Putování Českým středohořím, přechod vskutku jedinečného českého pohoří sopečného původu

CHKO České středohoří (3)

Ze Sutomi nás na vrch Košťál (481 m n. m.) vede červená značka. Ostřejší stoupání od rozcestí zvládáme bez problémů. Těla si zvykla na zátěž a zřejmě již začala rozpouštět v zimě uložené a nyní přebytečné tuky. Na menší plošině kousek pod hradem upoutá moji pozornost binec poházených igelitů, či čeho. Už si chci zanadávat na lidská prasátka, když si všimnu, že od jedné z polorozbořených zdí přichází v dlouhé, fialkové sukni krásná víla. Nešálí mne snad po ránu zrak?

Ne, víly vidím hned dvě! V těchto nehostinných místech jsou jako zjevení. Samotinké a křehké. Opodál v upraveném ohništi dohořívá oheň. Vnímám jeho vůni, je v ní skryta touha po dálkách, po horách, po toulání. Cítím spřízněné duše…

Čtěte také: Minulá část článku Putování Českým středohořím (2)

"Ahoj! Jak se spalo pod širákem?" hned se ozvu, abych víly nezaplašil. "Dobře, ale byla dost zima. Ráno jsme tu měly jinovatku. Ale ten východ Slunce stál za to, nádhera…" odpoví mi fialková.

"Hmm, to věřím. Už se taky těším na širák. Jen si ještě počkám na teplejší noci. Přece jen je ještě březen." odtuším, a docela jim závidím tu promrzlou noc. Však jsme mnohokrát také začínali vandráckou sezónu v studených březnových dnech. Šumava vás prověří.

Přemýšlím nad nečekaným a příjemným shledáním a šplhám na vyhlídku, která se od zříceniny Košťálov otevírá. Házmburkové věděli, co činí, když zde založili někdy v 14. století své sídlo. Rozhlížím se po kraji, zatímco postupně přichází ostatní. Průšvih je, že jsem si kvůli odlehčení fotobatohu v penzionu vyndal nejen makroobjektiv, ale omylem i zoom 18 - 200 mm. Zbyl mi širokáč, s kterým mám problém. S ním budou všechny hory ploché jako… jako Polabí.

Slézáme k ohništi, kde si Franta bere poslední pečenou bramboru, kterou si holky schovaly pro nenadálou návštěvu. Takto pohoštěni vyzvídáme odkud jsou a kam mají namířeno. Náchod a Litomyšl nejsou za rohem. Hned si vzpomenu na Broumovské stěny a polské Stolové hory, kam se letos v létě nebo na podzim chystáme. Loučíme se s tím, že se určitě cestou ještě někde sejdeme. Máme před sebou stejné vrcholy - Boreč a Lovoš.

To se nám ale již nepovede. Možná to doopravdy byly víly, které před polednem rozfoukl lehký teplý vánek, nebo se navždy ztratily s poslední kapkou rosy v nedalekém lese s příznačným názvem V Jezírkách.

Cesta vede přes Černý les. Kolem se objevují modré koberce jaterníku podléšky. Jdeme po fungl novém asfaltu lesem a radši bychom vzali za vděk obyčejnou prošlapanou stezičkou. Do vesničky Boreč nás již taková vede. Samotný vršek Boreče je sice jen 449 metrů vysoký, ale přesto přitahuje pozornost.

Jeho geologickou zvláštností je síť malých skalních puklin, které ústí jak na úpatí kopce, tak na jeho vrcholu. V zimě tak nastává zajímavý jev, kdy kopec dole na úpatí nasává studený vzduch z venkovního prostředí, a ten pak prochází celou soustavou vnitřních puklin, ohřívá se a je podstatně teplejší vyfukován zpět do ovzduší nahoře na temeni kopce.

Rozdíl teplot unikajícího vzduchu vůči okolnímu prostředí může být až 20 °C. A protože se uvnitř kopce obohacuje o vlhkost, v tuhých zimách nad vyústěním vzniká masivní ojínění porostu a překrásné rampouchy. V létě pak působí zcela opačný efekt. Teplý vzduch je nasáván na temeni kopce, průchodem vnitřními puklinami se ochlazuje a dole na úpatí je už ochlazený vyfukován zpět do ovzduší. Dnes je okolo 9 °C a to je i vnitřní hodnota hory. Po výstupu na vrchol tak průvan u průduchu hledáme marně.

Boreč poskytuje jen velmi omezené výhledy, ale z níže položené vyhlídkové plošiny před námi defilují vrcholky jako na vojenské přehlídce. K tomu abychom je rozpoznali, slouží přehledná informační tabule. Okolo hory vede NS Boreč, tu nevyužíváme, jelikož je před námi ještě několik cílů. Opět se těšíme z krásně rozkvetlých jaterníků, z nichž některé mají nachovou barvu.

Dalším z cílů bude výhledový Holý vrch (458 m n. m.), ke kterému nás zanese žlutě značená stezka. Na kraji lesa nedlouho postojíme u kamenného kruhu sbírajícího vesmírnou energii. Zatímco všichni zůstáváme mimo, Franta vleze dovnitř. To se mu zřejmě stává osudným, protože hned jak z kruhu vyleze, začne se neuvěřitelně ploužit. Vesmír mu odsál energii a tak zatímco se já s Romanem rozhlížím z větrného vrcholu po okolí, Venca s Frantou jsou stále v nedohlednu.

Holý vrch dostál svému jménu. Toho jsme si byli vědomi už na Milešovce, když si Venca koupil skládanku vyfocenou právě z něho. Já panorama skládat nemusím, širokoúhlý objektiv to zvládne sám. Od Sutomi nahoru právě stoupá skupinka turistů. To znamená, že cesta do obce je průchodná. Přesto při sestupu v roští a mezi stromky bloudíme. Orientačním bodem je kostelní věž, kam se posléze přes hustníky prodereme.

Lovoš

Jedeme k další výrazné hoře - Lovoši (570 m), která je dvojvrcholem. Aby Venca s Frantou nemuseli opakovat stejný výstup, podobně jako na Milešovku tomu přizpůsobíme trasu. Ostatně začít v Oparnu je výhodné i z toho důvodu, že stoupání není tolik prudké jako z Lovosic. Vede do sedla ke Kybičce, nižšího vrcholu Lovoše, a následně obejde kolem dokola celou horu. Díky tomu si vykračujeme jako páni. Žádné velké úsilí nás cesta nestojí a už jsme na vrcholu.

Lovoš byl vyhlášen národní přírodní rezervací chránící především tzv. šipákovou doubravu a jiná teplomilná společenstva s vzácnými rostlinami. NPR zaujímá vrcholové a částečně svahové partie vrchů s odlišnou geologickou stavbou. Velký Lovoš se zásaditými čedičovými horninami, a Malý Lovoš, též Kybička (489 m n. m.), s kyselejší trachytovou horninou. Hojně jsou zastoupeny chráněné rostliny, např. třemdava bílá, kosatec bezlistý, koniklec luční, bělozářka liliovitá. Bohatá je též hmyzí fauna.

Více než bylinky či broučci, z nichž se většina teprve probouzí po zimním spánku, nás nahoře zaujme úžasný výhled. Mnoho okolních vrcholů už máme slezeno a tak si můžeme udělat malou inventuru. Po ní si jdeme oddechnout do hospody, kde mají sice jen uzeniny, ale to nám nevadí. Dávám si ostřejší klobásu, a jakožto řidič popíjím mattonku s příchutí bílých hroznů. Tu si obvykle na trek přibalím, aby mi náznakem sugerovala, že zatímco ostatní popíjí pivo, já odlehčené víno.

Na sestup se vydávám sám po zelené "lovosické". Strmým svahem s částečnými výhledy mne serpentinami vede NS Lovoš. Klesnu až o tolik, že k turistickému přístřešku u Kybičky musím znovu něco vystoupat. Na rozcestí dojdu chvilku před klukama, zato na rozdíl od nich pořádně rozdýchaný. V nohách už se únava nastřádala a nedivím se, že můj návrh vystoupat ještě na Radobýl od Třídomí nesklízí úspěch.

Radobýl

Teprve když jedeme zpět k Lovosicím a dohlednost se s večerem výrazně zlepšuje, nechávají se ostatní přemluvit. Nakupujeme nějaké jídlo, vlastně poprvé vůbec, a přes Litoměřice vyjíždíme k Michalovicím. Dostatečně vysoko leží auty dost zaplněné travnaté parkoviště, odkud kráčíme na opravdu poslední dnešní vrchol.

Dám se do řeči s mladou dvojicí a brzy se o kraji pod námi dozvím mnoho zajímavého. I to, jak zde krajina vypadala v roce 2002 při velké letní povodni. Dobře si na ni pamatuji, spoušť nadělala i v Jižních Čechách. Moje rodná Zliv byla na pár dnů oddělena od okolního světa a do Českých Budějovic šlo projet jen vlakem. Okolí Bezdreva a celá Zbudovská Blata splynula v jedno ohromné jezero a krajina jakoby se vrátila do třetihor, kdy zde opravdu jezero bylo.

Roviny za Labem tehdy vypadaly stejně. Idylický podvečer vykreslil siluety sopečných vrcholků v podmanivé kráse, kterou je třeba zaznamenat. Znovu lituji, že objektiv zůstal v penzionu. Po holém vrcholu Radobýlu se potuluje několik mileneckých dvojic. Máchův fenomén zde skvěle funguje a hora je přitahuje jako magnet. Dobré místo na randění…

Máchovi se hora stala osudnou. Když z vrcholu spatřil požár, který propukl v Litoměřicích a vydal se hned na pomoc. Po dlouhém běhu si uřícený přivodil nachlazení, kterému o pár dní později podlehl.

Charakteristickou, zpola "vykousnutou" siluetu kopce má na svědomí někdejší kamenolom, který v několika patrech odkryl a odtěžil velkou část západní strany. Předmětem ochrany je lomová stěna, kde jsou pozoruhodné, v důsledku složitých podmínek při ochlazování magmatu chaoticky uspořádané sloupce a také ostře svažité jižní svahy, pokryté skalostepním rostlinstvem (např. divizna brunátná, bělozářka liliovitá, kozinec bezlodyžný). Těžba kamene odkryla deset metrů dlouhou puklinovou jeskyni, která se vytvořila v místě střetu dvou lávových proudů.

Zajímavostí je i to, že pod vrchy Radobýl a severnější Bídnicí se skrývá soustava bývalých hlubinných vápencových lomů. Ty nacisté přestavěli na utajenou podzemní továrnu určenou pro bezpečnou zbrojní výrobu. Rozsáhlý komplex podzemních prostor měří 25 - 30 km.

4. den - Házmburk a Říp

Podruhé Litoměřice

Ještě jednou nahlédneme do uliček Litoměřic. Zajímají nás především Máchovy schody a také parkány José Rizara, jež jsme při první toulce městem minuli.

Procházíme Mírovým náměstím a poté korzujeme částí parkánů s výhledem ke katedrále sv. Štěpána. Pak už sestupujeme serpentinkami Máchova schodiště do Jarošovy ulice, v níž uzavíráme krátký ranní okruh. Je velikonoční pondělí a ztichlým městem putují první koledníci s pomláskou, aby vyšupali za kraslice mladá děvčata a předali jim tak část jarní svěžesti z vrbového proutí.

Přestože původní systém hradeb připomínaný k roku 1257 zanikl beze stop, je dnešní gotický systém hradeb hodný návštěvy. Vnitřní hradba vznikla kolem roku 1360 - 1380. Je 2 m silná a místy přes 10 m vysoká. Zdobí ji zubaté cimbuří a hranolovité věžice. Na jedné z nich, mezi ulicí Novobranskou a Zítkovou, je vyrytý kalich z husitské doby, jiné byly upraveny v 19. století pro obytné účely.

Západní věžice byla roku 1705 upravena jako vyhlídkový pavilon, tzv. jezuitská hvězdárna. Vnější parkánová zeď, postavená kolem roku 1513, byla původně 4,5 m vysoká, s několika podkovovitými baštami, které byly dovnitř otevřené. Dnešní obvod hradeb je dlouhý kolem 1 800 m.

Házmburk

Hrad Házmburk jsem si vykoledoval já. Stačil první pohled z Milešovky, abych si vzdálený, výrazný vrchol s dvěmi dobře viditelnými věžemi zapamatoval. Jedeme na parkoviště u Klepého, odkud se žlutě značená stezka omotává kolem úpatí čedičového masívu Házmburku. Teprve při střetu s červenou začínáme prudčeji stoupat.

Hrad Házmburk založili v 2. polovině 13. století Lucemburkové, byť jiná teze mluví o původně královském hradě. První zmínka pochází z roku 1355, kdy jej Lucemburkové prodali Z. Zajícovi z Valdeka. Ve 14. století byl hrad rozšířen a od roku 1586 je veden jako pustý. Nápadná je dnes především dvojice zachovalých věží - Černá a Bílá, z nichž vyšší Bílá dnes turistům slouží jako rozhledna.

Krásný slunný den vyhnal z chladných měst mnoho obdivovatelů přírodních krás, zde umocněných torzem starověkého hradu, a tak je mezi hradbami velmi živo. Nejvíc přitahuje Bílá věž, na kterou vede dřevěné schodiště a kde na nás z nastalého šera občas vykoukne skřítek či bílá paní. Ta nemůže chybět na žádném pořádném hradu.

Rozhled máme fantastický. Na severu se postupně představují jednotlivé vrcholky Českého středohoří a nás těší, že na mnoho u nich jsme tyto čtyři dny vystoupali. Na opačné straně se z rovin zdvihá nepřehlédnutelný Říp. Poslední cíl, který nelze minout.

Když se jako na zavolanou na nebi objeví žluté letadélko, hned mě napadne vtípek: "Štefan letí…" pronesu monotónním hlasem a sleduji reakce věžních hostů. Z všeobecného veselí je hned poznat, že včerejší film k osmdesátinám Zdeňka Svěráka Vesničko má středisková, sledoval kde kdo.

Na hradu strávíme jistě hodinu, až mi vyhládne. Kupuji si hned dvakrát párek v rohlíku a poté se pomalu vracíme k turistickému rozcestí Házmburk, odkud jdeme po červené Vinicí. Dokončíme tak okružní cestu kolem hradu.

Zámek Libochovice

Kousek pod Házmburkem leží Libochovice a u nich raně barokní zámek. Raně barokní zámek byl původně gotickou tvrzí, která zpustla a v roce 1560 byla přestavěna na zámek. Ten byl po vyhoření znovu obnoven v letech 1683 - 1690 stavitelem A. della Porta, pod dohledem majitele Gundakara z Ditrichštejna.

Zámek nabízí prohlídku interiérů, ovlivněných jednotlivými styly od renesance až po klasicismus. Pokoje jsou stylizovány tak, aby přiblížily zdejší dobový život. My tuto prohlídku vynecháme. Spokojíme se pouze s brouzdáním po rozsáhlém anglickém parku, který je v létě plný květin a pávů, a pošlapáním velkých kočičích hlav na zámeckém nádvoří.

Zajímavostí je, že se na zámku narodil J. E. Purkyně. Tomuto světově proslulému vědci je v přízemí věnována samostatná expozice a nedaleko zámku stojí jeho socha.

Říp

K poslednímu výstupu nás zve památná hora Říp. S Romanem na ní budeme mít premiéru. Jako Jihočeši máme své památné hory - Boubín a Kleť, na nichž jsme stáli již mnohokrát. Nyní splácíme dluh nejznámější české hoře, která vystupuje z polabské roviny kousek od Roudnice nad Labem.

Jak jistě víte, k hoře Říp se vztahuje pověst o příchodu praotce Čecha. Tím je odnepaměti jedním ze základních symbolů českého národa. Na vrcholu stojí rotunda zasvěcená patronu Přemyslovců sv. Jiří a patronu země české sv. Vojtěchovi. Uvnitř ní je k vidění socha sv. Jiří s drakem.

Na vrchol vede několik značených turistických cest. Vybíráme si ty z obce Rovné, odkud zdoláme čedičový vrch s příměsí magnetovce. Nespoléhejte proto na střelku kompasu, zmátla by vás. Ostatně z vybetonované cesty vzhůru nezabloudí ani slepec s bílou holí.

Z Mělnické vyhlídky se naskytne daleký panoramatický výhled na východní část Českého středohoří, Bezděz a hluboké lesy Kokořínska. Vrchol hory je neustále v obležení lidí. Ti se nejvíce zdržují u pěnivého moku a okupují lavičky u výletní restaurace postavené již v roce 1907. Na zdi chaty je připevněn patriotický nápis "Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp!" Poněkud nakyslé tvrzení v dnešní době stěhování mnoha muslimských národů do Evropy.

Jdeme k rotundě, původně zasvěcené svatému Vojtěchovi. Ta je poprvé připomínána v roce 1126, kdy nechal kníže Soběslav I. stávající kostelík opravit a rozšířit na paměť vítězství proti německému králi Lotharu III. v bitvě u Chlumce. Kostel, jehož zasvěcení bylo mezitím změněno na sv. Jiří, se v 17. a 18. století stal oblíbeným poutním místem.

Od poloviny 19. století byl Říp často dějištěm táborů lidu a národních manifestací. Současná podoba rotundy je výsledkem puristické přestavby v 70. letech 19. století. Každoročně se sem pořádá pouť, která se koná v neděli před svátkem svatého Jiří (24. dubna).

Přidáváme se k odpočívajícím a i my si vychutnáváme tradiční český nápoj. Já si ale jen loknu, protože mě čeká rozvoz přítomných po české vlasti.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.