Kjungej Alatau, Čok Tal a sedlo Kok Ajryk, čtyřdenní přechod na Ťan Šanu v Národním parku Čong Kemin

Čtyřdenní trek na Ťan Šanu v NP Čong Kemin

Do odletu z Kyrgyzstánu nám zbývá pár dní času, tak se rozhodujeme podívat se ještě do severní části Ťan Šanu. Volíme pohoří Kjungej Alatau (Pestré hory otočené k jihu), které se nachází v národním parku Čong Kemin. Čeká nás tak čtyřdenní trek dlouhý osmdesát kilometrů, v jehož první části se budeme pohybovat asi jen pět kilometrů od kazašských hranic. Po mnohakilometrovém putování dolinou Čong Kemin bychom měli přejít přes necelé čtyři tisíce metrů vysoké sedlo a dostat se do doliny Orto Koj Suu.

Necháváme se mikrobusem vysadit u závory (2 047 m), kde začíná vstup do národního parku Čong Kemin. Je kolem 16. hodiny, kdy si po zaplacení vstupného do parku, které čítá 150 somů za osobu, nahazujeme bágly na záda a vydáváme se ukrajovat první kilometry z dnešních necelých 14 km.

Cesta se vine dnem krásné a široké doliny Čong Kemin podél stejnojmenné řeky. Míjíme občas nějakou jurtu, všude kolem se pasou koně, krávy, ovce a kozy. Občas kolem nás projede pasák, který zkontroluje své stádo a zase mizí v dáli.

Po třech hodinách příjemné chůze v podstatě pořád po rovině nacházíme místo u potoka (2 274 m), který opodál ústí do řeky. Nastoupali jsme zhruba jen dvě stovky výškových metrů a ani další den nás žádná dramatická stoupání nečekají. Stavíme stany, vaříme večeři a kolem osmé hodiny zalézáme do spacáků.

Čok Tal, nejvyšší hora pohoří

Budík nám zvoní o půl sedmé ráno. I když se nám z pelíšku nechce, musíme vylézt. Je před námi necelých sedmadvacet kilometrů. Vaříme si k snídani čínskou polévku, ke které přikusujeme chleba a v 8 hodin jsme připraveni vyrazit dál. Počasí sice už není tak krásné, jak předchozí den, ale k dešti se to zatím nemá. Dolinou se šlape dobře a pořád se jde v podstatě po rovině. Aby také ne, dnešní převýšení čítá necelých čtyři sta výškových metrů.

Dolina je skutečně obrovská a její konec je v nedohlednu. Opět nás cestou doprovází všudypřítomná pasoucí se stáda. Cestou se nám také naskýtá pohled na nejvyšší vrchol tohoto pohoří Čok Tal (4 730 m).

Kolem poledne se s obavami čím dále častěji upírá náš zrak k obloze. Mračna podezřele tmavnou. A v okamžiku, kdy docházíme k jednomu z nemnoha potoků, začíná první bouřka. Nás naštěstí míjí. U potoka dobíráme vodu a chvíli odpočíváme. Pak pokračujeme velmi mírně nahoru dolinou a přichází další bouřka. I takhle nás naštěstí obejde, takže dokonce ani nezmokneme, ale to už se blížíme k jednomu z přítoků řeky Čong Kemin a je nám jasné, že ho suchou nohou přejít nedokážeme. Mostek totiž chybí, takže nám nezbývá než zout boty, vyhrnout nohavice a do půli stehen se brodit. Místy má voda i docela silný proud a teplotu hodně blížící se k nule.

O půl páté máme v nohách sedmadvacet kilometrů a jsme na místě dnešního noclehu (2 659 m). Opět stavíme stany blízko vody. Kolem nás se pasou krávy, které evidentně velmi zajímáme. K večeři šunka - sýr čili instantní těstoviny.

Sedlo Kok Ajryk

Po večeři za námi přichází nějaký Američan a ptá, se jestli se chystáme jít do sedla Kok Ajryk (3 886 m). Prý se tam dnes pokoušel dostat, ale bylo to nebezpečné. Místy je cesta zavátá sněhem a sesunutou horninou. Bez maček a cepínů to nejde. Navíc ho kousek od sedla zastihla bouřka, takže to pod sedlem raději otočil. Na základě jeho informací řešíme, jestli jít dál. Nakonec se rozhodujeme, že to zkusíme a uvidíme. S touto vidinou zalézáme ještě za světla do stanů a usínáme.

Ráno je pošmourné a zdá se, že začne každou chvíli pršet. K snídani si dáváme tradiční čínskou polévku. Sice měníme příchuť z hovězí na zeleninovou, ale výsledek je stejný. Všechny chutnají stejně. Sbalíme stan a v sedm třicet se vydáváme na cestu do sedla Kok Ajryk. Zpočátku musíme jít po proudu řeky, přestože cesta do sedla vede proti proudu toku. Důvod je jasný, na brodění je řeka příliš dravá a jediná lávka široko daleko se nachází až u jurt, které jsou právě po proudu řeky. Od nás jsou vzdálené několik stovek metrů.

U jurt nám cestu znepříjemňují psi, zpočátku si nás nevšímají, ale nakonec se osmělují a doráží na nás až tak, že musí na řadu přijít kameny, které se po nich snažíme házet. To je zastraší a dají pokoj.

Do sedla to má být podle informací, které máme, přibližně osm kilometrů a převýšení cca 1 100 výškových metrů. Cesta se vine nejprve v příjemných serpentinách s krásnými výhledy na okolní štíty i do údolí Čong Kemin, kterým jsme přišli. Sice sem tam svítí i sluníčko, ale některé mraky se nám vůbec nelíbí. Určitě zase přijde bouřka. Z tohoto důvodu se snažíme přestávky minimalizovat.

Konečně se nám otevírá výhled na sedlo Kok Ajryk (3 889 m). Že by bylo blízko, to se zrovna říci nedá, ale to by ani tolik nevadilo. Spíš ten sníh. A pak někomu věřte - před trekem se nám dostalo informace, že není potřeba brát pohorky. "V pohodě se to dá přeběhnout jen v teniskách." Stejně tak jako informace, že sedlo je vzdálené od místa, kde jsme bivakovali, osm kilometrů. Houby s octem. Do sedla to bylo 13 kilometrů.

Místy cesta docela klouže a přejít některé návěje vyžaduje jistý krok. Brána sedla už je na dosah a my máme možnost nedočkavě nahlédnout za ni do doliny Orto Koj Suu. Pohled nás však nepotěší. Počasí je na této straně hor ještě horší. Sněží, fučí a viditelnost je mizerná. Cesta dolů je však jasná, takže se v sedle ani nijak nezdržujeme a pádíme honem dolů.

Výhled na jezero Issyk - Kul

Je vidět, že tu kdysi proběhla nějaká snaha vybudovat silnici nahoru do sedla a pak dále až do Kazachstánu. Pozůstatky jsou vidět všude a tak občas míjíme vraky stavebních strojů či vybydlenou maringotku, ve které alespoň chvíli nacházíme útočiště před nepřízní počasí. Občas se objevuje dokonce náznak sluníčka. Ne na dlouho, opět se zatahuje. Chceme se dostat níž, tak opouštíme maringotku a pokračujeme serpentinami dolů. Často si krátíme cestu, že zatáčky bereme přímo.

Černé mraky, které se do doliny stahují nevěští nic dobrého. A také že ne. Brzy přichází první hřmění. Za chvíli blesk stíhá blesk. Bouřka je přímo nad námi. Snažíme se co nejrychleji dostat dolů. Na cestě jsme už řádně dlouho, ale touha dostat se někam níž a strach z bouřky nám nedovolují udělat si ani jedinou zastávku. Přece ta bouřka už musí skončit, nebo se alespoň někam posunout. Ta se však desítky minut drží stále nad námi. V dáli vidíme dokonce svítit sluníčko. Není to ani nijak daleko, možná tak dva tři kilometry. Ale čím blíže se posunujeme k onomu slunečnému místu, tím více se od nás toto místo vzdaluje. Prostě bouřka jde s námi.

Ani si neuvědomujeme, že bez přestávky sestupujeme ze sedla od maringotky už tři hodiny. A právě po třech hodinách konečně ustává hřmění, blýskání i déšť. Nacházíme se zrovna poblíž řeky, tak vybíráme zelený plácek. Ale ouha. Okamžitě jsme v obležení pastevců, kteří mají nedaleko jurtu. Tihle jsou však hodně dotíraví, takže se rozhodujeme, že ještě popojdeme. Znovu nahodíme batohy na záda a sestupujeme dál. Po zhruba půlhodině docházíme na další rovnější místo (2 865 m) a také konečně vidíme hladinu jezera Issyk - Kul. Náš zítřejší cíl. Tato třetí etapa byla nakonec dlouhá necelých sedmadvacet kilometrů.

Protože už zase prší, čekáme chvíli než déšť ustane a pak se vrháme na stavění stanu. Výhodou tohoto místa je, že spíme v podstatě u pramene, takže nemusíme mít strach, že voda bude znečištěná. Velké mínus však je, že se kolem nepasou jen krávy, ale i býci. Když po večeři zalehneme do stanu, tak se osmělí a jdou blíže prozkoumat vetřelce. Postupně tak v našem stanu mizí odpadky a jídlo, které jsme měli uloženo v předsíňce. Noc nakonec probíhá v klidu. Jen občas protne černou tmu výkřik - "Jedeš krávo. Vypadni!!!!"

Návrat do údolí

Budíme se do slunečného dne a pro "změnu" jsme hned od rána obklopeni krávami. S balením stanu se nijak neroztahujeme, takže kolem osmé začínáme sestupovat dolů. Čeká nás zhruba třináct kilometrů. Nejprve vede cesta mezi travnatými loukami a zatáčí se v nespočetných serpentinách. Zdá se, že jezero Issyk - kul (1 626 m) je už na dosah, přesto ještě nějakou tu hodinku potrvá, než se k jeho břehům dostaneme. Nad hlavou nám svítí sluníčko, ale nad horami se opět houfují mraky.

Čím blíže jsme k hlavní silnici, tím více se o nás začínají zajímat všudypřítomní taxikáři. Odvézt nechceme, chceme si až na hlavní cestě stoupnout nějakou maršrutku. Přesto se ptáme, kolik by nás stálo svezení do lázní Čolpon Ata. Prý pět set somů za osobu. Mávneme rukou a pokračujeme dál. Taxíkáři jsou však i přes náš nezájem neodbytní. Dokonce nakonec nabízí, že nás svezou za 100 somů za osobu. Jenže mezitím jsme si stopli dodávku, takže nastupujeme do ní.

V lázních se nejprve snažíme ubytovat. Nejde to snadno. Je čtvrtek a do města se sjíždí rekreanti z celého bývalého Sovětského svazu. Nakonec se nám ubytování najít daří, ale je příšerné. Vzácně se shodujeme, že pokud máme přežít noc v téhle špeluňce, je nutné, aby našimi žilami kolovala vodka.

Vyrážíme tedy nejprve do hospůdky na šašlik a pivo. Pak si v obchodě kupujeme makový nanuk a vodku a míříme se konečně podívat blíže k jezeru, kde chvíli pobudeme a nakonec neodoláme, vlezeme do mírně slaného jezera a zaplaveme si. Potom celí rozdovádění vtrhneme na diskotéku, která končí přesně o půlnoci. A tím končí i naše kyrgyzské putování. Už nás čeká jen přejezd na letiště v Biškeku a přelet domů.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.