Stezkou Orlích hnízd na kole (2) - z hradu Mirów přes hrady Bobolice a Bąkowiec na Ogrodzieniec

Putování po hradech Krakovsko-Čenstochovské pahorkatiny v Polsku

Ráno jsme se nasnídaly, sbalily vše do vaků na kola a vyjely kolem restaurace po asfaltové silnici k hradu Mirów. Jedná se o zajímavou stavbu na holém kopci, jednu z nejstarších obranných staveb Krakovsko-Čenstochovské pahorkatiny. Hrad byl postaven z neopracovaného vápence a skládal se ze dvou částí. Horní hrad měl lichoběžníkový tvar. V jihozápadní části stála věž, zapuštěná do třetího patra hradního průčelí. Na úpatí skály se rozkládal dolní hrad, obehnaný obvodovou zdí.

Původně zde stávala dřevěná tvrz na obranu před českými nájezdy a v polovině 14. století byla postavena zděná strážní věž. Hrad později měnil majitele a výrazněji do hradu zasáhli v 15. století Miszkowští, kteří přistavěli dvě patra a zvýšili věž. V roce 1587 hrad dobyl uchazeč o polskou korunu, Maxmilián Habsburský. Po něm už hrad začal chátrat a švédské tažení jej dorazilo. Od konce 18. století byl již hrad pustý a obyvatelé jej začali postupně rozebírat.

Za pár minut jsme dojely k hradu a já se těšila na prohlídku. V dřevěné pokladně jsme zaplatily vstupné a šly blíže k hradu. Ale ouha. Hrad je uzavřený a oplocený z důvodu rekonstrukce. Překvapilo mě, že nás o tom pokladní neinformovala a peníze si vzala. Přispěly jsme tedy na jeho obnovu a vstupenku využily i pro návštěvu sousedního hradu Bobolice.

Obešly jsme nejprve hrad kolem dokola s tím, že možná najdeme nějaký otvor, kterým se do bývalé malé pevnosti protáhneme. Ani skulinka, ani chybějící kámen v stavbě. Pokračovaly jsme aspoň dál podél sem tam rozptýlených skalek. Připadaly jsme si jako ve Skotsku. Ještě mi tam chyběla pasoucí se zvířata. Zato jsme už potkaly první lezce s lezečkami, kteří nás ochotně vyfotili. Pěšky se dá tudy dojít na další hrad a dokonce byly prý oba hrady propojeny i podzemím.

Vrátily jsme se pro kola a po silnici dojely za necelé 2 km k hradu Bobolice, který také zničili v polovině 17. století Švédové. Pokladna je u velkého parkoviště, od něhož vede cesta k hotelu a stylové restauraci. Protože jsme dorazily ještě před otevřením hradu, pozorovaly jsme hrad z terasy restaurace se zmrzlinovými poháry Černý rytíř a Bílá paní.

Jedná se o dvoupatrovou obytnou stavbu s válcovou věží a černými střešními taškami. Téměř si člověk připadá jako v pohádce, jak je hrad bez chyby a nový. Stojí na konci skalního hřebene a mírnější přístup k němu vedl od východu a jihovýchodu. Byl zde vytvořen příkop, který bránil snadnému přístupu do hradu z této části.

Přes padací most jsme vešly do hradu a procházely sami všechny místnosti. Hrad dal postavit ve 14. století polský král Kazimír III. k obraně západní hranice Polského království. Soukromý majitel změnil hrad Bobolice za několik let k nepoznání. Všechny finanční zdroje na rekonstrukci byly vynaloženy ze soukromých prostředků, jak informují cedulky na stěnách hradu.

Hned mě zajímalo, kdopak má tolik peněz, že zrekonstruuje jeden hrad a hned se pustí do další nákladné opravy sousedního hradu. Z fotografie na jedné z cedulí se usmívá sympatický šedesátník Jarosław Wacław Lasecki. Dá se téměř říci, že do čeho se pustí, to se mu daří. Je podnikatel, politik, senátor, jeden z nejbohatších politiků v zemi, filantrop, sociální aktivista a nositel řady ocenění.

Před vchodem do hradu se nachází skála nazvaná Brána Lasecki, a to na počest majitele a obnovitele hradu. Jedná se o skalní vápencový útvar z období jury. Pod branou jsou ve skále vytesané schody, které vedly k cestě spojující hrad se vsí. Prošly jsme bránou a vydaly se po schodech do prvního patra. Trochu historie na mne dýchla díky vystaveným mincím. Jinak je hrad až moc "nový".

Začalo být docela teplo, a tak jsme mířily po modré značce směr Kuźnia k jezeru Dzibice. Kolem byla spousta rybářů a koupání nám na jejich straně nedoporučovali. Vrátily jsme se zpět k železničnímu mostu, pod kterým teče průzračná a velmi osvěžující říčka Bialka vyvěrající ze skal. Místní včelař a učitel nám ukázal, jak se správně v takové ledové vodě koupe. Trochu jsme se bály, aby z toho nedostal infarkt. Také nám poradil, kde nabrat vyvěrající pitnou vodu. Po příjemném ochlazení jsme pak jely na přírodní rezervaci Góra Zborów.

Název Góra Zborów vychází z pověsti, kdy se zde scházely místní čarodějnice, než o dletěly na koštěti na čarodějnický sabat do Łysé Góry ve Svatokřížských horách. Jedná se o nejzajímavější a nejoblíbenější část Kroczyckých skal. Krajinnou rezervaci tvoří dva vápencové vrchy - Góra Zborów (Berkowa Góra, 462 m n. m.) a Góra Kołoczek. Byly zde dokonce plány na vytvoření národního parku, ale zatím nebyly realizovány.

U velkého parkoviště v budově Centra přírodního a kulturního dědictví Jura, jsme v pokladně zakoupily vstupenky do rezervace a do Hluboké jeskyně. Dostaly jsme helmy a za průvodkyní vyrazily přes silnici mírně do kopce. Hned za vchodem do areálu se nachází lapidárium se sbírkou různých druhů vápence nalezených v Krakovsko-Čenstochovské pahorkatině. Rezervací procházejí dvě turistické stezky a naučná stezka "Rezervace Góra Zborów".

V západní části rezervace, na úpatí Góry Zborów, je Hluboká jeskyně - jediná jeskyně v severní části Krakovsko-Čenstochovské pahorkatiny přístupná turistům. Jeskyně je uvnitř překvapivě pěkná a má i krasovou výzdobu. Drží se v ní teplota na 7 stupních Celsia a v současné době se obnovuje trvalé mikroklima a krápníková formace.

Jak jsem se dále dověděla, hlubokou jeskyni obývá 7 druhů netopýrů. Nad vstupními dveřmi jsou speciální otvory, kterými mohou tito malí savci vstoupit nebo opustit jeskyni. Sčítají se každý rok po zimě. V roce 2020 bylo napočítáno 150 kusů. Aby se netopýři chránili a neprobouzeli ze zimního spánku, je jeskyně v zimě pro turisty uzavřena.

Co naštěstí pro některé přítomné průvodkyně nesdělila je zajímavost, že jeskyně Krakovsko-Čenstochovské pahorkatiny často obývá prý nejjedovatější pavouk v Polsku - meta temnostní (Seciarz jaskiniowy, Meta menardi). Jeho kokony najdeme i u vchodu do Hluboké jeskyně. Má rád místa, kde se studený jeskynní vzduch mísí s teplým zvenčí, takže ho najdeme na stropě asi 4 m od vchodu do jeskyně. Přestože je jeho vzhled velmi nenápadný, jeskyňáři říkají, že bolest při kousnutí připomíná bodnutí vosy.

Po prohlídce jeskyně jsme pokračovaly dál do skal. Góra Zborów je nejvyšší kopec v oblasti, a protože byl částečně odlesněn, je dnes jednou z nejkrásnějších vyhlídek v celé Juře. Za příznivého počasí je vidět nádherné panorama jurské krajiny a blízkých "orlích hnízd"- Ogrodzieniec, Morsko, Bobolice a Mirów. Tato oblast je jednou z nejvýznamnějších horolezeckých oblastí. V jeho vrcholových partiích a na svazích jsou až 30 metrů vysoké skály a stěny pokryté hustou sítí lezeckých cest. Horolezci jim dali svá vlastní jména, např. Prase, Zajíček, Velbloud, Sova, Trpaslík aj.

Z Podlesic jsme jely lesem po horší asfaltové cestě na další hrad - Bąkowiec v Morsku. Dojely jsme do rekreační obce s hotelem, u kterého je parkoviště. Zde jsme nechaly kola a šly se podívat na hrad. Musím říci, že byl pro mne zklamáním. V současné době je ve stavu ruin. V horní části skály se zachovaly původní fragmenty. Spodní část je výsledkem rušivé novodobé přestavby z meziválečného období. Představuji si proto na základě dochovaných záznamů, jak vypadal hrad dříve.

Hrad Bąkowiec byl postaven ve 14. století na vysoké Tygří skále na nepravidelném mnohoúhelníkovém půdorysu s využitím malé plochy skály. Kamenná brána vedla na malé nádvoří s čtyřhrannými místnostmi. Půlkruhové věže v rozích plnily pozorovací a obrannou roli. Vnější zdi hradu byly vystavěny z pečlivě osazených vápenců a vnitřní části byly vyplněny kamennou sutí zalitou velkým množstvím vápenné malty. Na východní straně ke skále přiléhal hospodářský dvůr. Na jižní straně byl hrad chráněn kamennou zdí, jejíž zbytky můžeme vidět i dnes. Přístup do horního hradu byl pouze pro pěší přes systém mostů a žebříků. Dnes je hrad nepřístupný a od 60. let minulého století zakonzervovaný.

V nedalekém bistru poblíž lyžařského vleku, který by tam na takovém maličkém kopci nikdo nečekal, jsme snědly zapiekanky a palačinky s jahodami. Nasedly jsme na kola a kolem dřevěných chatek jely po modré a pak po žluté značce za další zajímavostí - na skalní okno (Okiennik wielky). Skupina skal s nádherným oknem nedaleko Piaseczna je vidět z daleka. Jedná se o jedno z nejzajímavějších skalních míst v Juře. Okno ve skalní stěně je asi 7 metrů hluboké a má v průměru 5 metrů. Výška stěn přesahuje často 30 metrů. Skály lákají lezce, kteří zde vyznačily první trasy již v roce 1962. Nalezneme zde až 96 lezeckých cest, z nichž nejtěžší má obtížnost VI.7.

Vyškrábaly jsme se k oknu, nafotily ho z různých stran a přes políčka jely po cyklostezkách na Ogrodzieniec do kempu v Podzamcie. Pole namiotowe se nachází u posledního domku a jeho majitel se za námi hned vydal s bločkem. Jedná se o nejlevnější kemp, kde jsme v poslední době přespaly. Za 25 zlotých na noc můžete mít v ceně i auto i stan. Nám šlo hlavně o sprchu, kterou jsme hned využily. Zabraly jsme přístřešek s lavičkami, uvařily čaj a já se šla podívat na vyhlídku nad kempem, z které jsem měla hrad Ogrodzieniec při západu Slunce jako na dlani.

• Předchozí (1.) část článku
• Pokračování článku