Průvodce |
Karpattreky |
Horolezectví |
Cykloturistika |
Cestování |
Lyžování |
Příroda |
Soutěže |
Aktuality |
Zajímavosti |
Kalendář |
Napsat článek |
Reklama |
Více… |
|
 |
||
| Poslední aktualizace: 3.5.2019 |
Poslední výdech umírající hvězdy v mlhovině ESO 577-24 dalekohledem ESO/VLTSnímek z programu ESO Cosmic Gems - ESO 577-2422.1.2019 | ESO 1902
Slabá záře planetární mlhoviny ESO 577-24 je pozorovatelná pouze asi 10 tisíc let, což je z kosmického hlediska okamžik. Svítící obálku ionizovaného plynu, která představuje doslova poslední výdech umírající hvězdy, jejíž pozůstatky jsou patrné uprostřed snímku, zachytil dalekohled ESO/VLT. Planetární mlhovina při své expanzi dále slábne a postupně zcela zanikne. 
Planetární mlhovina [1] s označením ESO 577-24 zachycená na tomto snímku je v podstatě bublinou zářícího plynu rozpínající se do okolního vesmíru. Jedná se pozůstatek závěrečných stádií vývoje hvězdy, která odvrhla své vnější obálky a zanechala po sobě horké vyhasínající jádro označované jako bílý trpaslík. Tento drobný zbytek bude postupně chladnout a pohasínat, aby po velmi dlouhou dobu připomínal zašlou slávu kdysi majestátního rudého obra. Rudí obři jsou hvězdy v závěrečném stádiu vývoje, které již spotřebovaly dostupné vodíkové palivo, a jejich jádro se začíná smršťovat silou gravitace. Jak se jádro zmenšuje, zvyšující se tlak opět zažehne termojaderné reakce a přinutí hvězdu odvrhnout vnější vrstvy do prázdnoty kosmického prostoru v podobě intenzivního hvězdného větru. Žhavé jádro umírající hvězdy emituje značné množství ultrafialového záření, které ionizuje odvržený plyn a přinutí jej svítit. Výsledkem je objekt známý jako planetární mlhovina - poslední odkaz zestárlé hvězdy na konci života [2]. Tato působivá planetární mlhovina byla objevena v roce 1950 během přehlídky oblohy na observatoři Palomar podporované Národní geografickou společností (National Geographic Society (Palomar Observatory Sky Survey). V roce 1966 ji George Abell zanesl do svého katalogu planetárních mlhovin (Abell Catalogue of Planetary Nebulae, [3]). Nachází se asi 1 400 světelných let od nás a je vizuálně pozorovatelná pouze pomocí velkých dalekohledů. Jak se plyn rozptyluje a vzdaluje od slábnoucí záře bílého trpaslíka, bude svit mlhoviny čím dál slabší. Snímek planetární mlhoviny ESO 577-24 vznikl v rámci programu ESO Cosmic Gems. Jedná se o iniciativu, jejíž snahou je vytvářet astronomické snímky pro vzdělávací a popularizační účely. Program využívá pozorovacího času, kdy podmínky na observatoři nejsou vhodné pro vědecká astronomická pozorování, k vytvoření zajímavých vizuálně atraktivních snímků. Získaná data jsou však k dispozici také odborníkům prostřednictvím vědeckých archivů ESO (ESO Science Archive). Poznámky[1] Planetární mlhoviny astronomové poprvé zaznamenali během 18. století - jejich slabá záře a ostře ohraničené okraje v tehdy používaných dalekohledech jim vizuálně připomínaly vzdálené planety. 
[2] V závěrečném stádiu vývoje (asi 10 miliard let od vzniku) projde i Slunce vývojovou fází rudého obra. Současné stáří Slunce je necelých 5 miliard let. [3] Astronomické objekty mají běžně celou řadu oficiálních (i neoficiálních) označení a jmen. Různé katalogy mají pro stejný objekt odlišná označení. V Abellově katalogu planetárních mlhovin (Abell Catalogue of Planetary Nebulae) nese tato označení PN A66 36 (nebo též Abell 36), v katalogu vytvořeném pro účely ESO je to ESO 577-24. Další informaceESO je nejvýznamnější mezivládní astronomická organizace v Evropě, která v současnosti provozuje nejproduktivnější pozemní astronomické observatoře světa. ESO má 16 členských států: Belgie, Česko, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie a dvojici strategických partnerů - Chile, která hostí všechny observatoře ESO, a Austrálii. ESO uskutečňuje ambiciózní program zaměřený na návrh, konstrukci a provoz výkonných pozemních pozorovacích komplexů umožňujících astronomům dosáhnout významných vědeckých objevů. ESO také hraje vedoucí úlohu při podpoře a organizaci celosvětové spolupráce v astronomickém výzkumu. ESO provozuje tři unikátní pozorovací střediska světového významu nacházející se v Chile: La Silla, Paranal a Chajnantor. Na Observatoři Paranal, nejvyspělejší astronomické observatoři světa pro viditelnou oblast, pracuje VLT (Velmi velký dalekohled) a dva přehlídkové teleskopy - VISTA a VST. Dalekohled VISTA pozoruje v infračervené části spektra a je největším přehlídkovým teleskopem světa, dalekohled VST je největším teleskopem navrženým k prohlídce oblohy ve viditelné oblasti spektra. ESO je významným partnerem zařízení APEX a revolučního astronomického teleskopu ALMA, největšího astronomického projektu současnosti. Nedaleko Observatoře Paranal, na hoře Cerro Armazones, staví ESO nový dalekohled ELT (Extrémně velký dalekohled) s primárním zrcadlem o průměru 39 m, který se stane "největším okem lidstva hledícím do vesmíru". OdkazyKontaktyViktor Votruba |
|
|||||||||||||||||||||
