Treking > Treky, turistika > Alpspitze (2 628 m n. m.), výstup na vrchol v alpském pohoří Wetterstein
Alpspitze (2 628 m n. m.), výstup na vrchol v alpském pohoří WettersteinAlpspitze, 3denní trek v pohoří Wetterstein (1)26.8.2016 | Martin Szwejda
Jak jsem již naznačoval v úvodu svého trekopisu ze Zakarpatské Ukrajiny, na letošní léto jsem měl v plánu zdolat více hor a poznat více nových krajů, než jen samotné Zakarpatí… Volba pro letošek padla i na samotnou střechu Německa, horu Zugspitze. Myšlenky na zdolání Zugspitze se mi honily hlavou už od loňského roku. A k realizaci tohoto výstupu mi částečně pomohly mé kulaté narozeniny v roce 2015, jelikož jsem darem dostal poukaz na zájezd u jedné zážitkové cestovní kanceláře. Ten jsem si odložil s tím, že jej využiji o dovolené v letošním roce. Při projíždění nabídky zájezdů mi padl do oka právě výstup na Alpspitze a Zugspitze. Jeden z důvodů byl taky ten, že bych chtěl zdolat všechny nejvyšší vrcholy jednotlivých států v Evropě (no… některé možná vynechám, jako třeba dánský Mollehoj (170,86 m) a jemu podobné). Pár jich již na kontě mám, tak proč nepřidat Zugspitze, když se nabízí taková příležitost? Čtěte také: Alpspitze: Vzpomínky na Alpspitze, Wetterstein Ovšem přiznám se, že jsem na začátku byl trochu v rozpacích, že pojedu na zájezd, navíc na hory, s cestovkou. Všude většinou jezdívám sám, zvláště pak, co se hor týká. Vůbec jsem nevěděl, co mám očekávat. Zda ostatní účastníci zájezdu budou vůbec milovníci hor… Jestli průvodce bude mít opravdu zkušenosti… apod. Další má obava byla ta, že z alpských velikánů jsem zatím zdolal jen slovinský Triglav (2 864 m), tudíž sám jsem měl nulové zkušenosti s podobnými horami a samotný pohled na fotky Zugspitze ve mně vyvolával dojem naprosté nedostupnosti hory. Teď už můžu konstatovat, že všechny mé obavy byly liché. Snad můj článek bude důkazem. Cesta do Německa a výstup na AlpspitzeSkoro jako vždy začínám v Ostravě na vlakovém nádraží. Na zájezd se sice jede autobusem, ale ten vyjíždí z Brna. Takže se nejprve musím vlakem přepravit do této moravské metropole, což probíhá hladce. Stejně jako nalezení autobusového nádraží Zvonařka. I když jsem tu dlouho nebyl, pamatuji se dobře, že je nutno projít přes obchodní galerii Vaňkovka, za níž se nachází zmíněné autobusové nádraží. FotogalerieZobrazit fotogaleriiVe večerních hodinách vyjíždíme z Brna do německé obce Garmisch-Partenkirchen. Po cestě ještě nabíráme na předem určených místech v ČR další účastníky zájezdu. Vlastně jsme dvě skupiny turistů. Jedna skupina jde po klasických turistických stezkách. Naše skupina má jít, mimo jiné, po ferratách. V ranních hodinách přijíždíme do Garmisch-Partenkirchenu. Odděluje se od nás skupina pěšáků a my ostatní jedeme k dolní stanici lanovky. Musím tedy podotknout, že v autobuse jsem se klasicky moc dobře nevyspal. Spaní v sedě si musím prostě natrénovat. Ale myslím, že v obou skupinách jsme na tom všichni stejně bídně. Lanovkou se vyvážíme na horní stanici lanovky, zvanou Osterfelder (2 033 m). Pro mě je to zážitek, protože kabinovou lanovkou jsem jel naposledy asi jako dítě na Lomnický štít ve Vysokých Tatrách. Spolu s námi se nahoru vyváží i spousta paraglidistů a také jiných turistů. Počasí nám přeje, protože obloha je úplně azurová. Od horní stanice lanovky jdeme po značené stezce vrstevnicovým chodníkem k první krátké ferratce. Zde ještě není nutno nasazovat ferratové vybavení, tedy helmu, sedák, prsní úvazek a via ferrata set. Protože po překonání tohoto opravdu krátkého úseku se jde ještě chvíli po vrstevnicovém chodníku. Takto přicházíme až pod samotný začátek ferraty, jež vede až na vrcholek Alpspitze (2 620 m). Zde již nasazujeme povinné vybavení a jdeme na věc. Ferrata není nijak náročná - obtížnost A-B. Jelikož jsme různorodá skupinka po krátkém čase se odděluji, protože se mi jde velmi dobře a jsem rychlejší. Máme dobrého průvodce, který s tímto nemá problém. Dle mého individuálního názoru na výstupu nejsou žádné záludnosti a v pohodě by se dal zvládnout i bez jištění. Samozřejmě stoupání je stále ve skalním terénu, v některých místech je nutno používat ruce. Někomu by snad mohly dělat problémy delší stoupání po žebřících a kramlích. Pokud někomu dělají problémy i méně otevřené prostory, trasu bych mu ovšem nedoporučil. Za cca 2 hodiny od startu u Osterfelderu stojím na vrcholu Alpspitze. Je zde umístěn vrcholový kovový kříž a otevírají se z něj výhledy na všechny světové strany. Krásně je z něj vidět samotná Zugspitze. Dá se říct, že odtud vypadá dost nepřístupně, ovšem lákavě. Sestup z Alpspitze k Höllentalanger hütteNa vrcholu se postupně scházíme všichni z naší skupiny. Poslední příchozí došel o 1 hodinu a 20 minut později než já, takže musím uznat, že jsem si solidně odpočinul. S postupnými příchozími se začíná i postupně zatahovat, jako bychom si každý dotáhli svůj mrak. Z toho nemá moc radost náš průvodce a myslím, že každý, kdo se trochu vyzná v horách. Takže se dále nezdržujeme a dáváme se na sestup. Sestup vede opět po ferratě o obtížnosti B. Opět skalním terénem, ovšem teď již po hřebeni. Takto klesáme až do sedla Griesskar Scharte (2 465 m). Z tohoto sedla vede tzv. Jubilejní stezka po hřebeni (ovšem žádná pěšina pro řádového turistu, spíše lezecký terén!!!) až na Zugspitze. My se ze sedla dáváme na sestup do údolí Höllentalanger. Klesání po ferratě Matheiskarsteig (obtížnost B) není žádný med. Bohužel se mi ani na německém webu nepodařilo najít bližší informace o tomto "klettersteigu" neboli ferratě. Každopádně se po ní klesá dobrých 400 m, není nijak vzdušná, ale musím uznat, že dá dost zabrat. Zkušení borci ji zvládnou bez jištění, i když pouhé zakopnutí v tomto skalním terénu by mělo fatální důsledky. Pád by skončil pravděpodobně o pár desítek, možná i stovek metrů níže. FotogalerieZobrazit fotogaleriiJakmile končíme na ferratě, zdaleka se ještě nepřibližujeme k chatě, kde máme objednaný nocleh. Čeká nás další sestup ve skalním terénu zkrášlený občasnými porosty alpských skalniček. Ten je také nepříjemný, protože vápenec se zde dost drolí a vytváří na chodníku nepříjemnou suť. Nakonec ještě klesáme po strmé skále zajištěné opět ferratově, ovšem zde již ocelové lano bohatě stačí jen na přidržení. Třešničkou na dortu je pak sestup sutí, jenž zde zůstala po ledovci. Velmi nepříjemná pasáž, kde je třeba dávat velký pozor, protože kameny dost ujíždí a hrozí pád. Po překonání suťoviště jsem se konečně dostal na normální pěšinu vedoucí mezi kosodřevinou a loukami. Zbytku skupiny jsem již utekl a rozhodl jsem se, že zde na ně počkám. Místa odkud by měly přijít se ovšem zahalila do mlhy, takže vyhlížet je, je marné. A z ničeho nic začíná, ne pršet, ale přímo lít. Tak-tak stihám nasadit pláštěnku na batoh a větrovku na sebe. Setrvávat v lijáku na místě nehodlám a pokračuji dál. Pěšina víceméně pozvolně klesá a já jsem během chvíle promoklý jako myš. Je to nepříjemné, ale v podstatě mi to začíná být jedno. Nepříjemnější začíná být spíše to, že chodník je dost kluzký. Párkrát padám, ale dávám si dost pozor, protože jdu po úbočí a svah pode mnou je dost strmý. S ustávajícím deštěm se na pěšině objevuje obrovské množství podivných mloků (jsou celí černí a drobní), mám co dělat abych je nezašlápl. Poslední výškové metry k chatě klesají dost prudce, ale mám neuvěřitelnou radost, když vcházím dovnitř. Uvnitř mě číšník ihned posílá do sušárny, kde odkládám mokré věci a boty a převlékám se do suchého oblečení a nasazuji nazouváky, jež jsou zde k dispozici. Postupně začínají přicházet ostatní. Nakonec se šťastně všichni scházíme na chatě. Jeden účastník se bohužel zranil, když mu podjely nohy na suti a narazil si ruku. A náš průvodce v oněch místech vytratil mobil, tudíž se pro něj musí vracet. Nakonec se večer scházíme všichni u piva a já se aspoň dozvídám, jaké drama zažívali ostatní členové výpravy v lijáku, ještě ve skalním terénu. V chatě spíme ve společné noclehárně - je to pro mě nezvyk, protože jako člověk, který žije sám jsem zvyklý na velké letiště a zde se musím spokojit s matrací cca 70 × 200 cm a smířit se s tím, že budu spát téměř tělo na tělo s ostatními (přeháním, ale pokud se chci v noci otočit, manipulační prostor je opravdu malý). Alpspitze, turistická mapaVýstup na ZugspitzePo domluvě z večera vstáváme v 5:00 ráno. Teda moc se mi nechce, protože noc byla krušná. Řekl bych, že se mi ještě částečně navrátil stav z Ukrajiny - zažívací i střevní problémy a celkově se mi zle spalo, protože v místnosti bylo na můj vkus moc horko. Navíc jsem vypil pár piv (nebyly dobré) a ty mi taky nepřidaly na kondici. I když to dnes u sebe nevidím na stoprocentní výkon, přece jen se nevzdávám a chci jít do výstupu na nejvyšší horu našich západních sousedů. Zato spousta členů naší výpravy se cítí dost zničeně z předešlého dne a výstup vzdávají. Volí alternativní cestu - údolím do Garmish-Parterkirchenu, odtud zubačkou až ke stanici lanovky Gletscherbahn Talstation (2 580 m) a z tohoto místa kabinkovou lanovkou na vrcholek Zugspitze. Nás, co půjdeme po svých, je 3 plus průvodce.
Gran Sasso d´Italia a výstup na Pizzo Cefalone, 3denní…
Gran Sasso d´Italia. Nádherné vápencové pohoří, nejvyšší pohoří v Apeninách. Gran Sasso se zvedá nad známým městečkem…
Cesta SNP: Devín - Dukla - Nová Sedlica (11)
Ráno vstávam spolu so slnkom. Rozlepujem oči a prvé čo uzriem je asi 30 slimákov nalezených medzi obe vrstvy…
Corno Grande neboli Velký roh, túra na nejvyšší horu v Apeninách…
Hora Corno Grande (2 912 m, v některých mapách 2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Corno Grande…
Góry Bialskie: Neznámé sudetské pohoří v sedle kola
Jezdit na dovolenou na přelomu května a června je skvělé. Počasí přiměřené, v horách ani živáčka. Dokonce… Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusiDalší související články:+ Grossglockner, Vysoké Taury+ Grosswenediger (3 674 m), Vysoké Taury + Hochfeiler (3 509 m), Zillertálské Alpy + Olperer (3 476 m), Zillertálské Alpy + Ortler (3 899 m), Východní Alpy |
|