Polská Jura / Skaly Rzędkowickie, oblíbená lezecká skalní oblast

Ve vápencových skalách mezi ocelárnami u Katowic - Polská Jura / Skaly Rzędkowickie

"Učit se, učit se, učit se!" - toto moudro prý vyslovil sovětský marxistický vůdce, Vladimír Iljič Uljanov, přezdívaný Lenin (1870 -1924 ) v provolání ke svému lidu. Zda to bylo v díle "Co dělat" (1902) či "Krok vpřed, dva kroky vzad" (1904) však nevím. Alespoň jsme se to my starší všichni učili ve škole. A opět po letech jsem si na tohoto vůdce, který kdysi snad vylezl i na tatranské Rysy, vzpomenul a musel mu tentokráte dát za pravdu.

"Nechceš jet s námi v květnu lézt na vápenec do Polska?", zeptal se mne jednou kamarád Karel Návrat (1956) z Petřvaldu, horolezec, trenér mládeže na umělé stěně v Orlové a vynikající fotograf, který se zúčastnil více než 40 soutěžních výstav a získal i řadu cen. "Kde tam jsou proboha skály?", otázal jsem se udiveně, protože jsem za skalnatou oblast Polska považoval doposud jen Vysoké Tatry či oblast Krkonoš nebo Jizerských hor na severu naší republiky.

Nějaké skály jsem viděl i v Bieszczadech, ale to je poněkud od ruky. Karel se jen pousmál a pravil, že již šest let jezdí se svou ženou, rovněž horolezkyní a trenérkou Šárkou, do oblasti mezi městy Katowice, Czestochowa, Zawiercie a Krakow. Dále uvedl, že skalních vápencových míst je zde hned několik a my pojedeme do vesničky Rzedkowice, která se nachází nedaleko města Zawiercie.

Toto sdělení na mne působilo poněkud utopisticky, protože jsem ve všech čtyřech městech byl dříve shodou okolností na služebních cestách jako ocelář z Nové huti Ostrava a to vždy se stejným cílem - nabírat zkušenosti z tohoto hutnického oboru. Jednak proto, že zde již měli kyslíkové moderní konvertory a jednak proto, že se to v rámci RVHP slušelo. Na západ se jezdit nedalo.

Na těchto cestách mi vždy krajina okolo těchto měst připadala zcela fádní, rovinatá, spíše ponurá a častokráte mne napadlo, že bych tady nemohl bydlet a v duchu děkoval za naší černou Ostravu, kde se stýká Český masiv s Karpaty. I když jinak je i u nás v této oblasti díky vydatným zdrojům černého uhlí, podobně jako v Polsku v Hornoslezské a Dolnoslezské pánvi, vybudován hutnický průmysl - ocelárny ve Vítkovicích, Kunčicích, Bohumíně či v Třinci.

Takže jsem se doma jal zkoumat automapu a mapu campingů Polska a nikterak jsem se neochytřil, žádný camp jsem v dané oblasti neobjevil. Ale vzpomněl jsem si, že jsem při poslední cestě z Katowic do Krakowa, kde ocelárny v roce 2004 již stejně jako v Ostravě - Kunčicích patřily panu Mitallovi z daleké Indie, jsem před Krakowem na jižní straně zahlédl z auta pás bílých vápencových skal. "Tak to by mohlo být ono", pomyslel jsem si.

Cesta z Ostravy

Vyjeli jsme z Ostravy okolo 17. hodiny autem přes města Těšín, Bielsko - Biala, Tychy, Dabrowu - Gornicu, Zawierce a dále přes vesnice Rudniki, Wlodowice až na veřejné tábořiště v Rzedkowicích, kde jsme postavili Karlův dvoukomorový stan pro čtyři osoby a tímto počinem založili náš BC.

Za plotem tábořiště je již nejméně 50 aut a tomu odpovídající počet nenasytných horolezců, kteří mají v sobotu ráno stejný cíl - vyšplhat se pomocí vlastních rukou, nohou, hlavy a lana na některou z mnoha krásných bílých vápencových skal v okolí. Hned vedle tábora dominuje nádherná asi 25 m vysoká skála Wysoka, viditelná z širokého okolí, na kterou vede hned 12 různých cest stupňů obtížnosti III až VI. Nacházíme se v pěkné zalesněné krajině ve výšce okolo 400 metrů nad mořem, které je odtud asi 600 km na sever.

Již v autě jsem se, veden provoláním bolševického atamana, vrhl na Karlovu mapu oblasti JURA KRAKOWSKO - CZESTOCHOWSKA, 1: 50 000, která se skládá hned ze čtyř částí. Z ní se konečně dovídám, že se zde v oblasti JURA nachází mnoho takovýchto vápencových skalních pásů a jedná se největší výskyt vápence v celém Polsku, které má docela úctyhodnou rozlohu 312 677 km². Doposud jsem si pod pojmem JURA představoval jen odolného chlapa typu JURY Jánošíka nebo část Západních Alp - JURA ve Švýcarsku nedaleko Ženevy.

Skaly Rzędkowickie

Naše lokalita se jmenuje Skaly Rzędkowickie, na jihu od nás jsou Skaly Podlesickie a Skaly Morskie, na východě Skaly Kroczyckie, na severu Skaly Mirowskie. Další blízké skalnaté oblasti jsou na severu u vesnice Niegowa, Siedlece či Olsztyna. Zakreslenými skalami se to na mapě jen hemží. A podobně to vypadá i v okolí Krakowa, severně se nachází Ojcowski Park Narodowy a tehdy neznámé skály, které jsem před čtyřmi roky viděl z okna služebního auta. To byla oblast mezi Baczynem a Mnikowem v údolí řeky Sanki. Skály se táhnou spíše za sebou, nevytváří taková skalní města jako např. u nás v Českém ráji či v Česko - Saském Švýcarsku.

Bereme sebou horolezeckého průvodce, brýle a zloté za účelem dalšího rozšíření obzorů v místní restauraci u polského čepovaného piva, kterému vždy brzy klesne pěna. Hospoda se jmenuje -"Zajazd pod Skalka". Karel již personál zná a přátelsky se zdraví s výčepní. Sedíme venku, čumíme do průvodce a zvolna se šeří. Zakusujeme něco z vlastních zdrojů.

Protože Karel je místní znalec tak dobře ví, na které cesty mne má zítra zavést, aby paní Marie nebyla předčasně vdovou. Jelikož je naše vzdálená rodina, nemůže si to dovolit. Také důvěřuji jeho ženě, hodné Šárce, která se mnou bude mít podobnou trpělivost, jako s rozvernou omladinou. Nejsem horolezec. Díky příteli hutníkovi Pavlovi alias Šéďovi (1960) jsem však již dříve vylezl nějaké "trojky" a "čtyřky" na Dráteníkách na Vysočině a Ošarpance, Volovku i Ihlu v Ostrve ve Vysokých Tatrách. S tím jsem se manželům Návratovým neprozřetelně svěřil jednou po rodinném pohřbu v Petřvaldě a teď se mi to vrátilo jako bumerang.

Ale co, je mi teprve 62 let, chorob mám jen několik, zdravotní punčocha je ve správné poloze a je třeba konečně začít i na vápenci, kde je zákeřná skála poněkud jiná! Výšek se nebojím, mám za sebou nějaké třítisícovky i čtyřtisícovky, mnoho "ferrat" v Alpách a kdo jiný by mne měl na laně udržet, než horolezečtí trenéři z Orlové. Na hlavě budu mít ochrannou přilbu, se kterou jsem ze "stahlwerku" sžitý.

Karel nyní netrpělivě očekává svého dalšího kamaráda Julka, který má ještě dnes večer přijet se svými syny Dominikem a Viktorem. Dominik má před mistrovstvím republiky na umělé stěně a musí trénovat. Tak se alespoň podívám zblízka, jak se to dělá, když to někdo umí. Po třetím pivu Julek konečně přijel, již za úplné tmy. Opozdil se, protože platil pokutu policajtům někde v Chotěbuzi, ještě na našem území. Jel o něco rychleji. Rychle staví stan a za chvíli již pije další pivo s námi.

Na tábořišti je stále živo, mezi stany plápolá několik ohňů, je s podivem, že žádný stan do rána nelehl popelem. Na drátě elektrického vedení asi 15 m nad zemí visí na šňůrce lezecké boty, někdo házel tak dlouho, až se trefil. Kupodivu k nim do rána přibyl další pár, ale na jiném místě. Zvláštní úkaz! Asi se někdo rozhodl ukončit horolezeckou kariéru svérázným způsobem. Dlouho do noci hulákají polští oslavenci a vyhrává reprodukovaná hudba. Kdyby hráli na kytaru a zpívali, asi by mi to nevadilo, ale toto mi leze na nervy a připomíná mi to jednu noc na Pirinu v Bulharsku, kdy u každého stanu byly řvoucí bedny.

Wysoka, Skala Zegarowa, Mala Grań

Ráno po snídani si ještě půjčuji Karlovy horolezecké průvodce, které vytvořil Pavel Haciski. Jsou seřazeny podle oblastí, u každé pojmenované skály je fotografie, nákres cesty, název cesty včetně stanovení stupňů obtížnosti. Já osobně jsem takto rozsáhlý seznam s nákresy ještě neviděl, je popsáno neuvěřitelných 1 041 cest. Ale to je možná dáno tím, že nejsem znalec. Listuji si v průvodci a některé názvy v polštině zní skutečně zajímavě. Posuďte sami - Drabina milosci, Och,ach, Gile z nosa, Ballada o Marsjanach, Filarek NSDAP, Krwawy palec, Zrób to sam, Droga do socjalizmu, Kamasutra, Jaja samuraja či další nekonečná řada podivných názvů nejrůznějších cest ve vápenci.

Balíme vercajk a vyrážíme směrem pod Wysokou, na kterou máme v úmyslu vylézt v neděli cestou - Droga zejsciowa st. III. Dvakrát se musí přeskočit z jedné skály na druhou - pozoruhodné. Alespoň pro mne. Karel stanovil strategii tak, že vylezeme tři cesty na skále Zegarowa a jednu na skále Mala Grań. Jedná se o tři "trojky" a jednu "čtyřku".

Napřed rozbíjíme náš "mini - tábor" pod skálou Zegarowou, vede pod ní turistická značka a cyklostezka. Je zde jedna bílá skála za druhou, každý si může vybrat tu svou, podle toho, na co se cítí. Je polojasno a příjemně, okolní jarní krajina kouzlí rozkvetlými bílými květy stromů. Bílá skála je plná děr, které dávají tušit možnost chytů. Ale stupy moc nevidím. Přijíždí skupina omladiny na kolech se psy, ulehají na karimatky kousek od nás a hrají karty. Skály je nechávají zcela netečnými.

Konečně na skále

Ne však nás. Nejprve leze Karel a zajišťuje cestu, Šárka ho jistí. Je vidět, že spolu lezou již dlouho, jsou sehraní a je potěšitelné, že jim to přináší radost. Karel nahoře objevuje tzv. "hodiny" (děravý kámen) a provléká lano, aby mohlo sloužit jako horní jištění a bylo možno spouštět . Konečně dostávám povel, utahuji přilbu a s jistou trémou lezu. Šárka dole mne jistí a radí, kam mám strčit ruku či nohu. Skála má asi dvacet metrů, v Tatrách to bylo na pět lanových délek. Ale zase se tam lépe drželo, vápenec klouže víc než žula. Překonávám pomalu nejobtížnější místo a konečně jsem nahoře. Dostávám pokyn sednout si do lana a Šárka mne spouští, což je činnost veskrze zábavná, odrážím se od skály a poletuji vzduchem.

A tak to šlo pořád dokola, jen při té "čtyřce" na skále Mala Grań jsem dvakrát vypadl ze stěny a Šárka mne dle předpokladů bez problémů udržela. Je pravda , že zde mi jeden úsek trval asi pět minut, než jsem se z toho vymotal, ale nakonec se vždy nějaká díra ve vápenci pro zastrčení prstů našla. A nahoře mne čekal Karel s foťákem a mé úsilí zvěčnil, aby mi doma věřili.

Jsem si vědom, že skutečný horolezec se nad těmito řádky jen pousměje, ale pro člověka, který si sám neumí uvázat ani osmičkový uzel a pořádně neví, jak se leze do sedacího úvazku, to bylo všechno krásné vápencové dobrodružství. Ty uzly se neučím proto, že bych to do příště zase zapomněl. V mém věku to sice leze do hlavy, ale už ne ven z hlavy, tak co. Nakonec jsem měl kvalifikované instruktory a ti se kupodivu tvářili, že jsou se mnou docela spokojení. Když už nic, byl jsem zde jako exot - šedivý, Čech, ve vypůjčených lezečkách a přilbě a ještě navíc úplně nejstarší ze stovky milovníků lana a adrenalinu.

Turistický okruh

Skončili jsme naše kreace s lanem okolo poledne, byl jsem z toho řádně roztřepaný, je to zase úplně jiný druh fyzické námahy. Ještěže doma občas tahám pružiny, jinak bych se asi ve stěně neudržel. Jdeme na pivo a něco zakousnout. Na odpoledne Karel připravil asi dvouhodinovou túru již bez lana směrem po turistické značce do další oblasti, kde se mi skály zdají ještě těžší, vypadá to na samé VII. Mnohdy ani znalec Karel neumí očima najít, kde by se chytil či kam by se postavil.

Na keříku vedle pěšinky mezi borovicemi visí podprsenka a kousek dál ponožky. Asi se konal postupný striptýz některé horolezkyně, která se rozhodla dosáhnout vrcholu již v základním táboře. Pravděpodobně byla hezká, ty škaredé se musí vyškrábat za vrcholem až na nejvyšší bod skály.

Zpátky jdeme po černé cyklistické značce, pod skalami se všude táboří a jsou zde i auta, i když je tady zákaz vjezdu. Jdeme okolo nového moderního hotelu s názvem "Karczma i hotel Skalny", který vlastní majitelé z Varšavy. Využívám toalety a umývadla, kupuji pohlednice a dávám si razítko do wanderbuchu. Dvoulůžkový pokoj zde přijde na 1 400 Kč, jednoduchý turistický pokoj stojí jen 350 Kč. Na našem veřejném tábořišti se neplatí nic, kromě hospody je tam plechový žlab se čtyřmi kohoutky a uprostřed tábořiště dva záchodky. Ale prý je zde i možnost osprchování teplou vodou asi za tři zloté.

Julek s kluky lezl až do pozdního odpoledne, Dominikovi to šlo a trenéři byli spokojeni. Pak Julek s kluky hraje fotbal, aby nevychladli a my se jdeme s Karlem projít po okolí. Procházíme lesem a narážíme na nový kemp, který se postavil vloni. Po večeři jdeme kam jinam než opět na pivo a meditujeme nad zítřejším počasím, protože se nějak zatahuje. Jdeme spát okolo desáté, noční hudba se naštěstí nekoná a spí se dobře. Mám starý dobrý "péřák", zima mi není vůbec. V noci několikrát bubnují na celtu stanu dešťové kapky a ráno již prší drobně, leč vytrvale.

Další lezecké plány nám hatí počasí

V takovém počasí se lézt na vápenci nedá v žádném případě a tak Wysoka odolává. Škoda, mohl jsem mít další vápencový zářez na pažbě. Rozhodujeme se pro poznávací činnost. Jedeme auty do obce Mirow, kde je stejnojmenný hrad a další krásné skály, které se táhnou až do Bobolic, kde je další zřícenina hradu. Ta se intenzivně opravuje.

Jdeme na hrad a pokračujeme pod skalami, které jsou rovněž v obležení horolezců se stany, přes kopec na červenou značku, která u hradu ukazuje - Krakow 115 km a Czestochowa 49 km. Tedy i organizátoři dálkových pochodů by se zde mohli vyřádit. Třeba název "stovky" - "Dvě sta tisíc kroků pod bílými skalami", by nezněl vůbec špatně. Znavení pochodníci by se alespoň mohli pokochat pohledy na vyšpulené zadečky odvážných horolezkyň na laně, jenž většinou bývají hezky tvarované. Tedy - jak ty horolezkyně, tak i ty zadečky. Příliš masitá pozadí u horolezkyň nebývají obvyklá, leze se i úzkými spárami.

Posléze jedeme za stálého mrholení do dalšího horolezeckého střediska na jihovýchod - Podlesnice, kde vládne čilý turistický ruch a je zde řada hotelů. Této oblasti dominuje hora Zborow. Julek si zde chce zakoupit ve specielní prodejně s horolezeckým zbožím lezeckého průvodce. Bohužel již jsou všechny vyprodány.

Mirow a Zborow

Jak hrad Mirow, tak Zborow jsou pochopitelně pouze zajímavá shoda jmen. Ani se slavným vězením nedaleko Mohelnice, odkud uprchl nebojácný Kájínek a ani se Zborovem nedaleko Bardějova pod hradem Zborov (448 m) či se Zborovem na Ukrajině, kde za první světové války slavně zvítězili nad starým dobrým Rakouskem po boku ruské armády naše čsl. legie 2.7.1917, to nemá pochopitelně nic společného. Jak jinak.

A pak jsme se navrátili do rodné Ostravy, já jsem poděkoval svým skvělým trenérům - Šárce a Karlovi za nevšední krásné zážitky a oni mi za to, že jsem se nezabil. Příjemně znaven jsem odjel z Petřvaldu domů do Poruby a zalezl do vany. Ještě téhož dne jsem si dal fotky do počítače a že jsem dnes v pondělí pouze lehce unaven, mi připadá jako malý zázrak. Ale bylo to nečekané, vzrušující a milé. A budu to šířit dál mezi své kamarády horolezce, aby si i oni rozšířili obzory lezeckého světa v bratrském Polsku. Vždyť z Ostravy je to do Rzedkowic necelých 200 km, takže není co řešit!

A stále platí - "Učit se, učit se , učit se!", ať to řekl kdokoliv kdykoliv. Již kdysi na VŠB nám jednou řekl náš šilhavý spolužák, přezdívaný Kulec, když jsme s přítelem Jardou alias Šulejkinem neměli ještě žádnou úspěšně vykonanou zkoušku zcela vážně - "Učte se chlapci, nikdy není pozdě!" Tenkráte jsme z toho měli obrovskou srandu. Dnes tomu začínám věřit.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.