božího hrobu.

Z temene Kopečku přehlédneme na západním úpatí historické centrum Mikulova se zámkem a Kozím hrádkem, k jihu a jihovýchodu se díváme do Mikulovska- Falkensteinska, do krajiny polí, vinic, vinařských vesniček a rybníků. Vidíme kopec Šibeničník (239 m) u státní hranice a dále v Rakousku vinařské vesnice Drasenhofen a Klein-Schweinbarth, vrcholy Schweinbarther Berg (337 m), Hoehlenstein (390 m) a zříceninu Falkensteinu (415 m).

Na jihovýchodě ubíhá jedna z nejstarších alejí na Moravě, jírovcová Mikulovská alej, k modré hladině Nového rybníka a o pár kilometrů dále se bělají zdi zámku ve Valticích. Na jihovýchodním obzoru za pěkného počasí bývají vidět již desítky kilometrů vzdálené Malé Karpaty, o něco severněji by bývají prý spatřovány jižní partie Bílých Karpat.

Kozí Hrádek

Dělostřelecká bašta z poloviny 16. století Kozí hrádek, ležící na Kozím hřbetu, představuje po zámku a Svatém Kopečku třetí, romantickou, divoce rozeklanou, skalnatou dominantu města vystavěnou na výrazném kopci ve strategické poloze chránící od severu přístup k městu i zámku. Vznikl v období horlivého opevňování Mikulova v důsledku blížícího se nebezpečí turecké invaze.

Kozí hrádek byl předsunutým opevněním, je tvořen dělostřeleckou věží s břitem o dvou patrech s ochozem, horní patro komunikovalo s okolím navíc několika střílnami, po zániku své původní funkce sloužil také jako prachárna. Původní název Knieberg je odvozen z polohy místa v ohybu při střetu starých obchodních cest vzniklých v pokračování dvou přechodů přes Dyji, které se u Kozího hrádku stýkaly.

Jedna cesta vedla z východu z Mušlova kolem Mikulovského hradu dále do rakouského města Laa an der Thaya, druhá cesta přicházela ze severu z Pavlovských vrchů a od Klenotnice. Dnes slouží opravená bašta za místo poskytující skvělý výhled především na blízké okolí, tedy Mikulov se Svatým Kopečkem a zámkem na jihu a na západě na bezprostředně sousedící rozsáhlý židovský hřbitov, na severu pak na vápencový Turold.

Kozí hrádek je i cenným biotopem skalní vápencové stepi. Jeho okolí, populární výletní prostor a cíl městských vycházek, lidé od konce 19. století parkově upravovali, v minulosti však místo zpustlo a tak bylo na přelomu let 2006 a 2007 nákladně rekonstruováno, především byl vytvořen krátký okruh zpevněné stezky kolem bašty s lavičkami, zábradlími a možnostmi dalších pohledů na město.

Turold (385,2 m)

Budeme–li od Kozího hrádku pokračovat asi kilometr dále po červené turistické značce, dosáhneme Turoldu (385,2 m), vápencového bradla ležícího na severním okraji města. Existence krasových prostor i strategická poloha vedly k osídlení kopce napříč historií lidstva, díky nálezům řazeným do 14 odlišných kulturních vrstev je Turoldská jeskyně pokládána za nejčastěji osídlenou jeskyni na Moravě s nejtrvalejším využitím v mladší době kamenné, starší a mladší době bronzové, starší době železné – halštatské a ve středověku.

Plocha o rozloze 16,84 ha je chráněna jako přírodní rezervace již od roku 1946. Uměle vysazené jasany a borovice na místě někdejší spásané krasové stepi částečně kryjí a na jižní straně vrchu navazují na zbytky vápencových lomů, jež zde byly v provozu v letech 1873 až 1934. V geologické stavbě Turoldu nalezneme dolomitické ernstbrunnské vápence, pískovce, slínovce a jílovce klementské vrstvy svrchní křídy a nejvýše čtvrtohorní sedimenty, zvláště spraše s vápencovou drtí.

Mezi rostlinami lokality se vyskytuje na 33 zvlášť chráněných druhů vyšších rostlin, včetně kriticky ohroženého lnu chlupatého (Linum hirsutum) na sutích bývalého lomu. Z hmyzu zde mimo jiné žije i pakudlanka jižní (Mantisaspa styriaca) a roháč velký (Lucanus servus). Běžným obyvatelem Turoldu je výr velký (Bubo bubo). Kromě mnoha druhů netopýrů je lokalita zimovištěm vrápence malého (Rhinolophus hipposideros), který náleží k nejohroženějším letounům v Evropě, ve zdejších jeskyních jeho počty při zimování navíc stoupají.

Jeskyně na Turoldu

Rezervace chrání i krasové jevy. K těm povrchovým náležely před vznikem lomu menší krasové strže a rokle, dnes můžeme vidět na ploše malé rozlohy východně od vrcholu škrapy a menší věžovité útvary při vrcholu lomu. První zmínky o jeskyních Turoldu pocházejí z roku 1669 z lékařské knihy mikulovského rodáka Jana Ferdinanda Heroda z Todtenfeldu, popisující nálezy fosilních kostí v hlubinách kopce i těžbu sintru, používaného na výzdobu umělých jeskyní a pousteven zámeckých zahrad.

Tzv. Turoldova jeskyně pod vrcholem však byla zlikvidována kolem roku 1916 těžební činností. Dnešní systém byl objeven v r. 1951 a v současnosti je zmapováno přes 2 500 metrů podzemí Turoldu. Jeskyně se nachází ve dvou úrovních, leč představují pouhé torzo někdejšího bohatství podzemí zničeného těžbou. Prostory zřejmě odváděly vody z ponorové jeskyně Pod Vrcholem.

První systém krasových dutin leží v nadmořské výšce 365 m v severní stěně lomu, náleží k němu i jeskyně Pod Vrcholem. K druhému, nížeji položenému systému v nadmořské výšce 295 – 250 m, patří nyní největší jeskyně Na Turoldu. Poprvé bylo turoldské podzemí zčásti zpřístupněno v letech 1959 až 1967. Pro nezájem lidí však zůstalo přes třicet let očím turistů uzavřeno. V současnosti trasa zpřístupněné části je v provozu od roku 2004 a měří 300 m.

Návštěvníkovi nabízí poutavou asi čtyřicetiminutovou cestu po betonových a dřevěných schodištích do nitra kopce, nejprve nejvýše položeným patrem s holými puklinovými chodbami, pak klesá k prostornějším síním se stěnami připomínajícími korálové útesy, jež navíc pokrývají krystalky kalcitu. Ruka vandala však na skalách nechala i stopy sprejerských čmáranic.

Před spodním patrem lze obdivovat výzdobu stěn tvaru květáku či mýdlové pěny, charakteristickou pro tuto jeskyni. Strmé chodby spodního patra jsou periodicky zaplavovány a v hloubce 37 metrů se nalézá jezerní dóm s 8 m hlubokým jezerem. Po dně předního lomu vede fyzicky nenáročná, přes 300 m dlouhá naučná stezka nabízející 8 zastavení.

Mikulov je výbornou základnou pro pěší přechod Pavlovských vrchů po červené turistické značce s možnostmi variant cesty kolem masivu Děvína, trasa prochází mimo jiné přírodními rezervacemi Stolová hora a Děvín, proto je zde cyklistika výslovně zakázáno. Naopak v sedle kola je vhodnější navštívit vinařské obce Pavlovských vrchů a Podpálaví na sever od Mikulova, jižním směrem pak moravsko rakouské pomezí a severní část přilehlého rakouského Weinviertelu, jehož zmíněná komponovaná krajina připomínající Toskánsko se souhrou zemědělství vinic a rybníků, přírody a uměleckých památek je starší, a v mnohém pozoruhodnější méně udržovanou sestrou sousedního a populárnějšího Lednicko-Valtického areálu.

Použitá literatura

• Rigasová M. (2007): Krajina našich předků – Mikulovsko–Falkensteinsko, Mikulov.
• Danihelka J., Kordiovský E., Macháček P. (1996): Přírodní rezervace Svatý kopeček, Správa Chráněné krajinné oblasti a biosférické rezervace Pálava, Mikulov.
• Čtyřoký P., Danihelka J., Chytil J., Stuchlík S., Vidlák S. (1998): Přírodní rezervace Turold, Pro ZO ČSOP 56/13 Pálava v Mikulově při Správě Chráněné krajinné oblasti Pálava v Mikulově vydala ARC Mikulov, s.r.o.
• Fiala Z., Hosák L., Pavel J., Janáček J., Kotek L. (1981): Hrady, zámky, tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (I) Jižní Morava, str. 153 – 156, Svoboda, Praha.
• Plaček M. (2007): Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, 2. vydání, str. 381 – 384, Libri, Praha.
• Mapa KČT 88 (2007): Pavlovské vrchy a Dolní Podyjí, 3. vydání

Město Mikulov, turistická mapa

Internetové zdroje

• Turistické informační centrum Mikulov www.mikulov.cz
• Historie na oficiálních stránkách města urad.mikulov.cz

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.