Tenkrát na Kavkaze, české horolezení na ruském Kavkaze v roce 1982

Rusko, cestování a lezení na Kavkaze v roce 1982

Píše se rok 1982. A Kavkaz? Ten byl někde hodně daleko na východě a pro většinu smrtelníků nedostupný. Přesto se do těchto hor jezdilo. Na pozvání, které bylo ověřené velkým kulatým razítkem s azbukou. Našli se i takoví "mistři", kteří si takové razítko vyrobili u nás a ruský (tehdy ještě sovětský) úřednický šiml jim to sežral i s otýpkou sena.

Ale to nebyl případ můj a mých kamarádů. Měli jsme oficiální pozvání do krajského města na severním Kavkazu a naše první cesta do Ruska vedla po železnici (pracovali jsme u ČSD). Cesta zabrala 76 hodin, ale protože jsme z Piešťan vyjížděli před půlnocí a do Stavropolu přijeli po půlnoci, tak nám to zabralo pět kalendářních dnů. Ale i po cestě se sbírají "zážitky". A že jich bylo.

Zbytek noci, celý den a další noc jedeme do Kyjeva, kde v šest hodin ráno vystupujeme z vlaku, který pokračuje dál na severovýchod. Máme dvanáct hodin na to, abychom si sehnali místenky na další vlak. 150 kg zavazadel jde do úschovny (pro tři lidi dobrá bagáž) a jdeme zabíjet čas do města.

Transparenty hlásaly, že už je to jenom malý krok a jsme v komunizmu, rudé hvězdy kam se podíváš a svalnaté postavy kamenných Stachanovců svírají v pravici velké kladivo. No, byla to taková doba. Přímo na ulici prodávaly staré babky kytky (chryzantémy), ale nádherné, obrovské květy. A krásné byly i ty babičky a já dělám pár fotek.

Vlezli jsme do jednoho obchodu se smíšeným zbožím, který voněl po rybách a oleji. I papír, do kterého se balilo, byl olejový. A jak si tak prohlížím ty regály, tak mě někdo zezadu poklepe po rameně. Otáčím se a takový mladý klučina se mě ptá "taváryšč, pačemu ty fotografoval babku?" Říkám, že mu nerozumím, ale byl neodbytný, tak oživuji ruská slovíčka a říkám, "že jsem fotil ty krásné květy co babka držela v ruce a ne babku". Chvilku si mě prohlížel, pohrozil mi ukazováčkem a odešel. Jo, velká země, velké zážitky.

Jdeme si odstát několikahodinovou frontu na místenky. Nejsou, přitom místní si místenky odnáší. I další pokusy zůstaly bez úspěchu. Až těsně před odjezdem vlaku jsme je získali u pokladny, kde nikdo nestál. Do přistaveného vlaku se všichni nevešli, včetně nás. Přidávají ještě jeden vůz s číslem nula a tam máme i naši místenku a přidělená lehátka s vlhkým (dezinfikovaným) povlečením.

Vlak Kyjev - Baku vyjíždí na svou noční jízdu. Přes rám okna strašně fučelo a ráno jsme byli celí šediví od litinových brzdových špalků. Ten obroušený prach se dostával kolem rámu okna. Ve společné "noclehárně" se sešla pestrá směsice cestujících a obrovské množství zavazadel.

V době oběda se všichni pustili do jídla. Vybalujeme krabici, ve které je pečená kačena. Kulíme oči, když jsme odstranili alobal, kačena je obalena vrstvou plísně. Putovala do ruské stepi oknem.Ty horké dny se na ní podepsaly. V našem voze cestují i zasloužilí a vysloužilí hrdinové vojny. Jsou poznat na první pohled. Tepláky nebo obnošené kalhoty a solidní sako, které je obtěžkané řadou a nebo několika řadami medailí. Je jim projevována náležitá úcta.

Po obědě se zvětšila frekvence použití WC. To navštívil tak desetiletý kluk, který cestoval s matkou. Vzápětí se ozvala obrovská rána a dětský pláč. Nikdo z cestujících se ani nepohnul, tak jdeme prověřit co se stalo a ten v tom medailemi ověšaném saku nám posunky dával najevo, abychom se do toho nemíchali. Přesto otevíráme dveře toalety.

Okno i s rámem vypadlo a klukovi rozrazilo čelo. Ošetřili jsme ho a po 1 600 km byli rádi, že vystupujeme ve stanici Kavkazskaja (možná jsme byli blíž Kavkazu, než kam máme jet dalším večerním vlakem). Nemáme žádnou mapu. Kde by se také v té době sehnala, když Kavkaz byla strategická oblast.

Do dalšího vlaku dostáváme místo přímo u průvodčí za dvoje punčochové kalhoty (tu radu jsme dostali ještě doma, že je to produkt, který otevírá zavřené dveře). A po druhé hodině ranní vystupujeme v krajském městě Stavropol. Je ještě Brežněvovská doba. Po několika letech v tomto městě působil jako vedoucí činitel Gorbačov (to pro dříve narozené, kteří si tu dobu pamatují).

Za následující dva dny jsme stili se několikrát "podnapít", potřást si rukama se spoustou lidí, navštívit několik tržnic, kde bylo všechno - od bezvadného ovoce a zeleniny, ryb až po prodejce, kteří nabízeli kravské nohy s kopytem a chlupama. Navštívili jsme vždy na okraji města několik stánků s pivem. Ve městě pivo nebylo. Ochutnali z cisterny prodávaný kvas a popili domácí samohonku vyrobenou z cukru, rajčat a obarvenou dubovou kůrou. A dostali razítko, opravňující k pobytu v tomto regionu.

Třetí den naši hostitelé přistavili Žigulíka a Moskviče (to byla ruská osobní auta), dobré pneumatiky se vyměnily za gumy, které postrádaly vzorek a vyjeli v šesti lidech někam na Kavkaz. Po těch sedmi dnech, co jsme opustili rodnou Moravu, jsme zralí tak na lázně.

Marfyho zákon říká, "co se může stát, se jednou stane". A stalo se. Píchli jsme. Nebylo se ani čemu divit, na takových "ojetinách". Pokračujeme v Marfyho poučkách. "Když si nevezmeš pumpičku, píchneš. Když si ji vezmeš, ztratíš ji". Pumpičku máme, ale nemáme lepení. Ruský člověk si poradil. Na otvor v duši přiložil "tříkopějku" (ta měla dostatečnou velikost), tu přeložil pomocí kleští přes otvor, rozklepal a ono to fungovalo. Vzduch v pneumatice drží a po třech stech kilometrech jsme v Těberdě. Kousek od hor.

Další procedura s kulatými razítky. Jsme v Karačajevo-Čerkesské republice. Odsud je to skok do Dombaje - centra Západního Kavkazu. Vybalujeme stopadesát kilo zavazadel ze zaprášených aut. První cesta vede na horolezecký hřbitov. Nedaleko od pomníků si naši hostitelé rozložili malé koberce, vyrovnali klobásy, rajčata, sýry a koňak. To bylo naše rozloučení při hodování. A také nás přemlouvali, že takto se jezdí na Kavkaz. "Oddychát" a ne se šplhat po horách.

Na závěr jdeme do tábora Alibek, kde je nám představen Andrej, který by nám měl na začátek pomoci. No komunikace jaksi vázne. V té jejich rychlé mluvě toho moc nepochytíme, přesto rozumím slovu "bakšiš" (to jsme slyšeli později mnohokrát). Prostě zadarmo ani kuře nehrabe.

Nevíme co tomuto Andrejovi slíbili, že nám pomůže. Auta jsou pryč a my tři s Andrejem jdeme dolinou západním směrem. Po půlhodině vystupujeme vpravo do svahu, kde je malé místo na postavení stanu. Tady nás Andrej nechá s tím, že jsme v "Zapovedniku" (rezervace Teberdinský zapovednik zal. 1935). K jihu se táhne kavkazský hřeben. To ještě neznáme jména hor, které jsou před námi, ani ledovců, které stékají hluboko do doliny.

Následující den jdeme potrénovat lezení v ledu na Alibecký ledovec a zapamatovat si názvy hor, které nám pojmenoval Andrej. Odpoledne se v našem táboře znenadání objevil jezdec na malém koníku. Kluk v uniformě s velikánskou brigadýrkou (to je čepice, kterou nosí ruští důstojníci) a velkou flintou, kterou měl na zádech. Z koně ani neslezl.

Nebyl arogantní, nepoučoval, že jsme v "zapovedniku" však jsme na našem tábořišti měli pořádek, prohodili jsme několik zdvořilostních slov, zeptal se odkud jsme a co hodláme v horách dělat. Koníka otočil a odjel dolu do doliny. S tímto strážcem rezervace se potkáme ještě jednou.

Takřka proti nám na jižní straně je několik dominantních hor a jedna se podobá svým tvarem Materhornu. Také ji tu říkají Kavkazský Materhorn. Její název je Belalakaja (3 861 m). Naše první výprava směřuje právě k této hoře.

Nad táborem Alibek čekáme na Andreje, který nás má doprovázet. Striktně nám zakázal vstoupit do tábora. Jsme tu vlastně načerno. Překračujeme horskou říčku, která se jmenuje jako ten horolezecký tábor a stoupáme po prudkém a později hodně prudkém severním svahu, kde místy lezeme po kořenech stromů na Belalakajský ledovec a na úpatí hory na ledovcové moréně stavíme stan.

Studená noc proležená na prázdném batohu. Karimatky jsou pouze v obchodech na "Západě", který je za "železnou oponou". Ranní nástup po ledovci a později po firnovém poli pod západní pilíř (podle ruské klasifikace 4B, to je tatranská čtyřka). A lezecky to té čtyřce odpovídalo. Spodní část byla trochu rozbitá, ale střední a vrch v krásné pevné skále.

Odpoledne si podáváme ruce na vrcholu a kolem nekonečno krásných kopců a vyhlídnuté další c íle. Sestup vedl jižní rozbitou a dost kolmou stěnou. Pod východní stěnou je tábořiště a několik ruských stanů a horolezců. Stavíme svůj stan a jdeme prohodit pár slov s Rusy. Po očku se díváme na jejich vybavení. Starodávné stany, boty s "trikounama". To jsou kovové plíšky přišroubované k podrážkám. Batohy, spíše ruksaky, které nosili pašeráci v minulém století. Tak ti mají "entuziasmus". Jako proviant vyfasovali z kůže staženého králíka, kterého si vařili. Krásný večer, kdy se dolinami převalují mlhy a hory na východě osvětlují poslední paprsky.

Vstáváme za tmy a jdeme na ledovcovou túru na kopec Sofrudžu (3 781 m). Zmrzlý sníh parádně nese a vycházející slunko vše barví dorůžova. Na vrcholu jsme, když je ještě v dolinách inverze. "Bohouské pohledy" by řekli Slováci. V dálce poznáváme dvojvcholnou Ušbu. Mám sebou dva foťáky. Jeden kinofilmový na diapozitivy a druhý středoformát na 6×6 na č. b. fotky. Vrchol si moc užíváme. Za zády máme tu krásnou včerejší horu, která je z jižní strany protkaná bílými pásy křemene. Od toho pravděpodobně Belala Kaja.

Ještě tento den sestupujeme. V uzávěru doliny směrem západním je hodně hor a ledovců, které vytváří uzavřenou podkovu. Pod ledovcem, který se jmenuje Dvujjazyčnyj je horská chata, kam nás Andrej "přemístil". Fantazie. Jsme v centru hor a ledovců v chatě, která má kapacitu tak čtyřicet lidí, sami tři a s jejím správcem, který se jmenuje Mogamed. Obětavý a skromný kluk, který nám občas uvařil večeři. Na oplátku jsme se s ním dělili o náš proviant.

Jeho specialita byla na velikánské pánvi. Na plátky nakrájené brambory posypané bylinkami a proložené kusy masa. Podezírali jsme ho, že je to maso upytlačené z "tura", veliké horské kozy. Vařič, který by mohl použít zásadně nepoužíval. Pánev položil na tři kameny, zapálil tři letlampy (je to zařízení, kterým se nahřejí dva plechové díly před spojením; používají ji klempíři - to pro neznalé) a pomocí nich pánev prohříval. Ale výsledek byl vždy skvělý.

V horské chatě pod ledovci jsme přesto většinu času sami. Až na medvěda, který nás pravidelně v noci navštěvoval a zápasil s velkým okovaným soudkem, do kterého se dávaly odpadky. Mogamed odchází vždy na několik dnů do doliny. Chodíme po okolních horách Semjonov-Baši (3 603 m), Sulachat (3 409 m). Jsou to všechno jednodenní túry, při kterých se dají poznat všechny hory v dolině z protilehlé jižní strany.

Jako na dlani máme před sebou jehlan Pik Ine (3 455 m), který z obou stran obtékají ledovce. Od západu po východ jsme napočítali na dvacet ledovců, které stékají hluboko do doliny. Moc rád bych se na ty ledovce podíval dnes po třiceti osmi letech, jak s nimi zatočilo oteplování. Zašli jsme až do východní části této oblasti na Kluchorský pereval (průsmyk). Vedla tudy stará kamenitá silnice, po které se prý ještě nedávno "kodrcaly " atobusy v nekonečných serpentinách. Až do 3 200 metrů nad mořem. A do Suchumi v Gruzii.

Nejvyšší "kopec" této oblasti je hora s názvem Dombaj Ulgen (Zabitý medvěd, 4 049 m). Hora vyrostla v JV části na hlavním hřebeni. Po této hoře pokukujeme vždy, když stojíme na některém vrcholu. No, je to výzva. Balíme batohy. To co zůstane ve srubu vše schováme. Stalo se nám, že, když jsme byli na celodenní túře a chatař byl mimo, tak po návratu zjistíme, že nás někdo okradl. Hlavně lezecký materiál. Složitá a nepříjemná situace. Jak ji řešit, když jsme tu "načerno"?

Zámek od vchodu byl na číselný kód a ten mohl znát pouze ten, který do srubu chodil. To znamená - někdo z tábora. Jdeme tam a necháme si zavolat toho Andreje, který byl s námi na Belalakaje. Když jsme mu řekli co se stalo, tak létaly vzduchem nadávky "který prašivý pes to udělal". Té jsme rozuměli, ale bylo jich mnohem víc.

Postavili jsme Andreje před hotovou věc. Do rána to bude vrácené, jinak jdeme na milici. A slovo milice mělo tehdy v Rusku váhu. Ráno byly ukradnuté věci zabalené přede dveřmi srubu. Krade se všude po světě. Přesto od té doby mě nikdo nic nesebral.

Sestupujeme do Dombaje a proti proudu horské říčky stejného názvu jako má hora, na kterou jdeme, nabíráme výšku. Překrásné údolí poseté koberci květin a rododendronů, kolem kopce, horská idylka. Jsme stále bez mapy a do odbočující doliny jdeme spíše po "čuchu". Ale trefili jsme správný směr a vyšlapaná stezka nám určila, kudy jít i kde odbočit pod ledovec, po kterém vystupujeme pod Dombajské sedlo.

Ještě na ledovci je malý skalní ostroh a jsou tu i připravená místa na postavení stanu, který ani nemáme sebou. Počítali jsme jenom s bivakem. Úžasné místo. Všude led a jenom skalnatý a suťový malý prostor. A hory kam se podíváš.

S přicházející nocí vyšel Měsíc, který osvětluje okolní hory a ledovce. Spíme málo, užíváme si tu scénu. První sluneční paprsky nás zastihly při výstupu do sedla, ze kterého lezeme severním žebrem na vrchol. Pohodové trojkové lezení do 4 049 m. To je výška "Zabitého medvěda", na kterém si užíváme celou hodinu vrcholu a kruhového rozhledu.

Když si prohlížíme sestupovou trasu a místo, kam chceme dnes dojít, tak tomu nevěříme, že se to dá zvládnout. Dolů do Dombaje je to 2 500 m v sestupu a ještě výstup pod ledovec Dvojjazyčný do srubu. Večer jsme tam, ale na šrot.

Následujícího dne odpoledne sestupujeme do Dombaje, kde přečkáme noc někde pod "smrkem", protože nám brzo ráno jede autobus. Počasí se pokazilo. Je zataženo a otázka času, kdy se spustí déšť. Je tu prodejna, která má střechu co přečnívá před vchod, tak nouzově to tu do rána vydržíme.

Začíná pršet a tak ještě navštívíme malý obchod a na nastávající noc si každý kupujeme lahvinku něčeho ostřejšího, aby ta tma rychleji uběhla. Kamarád Tonda se jde ještě podívat po okolí a vzápětí je zpět se slovy "berte batohy a za mnou". Nechápeme co se děje. Po dřevěném mostku přecházíme rozbouřenou říčku Amanauz, která vytéká ze stejnojmenného ledovce.

Jdeme po proudu řeky tak sto metrů. Před námi se v šeru večera objeví malý srub, u kterého stojí chlápek. A tady se kruh uzavírá. Je to ten strážce "zapovedniku" na tom koni, tentokrát bez něj a bez flinty. Srub má verandu pokrytou starým linoleem. Přistoupil k rohu, odhrnul roh lina a říká "zděs" (tady) a vytáhl obrovský klíč, který pasoval do visacího zámku od vchodových dveří.

Ve srubu je zavedená elektřina, tak rozsvítil, vzal kus papíru a napsal, že nás tu ubytoval. To pro případ, kdyby došel nějaký zvědavec. Podal každému ruku a odešel. To byla paráda. Otevíráme láhve a rádi bychom si připili, no na "hubu" by to byl hřích pít azerbajdžanský koňak.

V lékárničce objevujeme tři oválné skleněné štamprle s nožkou a už si připíjíme na jednotlivé kopce, na kterých jsme stáli (ve skutečnosti to jsou malé vaničky na vypláchnutí oka). A taky skvělý suvenýr z Ruska. Spíme v posteli pod ručně malovaným velkým obrazem Brežněva. Do rána všechny tři lahve byly prázdné. Takto jsme završili naši první kavkazskou výpravu.

Západní Kavkaz (ale vlastně celý Kavkaz) jsou panenské hory s fantastickou přírodou. Poznali jsme lidi, kteří by se rozdali s ochotou pomoci. Fotografa, který fotil akty a nesměl je publikovat.

Slyšeli písničky od Vysockého, který opěvoval tyto hory. Poslechli si postěžování o korupci, která ve společnosti panuje. Navštívili jsme moderní paneláky, kde se odpadky volně házely do prostoru mezi schodištěm a dole vše hnilo. Při zmínce o osmašedesátém a "bratrské pomoci" raději sklopili hlavu a mlčeli.

Nevím podle čeho "vysochali" ty hrdiny s kladivy, když jsem neviděl pracovat rukama jediného chlapa. Ženské podbíjely na dráze pražce a dával pozor chlap. Ženské zahalené v šátcích natíraly budovy a otloukaly starou omítku. Maltu přehazovaly přes síta rukama. Zato mladí urostlí chlápci prodávali u silnice med a švestky.

Po několika měsících přijeli na oplátku naši kamarádi. Uvítali jsme je pěkně po moravsky a také je zavezli je na hrad Buchlov. S prohlídkou v ruském jazyce. Moc se jim to líbilo. A chutnalo jim i moravské vínko. Po pár skleničkách se jedna manželka našeho ruského kamaráda zeptala: "Proč od vás lidi utíkají na západ, když je u vás tak hezky?" To vše ale bylo před třiceti osmi roky a ten západ byl "zatraceně daleko". Za ostnatým drátem napojeným na elektriku.

Dnes se na Kavkaz cestuje určitě mnohem jednodušeji. Už proto, že je spousta materiálů, průvodců a map. Ale i ta naše první výprava měla své kouzlo nepoznaného a objevovaného Západního Kavkazu. Kdo má o tyto hory zájem, vřele doporučuji.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.