Průvodce |
Karpattreky |
Horolezectví |
Cykloturistika |
Cestování |
Lyžování |
Příroda |
Soutěže |
Aktuality |
Zajímavosti |
Kalendář |
Napsat článek |
Reklama |
Více… |
|
 |
||
| Poslední aktualizace: 12.10.2020 |
|
Treking > Vesmír > Poslední okamžiky hvězdy pohlcené černou dírou - záblesk doprovázející 'slapové roztrhání'
Poslední okamžiky hvězdy pohlcené černou dírou - záblesk doprovázející 'slapové roztrhání'Smrt špagetifikací: Teleskopy ESO zaznamenaly poslední okamžiky hvězdy pohlcené černou dírou12.10.2020 | ESO2018
Pomocí dalekohledů Evropské jižní observatoře (ESO) a dalších astronomických organizací po celém světě se vědcům podařilo zachytit vzácný úkaz - intenzivní záblesk záření doprovázející 'slapové roztrhání' hvězdy superhmotnou černou dírou. Zjasnění, které jev vyvolal, bylo svého druhu nejbližší, jaké se dosud podařilo zaznamenat. Odehrálo se ve vzdálenosti asi 215 milionů světelných let a bylo tak možné ho studovat v nebývalých detailech. Výzkum byl prezentován v článku zveřejněném ve vědeckém časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 
"Představa černé díry, která doslova vcucne blízkou hvězdu, vypadá jako ze science fiction, ale přesně to se odehrává během slapového roztrhání," říká vedoucí autor studie Matt Nicholl (přednášející a vědecký asistent Royal Astronomical Society, University of Birmingham, UK; hostující vědecký pracovník University of Edinburgh, UK). Ke slapovému roztrhání, při kterém hvězda přitahovaná černou dírou prochází procesem takzvané 'špagetifikace', však dochází vzácně a většinou se tento jev také obtížně zkoumá. Záblesk světla, který se loni objevil nedaleko jedné superhmotné černé díry, sledovali astronomové mimo jiné pomocí dalekohledů ESO/VLT (Very Large Telescope) a ESO/NTT (New Technology Telescope) a pokusili se zjistit podrobnosti o tom, co se odehrává v okamžiku, když je hvězda tímto způsobem pohlcena. Vědci vědí, co by se teoreticky mělo stát. "Když se nešťastná hvězda dostane příliš blízko k superhmotné černé díře v centru galaxie, extrémní gravitační síly ji rozervou na tenké cáry hmoty," vysvětluje spoluautor studie Thomas Wevers (Institute of Astronomy, University of Cambridge, UK; dnes vědecký asistent ESO, Santiago, Chile). A protože některé proudy hmoty spadnou během procesu 'špagetifikace' (spaghettification) do černé díry, objeví se jasný záblesk záření, který astronomové mohou detekovat. Ačkoliv se jedná o mohutný a jasný úkaz, až dosud měli astronomové při zkoumání těchto záblesků problém. Většinou je totiž zastiňují oblaky prachu i další hmoty. A teprve nyní byli vědci schopni odhalit podstatu těchto neprůhledných závojů. 
"Zjistili jsme, že když černá díra pohlcuje hvězdu, může vyvrhnout mohutný proud hmoty směrem ven, a ten pak brání ve výhledu," vysvětluje Samantha Oates (University of Birmingham). K tomu dochází proto, že energie uvolněná během procesu pohlcení hvězdné hmoty černou dírou způsobí vypuzení zbytků směrem ven. Následky slapového roztrhání (tidal disruption event) v podobě záblesku s označením AT2019qiz byly objeveny krátce po začátku celého děje, a to umožnilo jeho detailní výzkum. "Jelikož jsme jev zaznamenali velmi brzy, mohli jsme skutečně pozorovat, jak se rozpínají závoje prachu a pozůstatků hvězdy, poté co černá díra vyvrhla ze svého okolí mohutný proud hmoty rychlostí až 10 tisíc kilometrů za sekundu," popisuje Kate Alexander (NASA Einstein Fellow, Northwestern University, US). "Tento unikátní 'pohled za oponu' nám nabídl první příležitost k odhalení původu stínícího materiálu a možnost v reálném čase sledovat, jak ¨ zahaluje černou díru." Členové týmu prováděli pozorování záblesku AT2019qiz, který se odehrál v jedné spirální galaxii v souhvězdí Eridanus, po dobu více než 6 měsíců, a to jak ve fázi zjasňování, tak následného slábnutí. "Emise z tohoto zdroje odhalila krátce po začátku jevu řada přehlídkových dalekohledů," upřesňuje Thomas Wevers. "Okamžitě jsme proto tímto směrem namířili několik pozemních i kosmických teleskopů, abychom zjistili, jak ke zjasnění došlo." Během následujících měsíců byla získána pozorování jevu pomocí řady zařízení včetně X-shooter a EFOSC2, výkonných přístrojů pracujících na dalekohledech ESO/VLT a ESO/NTT v Chile. Rychlá reakce a opakovaná měření v ultrafialovém, optickém, rentgenovém i rádiovém oboru poprvé odhalila přímé spojení mezi hmotou proudící z hvězdy a jasným zábleskem uvolněným při jejím pohlcení černou dírou. "Tato pozorování ukázala, že hvězda měla zhruba stejnou hmotnost jako Slunce a že asi polovina materiálu skončila v černé díře, která je milionkrát hmotnější," dodává Matt Nicholl. Výzkum pomůže vědcům lépe pochopit superhmotné černé díry a chování hmoty v prostředí s extrémními gravitačními silami v jejich okolí. Členové týmu dokonce prohlašují, že jev AT2019qiz by mohl představovat 'Rosettskou desku' pro interpretaci budoucích pozorování dalších jevů slapového roztrhání. Dalekohled ESO/ELT (Extremely Large Telescope), jehož spuštění je plánováno na konec tohoto desetiletí, umožní astronomům detekovat ještě slabší a rychleji se vyvíjející úkazy tohoto typu a vyřešit tak další záhady fyziky černých děr. Další informaceVýzkum byl prezentován v článku "An outflow powers the optical rise of the nearby, fast-evolving tidal disruption event AT2019qiz", který byl publikován ve vědeckém časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society (doi: 10.1093/mnras/staa2824). Složení týmu: M. Nicholl (Birmingham Institute for Gravitational Wave Astronomy a School of Physics and Astronomy, University of Birmingham, UK [Birmingham] a Institute for Astronomy, University of Edinburgh, Royal Observatory, UK [IfA]), T. Wevers (Institute of Astronomy, University of Cambridge, UK), S. R. Oates (Birmingham), K. D. Alexander (Center for Interdisciplinary Exploration and Research in Astrophysics a Department of Physics and Astronomy, Northwestern University, USA [Northwestern]), G. Leloudas (DTU Space, National Space Institute, Technical University of Denmark, Dánsko [DTU]), F. Onori (Istituto di Astrofisica e Planetologia Spaziali (INAF), Roma, Itálie), A. Jerkstrand (Max-Planck-Institut für Astrophysik, Garching, Německo a Department of Astronomy, Stockholm University, Sweden [Stockholm]), S. Gomez (Center for Astrophysics | Harvard & Smithsonian, Cambridge, USA [CfA]), S. Campana (INAF-Osservatorio Astronomico di Brera, Itálie), I. Arcavi (The School of Physics and Astronomy, Tel Aviv University, Israel a CIFAR Azrieli Global Scholars program, CIFAR, Toronto, Kanada), P. Charalampopoulos (DTU), M. Gromadzki (Astronomical Observatory, University of Warsaw, Polsko [Warsaw]), N. Ihanec (Warsaw), P. G. Jonker (Department of Astrophysics/IMAPP, Radboud University, Nizozemí [Radboud] a SRON, Netherlands Institute for Space Research, Nizozemí [SRON]), A. Lawrence (IfA), I. Mandel (Monash Centre for Astrophysics, School of Physics and Astronomy, Monash University, Austrálie a The ARC Center of Excellence for Gravitational Wave Discovery - OzGrav, Austrálie a Birmingham), S. Schulze (Department of Particle Physics and Astrophysics, Weizmann Institute of Science, Izrael [Weizmann]) P. Short (IfA), J. Burke (Las Cumbres Observatory, Goleta, USA [LCO] a Department of Physics, University of California, Santa Barbara, USA [UCSB]), C. McCully (LCO a UCSB) D. Hiramatsu (LCO a UCSB), D. A. Howell (LCO a UCSB), C. Pellegrino (LCO a UCSB), H. Abbot (The Research School of Astronomy… ESO je nejvýznamnější mezivládní astronomická organizace v Evropě, která v současnosti provozuje nejproduktivnější pozemní astronomické observatoře světa. ESO má 16 členských států - Belgie, Česko, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie - a dvojici strategických partnerů - Chile, která hostí všechny observatoře ESO, a Austrálii. ESO uskutečňuje ambiciózní program zaměřený na návrh, konstrukci a provoz výkonných pozemních pozorovacích komplexů umožňujících astronomům dosáhnout významných vědeckých objevů. ESO také hraje vedoucí úlohu při podpoře a organizaci celosvětové spolupráce v astronomickém výzkumu. ESO provozuje tři unikátní pozorovací střediska světového významu nacházející se v Chile: La Silla, Paranal a Chajnantor. Na Observatoři Paranal pracují dalekohledy systému VLT (Velmi velký dalekohled) schopné fungovat společně jako interferometr VLTI a dva přehlídkové teleskopy - VISTA pro infračervenou a VST pro viditelnou oblast spektra. Na Observatoři Paranal bude umístěn a provozován také největší a nejcitlivější teleskop pro sledování záření gama - Cherenkov Telescope Array South. ESO je také významným partnerem zařízení umístěných na planině Chajnantor - APEX a ALMA, největšího astronomického projektu současnosti. Nedaleko Observatoře Paranal, na hoře Cerro Armazones, staví ESO nový dalekohled ELT (Extrémně velký dalekohled) s primárním zrcadlem o průměru 39 m, který se stane "největším okem lidstva hledícím do vesmíru". OdkazyKontaktySoňa Ehlerová Líbil se vám tento článek? |
Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji
stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet
