Pohoří Zelengora, balkánská horská divočina - přechod v Bosně a Hercegovině

Přechod v Bosně a Hercegovině (2)

Po snídani vyrážíme od Orlovačka jezera makadamovou cestou jižním směrem, cesta by měla vést napříč celým pohořím Zelengora až do městečka Gacko, ze kterého se sem dá dojet i autem, takže v létě je údajně okolo jezera dosti rušno, my však nepotkáváme ani nohu a asi po půl hodině pochodu odbočujeme dle mapy na západ.

K Jugovu jezeru je to co by kamenem dohodil, takže za chvíli už se promenádujeme po hrázi malého, ale o to kouzelnějšího jezírka pod svahy spadajícími od západu z náhorní planiny Dubrove. Severnímu pohledu od jezera dominuje skalní stěna masívu Todor.

Čtěte také: Přechod pohoří Zelengora (1), Bosna a Hercegovina

My musíme na západ, a tak stoupáme do prudkého svahu nad jezerem, po krátkém bloudění nacházíme náznak chodníku, vydáváme se po něm. Vstupujeme do ústí kamenité dolinky, která nás po chvíli stoupání přivádí na okraj náhorní planiny, odkud se otevírají další úžasné výhledy. Pohledu na východ vévodí nádherný Stog a v pozadí vrcholy jako Videž, Lejlen, Orlovac, Bregoč a další, které nejsme schopni pojmenovat.

Údolím pod námi se směrem na jih klikatí již zmiňovaná cesta do Gacka. Naším směrem, tedy na západ, se rozprostírá krasová planina s četnými závrty a nevysokými kopci. Vydáváme se vyšlapaným chodníčkem napříč planinou, asi po hodině se chodník rozdvojuje a my se po krátké úvaze a konzultaci s mapou vydáváme vpravo, přicházíme ke slabému prameni, vytahujeme mapu, nezdá se nám směr ani doba pochodu, už bychom měli být u jezera.

Orientační body na planině žádné nenacházíme, a tak více méně naslepo kličkujeme ve změti závrtů, kopečků a skalek směrem, kterým myslíme, že je správný. Po hodinovém motání se nepřehledným terénem je to konečně tady, obcházíme obří závrt, vyjdeme na malý kopeček a z něho máme náhle jako na dlani rozlehlou pánev, na jejímž dně se třpytí zeleno-modrá hladina největšího jezera Zelengory - Štirinsko jazera. Dál za jezerem směrem na západ se táhne plytké travnaté údolíčko až do sedla mezi vrcholy Orlov Kuk a Glavica kudy půjdeme zítra.

Stáčíme pohled k jihu na vrcholy Velkého a Malého Zimomoru, mezi nimiž je v dálce vidět rozložitý vrch Dumoš. Pomalu scházíme loukami směrem k jezeru, času do večera máme dost a tak schováváme těžké bágly v kosodřevině na svahu nad jezerem a vydáváme se do sedla mezi Malým a Velkým Zimomorem, ze kterého už po levici vidíme část hladiny Kotlanička jazera. Název je přiléhavý, neboť se nachází v kotlině pod srázy Velkého Zimomoru na severu a skalní stěnou nám neznámého kopce na jihu, východní části dominují svahy rozlehlé hory Prutača.

Značně se přiblížil vrchol Dumoše, který se nám ještě před chvílí zdál nedostupný a my váháme - jít či nejít? Pavel rozhodl, a tak vyrážíme přímý směr Dumoš, cesta ubíhá rychle, po projdení několika klikatících se roklinek a přeběhnutí velké kamenné plotny se ocitáme na západním rameni těsně pod vrcholem, za dalších 10 minut jsme na vrcholu 1 882 m vysokého Dumoše. A opět nové výhledy, na jih hledíme do doliny Vlaško Polje za níž se tyčí vrcholy Kotur a Javorie, na západě se rozprostírá rozlehlá Dumoška planina a na severu je sedlo mezi Zimomory odkud jsme přišli.

Docela tu fičí, a tak scházíme východním ramenem ke Kotlaničku jazeru a doufáme, že terén bude schůdný, obcházíme mohutný severní kotel Dumoše a poměrně v pohodě se motáme změtí roklinek a skal ke Kotlaničku jazeru. Za chvíli jsme u něj obcházíme ho od jihu a přes východní břeh k místu, kde by měl být chodník vedoucí zprava okolo stěny Velkého Zimomoru zpět ke Štirinsku jazeru.

Nacházíme ho bez problémů, zprudka jím vystupujeme nad jezero a shora obdivujeme půvab tohoto místa, Kotlaničko jazero a jeho okolí zpětně vidím jako nejkrásnější část Zelengory. Pokračujeme travnatým hřebínkem, na kterém nacházíme veliké opracované kameny a ležící kamenné kříže, dále z hřebene už vidíme opět Štirinsko jazero a místo, kde jsme uschovali věci.

Sestupujeme k jezeru, obcházíme ho od západu a nalézáme vhodné místo pro stan. Pramen vody jsme nikde v okolí nenašli, a tak vodu na další den bereme z jezera a raději převařujeme. Na to, že to měl být odpočinkový den jsme si s výstupem na Dumoš docela mákli, a proto brzo zalézáme do stanu.

Den 4. Štirinsko jazero - Kladsko jazero - Kalinovik

Ještě za šera vystrkuji hlavu ze stanu a ihned šmátrám po foťáku, okolní kopce už olizují první sluneční paprsky, venku je oproti předešlým dnům pořádně čerstvo a nad jezerem se převalují cáry ranních mlh, o pár minut později už si s nimi pohrává sluníčko a vytváří dokonale kýčovité scenérie, až mi naskakuje husí kůže, ale ze zimy to není… Jdu vytáhnout ze stanu i kumpány, kteří to divadlo spokojeně prospali. Dnes je potřeba vyjít brzy, protože chceme dojít do civilizace a nemáme představu, co nás cestou čeká.

Po snídani a balení vyrážíme opět oblíbeným západním směrem, stoupáme suchou travou bez známek chodníku do blízkého sedla, ve kterém by měl být i pramen vody, našli jsme ovšem jen malý kovový kříž a něco jako vyschlou kaluž. Voda sice není, ale zato už víme, co nás dnes čeká,buď se dá pokračovat vlevo po hřebeni na vrchol Drhtar, nebo vpravo do obří doliny, která se táhne kam až dohlédneme.

Naše cesta povede dolinou až k poslednímu jezeru Zelengory s názvem Kladsko jazero. Ze sedla už zase vede docel zřetelný chodník a místy se dokonce objevují i značky. Po asi 20 minutách prudkého sestupu narážíme na krásný pramen vody, ihned vyléváme převařenou vodu z jezera a nabíráme čerstvou.

Od pramene už pokračujeme jen mírně dolů nebo po rovince úzkým dnem doliny, která se rychle rozšiřuje a přicházíme na hranu skalního prahu, ze kterého je úžasný výhled jakoby o patro níž na další část doliny, krajina je jako vystřižená z nějakého westernu.

Po krátké siestičce pokračujeme pravým okrajem doliny, kde práh není tak prudký, kráčíme pod skalami různých tvarů a velikostí, již dosti široká dolina se stáčí lehce doprava, míjíme vyschlé močály Masna bare a před námi je úzké hrdlo, kterým projdeme pod skalní stěnou s názvem Muravská strana do další doliny Kladsko polje.

Za hrdlem následuje krátké stoupání a opět klesání pokračujeme stále dolinou západním směrem, po několika zákrutách se namísto hnědé suché trávy objevuje svěží zelená a pasoucí se kravky, neklamná známka, že se blížíme k jezeru a k civilizaci.

Docházíme k malému jezeru, chladíme nohy a dáváme oběd. Hned za Kladsko jazerem následuje další skalní práh, za kterým se dolina opět značně rozšiřuje a objevují se první známky kulturní krajiny.

Nastupujeme na prašnou cestu a proti nám se řítí terénní Lada Niva, opálený řidič vyzvídá, jak daleko je to ještě k jezeru, my se zase ptáme jak dlouho ještě půjdeme do Kalinoviku, malého městečka, kde plánujeme dnes přenocovat. Chlapík nám sdělil, že půjdeme ještě asi dvě hodiny k hlavní asfaltové silnici a pak vpravo po ní další dvě a nabídl nám odvoz. My ovšem nikam nespěcháme a chceme si vychutnat poslední doušky divočiny a samoty před návratem do civilizace a raději šlapeme dál po svých.

Zhruba po 4 km chůze širokou a plochou dolinou se začíná cesta svažovat, klesáme řídkým bukovým lesem, který střídají už pokosené louky a kolem kup sena scházíme k prvním obydlím. Jsou to malé kamenné domky, u jednoho z nich kope starší pár letošní úrodu zdravíme a zjišťujeme jestli jdeme správně do Kalinoviku.

Po chvilce konverzace, přijímáme pozvání a jdeme na dvůr skromného příbytku, paní snáší všelijaké místní pochutiny vyrobené z kravského mléka, domácí chleba, hroznové víno a vše je završeno vynikající bosenskou kávou. Domluva je bez problémů, Bosenština je našemu jazyku velmi podobná, takže čile rozprávíme o těžkém životě v horách apod., při odchodu chceme zaplatit za pohoštění, ale je jasné že nemáme šanci, s vřelými díky a trochu naměkko opouštíme staříky a pokračujeme dál.

Asi po hodině klesání, kdy procházíme už kolem oplocených pozemků se objevují první větší zděné domy, přicházíme k asfaltové silnici. V jednom domku objevujeme obchůdek a tak před asi 10 kilometrovým pochodem po asfaltu hasíme žízeň místním pivem.

Aut jezdí žalostně málo, ale po asi 3 km se nám daří stopnout nějakého mladíka a za deset minut už sedíme v jedné z mnoha zahrádek v Kalinoviku a domlouváme s místními nocleh. Další den se autobusem přesouváme do Tjentiště k autu a dál směr pohoří Prenj, ale to už je téma možná na další článek.

Závěr

Přechod Zelengory je zvláště pro milovníky nedotčené přírody a samoty skutečně nezapomenutelný zážitek. Je to středně náročná akce a s dobrou mapou a parťáky do nepohody jsem si ho neskutečně užíval.

Zelengora je jedno z mála Bosenských pohoří, které nebylo zasažené válkou v 90. letech, a tak není potřeba se obávat ani minových polí jak je tomu třeba ve zmíněném pohoří Prenj. Pevně doufám, že i po zveřejnění článku zůstane stejně krásná, nedotčená a tajemná. Já už mám ovšem jasno - určitě se tam vrátím…

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.