Výstup na Ankogel a Saulec, fantastická vysokohorská túra ve Vysokých Taurách v rakouských Alpách

Vysokohorská turistika ve Vysokých Taurách

V srpnu 2014 jsme s tátou skoro po půl roce zase vyrazili do hor. Jako cíl jsme si vybrali dva vrcholy Ankogel a Sauleck, který se měli stát mými prvními třítisícovkami v životě. Plán byl takový, že jako první pojedeme na Ankogel a pokud nám zbude čas tak půjdeme na Sauleck.

Vyrazili jsme brzy ráno s tím, že pod Ankogel dorazíme kolem šestnácté hodiny. K chatě vyjedeme lanovkou, přespíme, další den vyjdeme na vrchol a slezeme dolů. Dorazili jsme jen tak tak, ale stihli jsme to.

Na konci lanovky jsme se rozhodovali, kam vlastně půjdeme. Jelikož měl táta na nohou sandály, rozhodli jsme se sestoupit o kousek níž k chatě, kterou jsme z lanovky viděli. Už z dálky jsme poznali, že chata je nově postavena.

Dole v jídelně jsme si objednali čaj a roztáhli mapu. Chata na ní vyznačena nebyla a nebyla ani v tátově průvodci (asi půl roku starém). Z toho jsme usoudili, že jsme na chatě plné duchů, která se objeví pouze tehdy, chce-li uvěznit nevinné turisty.

Čtěte také: Ankogel a Hochalmspitze, pokus o výstup na vrchol

Jednoho ze zaměstnanců jsme se zeptali na cestu k původní chatě na mapě. Ten nám ovšem sdělil, že žádná taková chata není. Protože jsme neměli moc na výběr, zaplatili jsme si pokoj zde. Vzhledem k naší nepříliš dobré angličtině a mému prvnímu roku němčiny, jsme při domluvě měli určité potíže. Zjistili jsme, že pokoj bude volný pouze jednu noc. Pak jsou všechny zarezervované.

Ještě než se setmělo, jsme se ze zvědavosti šli podívat na místo, kde vlastně měla chata být. Cestou jsme míjeli ukazatele se jménem chaty, a když jsme došli na místo, našli jsme stát jen kusy zdí a žlutý bagr. Vrátili jsme se do pokoje, nařídili budík a šli spát. A tak jsme strávili jednu noc na chatě, která podle map neexistuje.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Ráno to vypadalo na hezké počasí a já se těšila na první třítisícovku. Asi po půl hodině cesty začal foukat vítr, padla mlha a začalo sněžit. Pokračovali jsme dál, ale po patnácti minutách, kdy se počasí stále zhoršovalo, jsme se otočili a začali se vracet zpátky. Počasí nás zradilo. Po půl hodině vykouklo sluníčko a udělalo se hezky. Ani jednomu z nás se nechtělo znovu vracet, tak jsme šli k lanovce a jeli dolů k autu.

Vrátili jsme se o dost dřív, než bylo v plánu, a proto jsme se rozhodli, zkusit štěstí na Saulecku (3 085 m). Dojeli jsme na parkoviště pod horou a okamžitě vyrazili. Míjeli jsme stáda krav, pár samot, a když jsme se podívali nahoru, viděli jsme tam stát chatu, pak cesta začala konečně stoupat.

Po několika hodinách jsme dorazili k chatě, kterou jsme ze zdola viděli. Byla to však jen soukromá farma a tak jsme pokračovali dál. Asi po hodině jsme dorazili k cíli. Před námi se objevila nádherná stará chata ležící hned vedle jezera a s dvěma koňmi pasoucími se na zelené trávě. Připomínalo mi to místo z nějaké pohádky. V chatě jsme si okamžitě zamluvili postele. Odnesli jsme si věci a šli se podívat kolem jezera. Všechny vrcholy byly ale v mlze.

Ráno bylo konečně vidět vrchol a mě napadlo, že to asi nebude až taková pohoda jak jsem si představovala. Velkou inspirací se mi stal tátův slib, že za dosažení vrcholu mi na chatě koupí horkou čokoládu. Vrchol se brzy schoval do mraků a já naštěstí neviděla, kolik do něj ještě zbývá.

Šli jsme dál a cesta se na chvíli ztratila mezi kameny. Pak už jsme šli hlavně po sněhu. Teprve ve třech tisících mě napadlo vytáhnout rukavice a čepici. Na vrchol jsme dorazili bez komplikací a já si náramně užívala výhled z vrcholu. Mlha, mlha a mlha. Nakonec se přece jen na chvíli vyjasnilo a viděli jsme do údolí pod sebou. Snědli jsme čokoládu, udělali fotky a začali uvažovat o sestupu.

S cestou dolů jsme neměli potíže (nepočítaje pár sněhových koulí, které jsem po tátovi hodila). Dorazili jsme k chatě. Tátův batoh, bunda a hůlky se brzy stali obětmi velmi přátelských koní. Naštěstí nechali foťák. Udělali jsme si fotky a já dostala dvě horké čokolády a jablečný štrůdl.

Táta navrhl abychom šli na procházku a to byla (alespoň pro něj) velká chyba. Než jsme odešli, poradil mi majitel chaty cestu na blízký Tullate Nock vysoký 2 658 metrů. Rozhodnuta dostat tátu nahoru jsem šla pořád dál a dál a vrchol se víc a víc přibližoval. A tak se z tátovi plánované procházky kolem jezera stal druhý vrchol dne.

Další den jsme sestoupili k autu a jeli domů. Vůbec se mi nechtělo, nejradši bych se přestěhovala na chatu. Doma jsem si teplotou a rýmou odstonala můj nápad vytáhnout tátu na vrchol, když jsme oba měli jen mikinu.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.