Výstup na Božanovský Špičák a Junácká vyhlídka, trasa v Broubovské vrchovině

Na mořském dně Broumovské vrchoviny podruhé (2)

Zaječí roklí jdeme asi kilometr až před sebou uvidíme Velkou kupu, další cíl naší cesty. Co jsme teď sestoupili, musíme opět vyšlapat. Naštěstí to není žádné hrozivé stoupání. Cesta se brzy změní, je vydlážděná kameny a cedule nás upozorní, že se nacházíme ve vodárenském pásmu. To má tu výhodu, že se tady nachází dva upravené prameny. Jedno z mála míst, kde lze nabrat vodu. Hřeben Stěn je sice hodně podmáčený, ale pramenů se tam moc nenachází. Tyto prameny nejsou v mapě zaznačeny. I když v nových vydáních možná už ano.

Kamenná brána

Zanedlouho dlážděnou cestu opouštíme a noříme se opět do skalního světa. A to docela zajímavým způsobem. Nachází se tady několik skalních prahů, ve kterých jsou vytesány schody. Často docela vysoké, tak s batohy musíme občas tak říkajíc po čtyřech.

Jakmile tento úsek zvládneme, chodníček se začne proplétat mezi velkými skalními bloky, až nás dovede k odbočce ke Kamenné bráně. Tu nesmíme vynechat. Vlastně to není brána v pravém slova smyslu, ale několik kamenných bloků na sobě a ten co tvoří strop má tvar supí hlavy. Do brány jde vlézt a odkryje se odtud výhled na Broumovskou kotlinu a nejbližší skály.

• První část článku

Chvíli tady zůstáváme a prozkoumáváme okolí, je tady totiž spousta vyšlapaných cestiček. Mnoho míst tady slouží horolezcům, takže se dá dostat i do neznačených oblastí. Ale opět doporučuji držet se těch značených, kde máte jistotu nezabloudění. A obzvlášť v jarních měsících, protože zdejší skály jsou domovem spousty druhů dravých ptáků, třeba sokola nebo výra, a není vhodné je při hnízdění vyrušovat.

Vracíme se nazpět k rozcestí. Ještě si všimneme skály, připomínající příď zaoceánského parníku, také nese skála název Titanic. Od rozcestí se terén mění. Vstupujeme do míst, kde nás z každé strany obklopuje asi deset metrů vysoká skalní hradba. Připomíná to kaňon a cesta tady vede opět často po lávkách přes mokřiny.

Zase jsem z toho úplně paf! A to tento úsek měří asi kilometr! Řekli by jste, že postup skalami bude monotónní, ale opak je pravdou. Každá část vypadá trochu jinak a bude tomu tak až do konce trasy. Kaňon se zužuje a my vystupujeme u rozcestníku. Z tohoto místa vede odbočka na Korunu, jenž je asi nejmohutnější rozsochou hřebene. Je to kilometr dlouhá mnoho desítek metrů vysoká hradba skal, vedle níž vypadají mé oblíbené Súlovské skály jako dětská hračka.

Božanovský špičák

Od tohoto rozcestníku pokračujeme kilometr dlouhou, zeleně značenou spojkou, k okruhu vedoucímu na nejvyšší vrchol Stěn, Božanovský špičák. Okruh měří přes dva kilometry a vede částí nazvanou Skalní ZOO. Opravdu se tady nacházejí skály roztodivných tvarů, se jmény jako Želva, Velbloud, Kačenka, Varan, Veverka, Ještěr a mnoho dalších. K tomu obrovský skalní hřib nazvaný Kovadlina, skála Ponorka, na které je namalována žlutá značka, takže je samosebou žlutá. Při stezce se také nachází další z vyhlídek se skvělým výhledem.

Postupujeme dále. Hodně se ochladilo, zatáhlo, snížila se intenzita světla a skály najednou dostávají nádech tajemna. Nevadí nám to, nějak to k nim asi patří. A co teprve tady být někdy za mlhy? Vrchol Špičáku je sice nepřístupný, přesto ale nacházíme jednu odbočku. Bez batohů se škrábeme na skály, až objevíme jednu, na níž je umístěn jakýsi vrcholový patník. Takže jsme patrně vylezli na 773 metrů vysoký Špičák, ale ruku do ohně bych za to nedal.

Jdeme ještě asi kilometr a přicházíme na, nám známé, rozcestí Pánův kříž. Chvíli odpočíváme a vydáváme se na poslední úsek naší cesty, který bude tou pověstnou třešničkou na dortu.

Junácká vyhlídka

Žlutá nás teď vede na západ. Zprvu fádní cesta se změní ve chvíli, kdy se musíme protáhnout úzkou průrvou. Hned za ní je odbočka na Junáckou vyhlídku. Ta se tak jmenuje proto, že se tady v dobách nesvobody konala tajná setkání junáků a skautů. Prochází se sem totiž malou skalní bránou a samotná vyhlídka se ukrývá na takovém malém "náměstí".

A pohled z ní je geniální. Nejenže máme před sebou nejbližší skály vystupující z porostu a je dokonale vidět na protější Špičák, ale hlavně se před námi tyčí stolové hory. Hejšovina je sice z tohoto úhlu zaoblená, ale Bor má odtud tu svoji nezaměnitelnou symetrickou siluetu a je se svou několika kilometrovou délkou opravdu majestátní! Proto je dominantou tohoto kraje, a ačkoli leží v Polsku, dostal se do znaku CHKO a Polického regionu.

Za vyhlídkou se hned vnoříme do labyrintu, který se jmenuje jednoduše Bludiště. A přesně tak se tady cítíme, jako v bludišti. Úplně nadšení tuto část projdeme a mírným stoupáním přicházíme do části, co připomíná vrcholovou plošinu Boru. Aby toho nebylo málo, chvíli na to se objeví další průrva, kterou se dostaneme na další "náměstí", tentokráte plné mokřin, takže jdeme opět po lávkách.

Bludiště Signál, Soví hrádek

Náměstí je krátké a po malém skalním prahu se vyhoupneme do dalšího bludiště zvané Signál. To už vůbec nemáme sílu komentovat a jen nevěřícně hledíme. Jsme teď někde v půli okruhu, který měří přes čtyři kilometry. Chodník začne klesat a dovede nás do "obyčejného" lesa plného balvanů. Blížíme se k dolině a posteskneme si nad blížícím se koncem túry. Jenže cestička dolinu jen překříží a opět se ocitáme ve skalách.

Tady se chodník line mezi osamocenými obrovskými skalními bloky a my zase zíráme, jak je každý úsek jiný. Když se potom ocitneme na místě zvaném Soví hrádek, ve kterém si připadáme jako uvnitř nějaké katedrály, musíme si sednout a rozdýchat to. Z Hrádku je to už jen kousek na strmou kamenitou cestou do doliny, k rozcestí U zabitého. To je takovou vstupní branou do Stěn a my víme, že naše cesta je téměř u konce.

Do vesničky Machov, našeho cíle, to jsou už jen asi dva kilometry, a já celou tuto cestu přemýšlím, že napsat tento článek bude docela oříšek. Je to samé fantastické, úchvatné, neuvěřitelné nebo geniální, jenže žádný superlativ nemůže vystihnou tento svět. A používám výraz svět záměrně, protože označení kraj, oblast, území je jednoduše nedostačující. Musíme si totiž přiznat, že naše přírodní krásy jsou ve srovnání s jinými prostě menší, kratší, nižší a podobně. Až na toto místo, neboť pravým bohatstvím, kterým se můžeme chlubit kdekoli na světě, není ve skutečnosti sklo či hokejový tým, ale Broumovská vrchovina.

P.S: Genialitu tohoto kraje nakonec v Machově potvrdila Krakonošova dvanáctka, za patnáct korun! A pokud s návštěvou toho světa pořád váháte, podívejte se na fantastický web www.skalnimesta.cz. Objevil jsem ho nedávno a stojí to za to!

Trasa, kterou jsme ušli asi za šestnáct hodin měří kolem čtyřiceti kilometrů. Je středně náročná a v úsecích u Kamenné brány a ve Skalních bludištích může být pro děti či důchodce náročnější. Existuje několik map v měřítcích 1:50.000 a 1:25.000.

Značení je ovšem bez chyby, ke klasickým turistickým značkám, které jsou stejně někde umístěny na každém desátém metru, se přidávají ještě žluté reflexní tečky a v nejasných úsecích dokonce žluté šipky na kmenech stromů, či na skalách. Vzdálenosti na směrovnících se mi zdají někdy nadnesené. Tabulí s mapovým podkladem je také spousta a jsou umístěny většinou u významných rozcestí a turistických přístřešků.

Pramenů je dostatek, ale povětšinu se nachází v nižších polohách, třeba u vstupů do roklí či v lesích. Polohy těch nejznámějších se většinou shodují s mapou.

Pokud sem vyrazíte, nebalte si batoh na šířku, v některých úzkých skulinách je potřeba ho mít co nejužší. Pokud používáte trekové hole, vůbec si je sem neberte, jsou tady spíš na obtíž. Já už je sem ani nevozím (krom zimy ovšem).

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.