Bylo či nebylo Kutaisi bájnou Homérovou Kolchidou? Mestie, Adžárie, Uplitsikhe, moře, Gori i Tbilisi

Jak jsem se zapomněl v Gruzii (2)

Po návratu do Mestie sháním, kam bych hlavu složil, ovšem za levno. Nakonec bydlím s několika zedníky u rodiny, která pronajímá část svého domu. Žádný Hilton to teda není, po cestě do centra městečka se jde mezi prasaty, ostatně jako všude a boční ulice jsou po noční bouřce plné mazlavého bláta. Domu a celé rodině vládne stará bábuška, hned je aktivní a dostávám hrozny a pořádného panáka.

Cestou z hor

Další den brzy ráno odjíždím do Kutaisi, odtud dál směrem na hranice s Tureckem. Kutaisi, dříve metropole Kolchidského království a nynější druhé největší město Gruzie má zajímavou historii. Výzkumy dokazují, že město fungovalo jako hlavní město Kolchidy alespoň do 2. tisíciletí př.n.l. Mnoho historiků se domnívá, že když psal Homér o Jásonovi a Argonautech a jejich legendární cestě do Kolchidy, bylo Kutaisi cílem Argonautů a zároveň sídlem krále Aetea.

Zlaté rouno bezprostředně souvisí také s oblastí Kavkazu. Na tmavou ovčí kůži se nanášel sediment z řeky a propíráním se drobná zrnka zlata zachytávala na chlupu. Tím vznikla legenda o zlatém rounu. Snad je to pravda.

Čtěte také: Jak jsem zapomněl v Gruzii (1)

Courám po centru města, obhlížím trhy a zkouším pořídit pár fotek. Dávám se do řeči s prodavačem melounů, s pekařem a oprašuji si znalosti ruštiny. Všude dostávám kus toho či onoho produktu majitele k degustaci. Ne, že bych obcházel krámky kvůli tomu, ale ztratil jsem pocit hladu a po dvou pivech jdu hledat maršrutku do Batumi. Tak vzhůru do Adžarské republiky!

Adžárie

Územím na hranicích s Tureckem se poflakovali nejen Řekové, kteří tuto oblast kolonizovali, ale také Římané - ti zde postavili několik pevností a projevovali se zde zhruba od 2. století n.l. Díky nadvládě Osmanské říše se v Adžárii rozšířil během novověku islám a není se opravdu čemu divit, na hranice s Tureckem a do regionu, kde je islám hlavním náboženstvím to není opravdu daleko.

Sověti zde pak ustanovili Adžarskou autonomní sovětskou socialistickou republiku a to prý z důvodu, aby byli chráněni její islámští obyvatelé. No to mne podržte. Rusáci a takový kusanec citu k menšině? Na starších sovětských mapách spíš republička vypadá jako nástupní prostor pro vojenskou operaci. Nicméně svůj statut si uchovala dodnes a ruské jednotky vyklidily základny v Batumi teprve v roce 2007, tedy rok před rusko-gruzínskou válkou.

Oblast je nízko položena v teplém klimatu a z plodin tady roste téměř skutečně vše včetně citrusů. Také architektura domů se změnila-velké okna, široké schodiště téměř do každého domu a všude kolem porosty vína. Snad jen vše působí jaksi staře, jako by se tu zastavil čas již dávno. S odpadky se tady zřejmě taky moc nemažou a proto mířím k moři po radě do městečka Gonio, kousek od hranic, u vozovky je římská pevnost, moře je na dohled. V mailu mi kámoš napsal: "Běž ke kase a ptej se po Timurovi z paneláku, je to můj kámoš a možná tě ubytuje u sebe".

Mířím tedy ke kase. Baba mne přebíjí výrokem: "Zděs mnogo Timurov". A je to. Odrbaný panelák je tady sice jenom jeden, ale Timurů v něm je zřejmě jak naprcaných. Připomínám babě důležitě, že se jedná o mého známého. Baba nakonec přechází do defenzivy a alespoň mne pouští zadarmo na prohlídku pevnůstky. Batoh nechávám v kase. Při bloumání po hradbách provádím lehký monitoring okolí kvůli ovoci a noclehu. Jedno místo vypadá zvlášť nadějně.

Je libo moře…?

Odcházím směrem k moři. Okolní spoty jako Poti a Batumi jsou navštěvovány také, ale prý je to hnus velebnosti. Pokud mohu soudit já z návštěvy Gonia, moře je krásně čisté, vlny jsou v dostatku zastoupeny a nebál bych se zkusit surf, místo zřejmě navštěvuje hodně rodin s dětmi a to hlavně místních. Je tady málo obchůdků a hospod.

Vše nahrazuje stánek a jedna mobilní restoška, kde se dá koupit vše potřebné od cigár přes vodku až po výborný salát připravený přímo na místě. Otázka je, jestli je to dobře nebo špatně. Pobřeží je zatím nedotčené a poměrně čisté, místní přicházejí a opékají kukuřici nebo večer chytají ryby na holé vlasce, ti majetnější s pruty. Dlouho to ale nebude pravda. Staví bulvár kolem pláže, aby se mohlo pěkně auty až k moři. To zase bude běs.

Vracím se zpět po koupání a dávám salát se sýrem a zeleninou, k tomu plněnou papriku. Trafikant mi naznačuje, abych přisedl blíž, hrají karty a mají všeho dostatek. Hlavně si chtějí pokecat. Nevypadám totiž na tuctového turisťáka a to že budu spát na pláži nechápou. Jsou rádi, že jsem z Československa. Jak zjistím později, mnoho Gruzínců bylo na části vojny u nás a to většinou v Českých Budějovicíc a Teplicích, snad u protivzdušné obrany.

Na dobu u nás vzpomínají rádi. Rádi mají hlavně lidi z Moravy a Slovenska, s Pražákama je to slabší. Téměř vždy se na tohle ptali. Dávám pár přípitků na vše možné, dojídáme sýr a suverénně prohrávám dvakrát karty.

Noc je z těch kvalitnějších. Jsem příliš líný postavit si stan a tak zkouším stavební buňku na pláži. Je otevřená a uvnitř pořádek. Je tu však nepřehlédnutelná zásoba rajčat a pitné vody. Otevírám okno abych v tom vedru přežil, dveře zapřičuji velkými nůžkami na střihání drátů. Mají snad patnáct kilo.

S cepínem vedle hlavy usínám. O půlnoci se někdo dere dovnitř. Beru cepín a čekám. Turecký dělník. Dobře vidí, co mám v ruce a napětí střídá chvíle ticha. Vyčkává? Ne. Něco říká, ale nerozumím. Nemluví anglicky, rusky taky ne, zapojuji na převod ruce a nohy. Už to chápu. Bydlí tady, přímo u práce, možná je tu na černo. Nicméně spát v boudě s ním nehodlám, překvapení už bylo dost. Venku stavím stan.

Druhý den pozoruji ruch na cestě, kde je mnoho tureckých kamionů, a dosytosti se koupu. O bágl nemám strach, hlídá ho Turek, pracuje přímo na pláži a vytváří snad armatury nebo co. Ráno mi donesl vodu a pár rajčat… Strašně si chtěl povídat. Ohýbá a střihá dráty a když je toho už moc, hupne se ocáknout do moře. Potkávám taky kluky z Batumi, grilují kukuřici a jsem zvaný. Pohostinnost je všudypřítomná.

Poznamenané Gori

Nejen narozením svého nejznámějšího rodáka je poznamenáno město Gori. V roce 1878 se zde narodil jeden z největším zločinců všech dob a diktátor Josef Stalin. To však není zdaleka vše. Město leží v blízkosti konfliktu se separatistickou Jižní Osetií a v srpnu 2008 se stalo terčem útoku ruských vojenských letadel, během kterého byly bombardovány vojenské i civilní objekty. 11. srpna 2008 město obsadila ruská armáda a stáhla se až po ukončení konfliktu 22. srpna téhož roku.

Dnes je o válce jen několik muzeí, které jsou věnovány padlým gruzínským vojákům, historii války a výstavě předmětů. Nejsou ovšem jediná. Nachází se zde také expozice o Velké vlastenecké válce a o další historii sovětských ozbrojených sil až do rozpadu Sovětského svazu. Cenné jsou také dokumenty a fotky z války na štítech Kavkazu či o dobývání nejvyšší hory Elbrus německými a později ruskými vojáky-alpinisty. Množství historických předmětů dotváří zajímavou kompozici muzea, nechybějí ani pěchotní zbraně.

To nejzajímavější, to, co je "tahákem" Gori je ale muzeum Stalina, které se nachází na hlavním náměstí. Expozice jakoby míjela hladomor na Ukrajině, obrovské ztráty za druhé světové války a všude se prolínající koncentrační pracovní tábory rozeseté po celém tehdejším Sovětském svazu. Prezentován je jako hrdina.

Muzeum bylo zprovozněno v roce 1957 a nacházejí se v něm předměty jak fiktivní, tak skutečně ty, které Džugašvili vlastnil. Nechybí ani množství darů od tehdejších pochlebovačů a hlav států. Umístěn je zde také jeho rodný domek, no spíše chatka, kde se narodil a později čtyři roky žil. Přiznám se, navštívil jsem, když už jsem byl tady. Ti, kdo to mají v hlavě v pořádku nebudou po návštěvě muzea prozpěvovat častušky a podobné nesmysly.

Uplitsikhe

Kousek za Gori můžete vychutnat krásu skalního jeskynního komplexu města Uplitsikhe. Archeologové prohlašují, že se jedná o jedno z nejstarších osídlených míst v Gruzii. Budeme jim tedy věřit. Dříve bylo přirozeným hlavním centrem obyvatel, později ve 4. století, se stalo centrem Tbilisi. Nachází se bezmála na 8 hektarech a najdete zde jeskynní komplex, který sloužil jako útočiště v době válek s muslimy nebo jako místo ke shromáždění křesťanů. Část komplexu podlehla zemětřesení v roce 1920.

Dnes je lokalita hodně navštěvovaná a mohu ji doporučit. Okolní příroda je také nádherná - tvoří ji mnoho bizardních skalních útvarů a kaňonů. Kameny jsou - konečně jako každá materie ve vesmíru - "krystalizovaná energie", ve svých elektronech ukrývají sdělení, která mohou být na svěcených místech senzibilovanými osobami vnímána. Měl jsem zvláštní pocit.

Spát se dá ve stanu nedaleko vchodu, za asistence policajtů se nic mimořádného nestalo. Na tomhle místě jsem si opravdu odpočinul. Má zvláštní atmosféru, v tu chvíli nebylo v obležení výletních skupin. Večer jsem si vymazal z telefonu věci, které jsem potřeboval a hodil vše za hlavu. Druhý den zpátky v Gori, kde se nebylo kde ubytovat a tak jsem přijal nabídku na nocleh v kanceláři architekta, která vypadala jako vystřižená z "Okresu na severu" jsem si to uvědomil. Zapomněl jsem v Gruzii.

Tbilisi

Blackout v Tbilisi je fajn. Téměř nic nefunguje, jak by mělo a tak nezbývá nic jiného, než se prodrat městem pěšky. Neblaží mne příliš chození po větších městech, člověk je přece jen opatrný. Tbilisi jsem v klidu prokličkoval a ještě si užil spoustu legrace, třeba když jsem čekal s novým známým z Ruska Danilem Mitrofanovem na hlavní třídě před zřejmě špičkovým hotelem na to, až vyjde ven nějaký americký senátor nebo co. Spíš než senátor nás ale zajímaly pracovnice gruzínské televize. Senátora jsme se nakonec nedočkali.

Staré Tbilisi vypadá zajímavě, na mostě přes řeku se konají nějaké druhy bazarů či blešáků. Já si půjčil kolo a projel se co hrdlo ráčilo po městě. Nádherné čundrování po svérázné zemi ukončil pobyt na pokoji s Američanem. Přijel do Gruzie a sedí celé dny na pokoji s připojením na net. Večer se jde najíst. Jak říkal: "Gruzie je tak krásná země, hodně o ni čtu na internetu…". Toť všechny jeho zážitky z návštěvy Gruzie, odlétal druhý den. A jak se zdá, takových kybertroubů bude neustále přibývat…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.