Cesta do Gruzie a stověžaté Svanetie (cestopis)

Jak jsem zapomněl v Gruzii (1), stověžatá Svanetie a hory

Už tomu bude rok, co jsem se rozhodl, že musím zase někam vypadnout a pročistit si hlavu od všech těch věcí lidí, co se kolem mě motají. Alespoň na chvilku. Volba padla na Gruzii a po poradě s kámošem jsem měl zhruba představu, co mne čeká. Neplánoval jsem, snad jen místa, které bych chtěl navštívit, vše ostatní se ukáže. Chtěl jsem si jen odpočinout a zase po chvilce splynout s davem jiného státu, jiné kultury.

Stověžatá Svanetie

Malinká země není náročná, co se týká dopravy a ještě téhož dne večer se nacházím v Mestii, hlavní centru stověžaté Horní Svanetie. Cesta z Kutaisy netrvá již mnoho hodin, jak tomu bylo dříve, trasa je opravená a dostupnost je tedy lepší. To má za následek ale i to, že sem proudí větší davy lidí a mnoho lidí znamená mnoho škody.

Vybral jsem si dodávku se samými místními, kteří jsou ještě namícháni s Čečenci. Většinou jsou to dělníci, kteří v současné rozestavěné Mestii látají jeden hotel za druhým. Nemám náladu cestovat s turisty a nedejbože dokonce s našinci. Po cestě pijeme pivo a zastavujeme na jídlo. Jsem pozván ke stolu na kořalku a místní placky s masem. Družbu utuží ještě defekt na zadním kole během další cesty.

Čtěte také: Svaneti - oblíbená perla Západního Kavkazu, trek do historického Ushguli

V Mestii nakupuji místní chleba (chuťově vynikající) a s Čitou dopíjíme posledních několik piv. V zapadajícím slunci, které osvětluje stovky let staré obranné věže, typické nejen pro tuto část Kavkazu, si to štráduji směrem do hor. Noc chci strávit někde na horských lukách, v tichu a klidu, lidí mám po krk. Nad kopci směrem k východu mi navigační bod dělá Tetnuldi, sněhová královna, bezmála pětitisícový vrchol.

V tichu hor

Ráno je z těch, na které se opravdu těšíte. Spím na louce s jalovci a kolem mne se pasou krávy a koně. Připravuji jednoduchou snídani v podobě okurku, pálivé papričky a chleba. Výhledy ze stanu se otevírají směrem na Ušbu. Nádherná hora s pohnutou historií. Pokud ji spatříte, brzy pochopíte, proč se jí říká kavkazský Matterhorn.

Směřuji na trasu známého treku mezi Mestií a Ušguli. Jdu ale opačným směrem, většinou je základnou Ušguli. Nějakou mapku mám, ale stejně se mi nedaří nalézat značené cesty. No co, chci se přece toulat a ztratit se snad není kde. Jména vesnic na mapce jsou a lidí ve vesnicích nějací budou.

Chvilku směřuji do prudkého kopce spolu s kravami hustým podrostem vrbiček. S batohem žádný med. Krávy mi ale ukazují vyšlapaný tunel ve vegetaci, zřejmě se odměňují za ranní kousek chleba.

S podrápaným obličejem dosahuji hřebene a pomalu se rozhlížím. Majestát hor je všude kolem, na dohled jsou i ledovce, při úpatí kopce je přilepena vesnice a pod ní protéká řeka. Není tady žádná cesta, jen stezky zvířat. A zatím žádní lidé. Tedy nějací rozhalekaní sezónní návštěvníci. Jezdí tady prý v poslední době hodně Izraelců. Chlastat.

Sestupuji k vesničce, jejíž jméno jsem už zapomněl. Několik věží ční varovně k nebi a žalují svým zchátralým stavem. K jedné se pokouším dostat blíž. Nikdo nikde, otevírám branku a jsem téměř u ní. Bystří mne ale chlap na verandičce. Vedle něj je složený velký dravec, zřejmě orel. Volá na mne a jednu ruku má za zády. Přibližuje se.

Ohlédnu se a zpozoruji druhého chlapíka v mrtvém úhlu za mnou. Jo, podělal jsem to, omlouvám se a vysvětluji. Starý vzadu ustupuje a pouští mne k druhé brance. Vše je vysvětleno a chlap z verandičky na rozloučenou mává. V ruce má dlouhý nůž. Takže poučení pro příště. Tvrdost hor a lidí v nich žijících jde ruku v ruce. Nedivím se, že nemají rádi ten přílišný zájem. Zároveň je obdivuji. Příslušníci naší rozjásané západní kultury by nevydrželi ani zdaleka v těchto podmínkách.

Kultura horalů po celém světě ale dostává povážlivé trhliny. Mladá generace utíká ke zdánlivému pohodlí přeplněných velkoměst, k televizním obrazovkám. Nechtějí se pachtit v potu na horských pastvinách Kavkazu, nechtějí si hrbit záda při okopávání opiového máku v laoských horách nebo živořit s trochou fazolí a kukuřice v pásmu And. Zůstávají tak jen staří a s nimi mizí poslední tradice a zkazky.

Mezi horaly

Cesty se splétají a vedou mne ke korytu řeky. Most je v chatrném stavu, ale doposud je použitelný i pro všudypřítomné uazy. Pode mnou hučí řeka. Překonávám další drobné kopečky a po pastvinách postupuji obezřetně hlavně kolem ovčáckých psů. Nechat si skočit na záda čtyřicetikilové ozubené tele nemám v plánu.

Dochází mi voda a z říčky se nedá nabrat, všude pobíhají kravky a špinavá prasata s malými selátky. Blíž k další vesnici se vše samozřejmě zhoršuje. Starý děda opírající se o plot hned ví, kolik bije a bouchá na svoji snachu. Dostávám naplněné dvě petky chladnou vodou a pohárek vína.

Starý se zajímá odkud jsem, kam mířím a zda jdu skutečně sám. "Nůž máš?" Ptá se napjatě. Ukazuji mu svůj lovecký nůž. Je spokojen. Za několik okamžiků přichází další muži a přibývají další pohárky vína. Na setkání. Někteří pracují v Rusku a vrací se domů jen na chvilku, když je příležitost, jiní nepracují vůbec a co je jejich náplní obživy mne skutečně raději nezajímá. Loučím se s novými ,,bratry" a v dalším strmém kopci nad vesnicí se prodírám porostu keřů. Noc trávím ve srubu na vrcholku hřebene. Cesta mne vyhnala téměř do 2 500 m n.m.

Ráno váhám, kudy dál. Vše za mne řeší stráň, porostlá divokým rybízem. Směřuji tedy kolem keříků a snídám za pochodu. Na druhém konci "rybízového zásobníku" potkávám jednoho z mála cizích lidí v této krajině. Starší čundrák z Německa.

Usedáme v sedle pod Tetnuldi a bavíme se. Strejda není žádný hej nebo počkej. Dává do placu dvě vařená vajíčka, já kousek chleba. Za rytmického pohybu čelistí a vyplivování skořápek skládáme mozaiku našich cest. Chci se vytasit a ptám se ho na Jižní Ameriku. "Jo, byl jsem tam", říká a když se ptám, v kterých státech, jen krátce odpovídá: "Ve všech".

Za komunistů cestovat nemohl a když to přišlo a padla zeď, rozhodl se, že pojede a trhne se od systému. Jak ale potvrzuje není to zase až tak jednoduché. Systém nás totiž vlastní, ať chceme nebo ne. Jedno se ale musí nechat. On to dokázal. Podali jsme si ruce. Míří dál a chce zdolat Tetnuldi, já pokračuji na Ušguli.

Před večerem přicházím do malé špinavé vesničky a mám docela nahnáno. Lidé nevypadají zrovna jako fanoušci toulání se po okolí jejich baráků. Konečně potkávám značenou stezku a tak se napichuji i k jediné ubytovací kapacitě v začouzené vesničce. Mladý horal vede něco jako ubytování. Zájem o ně nemám.

Chci koupit na chuť pivo, ale nemá, bratr odjel na koni pro pivo a vrátí se kdoví kdy, snad zítra. Má víno. Kupuji litr a ředím si ho ve flaškách s vodou, kterou také nabírám. Nabízí mi cigáro, tak labužnicky kouříme na lávce na zápraží.

Konečně se dostávám i do samotného domu a věže. Interiér je ze dřeva, jednoduchý, ale účelný. Malé kamínka, kredenc, nádobí a postel. Kolem pobíhají malé holčičky. Nad námi na balkónku se klepou táta a syn z Liberce strachy. No ani se jim nedivím, mají ubytko i s jídlem a pán domu se právě odhodlal k vaření, zatím odděluje krvavé maso od krvavých kostí.

Ptají se mne, kdy přijde zbytek naší výpravy. Oznamuji jim, že jsem sám. Na oplátku mi radí, jak přebrodit řeku. S námahou jen ráno, kdy teče méně vody, oni použili koně od místních. Je před večerem a po testování proudu konstatuji, že nemám šanci. Nezbývá, než přejít nad řekou po ledovci.

Nasazuji mačky, beru cepín a plazím se po ledovci na druhou stranu. Nikde nikdo, krásná příroda. To je teda rajc. Na druhé straně vystupuji na hřeben, ze kterého jsou výhledy na všechny hlavní hory oblasti, v hlavě mi zůstaly názvy jako Tetnuldi a Justaverli. Noc ve znamení několika silných bouřek dává předzvěst pročištěného vzduchu ráno.

Došla voda a proto piji dutou trávou zbytky, které se nashromáždily v záhybech stanu. Následuje pochod do údolí k Ušguli. Vzpomínám na něj moc rád. Jistě jste také něco podobného zažili. Ranní opar, rozkvetlé louky a nad tím vším ledovci pokryté hory. Krásně se dýchá a přál bych si, aby tahle cesta údolím nikdy neskončila.

Dostávám z hlavy téměř všechny hnusy, které jsem si sem dovezl. Cítím se báječně. Dole v Ušguli mi ani nevadí, že do Mestie je to zpátky po cestě několik desítek kilometrů. Nějak to dopadne. A taky že jo. Kolem projíždí džíp s vojáky. Ze srandy mávnu. Zastavují a ptají se kam jdu. Jako kdyby to nevěděli.

Můžu s nimi jet, ale musím sedět vzadu na korbě. Uvnitř mají sice jedno místo volné, ale mají na sedadle jak seno naházené modernizované karabiny M-16. Raději mne tedy usadí na korbu, kde je na lafetě namontovaný kulomet. Jo logika je logika. Držím se, co to jde, protože mám takový zvláštní pocit, že šofér zkouší, co vydržím. Několik kilometrů jede jak prase a vymetá jednu díru za druhou. Nakonec zvolňuje. Zřejmě opravdu zkoušeli, jestli se udržím.

Před Mestií zastavujeme u jednoho z mnoha zdrojů minerální vody. Vojáci nabírají plné láhve od piva a nabádají mne, ať zkusím, jak voda chutná. Není to špatné. Nabírám si taky láhev a získávám si je tím, že se jich ptám na pistole. Mají totiž Glocky za pasem, oblečeni jsou v digitálních maskovacích uniformách. S fotkou souhlasí, ale bez auta a bez velitele a hned na místě teď, dokud nás nikdo nevidí.

V městě mi zastavují na hlavní třídě a seskakuji z korby před nevěřícně zírajícími Angličany. "Hodně štěstí", přejí. Díky chlapi, vytrhli jste mi trn z paty. Po několika týdnech jsem se dočetl, že na gruzínsko-ruských hranicích vojáci zastřelil jedenáct únosců…

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.