Bojíte se vlka, velice blízkého příbuzného psů? Nemáte proč! Legendy, rčení a skutečnosti o vlku

Legendy, rčení a skutečnosti

Blízký příbuzný psů je opředen vesměs nepříznivými legendami. Jednou z příčin jsou špatné zkušenosti pastevců ovcí. Ti však na vlky sváděli úbytek ovcí i tehdy, když si chtěli přilepšit masitou stravou nebo prodali, aby získali peníze.

Bázeň před vlky je Evropanům také vštěpována úslovími hlad jako vlk, nahý mezi vlky, vlk za humny, vlk v rouše beránčím nebo příslovími, bajkami a pohádkami, v nichž zpravidla vystupuje vlk jako záporná bytost. Připomeňme jen Červenou Karkulku a grotesky. Není divu, že je dítě přesvědčeno, že jde o nejstrašnější zvíře.

Krajně nespravedlivé je též okřídlené slovní spojení člověk člověku vlkem. Vlk se nechová ke svému druhovi zákeřně a nemstí se jako někteří lidé sobě navzájem. Vždyť víme, že vlci se ujímají slabších jedinců a mláďat jiných tvorů. Případ Romula a Rema nebo Mauglího z Kiplingovy knihy není průkazný. Raději vzpomeňme na případ z Kavkazu, kde vlčice bránila zaječí mláďata před orlem, ač je mohla sama sežrat nebo nález děvčat žijících ve vlčí smečce v indonéské džungli.

Většina charakteristik tohoto masožravce ve starších učebnicích se opírala o tradiční polopravdy nebo úplné nesmysly. Jako příklad poslouží slovenská vlastivěda pro 4. ročník ZDŠ z roku 1972, kde se praví, že je to nebezpečný dravec, který v zimě napadne i člověka.

Pokusme se uvést názory na vlka na pravou míru. Vlk je krásná psovitá šelma, která prošla dlouhým vývojem. Dnešní podobu získala už před téměř půl miliónem let, kdy na Zemi nežil ani neandrtálec. Dovede se přizpůsobit životnímu prostředí, a proto kdysi obýval 60 % povrchu souší. Nežil jen v Jižní Americe, Africe a Austrálii, kde ho v roli predátora zastupovaly jiné šelmy. Na rozsáhlém různorodém území se pochopitelně vytvořily různé rasy.

V Americe žije asi 50 000 vlků v Kanadě, kde jsou celoročně chráněni. Na arktických ostrovech je zcela bílý. V USA omezují jejich počet na 10 000 kusů na Aljašce, na 1 200 v Minnesotě, ještě méně v Michiganu nebo ve Skalnatých horách. Znovu jej uměle vysadili v Severní Karolíně a v Novém Mexiku podél řeky Río Grande, kde to narazilo na odpor chovatelů dobytka a lovců. Světlejší vlk aljašský je největší, až metr vysoký a 78 kg těžký.

Vzácný vlk mexický (Canis lupus baileyi) je menší. Žije pouze v několika exemplářích v pohoří Sierra Madre v severním Mexiku a asi 50 kusů v zajetí. Uměle se zavádí ve státe Nové Mexiko a podél řeky Rio Grande del Norte. Ale to opět naráží na silný odpor lovců a chovatelů dobytka.

V západoevropských státech s vyspělým lesnictvím byli vyhubeni již v minulých stoletích. Ve Francii byl poslední vlk zastřelen v roce 1952, ve Švýcarsku v roce 1947, v Irsku roku 1770 a v Anglii už kolem roku 1500. Zbytky populací menších tmavošedých vlků najdeme ve Španělsku, Itálii po 25 až 40 kusů a v Norsku, Švédsku a Finsku. V Polsku se odhaduje jejich stav na 200 kusů, obdobně je tomu na Slovensku. Na Balkánském poloostrově je jich kolem 5 000 kusů.

Pro nízké stavy je jejich odstřel regulován. Vesměs patří do skupiny ohrožených živočichů. Poslední vlk byl v Čechách zabit 2. ledna 1874 na Šumavě. Na území našeho státu se dostávají v krutých zimách přes hranice, které pro vlky pochopitelně nejsou žádnou překážkou. Jsou velice pohybliví a během noci klidně urazí vzdálenost přes 80 km.

Více vlků je v Řecku, Turecku a zejména na území bývalého SSSR, kde se však místy zkřížili se psy. Jejich počet se tam odhaduje na 120 000, přestože se jich ročně kvůli kožešin zastřelí kolem 30 000. Jsou hojní také v Mongolsku, kde je rovněž hojně loví. O počtu vlků v Číně nemáme spolehlivé údaje.

Vlk byl typickým představitelem naší přírody. Ještě ve středověku se vyskytoval po celém našem území a přicházel dokonce k městským branám Prahy. O jeho hojném rozšíření svědčí více než šedesát jmen obcí a osad a celá řada jmen dolin a vrchů. Jen tak namátkou jmenujme obce Vlčí, Podvlčí, Vlkošov u Toužimi, Vlčí horu u Rumurka, Vlkavu u Nymburka, Vlkoš u Přerova nebo slováckými písněmi a kroji proslavený Vlčnov.

Za dobu své existence si vlk vypracoval přísná pravidla soužití ve smečce. Ačkoliv se členové smečky podřizují svému vůdci, nevyužívá toho ve svůj prospěch.Při souboji samců o vůdcovství nebo o samici, se kterou pak léta žije v páru, nedochází k úplné fyzické likvidaci slabšího soupeře, ačkoliv tento dá svou porážku najevo zvednutím krku, čímž dává napospas své nejchoulostivější místo, totiž krční tepnu. Vítěz toho nevyužije a nechá poraženého, aby si šel po svých.

Vůdce smečky učí lovit všechna mláďata. Nechá nejdříve nasytit mladé, pak vlčici a pak se teprve živí zbytky. To je obrovský rozdíl oproti lvu. Vlče dospívá po dvou letech. Pověstná ochrana cizích mláďat má své příčiny nikoliv v momentální nasycenosti, ale v tom, že vlčice nerozlišují svá mláďata od mláďat jiných samic ve smečce. O mláďata se starají i bezdětné samice. Přinášejí jim kořist i z velké dálky.

Nasycená smečka nenapadá jiná zvířata, natož pak slabé a osamocené jedince svého druhu nebo člověka, před nímž projevuje plachost. K napadení člověka musí mít důvod. Například vybrání potomstva z vlčího doupěte, kde bývá 3 až 9 po narození slepých mláďat, nebo když jim vezmeme kořist, kterou si vlci nechali na horší časy.

Při náhodném setkání s vlky je nutno zachovat klid. Pak se nám nemusí nic přihodit. Rozhodně se nesmíme - hnáni pudem sebezáchovy - dát na útěk. Lepší je opřít se o něco zády a eventuální útoky odrážet v sebeobraně. Poslední rada je pouze teoretická, protože s vlkem se setká málokdo…

Vlků je sice na světě dost, ale v místech, kde je vlk ohroženým zvířetem, je ho třeba chránit, protože do přírody patří a reguluje stavy jiné zvěře, především kopytníků. Kde je přiměřené množství vlků, tam není nemocných srnců a jelenů. Proto je u nás vlk chráněn zákonem. Přežití vlků ukáže, zda je člověk opravdu rozumný neboli Homo sapiens.

A ještě dvě poznámky. První: Milostná iniciatviva přichází ze strany vlčice. Většinou pak dělá drahoty a vlk je ochoten přinést jakoukoliv oběť, aby získal její přízeň. Příkladná by měla být jeho věrnost k vyvolené. Ztratí-li ji, přestane lovit, žrát a jen bloudí krajem.

Druhá: Nová móda ochočovat si vlky a vodit je na provázku jako psy se nesetkala s úspěchem. Obvykle se kříží německý ovčák s vlkem. Kříženec je nebezpečný, protože v něm převažují instinkty vlka. Když na ně přijde volání divočiny, neposlechnou svého pána a rozhodnou si o svém osudu. A kdo jednou ztratil při výcviku vlka autoritu, nikdy už ji nezíská zpět.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.