Ryzec smrkový (Lactarius deterrimus). Atlas hub Česka

Poměrně tenký a křehký klobouk má v průměru 30 až 100 mm, v mládí je vyklenutý s jemně podvinutým okrajem, ve stáří je rozprostřený a uprostřed vmáčklý až nálevkovitý, oranžově červený nebo červenooranžový, barevně celkově variabilní, jemně koncentricky pásovaný, u starších plodnic vidíme jasně zelené skvrny, který se objevují i vespod na lupenech. Pokožka klobouku je matná a suchá, za deště lepkavá.

4 až 7 mm vysoké, krátce sbíhavé lupeny jsou husté a křehké, přirostlé až na třeň, okrově oranžové až oranžově červené, po poranění zřetelně zeleně skvrnité. Válcovitý třeň ryzce smrkového je 40 až 80 mm dlouhý, 8 až 15 mm silný, zbarvený podobně jako klobouk. Na povrchu je hladký třeň řídce ďubkatý, ve stáří dutý a křehký, pod lupeny často s výraznou bělavou zónou.

Dužnina je zprvu pevná, středně tuhá a masitá, zvláštní vůně a nahořklé chuti. Na řezu se dužnina barví do oranžově červena od vytékajícího mléka, které je zprvu oranžové až mrkvově červené, později, asi po čtvrthodině vínově červené. Vejčité výtrusy mají rozměry 7 až 9 × 6 až 7 mikrometrů, výtrusný prach má okrově žlutavou barvu.

Houba roste místy hojně, od července / srpna až do listopadu v jehličnatých lesích. Výhradně pod smrky na mechatých a travnatých místech, neboť houba roste v mykorhize právě s touto dřevinou. Nejhojnější je v horských a podhorských polohách.

Ryzec smrkový je vynikající jedlá houba, která je však chutná až po tepelné úpravě, která odstraňuje její nahořklou a svíravou chuť. Houba se hodí jak do polévek a nebo omáček, tak ke smažení a nebo k nakládání do octa, do sladkokyselého nálevu. Ryzec smrkový lze zaměnit, jak je uvedeno již výše, za ryzec pravý a nebo ryzec borový (Lactarius deliciosus), jehož mrkvově zbarvené mléko se časem nebarví do vínově červených tónů.

Z ryzce smrkového bylo izolováno mnoho bioaktivních látek, které vykazují antibakteriální a antioxidační účinky. Houba obsahuje např. fenolické látky a flavonoidy, azulenová barviva, která patrně stojí za změnou barvy mléka poraněných hub, lactaroviolin vykazující antibiotické účinky proti původci tuberkulózy, homodimerický lektin s vysokým obsahem glycinu a methioninu, tryptofan, indoloctové kyseliny aj.

Použitá literatura

[1] Aurel Dermek, Atlas našich húb; Obzor 1979
[2] Kluzák, Smotlacha a Erhartovi, Poznáváme houby; Svépomoc 1985
[3] Baier, Hagara, Antonín, Velký atlas hub; Ottovo nakladatelství 2005
[4] Socha, Jegorov, Encyklopedie léčivých hub; Academia 2014
[5] Různé internetové zdroje