Za šumavským modrým nebem, Zátoňská hora a za bobry k Teplé Vltavě turisticky

Za bobry k Teplé Vltavě a okruh z Třístoličníku k Trojmezí

Opět se Čechy noří do chmurných dnů, kdy nebe jako by přestalo existovat. Nevidíte slunce, nevidíte mraky, nevidíte nic. Jen bezvýraznou šedivou oblohu, která dokonale tlumí všechny svěží podzimní barvy. Mnozí se tomu snaží podvědomě uniknout a nalézt pro sebe alespoň malý kousek modrého nebe. Proto putují do hor, a stále výš a výš, dokud ho nezahlédnou.

Ne vždy se to ovšem podaří. Pokud ano, pak euforie společně se slunkem dokonale rozehřeje nejen tělo, ale i duši. A zatím hluboko dole přetéká a kypí hustá kaše, až se chce vykřiknout "hrnečku dost…"

Najít koncem října ubytování je úkol celkem jednoduchý. Alespoň tedy na Šumavě, kde je dnes nespočet penzionů, hotelů a jiných ubytovacích zařízení. Mnohé z nich nabízejí výrazné mimosezónní slevy a tím postupně zvyšují pozornost turistů. Malebná podzimní příroda láká, vždyť právě koncem října je prokreslena tolika barvami, že by i impresionistický malíř zajásal.

Čtěte také: Túra přes Pancíř a chatu na Pancíři, Habr, Můstek a Velký Prenet

Naše volba padla z několika důvodů tentokrát na obec Lenoru. Jedním z nich byla přítomnost bobrů nedaleko mostu přes Teplou Vltavu - Rechle, který je významnou technickou památkou. Penzion Lenora nebo také Garni sice mimosezónní slevu nenabízí, ale ani cena 400,- Kč se snídaní za noc není nijak přemrštěná. Velký starobylý dřevěný dům s mohutnou vysokou střechou, jak se zdejší domy v alpském stylu dříve kvůli přívalům sněhu stavěly, byl již od pohledu do webových stránek přitažlivý. A svého rozhodnutí jsme nelitovali.

Za bobry evropskými k Teplé Vltavě

Páteční odpoledne nám mělo dát odpověď, jak je to vlastně s těmi bobry evropskými na Vltavě je. Ti byli, podobně s mnoha jinými zvířaty, jako škodná v minulých stoletích loveni a houfně vybíjeni, a nyní se opět do naší přírody vrací. Z našeho území bobr evropský zmizel již v roce 1876.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Bobři jsou nyní chráněni a dost rychlým tempem se, díky své plodnosti a umění se přizpůsobit, vracejí a své teritorium stále rozšiřují. Právě Jižní Čechy s mnoha rybničními soustavami jsou pro ně pravým rájem. To bohužel znamená problém. Jejich až 8m hluboké nory by vážně poškozovaly hráze starých rybníků a tak kvůli ochraně hrází bude vyhlášena tzv. zóna C, pokrývající prakticky celé Jižní Čechy. V ní bude povolen myslivcům odstřel.

Jen některá místa zůstanou pro bobry vhodná. Jedná se především o Národní park Šumava a malé území u hranic na pravém břehu Lipna. Hranice zóny C povede po břehu Vltavy právě kolem Lenory a paradoxně zde dojde k situaci, kdy na jedné straně řeky budou bobři dále chráněni, zatímco na druhé nemilosrdně stříleni.

V celé České republice se odhaduje počet bobrů na 3 500 jedinců, zatímco na Šumavě je jich jen několik desítek. Šířit se do Národního parku začali od Alžbětína u Železné Rudy z Bavorského lesa. Však jsme si také před dvěma lety dobře všimli ohlodaných stromů v okolí obou Javorských jezer, ležících na opačných stranách Velkého Javoru. Od říčky Řezné se rozšířili do Křemelné, Otavy a dalších toků.

Abychom se k území bobrů vůbec dostali, přecházíme nejprve náhon do bývalé sklárny a o chvilku později i most přes Teplou Vltavu, těsně pod soutokem s Řasnicí. Míjíme torzo opuštěné, kdysi velmi dobře prosperující sklárny, jejíž kořeny sahají do roku 1834, která stojí nedaleko. Založil ji Jan Mayer a jako jedna z mála skláren měla svoji vlastní huť na výrobu skla.

Pozdější majitele Alfonse a Siegfrieda Králiky připravily o jejich majetek poválečné Benešovy dekrety a podnik se stal na několik desetiletí součástí n. p. Sklárny Český křišťál. Po nepovedené privatizaci byla Sklárna v roce 1995 uzavřena. Ještě dnes k nebi mezi prázdnými budovami trčí vysoký komín, jako prostředníček, žalující a varující zároveň. Všeho do času!

Za řekou se snažíme kopírovat břeh řeky, ale po vydatném dešti z poloviny týdne to snadné není. Přesto nás podmáčená louka pouští až ke krytému dřevěnému mostu Rechle. Tedy jen k hromadě složených starých a mohutných trámů. Most čeká rekonstrukce, což nás docela mrzí. Na přechod řeky můžeme zapomenout.

Zkoušíme jít dál až k PP Malá niva, kde mokřady další průchod zcela znemožní. Bobry nikde nevidíme, jen několik pokácených stromů na druhé straně řeky dává tušit jejich přítomnost. Nebo minulost, neboť demontáž Rechle je musela hodně vylekat a kdo ví, kde je jim nyní konec.

Zpět přes louku jdeme k turistickému rozcestí "Zelená cesta", kde se křižují značky modrá se zelenou. Především modrá značka do Českých Žlebů přes bučiny Radvanovického hřbetu láká k hezké procházce, bohužel na ni není čas. Místo toho zkoumáme náhon, podle něhož dojdeme až k řece a kempu u Houžné. Přejít se ale nikam nedá a tak nezbývá než se vrátit zpět.

Nad námi se mezi stromy objevuje lenorský zámek, dnes bohužel také opuštěný a postupně chátrající. Je ale na tak krásném místě, že si snad svého kupce a zachránce najde. Když neuspěje ani náš pokus nakouknout do areálu sklárny, jdeme na večeři do restaurace U Grobiána. Zdejší penzion byl alternativou k vybranému penzionu Garni.

Kolem Boubína na Zátoňskou horu

Ráno nás něco přes hodinu zdrží ukázka pečení chleba a jiných dobrot v lenorské obecní peci, kde mistr pekařský pan Augustín Sobotovič každou poslední sobotu v měsíci provozuje své prastaré řemeslo. Hliněná pec byla postavena mezi lety 1834-37 a znovu se po opravě rozhořela v roce 1997.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Již od pěti ráno se pec rozpaluje připraveným dřevem, aby se po deváté důkladně vyčistila od popele a mohlo se péct. První várka je upečena během půlhodinky, mezitím spolu se třemi desítkami dalších hostů pozorně nasloucháme vyprávění pana mistra. Pak můžeme zdarma ochutnat výborné preclíky i lenorskou česnekovou placku, ale další hodinu již na upečený chléb nečekáme. V jedenáct nás totiž vláček vyveze do nejvýše položené železniční stanice Kubova Huť, odkud budeme traverzovat svahy Boubína zpět do Lenory.

Ještě před pečením se stihneme pokochat krásnými sklářskými výtvory v nedaleké galerii Skleněný sen, kde se nám dostane i odborného výkladu. Využívám možnosti focení, barevnost skla a neobvyklých tvarů mě fascinuje. A to je zde v malé místnosti jen část vyrobených skvostů.

Kupuji skleněnou kobru a k ní dostáváme i vizitku, slzu pro štěstí a doporučení navštívit velkou galerii v nedalekém bavorském Mauthu, kde vystavené výrobky lenorských sklářů nyní vznikají. Tam je možné zkusit si něco "pěkného" vyfouknout. Jistě to bude pro vás hračka…

Přesunujeme se na vlakové nádraží. Dopolední mlha začíná řídnout teprve ve stoupání od Zátoně ke Kubově Huti. Přesto se na Kubovce stále převalují její poslední zbytky, které v okolí vytvářejí zajímavou kulisu. Víme, že dnešní vandr bude dlouhý a tak se moc nezdržujeme.

Po modré stoupáme na Basumské louky. Zde se dostáváme na zelenou značku, která je i Lesnickou NS a vede od Pravětína až k Idině Pile. Její část od Boubína k Pravětínu jsme si prošli právě před rokem.

Procházíme pod Basumským hřebenem pod Červený vrch (1 203 m n. m.), kde se neznačenou cestou vydáváme vzhůru k Basumské chatě. Stoupání vytěženým lesem umožňuje daleké výhledy na Želnavskou hornatinu, k Lipnu a hřebenu Trojmezné.

Horní Basumskou cestou se dostáváme do výšky 1 200 m, kousek nad námi je vrchol Basumský hřeben (1 288 m n. m.). Ten nás láká, ale již procházíme NPR Boubínský prales.

Brzy se také k Boubínskému pralesu přiblížíme. Krátkým sestupem u Kaplického potoka se dotkneme jeho vysokým plotem ohraničeného území, odkud pohodlně přejdeme na Horní Dlouhohřbetní cestu, která je bohužel asfaltová, rovná a úmorná.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii (2)

Když konečně přicházíme k rozcestí U Obrázku, máme toho dost. Naštěstí dál si již vykračujeme po příjemné lesní cestě. Po cestě, kudy od Mlynářovic k Lenoře vedla jedna z cest agentů-chodců. Ti po komunistickém převratu převáděli přes západní hranici politiky, politické vězně, ženy s dětmi i své známé v době, než se zcela zavřela železná opona.

Skvěle o tom pojednává knížka Králové Šumavy, která je ke stažení v pdf (hledej Katalog výstavy Králové Šumavy - Ústav pro studium totalitních režimů nebo také Výstavní panely výstavy Králové Šumavy). Zajímavé čtení je proložené nákresy ze střetů s PS, dobovými fotkami a přibližuje nejznámější jména převaděčů, tzv. Králů Šumavy.

Nad hlavou se nám začíná zvedat hřeben Zátoňské hory s několika vrcholy, a ten je dalším cílem. Proto, když vpravo vzhůru stoupá stezka, neváháme a vydáváme se po ní. Jsou čtyři odpoledne a je nám jasné, že budeme mít do tmy co dělat. Vrcholová partie Zátoňské hory (1 034 m n. m.) ale za chvíli zdržení stojí.

Osaháváme si zde jedno z mnoha intimních míst Šumavy. Všude kolem se povalují mohutné staleté buky, které obrůstají jasně zeleným mechem. Proplétáme se mezi nimi a skalami. Skály nejvyššímu vrcholu zcela dominují. Celý strmý jihozápadní svah Zátoňské hory je přírodní rezervací, chránící přirozené bučiny a suťová pole. Sestup po okraji jejího území znamená poskakovat po mechem zarostlých kamenech vydatného pramene kamenného moře.

Tento nádherný úsek nám vlévá do žil tolik potřebné síly. Nedaleko třeskne rána z kulovnice. Dopíjíme z placky becherovku, co kupodivu vydržela až do večera, a zrychleným přesunem dosahujeme vytoužené zelené značky. Do Lenory po ní zbývá jen obejít vrch Ptáčník. To se nakonec nezdaří.

Značka míří z cesty do tmavého lesa, kam nás nastávající šero nepustí. Neriskujeme bloudění a zastřelení myslivcem, který by si nás čirou náhodou spletl s divočákem nebo srncem, a pokračujeme cestou k mokřinám Velké nivy. Od kolejí sice musíme jít po frekventované cestě, ale k hospodě do Lenory je to už jenom kousek.

Aplikace v chytrém mobilu, co je o mnoho chytřejší než já, ukazuje 33 856 kroků a rekordní vzdálenost téměř 24 km. To vyhládne pořádně! A tak si toho divočáka dávám ve výborném gulášku alespoň k večeři.

Okruh z Třístoličníku k Trojmezí

Ještě večer jsme se shodli na tom, že nedělní vandr povede po hřebeni Trojmezné. Od Strážného proto jedeme na Bishofsreut a Haidmühle, odkud se dá autem vyjet vysoko až pod temeno Třístoličníku. Na velkém parkovišti platíme, nemaje ani Euro, 50,- Kč a hned spěcháme vzhůru k vrcholu.

Bavorsko i Rakousko je pohlceno neprůhlednou mlhou, nad kterou vystupují jen šumavské vrcholky a v dáli několik nejvyšších alpských štítů. Vidět je Gross Priel, mizerně Dachstein, další vrcholy lze spíš tušit. Mlhy nad Dunajem se zvedají vysoko nad krajinu a jen Šumava je zalitá zlátnoucím podzimním sluncem. Nádhernou scenerii dokresluje šmolkově šmoulí modré nebe s rozptýlenými závoji bílých mraků.

Podobné výhledy máme jak z křesel Dreisesslu, tak i nedalekého Hochsteinu, odkud je vidět pořádný kus Šumavy až k Roklanu, Luznému a Poledníku. Hezky osvětlené jsou také Volary a České Žleby. Jen Lipno je zahaleno do šedé mlhy. Opět procházíme kolem skal přetvořených větrem, vodou a mrazem do bizarních postav klábosících démonů.

Rozhodneme se jít k Trojmezí spodní cestou, která traverzuje svahy Vysokého hřebene a Trojmezné hory. Stezka, zpočátku dost rozbahněná, vede mezi mladými smrčky kamenitým terénem a postupujeme proto pomalu. Výhledy jsou dobré, byť časem rozptýlená mlha halí krajinu pod námi do mléčného závoje.

V pravé poledne se krátce zastavíme a okouzleni posloucháme hlasy několika kostelních zvonů, které z dálky doléhají až nám. Zvláštní klid narušuje jen několik malých ptáčků přelétávajících mezi několika stojícími suchými smrky. Ty jsou v Německu většinou vykáceny, na rozdíl od pozůstalých vývratů a stojících soušek za naší hranicí. Zde se nově vysazené stromky již mají čile k světu. Bohužel opět jde o samé smrky, jen občas se objeví nálet břízy. Jsme ale hodně vysoko a tak by se bukový porost asi neuchytil.

Stezka se vine pod Trojmeznou. Procházíme velké plochy kamenných moří a je to zpestření cesty. Poskakuji po kamenech a vzpomínám na podobné stezky v bulharských horách Pirinu a Rile. Za posledním kamenným mořem zdola přicházejí turisté. Jsme již na rakousko-německé hranici, i když to nic nesignalizuje. Bílé hraniční tyče s modrým pruhem zdobí pouze hranici česko-německou. K ní také brzy vystoupáme.

Na Trojmezí je veselo. Spousty pohybu lačných lidiček několika národností se sešly na malém vyšlapaném plácku u trojhranného hraničního kamene se znaky tří států. U stolu je ještě místo a tak krátce posvačíme. Kolem stále proudí davy, je to nečekané. Připadám si jako na Václaváku. To je důsledek velkého parkoviště pod Třístoličníkem a hlavně inverze, ze které je nejlepší prchnout vysoko do hor.

Cesta zpět klasickou hřebenovkou přes Trojmeznou (1 361 m n. m.) je rychlá. Vzdálenost 3,2 km k Třístoličníku se pohodlně přejde za hodinku. Užíváme si pohodu, která zde nahoře panuje, přestože se slunce po poledni začalo trochu schovávat za mraky. Teplé počasí již dlouho nevydrží. Vždyť za pár dní nastoupí vládu listopad.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.