Ketil, velké skalní stěny v ledovém Grónsku - čtyři délky koutovými spárami

Ketil, lezení velkých stěn v ledovém Grónsku (2)

Je půlnoc. Bivak je nepohodlný, studený, ale krátký. Už ve čtyři jedeme po fixech pod převis. Dopředu jde Ivan do A2 délky přes střechu převisu. Je kosa, z hrany převisu visí rampouchy. Máme na sobě úplně všechno a nemůžeme se zahřát. Ivan ve větru chytá smyčky, které po cvaknutí do karabiny visí "nahoru".

Na hraně převisu jsou dva nýty vedle sebe a pak volný odlez traverzem do kouta ke skobě. Normální psycho. Kdyby to neustál, tak si to éro skoro neumím představit. Jano se probojuje za ním a já si říkám, že to nějak vyžímaruju. S jedním batohem na zádech a druhým na smyčce pod sebou.

• Předchozí část článku

Na hraně převisu jsem úplně marnej. Nedokážu se vypnout z jištění, protože lano vede do traverzu. Navrhuju klukům, že jim pošlu batohy a sám tam umřu. To už Jano nevydrží a silně mě dobere. Dostávám se na hranu a modlím se, aby mi neujela noha. Spadl bych pod převis a řízl lano o hranu ostrou jak roh baráku.

Čtyři délky koutovými spárami

Následují čtyři délky koutovými spárami. Je jedno, jestli je ve schematu klasifikace V nebo VI. Je to furt stejně těžký, klasifikace je hodně tvrdá a veškeré jištění si musíme zakládat sami. Dolézáme na místo plánovaného bivaku a do stěny se přehoupne slunce. Je poledne a my už lezeme 8 hodin. Nad námi papírově poslední těžká délka za VII+ AF, popřípadě V/A2. Traverz pod převisem a pak koutem vzhůru. Ivan tam nakoukne, ale vzápětí hlásí, že mu to nějak není jasný. Přemlouvám ho, aby to zkusil vyskobovat, ale odpovídá, že neví co tam má dělat.

Nechce se mi, ale nakonec se tam jdu podívat. Kde by to šlo vyskobovat taky netuším, ale nad hranou převisu vidím hrot a nad ním spárku. Doručkuji pod převisem k hrotu a chytnu za něj. Celý se mi vyklopí do dlaně. Zaplaví mě adrenalin a srdce bouchá až v krku. Přiklopím ho zpět a vracím se na štand. Zvažujeme co dál. Ivanovi se do toho nechce a mě taky ne. Jano je dole pod námi a je nám blbý ho zase poslat dopředu. Nakonec se odhodlám a jdu na to.

Doručkuji k hrotu a vezmu ho úplně dole. Když ho budu zatěžovat směrem dolů, snad vydrží. Nohu vysoko nad hranu převisu a natáhnout se do spárky. Vím, že už se nevrátím, a když, tak jako chlap. Ještě pár temp a jsem v koutě u skoby. Sice se vrtí, ale jako morálovka dobrá. Jano mě zespodu mohutně povzbuzuje a já dolézám kout až na štand. Obrovská úleva, papírově už by neměla být žádná délka přes VI.

Jištění je horší a horší

Pokračujeme dál systémem koutů a spár. Čím jsme výš, tím je skála volnější, ve spárách je víc vody a zbytků ledu. I jištění je horší a horší. Podle schématu by nás mělo čekat pár délek, ale nad námi je ještě hradba až do nebe. Na jednom štandu se sejdeme všichni tři. Na polici je přilepený zbytek sněhu a v odpoledním slunci z něj odkapává čůrek žluté špinavé vody. Vyhrabeme v blátě díru a chytáme vodu do flašek. Ještě se bude hodit.

Kluci jdou nahoru, ale za chvíli je jasné, že stěnu dnes nedolezeme. Evidentně nesedí počet délek, metry ani klasifikace. Začínám se porozhlížet po bivaku. Chystám poličku pro Jana a pak kladivem klofu šikminu pro sebe. Ivan zůstává na posledním štandu, Jano jede ke mně a tráví noc asi 5 metrů nade mnou. Sedím na malé šikmé poličce a opírám se nohama, abych nesklouzl. Jakmile trochu zaspím, povolí nohy a sklouznu do úvazku.

Na hlavní vrchol se nedostaneme!

Za čtyři hodiny vstáváme. Už je vidět a jedeme nahoru. Čekají nás snad už jen 4 délky. Je kosa, ze stěny visí rampouchy a kazí se počasí. V jedenáct jsme na vrcholové rampě. Radost a úleva. Dáváme si kolečko salámu a drobky veky. Koukáme kolem sebe a je jasný, že na hlavní vrchol se nedostaneme. Police jsou pokryté sněhem a starým ledem. Kolem suť a volné bloky.

Traverzujeme k dolezu Francouzské cesty

Je zataženo a začíná sněžit. Takže to rozhodování není zase tak složité. Traverzujeme doleva dolů k dolezu Francouzské cesty. Nacházíme první slaňák a nálada se zlepšuje. Snad z toho ještě vyklouzneme. Asi na pátém slaňáku se práskneme. Jsme příliš vlevo. Zkoušíme ještě další tři slaňáky, ale nakonec se ocitneme nad obrovskými plotnami levé části stěny. Musíme se nějak dostat doprava.

Jano nazouvá lezečky a leze sokolíkem na věžičku nad námi. Pro mě je to obdivuhodný výkon. Už toho mám plný zuby, sněží a všechno je mokrý. Nazout si lezečky mi připadá jako zlý sen. Jano obhodí vrchol věžičky a na mě čeká dlouhý kyvadlový traverz doprava. Naštěstí se hned napoprvé dostávám na poličku, která je prakticky celá zakrytá blokem starého ledu.

Třetí bivak je ještě horší než předchozí

Už je zase skoro půlnoc, dál se nedostaneme. Třetí bivak je ještě horší než předchozí dva. Kluci odsekají část ledu a jsou namačkaní na hraně police. Já jsem zády k nim s nohama ve vzduchu. Ivan si přes spacák natahuje hliníkovou fólii. Já dávám Janovi svoji, protože můj spacák má nějakou úpravu.

Chvíli odpočíváme a zdá se, že to snad bude OK. Pak se ve spacáku otočím a přes buřtík kryjící zip na mě chrstne voda. Jsem durch. Ruka, rameno, záda, břicho. Za chvíli se třesu zimou, že vůbec nejsem schopen to ovládnout. Prosím kluky, ať už vstaneme, že jsou sice teprve tři, ale že do čtyřech to nedám.

Nejt!!!

Soukám se ze spacáku. Je hnusně. Sněží, prší, deka. Kouknu na stěnu před sebou a zařvu - nejt!!! Cože?!! Ozve se z vedlejšího spacáku. Nejt s majlonou!!! Je to neuvěřitelné. Jsme zpátky ve Francouské cestě u originál slaňáku. Ten nýt jsme měli před očima celou dobu, co jsme chystali bivak…

Nálada se mění o 180 stupňů. Tušíme, že bychom mohli stěně vyklouznout. Slaňujeme dolů a modlíme se, aby se nikde nekouslo lano. Jedeme přes široké spáry, ve kterých jsou volné kameny. Ideální pro namotání lan. Ale možná nám počasí nakonec pomohlo. Lana jsou tuhá a kompletně nasáklá, při slaňování z nich stříká voda. A mokrá žula klouže, nemá tendenci lana zachytávat.

Asi osm slaňáků nad zemí dáme pauzu a jíme poslední kolečko salámu a zbytek veky. Kolem deváté ráno stojíme na nástupu. Po 76 hodinách. Živí a víceméně v pořádku. Padáme si do náruče a já vím, že tohle si budu pamatovat do smrti.

Katalánská cesta na Ketil má podle nás minimálně 36 dlouhých délek a klasifikace jsme posunuli na VIII A2. V cestě jsou snad dvě lehké délky, jinak je obtížnost velmi vyrovnaná. Ketil se nedá srovnávat s Ulamertorsuaqem nebo Nalumesortoquem.

Tyto vyhlášené stěny v Tasermiut fjordu jsou lezecky určitě obtížnější, ale taky velmi dobře odjištěné. Štandy ze dvou nýtů a slaňovací karabiny. Nic takového na Ketilu nenajdete. Ale pokud hledáte dobrodružství, je to správná volba. Po přelezení západní stěny jsme se shodli na tom, že celá akce probíhala podle hesla - zážitek nemusí být dobrý, hlavně že je silný…

A nakonec díky těm, kdo nám pomohli si splnit jeden sen. Byli to Tilak, Tendon a Singing Rock.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.