Rila a Pirin, přechod hřebene úžasných bulharských hor s malým bonusem ve svém závěru

A navíc malý bulharský bonus (2)

Po více než dvou hodinách chůze a sběru malin (snězeno dohromady několik kilo) jsme opravdu dorazili na Predel, přímo ke svaté vodě Ivana Čudotvorce, v jehož sousedství se nachází regulérní moderní restaurace, po takové trase vlastně povinná zastávka. Při snaze najít kemp, zaznačený v mapě, jsem ušli ještě asi 2 km po místní hlavní silnici mezi Razlogem a Blagoevgradem a po tmě raději zabivakovali u potoka, pár set metrů od jediného obchůdku v celé osadě.

Výstup k úpatí Pirinu

Další den si zasloužil býti označen uctivým termínem rest-day. Plán tedy zněl: 1.) nákup, 2.) mykologická obhlídka místních lesů, 3.) oběd v osvědčené restauraci a 4.) pozvolný výstup na úpatí Pirinu. Bod jedna byl splněn nad očekávání rychle (o umístění obchůdku jsme neměli tušení), bod dva byl zkrácen z důvodu nesnesitelného horka a také sucha, trojka se nevydařila vůbec (ještě v 11 hodin bylo zavřeno), takže jsme opět nabrali svatou pramenitou vodu a začali se zvolna ubírat nahoru.

• Předchozí část článku

Asfaltová cesta nás po několika kilometrech dovedla až na okraj národního parku, strážený obrovskou jedlí, a další cesta (také široká lesní, časem vystřídaná úzkými strmými chodníčky) nás vedla do útrob starých bučin a borů rezervace Bajuvi dupki - Džindžirica. Jedná se o úchvatné pralesy, s postupující výškou řídnoucí, přecházející v kosodřevinu a sutě.

Uchváceni jsme byli dokonce natolik, že jsme postupovali pořád dál a výš a když už byl čas hledat bivak, stoupali jsme strmou kosodřevinou do prvního velké sedla, odkud se nám otevřel první pohled zblízka na monstrózní mramorové stěny Pirinu. S vidinou potoka a množství pohodlných travnatých "plácků" jsme sestoupili ještě pár desítek výškových metrů níže a když se vidina ukázala jako halucinace (potoky tam zřejmě většinou jsou, ale tentokrát netekly), ulehli jsme pod první hezkou borovicí s dobrým pocitem příjemně stráveného rest-daye.

Chata Javorov

Při pohledu na mapu se další etapa nedala moc výrazně natahovat - čekalo nás pár kilometrů na chatu Javorov a maximálně kousek nástupu na hřeben, neboť jediná možnost bivaku na několikahodinovém úseku nejexponovanějšího hřebene Pirinu je útulna Končeto, kde se však noc plánovat nedoporučuje a v případě bouře bychom se tam dostali do svízelné situace. Velmi zvolna jsme tak začali postupovat smrko-borovými pralesy až na docela velkou a vybavenou, nicméně téměř liduprázdnou chatu Javorov.

Po povinném obědě (obligátní salát a čorba) jsme sice byli varováni místním Bulharem, který na chatě zřejmě dočasně pracoval jako dělník, že náš zamýšlený postup směr nahoru je nebezpečný, počasí je nejisté a máme být opatrní. Počasí ale bylo stejné jako každý jiný den - ráno jasno, odpoledne mraky a večer opět hezky, takže jsme ve stylu náhradního rest-daye šli obhlédnout první bivakovací přístřešek Bunkera. Jedná se o bývalou partyzánskou zemljanku, poměrně čistou, s prkennou pryčnou pro cca 7 lidí + v případě nouze pár pod střechou, v blízkosti výjimečně tekoucího potoka, čili příjemné místo na nocleh.

Suchdolsko ezero

Bylo však ještě brzy a my se chtěli dostat co nejvýše, abychom si zkrátili náročnou etapu následující den. Vsadili jsme proto na Suchodolsko ezero ve výšce přes 2 300 m n. m. a sázka to byla výtečná. V blízkosti jezera jsou pohodlná místa pro čtyři stany a několik stovek metrů dále po značce je pak další travnatý plácek. Ideální místo pro odpočinek před náročným dnem. Nebyli jsme sice sami - přímo u jezera s námi kempovala ještě bulharská čtveřice a výše pak ještě jeden sólista, ale večerní posezení u ohně s partou pohodových lidí bylo velmi příjemné.

Obávaný hřeben Končeto

Na obávaný hřeben Končeto jsme si pro jistotu, stejně jako ostatní, přivstali, abychom nepromeškali hezké počasí ráno a měli časovou rezervu. To se nakonec ukázalo jako zbytečné, protože počasí bylo horší výjimečně jen dopoledne a předchozí den jsme si ušetřili skoro dvě hodiny, takže na chatu Vichren či Banderica nám to teď nemohlo trvat déle než 8 hodin.

Od Suchodolského jezera je to na hřeben jen pár set výškových metrů a dále se pokračuje traverzem po strmém svahu pokrytém trávou, později jemnou sutí a místy se musí překonat kompaktní mramorové plotny sklonu odhadem 40-50°. Ačkoliv je nejobávanějším a nejznámějším úsekem celého Pirinu pouze asi 200 m zajištěná část nejostřejšího ostří hřebene Končeto, je to část paradoxně zřejmě nejbezpečnější.

Traverzování po strmé nezpevněné suti s sebou nese, dle našeho názoru, mnohem větší míru objektivního rizika. Alespoň pokud lze soudit podle kamenů, uvolněných lidmi nad stezkou, které nejevily sebemenší ochotu se na svahu zastavit. Ale při soustředěné opatrné chůzi za rozumného počasí je celý asi 3hodinový podnik poměrně bezpečnou záležitostí, což dokládaly i zástupy "ceprů", plahočících se od svého auta u chaty a jejichž jediným cílem je právě odjištěná část hřebene.

Dlužno říct, že je za čím se plahočit! Když nás stezka dovedla u útulny Končeto poprvé na hranu hřebene a znenadání se nám otevřel monumentální kar s krasovými propadlinami a sněhovými poli kdesi stovky metrů pod námi, ohraničený majestátně se tyčícími mramorovými štíty, vyrazilo nám to dech. V tu chvíli nám bylo jasné, proč v bulharštině označují kar slovem cirkus.

Náš zážitek byl dále posílen o zajímavé jevy počasí - z údolí napravo se valila mlha, která se rozpouštěla přesně na hraně hřebene a dotvářela tuto dech beroucí podívanou. Mlha pak měla i protistresový efekt, protože z bezedné doliny pod námi nešel takový strach. Bohužel nám však vzala další výhledy na jižní část Pirinu. Když jsme se v sedle pod nejvyšším vrcholem Pirinu - Vichrenem (2 914 m n. m.) rozhodovali, zda se vypravit nahoru, mraky nás odradily a zvolili jsme směr za modrou oblohou.

Severní stěna Vichrenu

To se za půl hodiny ukázalo jako unáhlené, neboť mraky se náhle rozpustily a nakonec bylo počasí nejhezčí za posledních několik dnů. Nicméně i pohled na severní stěnu Vichrenu je zážitek na celý život. Otázka zněla: Kam dál? Unavené nohy z Rily si říkaly o důkladnější odpočinek, hlava si hor taky za těch devět dnů užila dost a v nejlepším se přece má skončit. Žulovou část Pirinu od Vichrenu na jih, plnou krásných ledovcových jezer, si tak necháme na jiný výlet.

Po příjemném setkání s rumunským botanikem u útulny Kazana, která byla postavena jako vědecká stanice pro sledování trvalého sněhového pole pod stěnou Vichrenu, jsme sestoupili obklopení již poklidnou lesnatou krajinou na Băndericu, kde se kromě chaty a kempu nachází také 1 300 let stará borovice Bajkuševata mura, pomník obětem hor a vodopády tzv. Banderického kaňonu. Ubytování v kempu sice postrádalo romantiku předchozích bivaků, v tomto místě je to však jedna z mála rozumných možností.

Poslední den v horách

Poslední den v horách byl již jen krátký - několikahodinový sestup pěknými horskými lesy, pak nekončící pochod po kamenité sjezdovce a průchod Banskem na nádraží. Bansko je, resp. bylo malé městečko, které se v posledních letech prudce mění na gigantický zimní resort s mnoha desítkami hotelů a ubytovací kapacitou desítek tisíc návštěvníků.

Pro člověka, který hledá hory takové, jaké vždycky byly - bez lidských zásahů, je to velmi smutný pohled. Navíc praktiky místních podnikatelů údajně nejsou moc čisté a dotýkají se významně místní správy i správy národního parku. Další osud těchto překrásných hor je proto zřejmě zpečetěn. Rádi bychom se mýlili, ale takový je asi obecný trend v lidském snažení s postupujícím rozvojem civilizace.

S trpkostí na jazyku nasedáme do přímého autobusu do Sofie a doufáme, že se s bohem Perunem ještě někdy setkáme v jeho sídle na Vichrenu a budeme moci ještě znovu vidět to, pro co tam všichni chodíme - krásné, slovy nepopsatelné, obrovské a přitom tak zranitelné hory.

A slíbený bonus? Tady je…

Bulharsko je příliš zajímavé na to, abychom jej tak rychle opustili. Neodpustili jsme si proto ještě relaxačně poznávací přídavek v podobě černomořského pobřeží. Záměrně jsme hledali co nejméně navštěvovaná letoviska, pokud možno s příjemným okolím směrem do vnitrozemí. Volba padla na Achtopol, údajně ospalé rybářské městečko asi 70 km na jih od Burgasu.

To, že taková již v Bulharsku zřejmě neexistují, jsme zjistili záhy po příjezdu, ale nepředbíhejme. To bychom přeskočili docela podstatnou část - cestu. Abychom zažili trochu toho balkánského folklóru, ještě u toho ušetřili a užili pohodlné cesty, jeli jsme vlakem. To jsme však neměli dělat bez místenky v noci z pátku na sobotu, kdy má stejný nápad polovina Sofie.

Už samotná cesta do Burgasu tak byla balkánským folklórem naprosto prošpikovaná a shánění autobusu do Achtopolu celé cestě dodalo orientální příchuť. Abychom to shrnuli - základní pravidlo cestování po Balkáně zní: Ptej se! Kohokoliv, zejména obyčejných lidí. Často a na všechno možné.

Bez pomoci obyčejných lidí bychom daleko nedojeli, ale za jejich pomoci jsme i za odporu (ne)kompetentních osob (tj. zejména zaměstnanců nádraží a železnice) dorazili do ospalého městečka, které je z poloviny tvořeno slumem bungalovů a v sezónu se v něm pohybují stovky, možná tisíce "plážových" (rozuměj turistů). Ve dne jsou však důmyslně ukryti pod slunečníky na jediné, zato přes kilometr dlouhé pláži za městem. Přitom ty nejhezčí plážičky pod útesy, kterých je v okolí plno, zůstávají prázdné - zaplaťpánbůh. V kombinaci s levným a výborným jídlem (zde zejména tzv. banice - pečivo sladké či s balkánským sýrem) se i tak nehostinné místo mění v docela příjemnou záležitost.

Jeden z hlavních důvodů, proč Achtopol, však byl místní přírodní park Stranža, zajímavý zejména přirozenými mediteránními doubravami. Podnikli jsme několik expedic "do lesa", ale všechny byly neúspěšné. Na pár místech jsme se dostali i hlouběji do pěkných porostů, ale místní vegetace je dosti často neprostupná a cesty neexistují, stejně jako avizované turistické stezky, takže všechny pokusy nakonec vždy skončily s melounem na pláži. Navíc v srpnu je zde již příliš sucho na nějaké větší zážitky z nedotčené přírody.

Ale co, přímořská krajina jednou za čas je taky příjemná záležitost, zvláště v oblasti s útesy a rozlehlými pastvinami se stády koz a ovcí. Navíc ústí řeky Veleky v sousedním Sinemorci, vytvářející obrovskou písečnou kosu mezi řekou a mořem, je také krásná podívaná. Podtrženo, sečteno: i těchto necelých pět dní bylo hezkým zpestřením a určitě jsme si je užili více, než kterýkoliv obyčejný "plážový". Doviždane, Balgaria.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.