Pohořím Zelengora, fantastická balkánská hřebenovka v Bosně a Hercegovině

Přechod pohoří v Bosně a Hercegovině (1)

Po loňské úspěšné pěší akci přes ukrajinské poloniny máme něco podobného v plánu i na letošní rok. Zájem o děti je enormní - na týden si je vyžádali babička s dědou v Herolticích, k tomu pár dní u tety v Rovensku - a rázem je z toho 10 dní volna. S tím už se dá pracovat. Tak jakou oblast vybereme? Nad směrem neváháme ani minutu, dáme si letos nějaké balkánské hory. Je jich tam plno, stačí si jen vybrat.

Jenže když je něčeho na výběr moc, je to taky špatně. A protože z deseti dnů volna zabere nějaký čas i cesta, zužujeme prvotní výběr na jednu z nejbližších zemí - volíme Bosnu a Hercegovinu.

V Bosně se nachází hor, co hrdlo ráčí, každý si najde, co mu vyhovuje. My máme kritéria tato: nechceme hory příliš náročné, skalnaté a s exponovanými terény, chceme pohoří bez min a hlavně s dostatkem vody.

Nakonec z toho všeho vychází jako vítěz ne příliš známá Zelengora na jihovýchodě Bosny a Hercegoviny. Objevila jsem ji díky dvěma článkům na treking.cz a na první pohled mě uchvátila. Navíc se zdá, že všechny požadavky splňuje: nejvyšší hora dosahuje 2 014 metrů, nachází se tam 9 jezer a díky své poloze v blízkosti Černé hory se jí, jako jednoho z mála pohoří, válka téměř nedotkla. Z internetu tiskneme mapy. Jou bídné, ale doufáme, že na jihu bude hezké počasí a orientace jednodušší než na Ukrajině.

Čtěte také: Přechod pohoří Zelengora (2), Bosna a Hercegovina

Co se dopravy týče, na Balkáně žádný jízdní řád dopředu nezjistíme, ale dáváme si rezervu na cestu tři dny. Vlakem do Bělehradu a pak se uvidí, autobusem nebo stopem. Nechceme ale, jako vloni, podcenit nákup jízdenek a proto si pořizujeme tříleté In-karty. Polovina jejich ceny se nám totiž vrátí už při této jedné cestě. A v Bělehradě, kam máme přijet ve 21 hodin, si přes internet objednáváme pokoj v hostelu nedaleko nádraží.

Stejně tak nenecháváme na náhodě vybavení. Vloni na podzim zakoupené nové pohorky ještě nejsou stoprocentně rozšlápnuté, vybavuji se tedy speciální tyčinkou proti puchýřům, speciálními náplastmi na puchýře, super dokonalými fuseklemi a trekovými holemi. Také beru jako náhradní obuv sandále.

Luděk z tohohle neprožívá nic, na puchýře netrpí a starosti má před odjezdem úplně jiného rázu - týkají se domu a obchodu - a balí na poslední chvíli. Jediné, co řeší, je pohlavní pokrývka. Má totiž oblíbené dvě kšiltovky - červenou s černou orlicí a nápisem Albania, a modrou s nápisem "Podrži Srbiju" vyvedeným v cyrilici. Jenže kterou z toho vzít do Bosny? Raději sahá po neutrální šedé reklamní od Fabie.

Batohy váží i s jídlem opět kolem 17 kilo, s čímž jsme spokojení. Počítáme tři dny na cestu tam, potom pět dní pochodování v horách a dva dny na cestu zpět. I cesta je cíl.

Vlakem do Bělehradu

V pondělí 5. srpna v 7 hodin ráno stepujeme na nádraží v České Třebové. Jsme tu zbytečně brzy, rychlík Avala stačil nabrat z Prahy už patnáctiminutové zpoždění. Nalézáme naše rezervovaná místa v novém a klimatizovaném srbském vagóně a jdeme na snídani do jídelního vozu.

V Brně je díky rekonstrukci hlavního nádraží objížďka, takže do Budapešti přijíždíme se zpožděním už hodinovým. Doufáme, že vlak zpoždění stáhne v maďarských rovinkách, ale spíš to vypadá, jako že chce nabrat sekeru ještě větší. Po rovinkách mezi poli s kukuřicí a obilím se courá jako lokálka.

Další zdržení je na maďarsko-srbské hranici, celníci a hraniční policie prošli vagony poměrně rychle, ale dále čekáme a nevíme na co. Klimatizace ve stojícím vagónu nefunguje, a okna otevřít nejdou. V Subotici se odpojují české lůžkové vagóny, které jedou přes Podgorici až do Baru. Tuto možnost jsme nějak přehlédli - vědět to, jeli bychom až do Černé Hory, odkud jsou naše plánované hory dostupnější.

V Maďarsku si k nám přisedla mladá žena, Srbka z Nového Sadu. Brzy se dáváme do srbsko - anglicko - české konverzace. Ještě daleko před srbskými hranicemi dochází k prvním politickým debatám. Sněžana má, podobně jako většina Srbů, silně nacionalistické názory. Když hovoří o problematice Srbů a Albánců, oči jí vášnivě planou. S Luďkem na sebe mrkáme a myslíme si své - pokud i mladí lidé budou mít podobně fanatické názory, budou se tu národnostní problémy týkat ještě několika dalších generací.

Přes Vojvodinu už tak pomalý courák ještě zpomalil. Luděk zapíná chytrý telefon a měří rychlost vlaku - 28 km/hodinu. Sněžana tvrdí, že to je prý tady normální. Na páteřní trati mezi Suboticou a Bělehradem se jezdí jen na jedné koleji a rychlost vlaku určuje dispečink, aby se protijedoucí vlaky plynule vyhýbaly v nádražích. Náš už notně zpožděný rychlík je jim zjevně na obtíž a přiřazují mu nejnižší prioritu. Dvouhodinové zpoždění je prý maximální, co Sněžana zažila, ale hodina je úplně normální.

Bylo prozíravé vybrat si hostel se čtyřiadvacetihodinovou recepcí. Slunce už dávno zapadlo, když Sněžana vystupuje v Novém Sadu. Měli jsme tu být v sedm hodin, teď je deset. Zpoždění skoro tříhodinové. Do Bělehradu zbývají ještě dvě hodiny. Ostatní cestující se tváří klidně, asi je to opravdu normální. Ještě že na posledním úseku do hlavního města nabíráme i stokilometrovou rychlost, jako by i mašinfírovi došlo, že už je tolik hodin. Když pak krátce před půlnocí brzdíme na bělehradském nádraží, mám chuť zatleskat. Konečně jsme tu, sic o tři hodiny později!

Hostel Magic nalézáme poměrně snadno, pěšky je to jen pár minut od nádraží. Míjíme budovu vlády, pak nějaká velvyslanectví a konečně jsme tam. Noční Bělehrad je sice poklidný, ale z rozpáleného betonu sálá vedro, stejně jako v pokojíku v hostelu. Ale usínáme poměrně rychle, je tu klid.

Ráno se po snídani vydáváme na autobusové nádraží. Bělehrad za ranní špičky nepoznáváme. Hned naproti budově vlády stojí budova bývalého Ministerstva obrany poničená bombardováním v roce 1999. Stojí tam stále tak, jak byla zasažena, neopravená, nestržená.

Další cesta do Bosny a Hercegoviny

Na nádraží zjišťujeme, že jediný dnešní spoj do Sarajeva jede až v 17 hodin. Hledáme spoje do jiných směrů, když tu se nám oči zastavují na nápisu Istočno Sarajevo, kam jede spojů podstatně víc. V informacích se ujišťujeme, že jde opravdu o bosenské hlavní město, resp. o jeho východní část, která patří republice srbské, a kupujeme dvě jízdenky. Nepojedeme ale až do Sarajeva, abychom na noc neskejsli v dalším velkoměstě, ale pouze do Sokolace. Dál zkusíme štěstí stopem nebo snad pojedou jiné autobusy.

Autobus do Sarajeva přes Sokolac jede za hodinu, máme tak akorát čas na nákup jídla a pití a jedno rychlé kafe. Potom usedáme do klimatizovaného autobusu s cedulkou I. Sarajevo. Opět kroutíme hlavou nad nesmyslným pomyslným rozdělením města, zejména nad tím, jak to všichni prožívají.

Ale nejsme žádní balkánští zelenáči - před dvěma lety jsme nechápali, proč v rámci jedné země Bosna a Hercegovina nejezdí vlaky mezi republikou Srbskou a muslimsko-chorvatskou federací. Nyní už víme, že autobusy ze Srbska prostě do Federace jezdit "nemohou" a hotovo. Jízda poloprázdným autobusem je příjemná. Řidič dělá často přestávky a skoro u každého motorestu se nám daří chytit volnou wifi síť, tak můžeme z autobusu i pracovat.

Za Ložnicí přejíždíme do Bosny a Hercegoviny a zároveň i do hor. Cesta přestává být nudná. Přejíždíme pohoří Vlasenica. Autobus dýchavičně stoupá do prudkých serpentin a nám se začíná tajit dech z výhledů. Poslední pauza na průsmyku u pramene vody a za chvíli už vystupujeme v malém horském městečku Sokolac.

Autobus odjel a my jsme na autobusovém nádraží osaměli. Naším směrem jede další až za dvě hodiny, to už máme v plánu tu dávno nebýt. Luděk jde do bankomatu vybrat bosenské peníze, následuje rychlá večeře (co jiného než čevabčiči) a potom honem na stopa, ať se ještě kousek posuneme. Na Balkáně využíváme prvně v životě tento způsob cestování. Jdeme asi tři kilometry pěšky na poměrně významnou křižovatku, máváme na auta, ale nestaví žádné.

Stopem k horám

Blíží se čas příjezdu autobusu. Zastávka je pár set metrů zpátky, vrátíme se, nebo vytrváme ve stopování? Pokračujeme dál. Pomalu se šeří, autobus už dávno projel a my jsme stále na silnici do Rogatice. Aut jezdí dost, copak o to, ale všichni mají milion důvodů, proč nás nevzít. Začínáme pokukovat po okolí, kde dneska přenocujeme, když tu opodál zastavuje auto. První stop, sláva! Mladý klučina nás veze až do Rogatice a ještě kousek dál. Vysazuje nás za městem u řeky, kde můžeme přenocovat. Stavíme pouze vnitřní část stanu, je jasno.

Nad ránem nás překvapilo velké množství rosy a chlad. A ráno se sluníčku nechce vstávat, stíny se krátí pomalu, sluneční paprsky olizují protější stráň, ale k nám jim to trvá nepěkně dlouho. Jaký rozdíl oproti horoucím červnovým ránům.

Na výpadovce za městem se opět pokoušíme stopovat. Rádi bychom byli už dnes večer v horách, do výchozího bodu nám zbývá odhadem 120 kilometrů. Stojíme více než hodinu, slunce už do nás pere ze všech sil a trudomyslnost narůstá. Cožpak zde na Balkáně není stopování běžná věc?

Přichází paní s taškou, pokládá jí na zem asi sto metrů před námi. Chvíli také mává na auta, ale když po čtvrt hodině přijíždí autobus, mizí v něm. I my si jej tentokrát nenecháváme ujet a v deset hodin vystupujeme v Goražde. Našim vysněným horám jsme tak o třicet kilometrů blíž. Na autobusovém nádraží raději rovnou zjišťujeme autobusy dál - na Foču. Jenže Goražde leží ve Federaci a do republiky Srbské jede autobus až večer. Jdeme tedy opět stopovat.

Luděk míní, že se nechytáme proto, že nemáme cedulku. V blízkém krámku si tedy půjčujeme tvrdý karton a fixu na nápis Foča - psát to latinkou nebo cyrilicí, podobnou azbuce? Cedulka asi zabrala, zastavuje nám snad druhé auto, a poté hned další. Není ani poledne a my jsme v Miljevině.

Kdybychom chtěli, dá se na Zelengoru jít už odsud, ale my se chceme držet našeho plánu, a tak zbývá stopovat dalších asi 50 kilometrů. Po obědě ale řešíme ještě jednu důležitou věc - nějak jsme neodhadli kurz a z bankomatu vybrali málo peněz. Něco sežrala jízda autobusem, něco jídlo a pivko. Zbývá nám pár posledních mařen a my potřebujeme koupit ještě chleba.

V Miljevině bankomat není, otázka zda bude v Kalinoviku. A co když se tam stopem nedostaneme a bude potřeba jet autobusem? Nemáme ani eura, nic. Jako amatéři. Na poslední chvíli nás napadl spásný nápad. V Miljevině je u silnice malá benzínka, kde je možné platit kartou.

S řidičem, který natankoval asi za 50 marek (což je částka, která by nám bohatě stačila) domlouváme, že za něj zaplatíme kartou a on nám dá hotovost. Nemá s tím absolutně problém ani on, ani obsluha benzínky. Rázem máme na nanuky i na pivko, které si ovšem dáváme o hodinu později a o dvacet kilometrů dále. V malé kafaně u silnice zastavuje kromě nás i pán z Kalinoviku.

Nastává opět pro nás tolik zajímavý rozhovor o místních poměrech, kde se dozvídáme mimo jiné, že Sarajeva jsou vlastně dvě - to Istočné a to druhé… a další perly. Pán jede nahoru na Kalinovik sice autem, ale má ho plné zboží pro svůj malý krámek. Zve nás, ať se zastavíme, až tam dojedeme. My píšeme už třetí dnešní ceduli, načež nás bere hned první auto.

Prvních deset kilometrů do Kalinoviku je silně do kopce, pak se ocitáme na náhorní planině obklopené horami. Napravo se strmí pohoří Treskavica, do dneška prý stále silně zaminované, ale řidič ukazuje rukou dopředu, kde se v oparu již zvedají kopce Zelengory. Cíl je nadosah ruky.

Nejprve ale jdeme najít krámek Flora - není to zase tak těžké, v malém horském městečku jsou obchody jenom tři. Kupujeme nějakou zeleninu, vodu a sýry a pak nás majitel na oplátku zve - na co jiného v Bosně - na kávu. Pokračujeme v načatém rozhovoru, po němž se zvedáme a pokračujeme dál. Zbývá asi 12 kilometrů po asfaltové silnici do malé vesničky Obalj, ležící už na úpatí Zelengory.

Konečně v horách

Bezlesá krajina, louky využité jen jako pastviny a nízké keříky dávají tušit, že jsme ve výšce převyšující 1 200 metrů - i kdyby nás nikdo nevzal, už to nějak dolezeme i pěšky. Ale nakonec máme štěstí. Po asi třech pěších kilometrech nám staví poslední auto - bývalý srbský oficír se jede podívat za svými rodiči do rodné vesnice - nebyl tu třicet let. Proto si s námi zajíždí a odváží nás navíc asi tři kilometry směrem na Kladsko polje.

Asfalt už dávno skončil, ale když začaly na cestě převažovat šutráky, musí se i on otočit. Moc děkujeme. K jezeru, kde bychom dnes rádi nocovali, nám zbývá nějakých 7 kilometrů. Míjíme poslední domky civilizace a dál už nás pohlcují hory.

Vybalujeme trekingové hole a zvolna stoupáme. Cesta je poměrně jasná, po úvodním stoupání se ocitáme na zvlněné planině - a kolem jsou jenom kopce a pastviny; společnost nám dělají osamocené kravky. Míjíme několik salaší. Silnička sjízdná už pouze terénními auty se kroutí mezi návršími a míří k hradbě vysokých skalnatých hor před námi. Tam někde u nich se nachází malé jezero.

Postupujeme poměrně rychle, ale slunce začíná zapadat a do hor přichází večer. Vše okolo se barví do oranžově růžova. Po krátkém sestupu už vyhlížíme vodní hladinu, ale místo toho přicházíme ke dvěma opuštěným domům - jeden z nich má propadlou střechu, ale ten druhý vypadá na občas používané pastevecké obydlí. V nouzi by se dal použít jako nocležiště.

My ale pokračujeme dál. Scházíme do dolíku mezi skály, kde očekáváme jezero, ale to nikde není. Jenom tráva a opodál vyschlé řečiště potoka. Usuzujeme, že i jezero bude po horkém létě vyschlé a hledáme plácek pro stan. Když už je stan skoro postavený, jede po cestě kolem značně obouchané osobní auto - jezero je prý ještě asi o půl kilometru dále. Nevadí, dneska už přenocujeme tady.

Ráno pokračujeme po cestě dál, kde opravdu nacházíme malé jezero mezi skalami. U slabě tekoucího pramene nabírá Luděk asi půl hodiny vodu, pak vaříme čaj a snídáme. Modré nebe a slunce slibuje parný den. U jezera také končí pro auta sjízdná cesta a objevují se - velmi sporadicky - turistické značky typické pro Balkán - červenobílý proužek nebo červené kolečko s bílým středem.

Cesta je zarostlá vysokou travou, navíc vede přes pastviny, kde musíme překonat plot vystavěný z klacků. Lidi vidět není, pouze dobytek. Není nám jasné, zda sem někdo jezdí krávy každý den dojit, nebo zda to jsou kravky chované na maso.

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.