Treking > Karpattreky > Malá Fatra, hřebenovka slovenského pohoří; Fatransko-turčanský Karpattrek (9)
Malá Fatra, hřebenovka slovenského pohoří; Fatransko-turčanský Karpattrek (9)Až na Martinské hole: Hřebenovka Malé Fatry21.10.2012 | Otakar Brandos
Budím se za kuropění a dávno před východem Slunce mám již sbaleno. Opouštím ztichlou Chatu pod Suchým, která mi na poslední noc Fatransko-turčanského Karpattreku poskytla přívětivého přístřeší. Odemykám venkovní dveře a vdechuji svěží ranní vzduch, který plícím doslova lahodí. Naposledy zamávám Chatě pod Suchým (1 075 m) a již se vydávám vstříc Martinským holím, které mám od chaty jako na dlani. Včera odpoledne mě servírka na chatě strašila, že dnes má již pršet, ale s takovýmto stavem počasí rozhodně smířen nejsem, mám objednáno pěkné počasí až do cíle. Rozhodně mám v úmyslu na Minčolu fotit za slunečného počasí… Čtěte také: Pohodová hřebenovka Malé Fatry, Fatransko-turčanský Karpattrek (8) Po červené turistické značce sestupuji po široké lesní cestě směr Plešel (981 m) a po krásném hřebínku s teplomilnou doubravou se dostávám k hranici přírodní rezervace Starý hrad, která má rozlohu 85,42 ha a vyhlášena byla v roce 1967 z důvodu ochrany lesních porostů s dubem zimním (Quercus petraea), reliktními porosty doubrav ze začátku holocénu (8 - 10 tis. let). Přes Starhrad na StrečnoSkrz stromy se objevují pěkné výhledy na Domašínský meandr s protějším vrchem Domašín (575 m). Brzy jsem na pěkné vyhlídce, ze které je vidět nejen Domašínský meandr, ale také ruina Starhradu zvaného také Varín, jenž se hrdě zvedá nad hladinou Váhu na strmém skalním bradle. Nyní po ránu je zalit načervenalým světlem vycházejícího Slunce. Na hradě se zdržuji jen krátce, byl jsem tady již nesčetněkrát a na Martinské hole bych chtěl dnes dojít tak do tří hodin odpoledne. Přes rozcestí Podhradské (420 m) a po loukách s výhledy na hrad Strečno se dostávám do obce Nezbudská Lúčka (360 m). Přes lávku nad řekou Váh přecházím na protější břeh do obce Strečno (370 m). Právě se na protější břeh vydává kompa vyzvednout jednoho nedočkavce. Pořizuji pár fotografií a pokračuji přes vesnici, která je připomínána již v roce 1321 jako součást Strečňanského panství. Stále se držím červené turistické značky (dálková trasa E3). Přes sedlo Javorina na MinčolPo velice strmém stoupání v lese (proč vedou zdejší lesní cesty po těch nejstrmějších spádnicích?) se konečně dostávám do otevřeného terénu pod sedlem Rakytie. Po pravici se otevírají pohledy na těžbou zbrázděný vrchol Polom. V kamenolomu na Polomu se začalo těžit v roce 1925. Vytěžený vápenec byl do roku 1981 do vápenky ve Varíne transportován lanovkami, po roce 1981 přepravu zajistil pásový dopravník. Necelé století kutání je na hoře znát, lom je viditelný i od nás z Beskyd. V sedle Rakytie (709 m) je rozcestník, informační panel a turistický přístřešek, před kterým se nachází upravené ohniště. Na dalším úseku, jenž se zvedá jen pozvolna, snídám ostružiny, kterých tady zraje velké množství. Rozhodně je to lepší snídaně než nějaké studené párky s teplým pivem z nějaké umolousané hogofogo reštyky… Konečně je tady sedlo Javorina (967 m), ze kterého je to deset minut na památník na Polomu. Chvíli zvažuji krátkou odbočku, ale posléze ji zavrhuji. Po obloze se honí mraky, podmračená obloha každou chvíli slibuje déšť. Spěchám proto dále na hřeben. Přes rozcestí Saračníky (1 010 m) se dostávám k dalšímu prudkému stoupání, které mi dává docela zabrat. Nejen díky své strmosti, ale také "díky" množství klestí, které tady zanechali lesáci. No a své polínko přidali i motorkáři, který turistický chodník rozryli jako kanci. V té kamenné drti a prachu se opravdu chodí "skvěle". Děkuji vám, "milí" motorkáři, "děkuji" vám, že ničíte zdejší přírodu. Konečně mám to šílené stoupání za sebou. Dostávám se na úzký hřebínek s malými skalkami a velkými buky a javory. Krajinářsky pěkný úsek, byť je zatím bez výhledů. Přes Rázsošnou vede značka na vrch Úplaz (1 301 m), jenž je zcela porostlý borůvčím, které je nyní zbarveno do temně rudých barev. Smrky se mísí s jeřabinami, jejich plody ale již opadly. Vrchol také poskytuje první výhledy do kraje. Viditelnost je ale špatná, Javorníky a Beskydy již zakryla frontální oblačnost. Tady ale začíná prosvítat sluníčko. Slunce zprvu zasvítilo hodně nesměle, nyní ale začíná krásně hřát. Toho nemohu nevyužít. Usedám do trávy a dávám si konečně opožděnou snídani. Dorážím poslední zásoby proviantu při poslední snídani tohoto devítidenního treku. Léto, které se za pár dní překulí do podzimu, ještě dokáže ukázat, kdo je tady pánem… Přes Minčol na KrížavuDalší cesta vede po travnatých a "borůvkových" mýtinách střídajících se s porosty tvořenými převážně horskou smrčinou. Za zády zůstává kamenolomem rozrytý vrchol Polomu, vepředu se začíná rýsovat vrchol Minčolu. Tento úsek je velice pěkný, osobně jej mám velice rád. Krajina tady tak trochu připomíná krajinu Jeseníků. Již se objevuje i výhled k vrcholům Krížava a Veľká lúka, kruh se začíná uzavírat. Po krátkém sestupu do sedla Okopy (1 299 m) dělám krátkou fotografickou pauzu. Fotím zdejší kanón z II. světové války. Čekám na sluníčko, které se opět skrylo za mraky. Slunce ale na sebe nenechává dlouho čekat a opět vysvitá. A já mohu nacvakat pár snímků za světla, které jsem si pro tuto příležitost u svatého Petra objednával. Díky. Následující stoupání na travnatý Minčol (1 364 m) má za sebou rychle. Opět se začíná zatahovat a navíc začíná opravdu silně foukat. Málem se mi v tom vichru nepodaří udělat záznam do vrcholové knihy, která se skrývala ve schránce na Minčolu… Následuje sestup do sedla Prašivé (1 260 m), které se skrývá v lese a je chráněno před větrem. Alespoň nemusím vytahovat z batohu bundu. Další cesta vede přes louky a téměř po rovině. Lučnaté pasáže se v rychlém sledu střídají s remízky a porosty borůvčí, které mě provázejí přes vrchol Dlhá lúka (1 305 m) až na vrchol Zázrivá (1 394 m). Následuje dlouhá pasáž po oblém travnatém hřebeni, na kterém dnes potkávám první turisty. Z Polska… Pak již následuje rozcestí Pod Krížavou (1 430 m) a vrchol samotné Križavy (1 457 m), ke kterému mě přivádí velice hluboké koryto - chodník, vymletý vodou. Nejvyšší bod ale přístupný není, neboť tady stojí budova televizního vysílače. Celý areál je pak obehnán plotem z betonových panelů, kolem kterých se dostávám až na rozcestí Križava, vysielač (1 457 m), kde se celý okruh uzavírá a kroky se spojují. Tady jsem před devíti dny začínal a dnes tady okruh končím. Cesta končí, cesta začínáNásleduje již jen sestup k chatě Martinské hole, oběd a odjezd domů. Nutno dodat, že za slunečného počasí a modré oblohy. Opravdu neuvěřitelné. Po celou dobu mi přálo počasí, byť viditelnost nebyla úplně ideální. Pršet začalo až v noci po návratu do Ostravy a vytrvale pršelo celý následující den. V tomto počasí by se po karpatských hřebenech šlapalo opravdu špatně. Jsem spokojený, že se celý trek vyvedl a že jsem celou trasu absolvoval na jeden zátah. Nafotil jsem hodně přes tisíc snímků, o 160 z nich jsem se během devíti pokračování podělil s vámi. Vybavení nezklamalo, trasa se obešla bez puchýřů či jiných zdravotních komplikací. Trochu chybělo pivo a zázemí pro trekaře tak na polovině trasy. Přesto považuji tento trek za jeden z nejkrásnějších a nejinspirativnějších, který jsem kdy absolvoval. Kilometráž deváté etapy
KONEC V současné době připravujeme dalších osm Karpattreků, které nás provedou těmi nejkrásnějšími a nejzajímavějšími oblastmi slovenských, ale také Moravských Karpat. Tímto posledním dílem se ale pro letošní rok neloučím, ještě připravuji článek s postřehy k prvním dvěma Karpattrekům. Postřehy ohledně vybavení, organizace i samotné realizace treků. No a proč jsme se pustili do Karpattreků? Asi nejlépe to vyjádřil kamarád Miro, který se ke mně přidal při přechodu z Kremnických vrchů na Velkou Fatru. Každá doba má své. Dříve to byla cesta SNP, tak proč by to dnes nemohly být Karpatrreky? Po cestě SNP stejně téměř nikdo nechodí, málokdo pamatuje ony pohnuté doby. Proč by tedy Karpattreky nemohly být inspirací alespoň pro současné generace. Jsem si vědom, že určitě nepůjde o žádnou masovku, jak tomu bylo v době největší slávy cesty SNP, ale třeba budou Karpattreky inspirací alespoň pro tvrdé jádro současných trekařů. Další související články:+ Přechod Martinských holí aneb Fatransko-turčanský Karpattrek (1)+ Malá Fatra, přechod hlavního hřebene pohoří + Jižní částí hřebene Martinských holí na vrcholu babího léta + Malá Fatra, levné ubytování a horské chaty, útulny + Příroda NP Malá Fatra, fauna a flóra Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
NA hory máme poslední roky málo času, takže si vybíráme trasu a počasí. Preferuji to nejhezčí - a zas tak moc pěkných souvislým míst na Slovensku není. A do Alp je to kousek - 4 až 6 hodin. A za pár korun se dá letět kamkoli v Evropě.
Tvoje treky zasluhují obdiv, ale kdybych měl 9 dní volna,tak bych si vybral méně civilizované trasy,
co je nejhezčí. Pro někoho Alpy, pro jiného Karpaty. Já zase preferuji Karpaty, byť do Alp si také rád zajedu. Navíc tato trasa zase až tak civilizovaná není, pouze třikrát jsem procházel obcí (Kunešov, Ľubochňa a Nezbudská Lúčka-Strečno). Oproti Alpám má tato trasa jednu nespornou výhodu - je téměř bez lidí a nebo s minimem lidí. No a kdybych chtěl jít zcela mimo civilizaci, pak zamířím buď do Skandinávie (Hardangervidda, Rago, Sarek aj.) a nebo do Ruska, třeba na Ural, kde se člověk opravdu nemusí /obávat" střetu s civilizací.
No Alpy mě právě překvapili jsou prázdnotou. Jsou rozsáhle a mimo hlavní turistické vrcholy a trasy moc lidí nechodí. A nejsou ani tak drahé - spal jsem na posteli za 8 euro a to nemám členskou kartu. Jídlo je taky za slušné prachy, jen to pivo je drahé, dokonce i místní nadávají.
Člověče ty máš snad kolena ze železa...
určitě ne, zůstal jsem u klasiky. Normální zátěž, pohyb na čerstvém vzduchu a slouží tak, jak mají :-))
|
|