Fí-trek Velkou Fatrou, Slovensko a nejkrásnější horské treky

Týden dovolené na horách? Ano! Projděte si… (2)

Další cesta měla charakter zalesněné hřebenovky s malými mýtinami a občasnou vyhlídkou na majestátní kopce Veľké Fatry. Značkování bylo navíc celkem mizerné. Prodírali jsme se porostem a procházeli loučkami po uzoučkém chodníčku stále nahoru a dolů, táhlými výstupy a ostrými sešupy nebo naopak.

Šlapali jsme až do oběda a ještě drahnou dobu po něm a ne a ne dojít k dalšímu rozcestníku na sedle pod Červeným Grúněm. Přitom podle mapy to tam mělo být jen dvě hodiny chůze a podle rozcestníku pod Chabzdovou dokonce jen jeden a tři čtvrtě. Myslím si, že tady zrovna ty časové údaje moc nesedí… Tím samozřejmě dostal náš časový plán řádně na frak.

Krajina za Červeným Grúněm se navíc otevřela, cesta vedla převážně po loukách a v plném odpoledním slunci to byla řádná zabíračka. Na sedle Poľana jsme toho měli už akorát tak dost, a tak jsme se rozhodli odbočit na žlutou značku, nelézt už na Kútnikov kopec a spustit se rovnou na okraj nejbližší obce Hubová, odkud je to do Ľubochně necelý kiláček po silnici.

Čtěte také: Fí-trek Velkou Fatrou. Týden dovolené na horách? Ano! Projděte si… (1)

Prošli jsme loukou kolem rozpadlého seníku a vstoupili konečně zpět do stínu lesa. Tam se nám ale značka znovu ztratila, i když bylo jasné, že nikam jinam než dolů vést nemůže. Vzali jsme to tedy radikálně lesem rovnou "dole kopcom" a vyhlíželi, kdy už budeme v údolí. To jsme si dali! Bylo to dobrých 400 výškových metrů sešupu cestou necestou včetně kamenitého potočního koryta. Radši to ani nezkoušejte a držte se značky!

Konečně jsme vyšli z lesa na louky, před námi se otevřel výhled na obec Hubová a její kostelní hodiny odbíjely pátou. Nutně jsme potřebovali doplnit zásoby, ale obchod nám právě teď zavřeli. Přesunuli jsme se tedy po silnici do městečka Ľubochňa s nadějí, že tam bude lépe.

Nakonec se nám to podařilo vyřešit, i když i tam měl obchod už po zavíračce. Stavili jsme se na večeři v restauraci "Pod lipami" (jinak Ľubochňa jsou malé lázně a panuje tu čilý ruch lázeňských hostů), kde jsme se rozhodli vynechat ranní výstup na vrch Kopa a jít po modré rovnou na Ľubochnianské sedlo. Ale teď ještě zajistit nocleh. Nakonec jsme spali na chatě Lúčka, která se nachází cca 4 km v Ľubochnianské dolině u lyžařských vleků (je to i na mapě).

Na reklamní ceduli s telefonním číslem (najdete ho i na internetu) jsme narazili jen kousek od restaurace a majitel byl svolný tam s námi zajet, i když na chatě momentálně nikdo nebyl. Jinak chata Lúčka je doplněna ještě o velký venkovní přístřešek, ohniště a pramen s vodou, takže se tam dá dojít i "na blind". Buď tam někdo bude a vezmou vás dovnitř, nebo zůstanete venku.

Úterý - Vzhůru na Kľak

Nejprve bychom se měli vrátit na modrou značku vedoucí z Ľubochně a pokračovat po ní na Ľubochnianské sedlo. To nám ale připadalo jako zbytečná zacházka, a tak nám majitel chaty poradil, jak na "Veľkofatranskou magistrálu" rovnou od chaty, samozřejmě úplně jinudy, než co se nabízelo podle mapy. Začátek byl ovšem jasný, mapa nemapa, a to přímo "hore kopcom" po sjezdovce. Nahoře jsme byli odměněni alespoň krásným výhledem na celý areál lyžařského střediska Lúčka.

V lese za vlekem jsme ihned narazili, přesně podle instrukcí, na širší cestu, která nás dovedla až na louku, zaznamenanou i v mapě. Tu bylo třeba celou přejít na další širokou cestu, kterou jsme však jenom křížili a pokračovali téměř neznatelnou pěšinou po hřebínku za ní. Bylo jasné, že tu občas někdo chodí, ale rozhodně to nestačí na to, aby se pěšinka neztrácela v napadaném listí. Ovšem jinam než nahoru stejně vést nemohla.

Po delším výstupu nás vytáhla na louku, traverzem obešla vrch Nižná Lipová a zmizela někde v lese. Vylezli jsme tedy tím lesem do sedla, za kterým už terén zase klesal - konečně jsme byli na hřebeni. Bylo třeba z něho ještě kousek sejít, protože červená značka vede v tomto místě až za hřebenem.

"Veľkofatranská magistrála" je deklarovaná jako hřebenovka, což by mělo být víceméně pohodové střídání kopečků a sedýlek. Chyba lávky! Čekal nás výstup na nejvyšší kopec dnešního, a dokonce i zítřejšího dne s názvem Kľak s téměř čtrnácti sty metry výšky, ovšem doplněný o počáteční sešup do sedla Príslop s nadmořskou výškou pouhých 935 m.

Ze sedla Príslop je to na Kľak podle mapy jen nějaké 3 km, ale časový údaj tamtéž uvedený hovořil o dvou a čtvrt hodině pochodu. A podle toho to taky vypadalo. Napřed jeden "trhák" na vrch Kliačik, v mapě nazývaný též Chládkové, pak sedlo a další "trhák" na vlastní Kľak. Námaha však byla bohatě odměněna krásnými výhledy do okolí, košatým rozcestníkem a vrcholovou knihou.

A to už nám zbývala jen poslední část dnešního putování - nalezení dalšího povoleného, či spíše tolerovaného bivakovacího místa, v pokynech i na mapě označeného jako Rakytov Grúň. Začali jsme ostrým sešupem z Kľaku a i další cesta byla převážně z kopce, i když měla stále ten charakter vrcholků a sedel. Dalo se předpokládat, že místo samé není upřesněno rozcestníkem nebo nějakým jiným jasným orientačním bodem, prostě jsme to museli tipnout.

Štěstí nám však nakonec přálo. Při sestupu z jednoho z vrcholků se najednou otevřelo plošší a hlavně nezarostlé sedlo s několika relativně rovnými plácky, ohništěm a stopami občasného používání. Podle údajů na internetu (mapa o tom raději mlčela) by se voda měla nacházet někde napravo od cesty, po které jsme přišli, a i když v tomto případě nebyla v dohledu, vedla tím směrem alespoň vyšlapaná cestička.

Rozhodli jsme se tedy zůstat. S vodou to nakonec nebylo zas tak jednoduché. Jednak se k ní muselo kus cesty včetně ztráty výškových metrů a druhak jsme narazili jen na takové to prameniště, kde bylo třeba odběrné místo vlastnoručně vybudovat, abychom byli schopni vodu nějak nabrat. Na druhé straně zdroj vypadal vydatně, takže jsme vodou nemuseli až zas tolik šetřit, určitě ji můžeme nabrat i zítra ráno.

Středa - Opět na chatě pod Borišovom

Sotva jsme po snídani, úklidu a doplnění zásob vody vyrazili na další cestu, začaly se objevovat stopy po razantní těžbě dřeva. Nejen rozježděná cesta a válející se větve, ale s pokácenými stromy vzaly za své i značky, a tak jsme se tam motali, jak se dalo. Prvním výraznějším vrcholem byla Jarabiná, opatřená dokonce rozcestníkem.

Ještě než jsme na ni vysupěli, minuli jsme několik plácků, kde bylo znát, že tam někdy někdo kempoval. Možná to byly jen pozůstatky marné snahy lokalizovat, kde se vlastně to povolené bivakovaní místo skutečně nalézá. Jeden plácek vypadal obzvláště zavedeně, ohniště bylo dokonce opatřeno vidličkami na zavěšení kotlíku a vyšlapaná cestička mizící mezi stromy na úbočí vedla dozajista k vodě. Kde jsme to tedy vlastně včera spali?

Celou dobu jsme putovali smíšeným lesem nahoru a dolů po stezce, která se při výstupech a sestupech klikatila po kamenitých úbočích, a pak procházela býlím zarostená sedla. Další významnější dominantou byl Malý Lysec. Na ten jsme to měli z Jarabiné hodinku a půl a nutno říci, že byla taktéž vydatná. Na Malém Lysci jsme si to pak vynahradili nádhernými rozhledy na velkofatranské velikány.

Když je na horách něco "malého", tak se určitě někde poblíž nalézá to "velké". Větší bráška Malého Lysce se jmenuje pouze Lysec bez přídavných jmen a paradoxně není součástí hlavní hřebenovky, ale nalézá se na bočním hřebenu postupně klesajícímu do obce Belá. Navíc není z Malého Lysce příliš vidět. Nabízelo se na něj vyběhnout, ale mapa udává na cestu tam a zpátky tři hodiny, a tolik času jsme opravdu neměli.

Další nejbližší metou byla Štefanová, tak na tři čtvrtě hodinky chůze, vrchol zdobil rozcestník, ale výhledy téměř žádné. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali na Javorinu. Tam už byla cesta delší a abychom se nenudili, tak nás nejprve postupně sehnala o nějakých 200 výškových metrů dolů, a pak zas pěkně všechno přes kopečky a sedla našlapat. Satisfakcí byly jen nádherné exempláře prudce jedovaté oměje šalamounka (Aconitum plicatum Rchb.), které rostly na úbočích kopců.

Z Javoriny byl krásně vidět jak Lysec, tak i Rakytov. A Chata pod Borišovom se už také objevila na dohled, i když k ní pořád zbývala hodina pochodu. V cestě stál ještě vrch Šoproň opět s výhledy do okolí. Nocleh jsme měli předem zamluvený a dobře jsme udělali. Měli plno a nějakou podobnou výpravu, jako jsme byli my, už museli s noclehem odkázat na nedalekou salaš.

Čtvrtek - Nejmalebnější částí Veľké Fatry

Ráno jsme nemuseli tolik pospíchat jako v neděli, cesta na Kráľovu studňu je přece jen kratší než na Šiprúňské sedlo. Bezmračná obloha slibovala krásný den a sluníčko se vesele dralo zpoza kopců. To však nemusí být až tak velká výhoda, zvláště když ty kopce, které nás dnes čekaly, jsou holé a bez lesa. Ze sedla Močidla jsme pokračovali po modré značce, která vrch Ploská obchází. Po cestě jsme míjeli pasoucí se krávy i jejich napajedlo.

První zastávka byla v sedle Chýžky, zvaném též Kýšky, s velkou salaší a na zemi povaleným rozcestníkem, který si mohl každý zorientovat, jak se mu zachce.

Dalším cílem byl nejvyšší vrchol Velké Fatry Ostredok. Nejprve jsme prošli sedlo Koniarky a minuli salaš pod Suchým vrchom, kde je také povolené bivakovací místo. Vystoupali jsme na Suchý vrch s malebnými skalními útvary vyrůstajícími z travnatého porostu a následoval Ostredok. Jeho vrchol může být pro někoho zklamáním. Místo honosného rozcestníku jen kůl ve tvaru štíhlého "Y" a strohá, navíc otlučená plechová cedule.

Geograficky jde o dvojvrchol s velmi mírným sedlem, přičemž vyšlapaná cesta ten vyšší a neoznačený vrchol obchází. Ovšem rozhledy stály opravdu zato, jak směrem k severu na Ploskou, Čierny kameň a celou Veľkofatranskou magistrálu, tak na jih směrem na Krížnou.

K ní jsme pokračovali přes vrch Frčkov. To je asi nejmalebnější a nejnavštěvovanější část Velké Fatry, a taky to podle toho vypadalo. Ihned jsme začali potkávat turisty "nalehko", což vydrželo celou cestu. Krížna je na vrcholu opatřena vojenskou spojovací stanicí se spoustou antén, drátů, plotů a zákazů. Po obědě jsme vyrazili na závěrečnou část dnešního putování - cestu na Kráľovu studňu a stejnojmenný horský hotel.

Putování to bylo kamenité, ale lemované květy hořce křížatého (Gentiana cruciata L.), který v této lokalitě roste, ale jinde je vzácný. Za necelou hodinku jsme dorazili nejprve k té studni. No, studni… Ona to byla spíše jen taková studánka s malinkou stříškou a kravským napajedlem. Hotel byl odsud už na dohled.

Kousek od studně se nachází památník SNP, okolí kterého je také jedním z povolených bivakovacích míst. Je vybaveno komfortní útulnou s ohništěm uvnitř pod střešním vývodem kouře, s lavicemi a stolem. Jinak však splňuje veškeré atributy toho, co se lidově nazývá "vídrholcem", nebo-li "vyhnálovem". Přitom kousíček pod hotelem je krásně zašitá lesácká chata s krytým posezením a ohništěm, kde by se kempovalo o mnoho příjemněji. Zřejmě si to lesáci nepřejí.

Horský hotel Králova studňa procházel právě radikální rekonstrukcí, ale kuchyně i výčep fungovaly, i když se dalo sedět jen na venkovní terase. Dokonce i ubytování nabízeli, za noc ve spacáku chtěli 10 €, což nám připadalo moc, a tak jsme skončili v útulně.

K hotelu ještě několik zajímavostí. V prvé řadě se potvrdily reference z internetovských diskuzí, že hotel není ani na úsvitu 21. století napojen na přívod elektrické energie, což se stále řeší dieselovými agregáty. Jeden den provozu hotelu tak přijde na cca 100 EUR jenom za elektriku.

Majitel to zkoušel řešit s armádou, jestli by si nemohl natáhnout přípojku z radiostanice na Krížnej, ale vojáci mu řekli - sami máme málo. Obě strany uvažují o tom, že si vybudují společně novou silnější přípojku odněkud z civilizace v údolí, ale je to všechno o penězích a těch se dneska nedostává nikomu. Hotel funguje i jako zimní středisko, což potvrzuje stařičký lyžařský vlek.

Pátek - Do civilizace

Od hotelu Králova studňa jsme vyrazili po červené a zelené značce směr Horný Harmanec. Charakter cesty se očekával převážně sestupný, jak už to tak při putování z hor do údolí bývá. Šlapali jsme pohodlnou širokou lesní svážnici jen místy trochu kamenitou. Minuli jsme rozcestí Košiarisko a za ním se otevřel romantický výhled na Krížnou.

Za sedlem Pod Krásnym kopcom červená značka odbočila prudce dolů a my jsme pokračovali jen po zelené na rozcestí Nad Túfnou. Informační cedule poskytovala spoustu zajímavostí o nedalekých jeskyních včetně toho, že v nich kdysi žili jeskynní medvědi. Jak se k nim ale dostat, to tam pro jistotu scházelo. Co kdyby tam, nedej Bože, někdo chtěl jít, že?

Hned za rozcestníkem nás značka stáhla rychlým sešupem do jakési soutěsky, které v mapě říkají Harmanecká tisina. Nakonec se z toho vyklubala docela romantická cesta podél divokého potoka rámovaného vápencovými skalami a starobylým lesem se spoustou polomů a padlých stromů. Soutěska nás dovedla až k železniční trati z Banské Bystrice do Horné Štubně, která je v těchto místech vedena nejdelším železničním tunelem na Slovensku, nazývaným "Velký tunel", a my mohli nahlédnout alespoň do jeho tajemného ústí.

Následovalo rozcestí Harmanec - jaskyňa, nacházející se už na rušné státovce kousek pod stejnojmennou železniční zastávkou. Návštěva jeskyně nám byla několikrát doporučován místními, ale… Jenom k jeskyni to je tři čtvrtě hodiny chůze, pak určitě tak hodinová prohlídka a půlhodinka zase zpátky. Tolik času jsme ale bohužel už neměli.

Kousek po silnici směrem na Banskou Bystricu jsme narazili na malý dřevěný bufet s venkovním posezením, kde nám poradili, že asi jen 200 m od bufetu se nachází konečná stanice městské dopravy. Autobus nás odvezl až do Banské Bystrice, čímž se cestování domů podstatně zjednodušilo.

Závěr tohoto putování Velkou Fatrou má více variant a můžete si ho příjemně prodloužit. První varianta je sejít z Královy studně do Starých Hor, nejprve po zelené značce na rozcestí Úplaz. Pokud dále zůstanete věrni té zelené, čeká vás v závěru notný kus po asfaltu. Alternativní žlutá značka vede nejprve přes sedlo a nějakých 150 výškových metrů na vrch Japeň (1 184 m n. m.), aby vás už jako zelená sešoupla úctyhodných 600 výškových metrů houštinami a štěrkovým podložím do Starých Hor. Račte si vybrat.

Starým Horám dominuje kostel "Navštívení Panny Marie" z roku 1499, který je známým poutním místem celého Slovenska. V roce 1990 jej papež Jan Pavel II. dokonce povýšil na baziliku minor. Přímo se nabízí navštívit údolí Studnička se studánkou a kapličkou, kde se prý Panna Maria v 15. století zjevila, a pokračovat okruhem nejprve po modré značce, a pak po červeném "Partizánském chodníčku" přes zbytky starých báňských osad a okolo partyzánského bunkru.

Druhá varianta začíná už na Krížnej. Nepůjdete na Královu studňu, ale dáte se po červené "Cestě hrdinov SNP" směr Donovaly. Dostanete se na zalesněný a Bohem zapomenutý hřebínek, kde si moc výhledů neužijete, ale zato stěží potkáte človíčka. Putování si vás vychutná těsně před koncem trhákem na vrch Zvolen (1 402 m n. m.) a následným sešupem do lyžařského střediska Donovaly.

Seznam povolených bivakovacích míst v NP Veľká Fatra

• Králova studňa - nejbližší okolí památníku SNP
• Salaš pod Suchým vrchom
• Salaš v sedle Kýšky
• Salaš na Močidle, Smrekovica (salaš shořela, pozn. red.)
• Salaš na Prednom, Šiprúň (i tato salaš shořela, pozn. red.)
• Rakytov Grúň (mezi Vyšnou Lipovou a Kľakem)

Mapy: Necpaly - Harmanec (mapa 121 - Veľká Fatra).

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.