Túra na Talkenschrein a Schoberspitze v pohoří Wölzské Taury v rakouských Alpách

Víkend v zapomenuté divočině Wölzských Taur v Rakousku

Wölzské Taury (Wölzer Tauern) jsou horskou skupinou v Nízkých Taurách, která zatím uniká pozornosti masové turistiky a zřejmě teprve čeká na své "objevení". I když celé Nízké Taury jsou dosud rakouskou oázou klidu, pro tuto část to platí dvojnásob. Jednou z příčin je poměrně komplikovaná dostupnost hlavního hřebene a časově náročné nástupy na něj.

Dlouhé doliny, které se táhnou k severu i k jihu, mohou využívat pouze majitelé zdejších usedlostí a salaší a pro běžné návštěvníky v nich platí zákaz vjezdu pro motorová vozidla. Tím se nástupy do hor protáhnou o dlouhé hodiny. Jednou z výjimek je jižně orientované údolí Eselsbergbachgraben. Zde je povolen bezplatný vjezd až k salaši Hölzerhütte téměř v srdci hor. Zmiňované údolí je dostupné z obce Hintere Pöllau, do které lze dojet z obce St. Peter am Kammersberg.

Čtěte také: Výstup na Großer Buchstein, vysokohorská turistika v rakouském…

Salaš Hölzerhütte (1 535 m) je důležitým turistickým rozcestím. Lze odtud absolvovat různě náročné výstupy na okolní nádherné štíty, mezi kterými je i nejvyšší hora Wölzských Taur - Rettlkirchspitze (2 475 m n. m.). Naše putování bude ale tentokrát namířeno jinam. Skvělá předpověď počasí a dva dny volna rozhodly, že se podíváme do centrální části pohoří. Naším prvním cílem bude Talkenschrein, proto se napojujeme se na značenou trasu č. 927.

Talkenschrein (2 319 m n. m.)

Stoupáme serpentinami okolo pěkného vodopádu Almbachlwasserfall s vyhlídkovou terasou vzhůru do rozlehlého ledovcem modelovaného údolí Oberer Almboden. Dostali jsme se nad horní hranici lesa a otvírá se nám krásná horská scenérie. Údolí je po ránu dosud liduprázdné, pouze k nám doléhá cinkání kravských zvonců. Postupujeme mírně vzhůru proti proudu potoka Oberes Almbachl až k jezírku Funklsee, kde nás vítá skupinka pasoucích se krav.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Stezka se nyní stáčí vpravo a stoupá okolo dalších malebných jezírek až do sedla Idlereckscharte (2 144 m n. m.). K vrcholku hory Talkenschrein (2 319 m n. m.) to už nemáme daleko a za chvíli se už můžeme rozhlédnout od vrcholového kříže.

Výhled je velkolepý a doslova vyrazí dech. Přímo naproti se tyčí majestátní vyšší Schoberspitze (2 423 m n. m.), pod námi se lesknou v sousední dolině hladiny jezer Zagelsee a Schobersee, za nimi výrzná Hochweberspitze a panorama uzavírá dlouhý hřeben Gastrumerspitze - Roßalm. Krásný je i výhled přes údolí, kterým jsme přišli, a to na rozložitý Greim a Rettelkirchspitze. Zahlédnout můžeme dokonce i vzdálenější vrcholky sousedních Schladmingských Taur, například nejvyšší hory Hochgolling či Hochwildstelle.

Alker (2 202 m n. m.)

Panuje horký srpnový den a i tady nahoře sluníčko docela připaluje. Naštěstí pofukuje vánek. K vrcholku přichází postupně další turisté a začíná tu být těsno. Dalším bodem dnešního programu bude sousední obtížně dostupný vrchol Alker (2 202 m n. m.), na který nevede žádná značená trasa a budeme si na něj cestu muset najít. Pěkně z výšky si prohlížíme skalnatý hřeben, který propojuje Alker a Talkenschrein. Není to zrovna úplně chodecký terén, proto ho budeme muset obejít zprava.

Sestupujeme nejdříve volně travnatým svahem do skalnaté morény pod strmou východní stěnou hřebene, pak zase šplháme přes skalnaté římsy vzhůru na skalní plošinu pod vrcholkem Alkeru. Vtěsnala se sem dvě malá bezejmenná jezírka, která nejsou z Talkenschreinu vidět. Chladivá koupel v průzračné vodě na sebe nenechá dlouho čekat. Je to dokonalé osvěžení, ale nesmí se moc přehánět, voda má tak 6 °C.

Chvilku ještě lenošíme, pro změnu se vyhříváme, pak už ale neztrácíme zbytečně čas a míříme na nedaleký vrcholek Alkeru, kde se může relaxovat taky. Nejvyšší bod hory označuje jen kamenný mužík. Výhled k severu je senzační, hora se tyčí jako dokonalý skalní útes vysoko nad závěrem hlubokého údolí potoka Schwarzenbach. Zřetelně vidíme i Grimming a skalní plošinu pohoří Totes Gebirge.

Vychutnáváme si horský klid, který přerušuje jen hvízdání svišťů. Příroda nám však dopřává i jedno další zcela nečekané setkání. V těsné blízkosti pod námi prolétá obrovský dravý pták. Něco tak mohutného jsme ještě neviděli, dokonce i na orla je to moc velké. Teprve při pohledu na snímek ve foťáku rozeznávám, že je to mladý exemplář vzácného supa bělohlavého.

Co tu pohledával, nebylo jasné ani rakouským ornitologům, kterým jsme vzácné pozorování nahlásili a zaslali jim fotografii, podle které nám potvrdili správnost určení druhu. Malá kolonie supů sice pravidelně hnízdí v Rakousku ve Vysokých Taurách a na podzim se vrací na jih do svých hnízdišť v Itálii a na Balkáně. Ale jejich přelet probíhá až tak v říjnu. Hnízdění v Nízkých Taurách zatím pozorované nebylo. Každopádně pohled na ladný let majestátního dravce, který oblétl vrchol hory celkem třikrát, se nám vryl hluboko do paměti jako těžko opakovatelný zážitek.

Vracíme se z vrcholu zase zpátky k jezírkům, a protože se nechceme vracet stejnou cestou, hledáme si sestup západní stranou hřebene. Sejít lze opatrně místy travnatým, místy strmým skalnatým žlabem. Dole ještě překonáváme mohutnou balvanitou morénu a nakonec se napojujeme opět na turistickou značenou trasu č. 927. Vrátíme se po ní zpátky do sedla Idlereckscharte, napřed ale vystoupáme nádherným opuštěným závěrem doliny Schwarzaboden.

Dokonalé obroušené skalní podloží a početná mělká jezírka střídaná rašelinnými loukami jsou památkou po bývalém horském ledovci. Neustupující odpolední horko nás vylákalo k další koupeli, tmavá rašelinná voda je tentokrát příjemně teplá. Za pozornost stojí i nápadné trsy suchopýrů, jejichž bílé chomáčky zdobí podmáčený břeh.

Překonáváme opět sedlo Idlereckscharte a po již známé trase jako ráno sestupujeme zpátky okolo jezírka Funklsee na salaš Hölzerhütte. Vůbec ale nespěcháme, do večera je ještě dost času a hory jsou již zase opuštěné. Zato na salaši je živo, funguje totiž i jako chata a poskytuje občerstvení a nocleh. My na noc sjíždíme autem dolinou o něco níže, kde je již pusto a klid a kromě šumění horského potoka nás nic neruší. Ráno máme totiž v plánu vrátit se zase na parkoviště u salaše a vydat se odtud na ještě jednu vyhlášenou vyhlídkovou horu a tou je Schoberspitze (2 423 m n. m.).

Schoberspitze (2 423 m n. m.), den druhý

Sluníčko hned od časného rána slibuje další horký den. Od Holzerhütte stoupáme tentokrát po vyznačené trase č. 926 nejdříve lesem, později traverzujeme pravý svah údolí Oberer Almboden a nakonec začínáme serpentinami systematicky stoupat stále výš. Nakonec jsme překonali terénní val a ocitli se v mělké depresi přímo pod stěnou Schoberspitze. Je tu několik menších tůněk a turistický směrovník. Ideální místo k odpočinku.

Trasa č. 926 odtud pokračuje šikmo vpravo do sedla Knollischarte, aby obešla Schoberspitze, druhá pěšinka míří naopak k jeho vrcholku. Výstup není příliš náročný, vlastně je nutné jen zdolat zbývající převýšení a strmější skalní pasáže a nakonec už stojíme u mohutného železného kříže.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Obklopuje nás bezbřehé moře alpských vrcholků, kam jen oko dohlédne. Pod sebou vidíme hladiny jezer Zagelsee, Schobersee a Fischegelsee a vlevo se zvedá Alker i s jezírky, kde jsme se včera koupali. Zajímavý je i skalnatý hřeben, který propojuje Schoberspitze a Talkenschrein. Jedná se však již o středně náročný horolezecký terén.

Odpočíváme po výstupu, od salaše jsme museli překonat téměř 900 výškových metrů a trvalo nám to i s malými přestávkami přes tři hodiny. Nahoře u kříže příjemně pofukuje vítr a letní vedro je hned snesitelnější. Moc se nám odtud nechce a čekáme, až odejdou poslední dnešní návštěvníci, kterých ani tak moc nebylo.

Máme rádi ty chvíle, kdy máme hory jen pro sebe. Všimli jsme si, že Rakušané vyráží na hory časně ráno a okolo poledne jsou už zase dávno na sestupu. To se dá pochopit při nestabilním letním počasí, kdy hrozí odpolední bouřky, ale oni to dodržují i za klidných letních a podzimních dnů. Zřejmě je to zažitý zvyk a mnozí z nich berou výstup do hor za čistě sportovní záležitost. Každopádně odpoledne a navečer v horách většinou už nikoho nepotkáte.

Ani tentokrát dolů nespěcháme. Po celou dobu sestupu máme před sebou hřeben Greim - Rettlkirchspitze - Hochstubofen, jehož přechod máme ještě v živé paměti z jedné z našich dřívějších návštěv v této turisticky vděčné oblasti. Můžeme jej jen doporučit. Při sestupu stíháme ještě krátkou osvěžující koupel v malém mělkém jezírku poblíž rozcestí, kde se zleva opět připojuje značka č. 926 ze sedla Knollischarte.

Následuje dlouhý sestup k parkovišti u Hölzerhütte a tady vidíme, kam se poděli všichni návštěvníci hor. Lavice jsou obsypané lidmi, kteří si pochutnávají na místních specialitách a zahání žízeň. Neodolali jsme ani my a ochutnali jsme místní výbornou polévku. Škoda, že už musíme domů, ale už teď se těšíme, že se zase do Nízkých Taur brzy vrátíme.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.