Radeč a Berounsko, turistika na Křivoklátsku a výšlap nejvyšší vrch Křivoklátské vrchoviny

Putování přes Radeč v Křivoklátské vrchovině

Dobrovolně přiznám, že jsem osadu Kařez prvně výrazněji zaregistroval v roce 2017, projížděli jsme přes ni vlakem na čundr do Českého lesa. Znovu jsem si obec připomněl v roce 2019, když jsme přes ni tentokrát mířili do Rokycan, odkud jsme vyrazili do Brd. Letos (rok 2020) představoval Kařez východisko našeho treku.

Ve večerních hodinách vysedáme na zastávce a přecházíme ke stavením, nakonec se v sídle příliš dlouho nezdržíme. Protože mají všude zavřeno, vyrážíme neprodleně do terénu. Náš cíl představuje přírodní park Radeč, jehož návštěvu jsme se rozhodli spojit s prohlídkou blízkého okolí, pročež zavítáme až k Berounce.

Jelikož noční turistika nepatří k našim koníčkům, daleko nedojdeme, nocujeme v lese za rozcestím V Čápu. Poněvadž předpověď počasí slibuje jasno, spíme pod širákem, k ránu se dosti ochlazuje. Od úst stoupá pára, a tak není od věci dopřát si po probuzení panáčka na rozehřátí - jasně že i posnídáme - brzy se naštěstí výrazně oteplí. Azurově modrou oblohu prozáří sluníčko, těžko si můžeme přát víc.

Vyrážíme do terénu. Opouštíme les a přicházíme do města Zbiroh, v němž se narodil básník Josef Václav Sládek. Na náměstí nás kromě kostela svatého Mikuláše upoutají především otevřené obchody vietnamských spoluobčanů, u nichž dokupujeme pár drobností.

Vzápětí stoupáme k místu, které představuje hlavní chloubu města. Jedná se o zámek, jejž původně postavili jako hrad. O jeho přebudování se zasloužil císař Rudolf II., z dalších známých osobností zde působil např. Alfons Mucha, který tady maloval Slovanskou epopej. Doufáme, že nahlédneme alespoň do zahrady a uvidíme objekt zvenčí, chyba lávky. "Doba koronavirová" nemá s nikým slitování. Nápis na zamčené bráně jasně hlásá, že areál do odvolání uzavřeli.

Jako by chtěli mít majitelé jistotu, že zákon nikdo neporuší, obklopuje objekt kolem dokola dlouhá nevzhledná zeď; rázem zvažujeme, kdo ji vybudoval. Možností se nabízí několik. Za druhé světové války tak mohli učinit esesáci a za komunistické éry československá armáda; obě "gardy" používaly zámek ke špionážním účelům. Vyloučit se nedá ani jiný viník, pátrat po něm nebudeme. Dáváme místu sbohem a necháváme za zády i uzavřenou požární expozici, jež se nachází vedle parku.

Naštěstí, jak se ukáže, půjde za celou dobu o jedinou pihu na kráse. Jako by se nám rozhodlo pozvednout náladu samo peklo - že by začalo konat dobré skutky? - přicházíme nejprve k Čertovce a poté na Čertovu skálu. V obou případech se jedná o skalisko, na nějž lze vylézt. Z vrcholů se nabízí výhledy především na kopec Brno, zastavení nemá chybu.

Následně klesáme do obce Chotětín. Ves se vyznačuje pěknými domečky, které dosti ostře kontrastují s nedalekou skládkou; podstatnější je, že tady kdysi stávala tvrz. Starodávné opevnění zmiňuje naučná cedule v centru obce. Jelikož ale popis nezmiňuje místo dochovaných zbytků objektu, upouštíme od jejich hledání. Nemíníme připomínat doktora Watsona, jenž na rozdíl od Sherlocka Holmese zrovna dvakrát neoplýval geniálním detektivním intelektem a nenašel nikdy správné řešení; snad jsme, doufám, neprohloupili.

Za vesnicí vstupujeme do přírodního parku Radeč, jejž vyhlásili v roce 1979 a má rozlohu 5 999 ha. Hlavní část představuje zalesněný hřbet, jehož nejvyšší bod Radeč dosahuje výšky 721 m - jedná se o nejvyšší kótu Křivoklátské vrchoviny. Známější horou je ale blízké Brno (718 m - pro jistotu dodám, že neběží o známou moravskou metropoli, kde jezdí šaliny a lze navštívit např. Špilberk).

Než k Brnu dojdeme, učiníme pár zastávek. Nejprve odbočujeme k vodní tvrzi Rovný, jejíhož prvního známého majitele představoval Mikuláš z Rovného; zpráva pochází z roku 1367. Posledním samostatným držitelem se stal v roce 1486 Václav Gut z Dubňan. Poté získali sídlo majitelé hradu Libštejn, kteří se o opevnění nestarali, a tak je uváděno již v roce 1540 jako pusté.

Dostáváme se k nádhernému romantickému rybníčku, jenž kdysi chránil tvrz z jedné strany, pozůstatky opevnění lze spatřit pod hrází. Z okolního terénu vystupuje menší pahorek, na němž jsou patrné zbytky zarostlých staveb; při odkrytí by se z nánosů hlíny zaručeně vylouply základy původních zdí.

Pokračujeme ve výšlapu a dostáváme se do obce Lhota pod Radčem. Jelikož nastalo poledne, neopovrhli bychom obědem, házíme očkem po místní restauraci. Objekt nevypadá vůbec špatně. Bohužel je kvůli nouzovému "koronavirovému" stavu uzavřen, a tak nezbývá, než se posilnit jinde. Místo si vybíráme pěkné, stoupáme na bývalý hrad na Radči (občas bývá nazván i Mitrvald, byť se tento objekt nejspíš nacházel úplně jinde).

První zpráva o opevnění pochází z roku 1343 a majitele představoval Oldřich z Mitrvaldu, po něm následovali Rous z Litic a Albert z Kolovrat. Po roce 1376 se páni střídali jako na obrtlíku, posledním známým držitelem se stal v letech 1409-1423 Petr z Oseka, jenž sídlil na Hoholově. O sídlo v té době už nikdo nepečoval a chátralo, proměnilo se ve zříceninu. Zachoval se jen nepatrný náznak příkopu na úbočí; mezi velmi skromné archeologické nálezy patří mince z doby lucemburské, meč, sekera, podkova a keramika. Přesto výstup na kopec nezklame. Vrcholová skalka nabízí slušný výhled převážně severním směrem.

Po obědě z vlastních zásob pokračujeme smrkovým lesem a přicházíme k již dříve zmíněnému Brnu. Stojí na něm vysílač vysoký šedesát metrů, jenž bohužel není přístupný veřejnosti; přiznejme si na rovinu, že rozhledna na tomto místě by bodla. Bohužel se tak nikdy nestalo, ačkoliv o stavbu usiloval Klub českých turistů už na konci 19. století; majitel lesů Colloredo Mansfeld jim nedal souhlas.

Přesto se tady v minulosti nacházela slušná vyhlídka, o jejíž dávné přítomnosti svědčí poničené torzo, jež zakrývají vyšší stromy. Za rakousko-uherského mocnářství se jednalo o trigonometrickou věž, z níž vyměřovali jednotlivé katastry.

Vrchol, jejž dle moravské metropole pojmenovali obrozenci, necháváme za zády, před opuštěním hřebenu zaskočíme na Bílou skálu. I tady v minulosti stávalo hradiště, leč není po něm vidu ani slechu, jedná se o další působivou vyhlídku.

Klesáme zdánlivě do nížin, les nás "vyplivne" ze svých útrob za rybníky Jordánek a Škaredá. Netrvá dlouho a přímo před námi se vyloupne kopec Florián. Vršek od prvního pohledu láká k návštěvě, a tak se dočasně loučíme s turistickou značkou, odbočujeme k vyvýšenině. Vzápětí se dostáváme k pomyslnému zlatému hřebu dne. V prohlubni pod námi se ukazuje zatopený bývalý černouhelný důl Ovčín, kde ve vulkanických horninách objevovali otisky prvohorní karbonské vegetace - našli zkameněliny kapradin, plavuní a přesliček. Vodní plocha působí, jako by ji vystřihli z pohádky, a tak zacházky ani v nejmenším nelitujeme; jen trochu nechápeme, proč přes Florián nevede oficiální značka.

Stejně nás nadchne i další zastavení, jedná se o Radnici s velkým R. Nazývá se tak město, o němž pochází první zmínka z roku 1336. Okolo židovské synagogy z konce 18. století přicházíme na náměstí s kostelem svatého Václava, na dohled máme i nedalekou barokní poutní kapli, k níž vede křížová cesta. Pěkné, nás však k sobě přitáhne otevřené okénko v místní restauraci - sláva a aleluja - kde koupíme pivo a teplé jídlo, jež si kvůli koronavirovým opatřením musíme odnést v krabici. Nevadí, chutná nám i tak. Na závěr zaskočíme do potravin, v nichž dokupujeme vodu, neboť se v okolí vyskytuje studánek jako šafránu čili žádné.

V podvečer postupujeme na Kamenec a míjíme přírodní památku a evropsky významnou lokalitu, v níž chrání ohrožené motýly modráska bahenního a očkovaného. Nocujeme kus za obcí u Radnického potoka.

Ráno pokračujeme podél vody a s turistickou značkou se dočasně loučíme u Nového mlýna, ubíráme se po silnici. Směřujeme po ní k obci Liblín, kde stojí barokní zámek; až do osady nedojdeme. Odbočujeme na Havlovu skálu, jež nemá nic společného s naším bývalým dramatikem, disidentem a prezidentem v jedné osobě; pojmenovali ji podle sedláka Havla, jemuž se z kolmého srázu zřítil kůň.

Dostáváme se na skalisko, které by bylo chybou vynechat, z vrcholu se nabízí senzační výhled. Hluboko pod námi se v meandru kroutí Berounka. Není divu, že sem vede od silnice vyšlapaná cesta, na ostroh jistě směřuje nejeden návštěvník.

Přestože by se na skalisku dalo kochat hodně dlouho, vracíme se k dopravní tepně a kousek po ní pokračujeme, před obcí Liblín navazujeme na turistickou značku. Ta vede po úzké pěšině ve strmém svahu nad Berounkou a přivádí nás ke zřícenině hradu Libštejn, jejíž věž jsme zahlédli už z Havlovy skály.

První zpráva o pevnosti pochází z roku 1367 a majitele představoval Tista z Hedčan, po něm převzali žezlo Libštejnští z Kolovrat. V době husitských válek se opevnění dlouho bránilo útokům kališníků, leč nakonec obě "tlupy" uzavřely smír a zdejší posádka se podílela na bezhlavém úprku křižáků u Domažlic. Po připojení k panství Kaceřov začal hrad pustnout, v roce 1590 se zřítily střechy; dílo zkázy dokonali Švédové, kteří baštu v roce 1639 vypálili.

Z výše uvedených důvodů se z kovárny, konírny, pivovaru i dalších hospodářských budov dochovaly jen nepatrné zbytky, hlavní nádvoří ale nezklame žádného romantika. Jeho dominantu představuje vysoká věž, která se zvedá pyšně k nebi; litovat lze jen toho, že na ni nejde vystoupit.

Pokračujeme podél Berounky. Pěšina se klikatí, chvilku stoupá a vzápětí klesá, dojde i na dvě pěkné skalní vyhlídky. Obědváme na břehu řeky a s Berounkou se loučíme u rozcestí Velká Radná. Stoupáme do kopce a těšíme se na pozůstatky halštatsko-laténského hradiště Radná, kde sídlili Slované. Oči se příliš nepotěší. Přestože opevnění vyznačili v turistické mapě, ukazatelé ho vůbec nezmiňují a tváří se, že se tady nic takového nevyskytuje. Přesto neodejdeme s pláčem, upoutá nás pahorek těsně vedle cesty. Věříme, že se jedná o slibovanou tvrz, ověřit si to však nemůžeme. Vršíček oplotili a nahoru se nesmí.

Následný úsek lesem nám připadl býti delší, než udávají směrovníky, vystupujeme na Újezdský vrch (466 m). Kopec vyčnívá nad okolí a nabízí slušný rozhled, jako na dlani máme před sebou naši další štaci. Před vzdálenější kótou Brno, již nejde přehlédnout kvůli vysílači, vystrkuje růžky rozhledna Na Vrších (481 m). Stáčíme k ní a míjíme osobu usazenou na lavičce; jedná se o figurínu, která připomíná jakousi hororovou postavu.

Scházíme a zase stoupáme, dostáváme se k dřevěnému datovému převaděči z roku 2013, v jehož čtvrtém patře zřídili rozhlednu. Lezeme nahoru a míjíme výstavky dětí předškolního i školního věku, z objektu se nabízí kruhový rozhled. Hledíme na přírodní park Radeč, k němuž se pomalu, ale jistě vracíme, na dohled je i Plzeň a hrad Radyně u Starého Plzence.

O atraktivitě místa svědčí skutečnost, že náhle potkáváme mnohem víc lidí, což má na svědomí, že dočasně nasazujeme roušky. Nijak nás to netěší, ale nedá se svítit, na vině jsou již zmíněná protikoronavirová opatření.

Následně postupujeme po naučné stezce Po stopách důlní činnosti na Břasku; míjíme místa, kde se těžilo (lokality Kateřina a Bašta). O slovo se přihlásí i opravovaný zámeček, u nějž narážíme na informační ceduli upozorňující na hrad Šternberk, neb až sem sahá majetek tohoto šlechtického rodu.

Dočasnou stopku nám vystavuje obec Stupno. Dáváme odpočinek u místního hostince, nakonec se zdržíme déle, než jsme zamýšleli. Na vině je hlavně déšť - odpoledne se zatáhlo - byť otevřené okénko restauračního podniku také není vůbec k zahození. V klidu přečkáváme prudší přepršku a nekape nám na hlavy, zastávku jsme si nemohli naplánovat lépe.

K večeru přicházíme do obce Březina, jež je prvně zmiňována k roku 1379. Tentokrát je k naší úlevě zámecký park otevřen, a tak pronikáme k objektu vystavěnému po roce 1800 - na svědomí ho mají Šternberkové - památka nás příliš nenadchne. Nevíme, jaké krásy skrývá vnitřek, ale zvenčí vypadají budovy celkem tuctově, asi jsme očekávali příliš.

Stejně tak trochu zklame původní hrad Březina (Salon), který se také nachází v parku a prvně je zmiňován k roku 1389, majitele představoval Jindřich ze Šternberka. V 17. století byl už objekt pustý, do dnešní věžovité podoby ho přestavěli před několika roky; objekt je stejně jako zámek uzavřený. Stavba zdánlivě dohlíží na dětské hřiště, sportoviště i koupaliště, které jsou přímo pod skaliskem, areál působí velmi pěkně.

Navzdory hrozbě dalšího deště pokračujeme v putování, stoupáme do kopce. Vracíme se do přírodního parku Radeč. Vylézáme na vrchol Hradiště (619 m), kde v souladu s názvem bývalo opevnění. Do 10. století tady sídlili Slované; jedná se o významnou archeologickou lokalitu, v níž nalézali hlavně keramiku. O rozlehlosti zaniklého sídla svědčí mohutné valy, jež sloužily k obraně.

Na vrcholu kopce stojí altán, který představuje i vyhlídku, bohužel ho začínají pomalu, ale jistě přerůstat stromy. Škoda. Zvažujeme, jestli se v něm neuložíme na noc, nakonec nás odrazuje hrbolatá podlaha. Volíme náhradní řešení.

Poslední den zbývá dojít do Rokycan, neznamená to ale, že neučiníme pár zajímavých zastávek. Prvně "vyhazujeme kotvu" v obci Osek, kde stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie ze 14. století (do barokní formy ho přestavěli v 18. století) a zámek, jehož úpravy dokončil v roce 1689 rod Nosticů. Nás zajímá především jiná lokalita. Stáčíme trochu bokem a vystupujeme na kopeček Kamýk (420 m), kde se nachází zřícenina letohrádku. K němu po roce 1750, kdy ho zbudoval Jan Šternberk, vyjížděla šlechta z blízkého zámku. Místo si vybrali opravdu dobře, z vršku se nabízí slušný výhled.

Atraktivitu místa zvýrazňuje přilehlý židovský hřbitov, jejž založili kolem roku 1817. Po náhrobcích i kmenech stromů se plazí břečťany a dodávají pietním končinám prazvláštní nádech, lokalita stojí za návštěvu.

Další poutavý bod naší cesty představuje kopec Vršíček nad obcí Litohlavy. Stojí na něm poutní kaple Navštívení Panny Marie z let 1744-1747,u níž se dvakrát do roka pořádá velká pouť. Za pozornost stojí i obnovené schody, do kterých vytesali, kdo financoval jejich obnovu.

Do Rokycan jdeme okolo vodní nádrže Klabava a přes přírodní památku Rokycanská stráň. Město založili v roce 1100 a historický střed představuje od roku 1992 městskou památkovou zónu. Protože máme trochu času, zaskočíme na náměstí. Vzhůru k nebi se zvedá věž kostela Panny Marie Sněžné ze 14. století, kousek před svatostánkem stojí mariánský sloup z roku 1770. Postavil ho V. Bauer a kromě Panny Marie nabízí sochy dalších devíti světců.

Na radnici zaujme pamětní deska z roku 1882, jež vzpomíná známého husitského kazatele Jana Rokycana. Zmínku o kališníkovi najdeme i na zdobeném domu za kašnou, v průčelí stavby stojí napsáno: Rokycanův dům osvěty. Docela by nás zajímalo, jestli uvnitř pořád podporují husitské myšlenky, ověřit si to nemůžeme. Jelikož nám brzy pojede vlak, přesunujeme se na nádraží a dáváme sbohem pěknému koutu, v němž lze natrefit na plno poutavých míst.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.