Höhenweg Sengsengebirge, skvělý horský trek přes Gamskogel (1 710 m) v rakouských Alpách

Rakouská hřebenovka v Sengsengebirge (2)

Z deníku bivaku zjišťujeme, že se za nocleh platí 5 euro do pokladničky a nocující se zapisují do knihy návštěv. Nejvíce návštěvníků sem přichází během podzimu, kdy je stabilnější počasí. Teď tu dlouho nikdo nebyl a ani my se nezdržíme. Je teprve poledne. Za bivakem jsme ještě zkontrolovali velký plastový barel se sněhovou vodou z loňské zimy odporné chuti, která slouží jen jako užitková voda a určitě bychom nedoporučovali se na ni spoléhat.

Hned za bivakem jsme mohli obdivovat pěkné skalní okno "Luckerte Mauer" a pak už nás strmá pěšinka vede vzhůru asi 200 výškových metrů na Gamskogel (1 710 m). Odtud se pěšina drží skalní hrany a místy vzdušněji a místy bezpečněji kosodřevinou pokračuje houpavě na Rohrauer Grösstenberg (1 810 m), což je další asi 1,5 hodiny cesty.

Dostáváme se do vysokohorského krasu, pěšina kličkuje a nestále stoupá a klesá. Pomalu se blíží večer, když odpočíváme na vrcholku Rohrauer Grösstenberg. Před sebou vidíme mohutnou homoli nejvyšší hory Hohe Nock a pod ním výrazné sedlo Rottalsattel.

Čtěte také: První část článku Höhenweg Sengsengebirge

Poprvé za několik dní potkáváme turisty. Dvojice starších Rakušanů jde hřebenovku v opačném směru a plánuje nocleh v bivaku. Když vidí, že jsme cizinci a že je s námi naše dcera, jejich údiv hraničí s pochybnostmi. Museli jsme je opakovaně ujistit, že vody máme dost, jídla taky, nechybí nám stan a výbava a hlavně, že máme i zkušenosti.

Ty teď budeme muset pořádně zúročit, protože naše představy o tom, jak zabivakujeme v sedle, berou rychle za své. Příšerněji zkrasovatělý terén, který nás čekal v sedle Rottalsattel, si lze jen těžko představit. Samý závrt, propast, skalní bloky a škrapová pole v měsíční krajině porostlé klečí - nikde ani kousíček rovné plochy.

Nedá se nic dělat, musíme jít ještě dál. Stezka zvolna stoupá šikmo úbočím Schneebergu a zhruba v polovině výstupu se nám konečně podařilo najít v závětří kosodřeviny plácek akorát na náš stan. Je to sice trochu z kopce, ale kdo by si vybíral. Rychle budujeme přístřeší, noc je na spadnutí a vítr se naštěstí uklidňuje. Nebe je zase vymetené a brzy nad námi září první hvězdy.

Čtvrtý den

Také toto ráno nás vítá sluníčko a pěkné letní počasí. Po sbalení věcí šplháme na plošinu Schneebergu, kde se připojuje další trasa č. 461. Jsme opravdu vysoko a v obrovských krasových jámách na vrcholové plošině teprve odtává sníh. Sice máme vrcholek Hohe Nock už nadosah, ale naše putování si ještě trochu zpestříme.

V plánu máme sestup hluboko dolů k jezerům Feichtausee a návštěvu salaše Polzalm, kde bychom rádi doplnili vodu. Ze všeho nejdříve ukrýváme své batohy do kleče. Odpoledne se sem zase vrátíme, tak není nutné vláčet všechno s sebou.

Před vlastním sestupem jsme si odbočili úzkou pěšinou k dřevěnému kříži na okraji skalní stěny, které se říká Seekopf nebo také Seehagelmauer (1 809 m). Je odtud doslova letecký pohled nejen na tyrkysovo-smaragdové hladiny obou jezer, ale i na nádhernou krajinu severní a východní části národního parku. Dole v hloubce vidíme i dřevěné chaty náležející k Polzalmu.

Po trase č. 466 potom scházíme rozsáhlým suťoviskem Nockkaru na skalnatý hřbet, který odděluje navzájem závěr doliny Blöttenbachu od doliny Paltenbachu a nakonec přicházíme na šťavnaté pastviny poblíž Polzalmu. Svěží zeleň a rozkvetlé louky jsou nádherný kontrast proti drsnému světu skal nahoře na hřebenu.

Míříme rovnou k salaši Polzalm, kde se během letní sezóny poskytuje občerstvení. Kromě mléčných výrobků zde můžete ochutnat i uzený špek a jiné pochoutky. Nám stačil vynikající "Hollunder", tedy osvěžující šťáva z bezového květu, která mizela v našich žíznivých tělech jako v houbě. Já jsem zvládla hned tři půllitry.

Ochotného majitele salaše jsme poprosili ještě o vodu do našich prázdných lahví a po krátkém odpočinku jsme se vydali k půvabným jezerům Kleiner a Grosser Feichtausee. Je to k nim přes půlhodinu cesty docela divokým terénem, díky čemuž jsou jen málo navštěvovaná. Unaveně lenošíme na břehu Grosser Feichtausee a ani se nám nikam jinam nechce. Ale musíme, protože naše věci jsou až tam nahoře na hřebenu.

Zdoláváme zpátky převýšení asi 600 metrů stejnou cestou, jakou jsme přišli, a tentokrát i s batohy míříme přes náhorní plošinu k vrcholovému kříži na Hoher Nocku (1 963 m). Jsme už nad pásem kleče a kolem nás se rozprostírají nádherné vysokohorské alpínské louky. Pod nohami nám vykvétají drobounké orchideje a jiné alpské skalničky.

Máme za sebou nejvyšší kótu našeho přechodu Sengsengebirge a vychutnáváme si krásný výhled na sousední pohoří Totes Gebirge, Haller Mauern a na nižší východní část hřebene Sengsengebirge, utopenou v moři kleče.

Zajímavý je i pohled na rozsáhlé zalesněné pohoří Reichraminger Hintergebirge, které je také součástí národního parku Kalkalpen. Odpočíváme, vždyť dostat se až sem nás stálo dost námahy, tak proč hned pospíchat dál. Nocovat tu ale nebudeme, na to si najdeme bezpečnější tábořiště.

Po trase č. 463 sestupujeme velkým obloukem stále po hřebenu nejprve do sedla pod vrcholem Gamsplanu (1 902 m) a odtud pak klesáme mělkým údolím.

Cestou míjíme slabý pramen Merkensteinbründl, kde opět doplňujeme v těchto horách tak vzácnou vodu. Je to vlastně první dostupná voda přímo na hřebenové trase Sengsengebirge. Odtud to již není daleko na rozcestí (1 450 m) v modřínovém lese, kde kdysi stávala salaš. Nádherné místo k našemu bivaku, tentokrát si můžeme i vybírat, kde si postavíme stan.

Pátý den

Z rozcestí, kde jsme tábořili, se obvykle sestupuje přes Brudergrabensteig č. 25 do Windischgarstenu a zde se přechod ukončuje. My máme ale v plánu traverzovat jižní úbočí Sengsengebirge a dostat se tak zpátky k našemu autu pěšky.

Podle turistické mapy bychom měli sledovat červeně značenou spojku, která by nás dovedla na trasu č. 461. Ve skutečnosti ale není tato spojka v terénu vyznačena barvou, ale pouze mužíky.

Sotva znatelnou pěšinkou přicházíme pod Hagler (1 669 m), na který vede podle všeho také jen neznačená pěšinka. Nechali jsme se po ní vést na skalnatý vrcholový hřeben. Otvírá se odtud úchvatný výhled na jih přes zalidněnou kotlinu Windischgarstenu jak na mohutný Warscheneck (2 388 m) a další vrcholy Totes Gebirge, tak na Grosser Pyhrgas (2 244 m) a jeho sousedy v pohoří Haller Mauern.

Vracíme se zase na naši stezku a po kamenných mužících sestupujeme konečně na rozcestí, kde se napojujeme na značenou turistickou trasu č. 461 a jdeme po ní vlevo. Brzy míjíme pramen a později krásnou dřevěnou chatu Bärenriedlau (1 334 m), kterou si tu nechala vybudovat už před více jak sto lety rakouská šlechta a prý tu často pobýval na svých loveckých výpravách i arcivévoda Ferdinand.

Z té doby pochází i šikovně vedený lovecký chodník, který obratně traverzuje strmé skalnaté jižní svahy pohoří při horní hranici modřínového lesa a překonává několik rozsáhlých suťových polí. Krásný výhled se cestou nabízí hned z několika skalních vyhlídek.

Nakonec nás značená pěšina vyvedla na širokou lesní cestu (1 180 m) a začali jsme po ní sestupovat. Značka brzy odbočila vlevo, my ale pokračovali po lesní svážnici do stále více zahloubeného suchého krasového údolí Langer Graben.

Později jsme v suchém korytě potoka narazili na vodu a opět mohli dobrat vodu z vydatné vyvěračky. Voda později zase mizí v štěrku potoka a zase se objevuje a tak je to pořád dokola. Poměrně fádní cesta hlubokým údolím má jedinou výhodu, vede pořád z kopce a docela ubíhá. V závěru našeho putování si však pro nás připravila ještě jedno velké překvapení.

Stará plechová cedule s nápisem nás upozornila na chráněný přírodní úkaz Teufelskirche (Čertův kostel), skrytý na druhém břehu potoka Vorderer Rettenbach. Nevěděli jsme předem, co nás tam čeká a o to větší bylo naše překvapení. Hádali jsme jeskyni, ale nakonec se z toho vyklubala nádherná mohutná skalní brána. Její rozměry nás překvapily, průchod byl vysoký 12 metrů a přitom široký 16 metrů.

Ve stěně nad skalní římsou brány byla navíc vytvořena ještě dvě menší skalní okna. Hned poblíž se nachází vydatná vyvěračka Vorderer Rettenbachu, která dnes naštěstí neměla příliš velký průtok, jinak bychom se ke skalní bráně přes koryto potoka vůbec nedostali. Obvykle z ní vytéká přes 1 000 litrů za sekundu, ale za povodně v roce 2002 to bylo dokonce přes 37 000 litrů!

A to už byla úplná tečka našeho treku. Široká cesta nás dovedla zpět na parkoviště k našemu autu, kde jsme naše pětidenní putování ukončili. Skončila jedna výprava, ale v hlavách se nám už rodily plány na další, neboť toto krásné a velice opuštěné pohoří zdaleka neukázalo všechna svá tajemství a my máme důvod se sem zase vrátit.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.