Lucie Kutrová vypráví o své Pacifické hřebenovceCestovatelské kino9.12.2020 | Stanislava Obložinská
Hovoří holka s bucket listem a na rozdíl od mnohých jiných, si svoje sny i plní. Lucie Kutrová je jednou z mála Češek, které přešly jednu z nejtěžších pěších tras na světě - Pacifickou hřebenovku (4 286 km). A vlastně je jednou z mála, kdož tuto trasu i dokončí. V dech beroucí, a občas i odvahu beroucí, přírodě, která se táhne od mexických až po kanadské hranice, strávila 151 dní. Přešla poušť, hory, lesy, řeky, střetla se s medvědy, hady, komáry a dalšími nástrahami, aby si dokázala, že s pevnou vůlí se dá všechno dokázat. O tom, jak to celé probíhalo, bude vyprávět ve své zábavné cestovatelské přednášce ve středu 16. prosince v online semináři. Jak ses dostala k tomu, že podstoupíš jednu z nejtěžších pěších tras na světě?V roce 2017 jsem se sama vydala na Svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Vůbec jsem netušila, do čeho jsem šla, protože jak mám ve zvyku, podnikám své báječné nápady ze dne na den. K mému překvapení to bylo velmi náročné. Každý den ráno brzy vstát, oblíknout se a po zbytek dne jen šlapat a šlapat spoustu kilometrů. Vzala jsem si své nepřekonatelné růžové boty, které mé putování obohacovaly o puchýře. Měla jsem oproti ostatním poutníkům celkem velký batoh a v něm více než spoustu úplně zbytečných věcí. Bolelo to, byla jsem unavená, ale každý den byl tak jiný, tak úžasný, každý den se stalo něco báječného, potkala jsem spoustu skvělých lidí, a když cesta po 800 km skončila, já byla smutná, že už mé putování nepokračovalo. Na cestě jsem potkala holku jménem Miriam, která mi pověděla, že existuje něco jako Pacific Crest Trail - Pacifická hřebenovka a já nevěřila vlastním uším. Prý je to úplně stejné jako Svatojakubská pouť, jen si musím tahat jídlo na deset dní na zádech, vodu na několik dní, věci do pouště i do zimy, jsou tam hadi a medvědi, a celkově je trasa dlouhá 4 300 km. Říkala jsem si, že takovou zabijárnu by šel jedině blázen. Ale o tom život přeci je, ne? O výzvách. O plnění si snů. O překonávání sebe sama. Připsala jsem si Pacifickou hřebenovku na svůj bucket list a říkala si, že to třeba nikdy neujdu, ale snít se přeci musí… Jak se stal sen realitou?Když jsem si dodělávala svůj poslední semestr inženýrského studia v Kanadě, vůbec se mi nechtělo vracet do České republiky. Rozhodla jsem se vyrazit na Pacific Crest Trail. Na cestu dlouhou 4 300 km, téměř bez přípravy a bez znalostí, které by člověk před tak dlouhou cestou mít měl. Ale byla to výzva! Jak jsi prožívala moment, když ses najednou ocitla na samém začátku několikaměsíční dřiny?Na ten den fakt nikdy nezapomenu. Stála jsem u obrovského monumentu, který označuje začátek Pacifické hřebenovky, a vůbec jsem netušila, co to jdu dělat. Měla jsem naděláno v kalhotách a chtěla jsem si udělat milion fotek, abych měla alespoň nějakou památku, kdybych za pár hodin jela domů. Bylo příšerné vedro a já se musela vydat na cestu, která měla trvat pět měsíců. Neskutečné. Můj první den jsem ušla 25 km a málem mě to stálo život. Během dne jsem musela bojovat s hadem, který mi nechtěl uhnout z cesty, a snažila jsem se skamarádit s mým batohem, který vážil skoro 30 kg. Večer jsem si poprvé v životě postavila stan a snažila se uvařit jídlo na něčem, jako je vařič. Bylo to hnusné. V noci jsem málem umrzla, protože jsem si místo spacáku objednala něco jako quilt, v čemž mi byla neskutečná zima. Spadnul na mě ten skvěle postavený stan. Pod tíhou mého batohu se mi úplně rozedřely boky, takže jsem nemohla skoro vůbec spát. V té chvíli jsem brečela, teď se tomu už ale jen směju a vzpomínám na to, jaké jsem byla pako. Pamatuju si to jako dneska, když jsem na svůj blog přidala příspěvek z prvního dne, trochu jsem u toho fňukala a odezva lidí z mého blogu - všichni se lámali smíchy a připadalo jim to děsně vtipné. Vážně, můj první den byl jedna velká komedie. I navzdory důkladné přípravě si asi každý odhodlanec projde situacemi, na které nebyl připravený a které prověří jeho výdrž, intuici i pud sebezáchovy. Které momenty to byly pro tebe?V mém případě to byly úplně všechny situace. Já si sahala na své dno každý den alespoň dvakrát. Kde začít… Měla jsem hlad, neměla jsem jídlo, měla jsem žízeň, došla mi voda, byla jsem unavená, nemohla jsem spát, byla mi zima, napadly mě včely, pořezala jsem se, spadla jsem z cesty do příkopu, měla otřes mozku, měla jsem milion štípanců od komárů, všude byli hadi, měla jsem výškovou nemoc, byla jsem vyčerpaná, spadla jsem do potoka, rozsekla si stehno, potkala jsem medvěda, byla jsem sama a lezlo mi to na mozek, pod tíhou sněhu se na mě zřítil stan a spoustu dalších hrozných situací, kdy jsem vůbec nevěděla, co mám dělat a kdy jsem chtěla jet domů. Jenomže to všechno byly jen maličké úseky celé cesty. Těch nádherných momentů a zážitků bylo tisíckrát více. Ten pocit, že jsem se vždycky postavila, zatlačila slzu, dala jsem si pár facek za to, jaká jsem fňukna a rozhodla se pokračovat, protože přece nejsem posera, kterého vystraší had nebo medvěd, ten pocit mě dokopal až nakonec. S jakými podmínkami se musí člověk na Pacifické hřebenovce vypořádat?Musíte se vypořádat s tím, že si budete jídlo rozpočítávat na dny, budete mít jídlo přesně rozdělené a každý den budete moci sníst jen přidělené množství. Budete to jídlo nenávidět, protože jsou to všechno jen instantní náhražky opravdového jídla. Budete mít neskutečnou chuť na steak a na cokoliv, co má nějakou chuť. O to více si pak budete vážit normálního, opravdového jídla ve městě. Musíte se vypořádat s tím, že ze začátku půjdete pouští a bude tam nedostatek vody. Budete si rozpočítávat i vodu, budete pořád sledovat, kde je další vodní zdroj, kde si budete moci přefiltrovat vodu. Občas potáhnete i devět litrů na zádech. Dojde vám voda a budete muset pár hodin bez vody vydržet. O to více si pak budete vážit obyčejné vody, kterou máme v životě dostupnou všude. Lucie Kutrová je rodačka z českého Havířova, která právě dokončuje studium v Praze. Před sedmi lety se rozhodla úplně změnit svůj život a odtehdy si plní přání ze svého "bucket listu" - seznamu všeho, co by chtěla zažít a vyzkoušet. Jednou z největších výzev, které si na tento list napsala, bylo zdolání Pacifické hřebenovky, co se jí úspěšně podařilo. O tom, co všechno zažila, napsala knihu 151 dní Pacifickou hřebenovkou.
Líbil se vám tento článek? |