Treking > Treky, turistika > Podunají, trek přes Haingburgské vrchy v Rakousku a provincie Horní Pannonie Carnuntum
Podunají, trek přes Haingburgské vrchy v Rakousku a provincie Horní Pannonie CarnuntumPutování přes Haingburgské vrchy na Děvínskou Kobylu (1)19.6.2023 | Václav Vágenknecht
Na úvod nesdělím žádnou závratnou novinu, když prozradím, že si římské impérium kdysi podmanilo neskutečně oblastí. V Evropě zabralo značnou část pevniny a proniklo až do dnešní Velké Británie, uchytilo se i v Africe a Asii. My při našem treku tak rozsáhlé území neobejdeme a zaměříme se pouze na okolí Dunaje, který představoval pomyslnou hranici s germánskými kmeny. Vypravíme se mezi Vídeň a Bratislavu, pročež nejprve představím lokalitu, kde se kdysi nacházelo hlavní město římské provincie Horní Pannonie Carnuntum. |
|||||||||||||||||||||
Místo je coby zimní tábor prvně zmiňováno šest let po ukřižování Ježíše Krista, stálé ležení vzniklo v letech 41 až 54 našeho letopočtu. Okolo sedmdesátého roku se sídlo velmi výrazně rozrostlo a v letech 86-91 v něm vystavěli amfiteátr pro vojenskou posádku. Ani to však nestačilo a středisko v podobě Bumbrlíčka stále nabíralo na šířce, pročež mu císař Hadrián okolo roku 124 udělil městské právo a přistavěli amfiteátr pro zábavu civilního obyvatelstva. V době největší slávy žilo v metropoli na ploše 10 km2 zhruba padesát tisíc lidí a v lokalitě dokonce dva roky pobýval císař Marcus Aurelius (171-173 n.l.), za císaře tady prohlásili Lucia Septima Severusa (193 n.l.). Významné datum je i 11. 11. 308, kdy v sídle proběhla konference, na níž panovníci odsouhlasili šíření křesťanství. Jelikož se jednalo o značně významné město, podíváme se mu podrobněji na zoubky a teprve poté poputujeme dál; na vlakové zastávce v Petronell-Carnuntum vysedáme večer po setmění. Obratem vnikáme do ulic. Ty jsou k našemu překvapení zcela liduprázdné a panuje v nich neskutečné ticho, pročež nám ve spojení se slabě zářícím veřejným osvětlením připadá, že jsme se přenesli do sídla duchů. Nedošlo tady před naším příjezdem k neznáme katastrofě a nevynoří se odněkud krvelačné zombie? Žádný umrlec se naštěstí neukáže, a tak stáčíme k fotbalovému hřišti, doufáme, že u něj nalezneme vhodné útočiště na přespání. Předpověď počasí totiž hlásí na noc déšť, a tak bychom přivítali střechu nad hlavou. Není nám přáno. U travnaté plochy stojí sice přístřešek, leč areál obehnali plotem, přes zábranu lézt nemíníme. Co s tím? Pokračujeme k vítěznému římskému oblouku, jenž, jak jsme zaregistrovali na dálku, je nádherně nasvícen a láká k noční prohlídce. Netrvá dlouho a stojíme u památky, místo nás ohromí magickou atmosférou. Nejenom ozářená brána totiž stojí za pozornost. Všude okolo blikají do tmy červená světla. Zhasnou a vzápětí se zase rozžhnou, v prvním momentu váháme, o co se jedná. Od vídeňského letiště jsme se přece značně vzdálili a těžko se jedná o navigaci pro piloty; příčinu odhalíme, jakmile se na body zaměříme pečlivěji. Do nekonečné dáli se táhne řada větrných elektráren, rudě blikají označené sloupy. Proč to nepřiznat, trochu si připadáme, jako bychom se přenesli do nějakého sci-fi filmu. Magické prostředí ovšem nevyřeší otázku, kde složíme hlavu na noc, přesunujeme se k amfiteátru civilního města. Vydáváme se kolem arény a zvažujeme, jestli u archeologické lokality nepostavíme stan, nakonec se na nás usměje štěstí. Narážíme na malý přístřešek, jenž není zavřen a jde se v něm schovat. Neváháme ani vteřinu. Rozhazujeme na prkenné podlaze karimatky a máme po starostech (zanedlouho se skutečně rozprší); pokud vypustíme vzdálený ruch projíždějících aut, nemůžeme si na nic stěžovat. Ráno, jak nám velí logika věci, prohlížíme si nejprve amfiteátr. Zachovala se kruhová aréna a pár zdí; zápasnickou plochu původně obklopovaly tribuny o šířce dvaceti pěti metrů, do nichž se vtěsnalo třináct tisíc diváků. Jak jsem napsal výše, sportovní svatostánek vznikl ve druhém století našeho letopočtu a chodil se do něj bavit běžný lid; na hrací plochu to neměli daleko ani účinkující. Nepatrný kousek od areálu stojí malá dřevěná tréninková aréna, kterou zrekonstruovali na původním místě. Uvedený objekt kdysi obklopovaly domy, jež sloužily coby škola pro gladiátory, bohužel se z nich nic nezachovalo. Ochozy dřevěného tréninkového cvičiště jsou bohužel zavřeny, neboť stavbě navzdory novotě zřejmě hrozilo zřícení (archeologové objevili areál školy v roce 2011); přes arénu se vracíme zpátky k přístřešku, v němž jsme si po dobu prohlídky ponechali batohy. Společnost nám dělá pár hopkajících zajíců, neběží náhodou o zvířecí gladiátory? Pokud ano, nebudeme je radši provokovat, ještě by na nás vyrukovali s boxem. První bod máme za sebou a vracíme se k vítěznému oblouku, cestou nás zase fascinuje neuvěřitelné množství "větrníků". Větrné elektrárny se táhnou v rovině zdánlivě do nekonečna; jestli nás něco udivuje, tak skutečnost, že neslyšíme hvízdání točících se vrtulí. Jak je to možné? Nejsme nahluchlí? Vysvětlení přenecháme odborníkům a znovu se ocitáme u vítězného oblouku, jenž se stal symbolem Carnunta a lze se s jeho vyobrazením setkat na mnoha místech. Památník se oficiálně nazývá Pohanská brána (Heidentor) a postavili ho asi za vlády císaře Konstantina II. (351-361 n.l.). Monument působí i v dnešní době impozantně, přestože stavba kdysi vypadala jinak. Původně se zvedaly k nebi celkem čtyři pilíře a nikoliv dva, vcházelo se mezi ně čtyřmi branami. Uprostřed stavby stál sloup, na nějž zřejmě umístili panovníkovu sochu. Tímto jsme si prohlédli památky, jež se nacházely za hradbami starověkého města, vnikáme do současného střediska. V něm nás na úvod upoutávají poznávací značky vozidel, v mnoha případech se jedná o slovenská auta. Není pochyb, že nedaleko za státními hranicemi bydlí bezpočet Slováků, platí levnější nájem. Příští den navíc narazíme i na autobus městské hromadné dopravy, který z Bratislavy zajíždí do Rakouska. Míjíme rotundu, již toho času "zdobí" lešení, a ocitáme se u vchodu do areálu, v němž obnovili část římské městské čtvrti starověkého Carnunta. Jelikož odborníci vzali práci pěkně od píky, použili k rekonstrukci objektů stejné materiály, jaké používali naši předkové, přičemž dodržovali tehdejší výrobní postupy; restaurovaná stavení jsou naprosto funkční. Jak se ukazuje, vstali jsme příliš brzo. Otevírají až v devět hodin a máme teprve půl deváté, nevadí. Volný čas příjemně využijeme. Zaskakujeme k nedalekým ruinám bývalých paláců - zůstaly po nich pouze základy - a nahlédneme k místnímu zámku. Sídlo je bohužel v soukromém vlastnictví, a tak zavítáme pouze k zavřené bráně, objekt i při pohledu přes mříže vypadá impozantně. S devátou hodinou se vracíme ke skanzenu a po zaplacení se vydáváme na prohlídku. Aniž opustíme vstupní budovu, míjíme v chodbě kamenné stély zachovaných hrobů; na stěně navíc vyobrazili, jak kdysi ulička s barevnými náhrobky vypadala. Rázem litujeme, že ji také nezrekonstruovali, neboť působí velmi zajímavě; ačkoliv hřbitovy běžně nevyhledávám, tento bych si ujít nenechal. V další místnosti vystavují vojenské zástavy a ve filmové smyčce promítají historické okamžiky, jež se vztahují ke zdejší oblasti. Sledujeme, jak do lokality přitáhli Římané a čím se zabývali, neschází ukázky z gladiátorských klání. Teprve poté vycházíme ven, kde každého upoutá rozsáhlý model (míra 1:300) původního města Carnunta, jehož rozloha sahala až k současným lázním Bad-Deutsch-Altenburg. Rázem se přestáváme divit, že zde žilo v období největšího rozkvětu přibližně padesát tisíc obyvatel; k rozvoji přispíval i čilý obchodní ruch. Střetávaly se zde různé kultury, a jelikož tudy vedla Jantarová stezka, kupčilo se s množstvím věcí. Na prodej byl mj. i porcelán z Itálie a Galie, olivový olej, víno či omáčka z ryb. Následuje památník připomínající konferenci císařů v roce 308 a informační tabule; konečně se dostáváme k rekonstruovaným stavením. Ubíráme se k nim po ulici, pod kterou se táhne původní kanalizační systém; jako první přichází na řadu dům obchodníka s olejem. V obydlí zaujmou místnosti s množstvím amfor a upoutá i nádrž s tekoucí vodou, jež zřejmě sloužila obyvatelům domu coby soukromá vodárna. Vedle stojí dům kupce Lucia, jenž obchodoval s látkami. Na první pohled je patrné, že majitel tohoto stavení na tom byl finančně lépe než jeho soused, usvědčuje ho krásná výzdoba jednotlivých místností. Procházíme kuchyní, soukromými i obchodními pokoji, na dvorku je kanál, jímž odváděli ze střech dešťovou vodu. Na dalším venkovním prostranství zaujmou pece, které majiteli zřejmě sloužily coby zdroj vedlejšího výdělku. Z další trojice domů jsou zachovány převážně základy, čestnou výjimku tvoří stavení Domus quarta. Přestože zbyla jen část obydlí, narazíme zde na jedinou dochovanou původní podlahovou mozaiku v celém Carnuntu. Pouze základy zůstaly i z původních ubytoven, přesto návštěva areálu úspěšně graduje. V městském paláci Villa urbana se dozvíme, jak žila nejvyšší společenská vrstva. Ve vstupní místnosti i předsíni, již užíval správce domu, stojí stoly s psacími potřebami (ptačí brka, kalamáře, papyrus), mnohem lépe než v předchozích případech je vybavena kuchyně a soukromé prostory. Nejvíc ohromí luxusně zařízená hala, kde u stolku v apsidě (polokruhový výklenek) sedával pán domu; kromě audiencí pořádal v síni i bohaté hostiny. Na bočních stěnách sálu jsou namalováni ochránci domácnosti (larové). Zlatý hřeb areálu představují římské lázně. Nejprve zavítáme do obchůdků umístěných vedle vchodu do paláce, kde si mohli příchozí zakoupit něco na zub (nejenom tady se nachází čerstvé potraviny); pokud se někdo potřeboval před koupelí vyprázdnit, odbočil na latríny. Jednotlivé toalety neoddělovaly přepážky a vyměšující osoby seděly hned vedle sebe, přičemž spolu většinou čile konverzovaly. Jak zjišťujeme, děje se tak občas i dnes. Při naší návštěvě se na záchodě shromáždila početná skupina hostů. Pro jistotu, aby nedošlo k mýlce, doplním, že dotyční občané nestáhli kalhoty ani sukně a neulevovali vlastním útrobám, ve skutečnosti se jednalo o turisty, kteří poslouchali průvodcův zasvěcený výklad. Jelikož grupa toalety plně obsadila, míříme bez otálení do centrální lázeňské místnosti basilika thermarum. Jedná se o skvostně zdobenou šatnu (apodyterium), kde si hosté odkládali věci a mezi jednotlivými procedurami odpočívali v pohodlných sedačkách či na lůžkách. Pro větší autenticitu je i dnes ve skříňkách složené oblečení, které má vyvolat dojem, že majitelé oděvů právě vyrazili za očistou. My se na rozdíl od dávných hostů nesvlékáme a pokračujeme v tom, v čem jsme přišli; vcházíme do místnosti s bazénem s chladnou vodou (frigidarium). Následuje tepidarium, kde se teplota vzduchu nejenom kdysi, ale i v současné době pohybuje v rozmezí od 25 do 30°C, rázem si připadáme trochu jako v sauně. V další komnatě neschází bazén s teplou vodou (caldarium), na okraj nádrže položili sandály. Na žádnou čachtající se osobu ale nenarazíme, škoda. Ani trošičku by nám nevadilo, kdyby se ve vodě koupala pěkně vyvinutá Římanka, dle našeho mínění by tím atraktivita objektu výrazně stoupla. K uvedeným místnostem přiléhaly i další pokoje, do nichž lze nakouknout, návštěvou lázní prohlídka skanzenu končí. Pravda, zavítat lze i do restaurace forum culinarium; na oběd je ale poměrně brzo. Přestože jsme v areálu strávili přibližně hodinu a půl, v žaludcích nám zatím nekručí. Na rozloučenou se skanzenem si dopřejeme jiné povyražení. Zavítáme ke skupině nadšenců, kteří na travnaté ploše chodí oděni do dávného římského vojenského oblečení a nacvičují pochodové formace i jiné manévry; nezkouší náhodou bojový útvar želva, který zmiňovaly comicsy s Asterixem? Zaručeně je tomu tak; příliš by nás neudivilo, kdyby tady dotyční občas pořádali představení. My žádné vystoupení nezažijeme a ve vstupní budově si vyzvedáváme batohy, které jsme si po dobu návštěvy zanechali u pokladen. Loučíme se s fantastickým místem a razíme do ulic. Městečko Petronell-Carnuntum opouštíme u kulturního domu. Odbočujeme z hlavní silnice a po turistické značce, jež se spíš nevyskytuje než vyskytuje, pokračujeme přes pole a louky. Opětovně nás šokují větrníky, jež se táhnou k jihu; směr máme jasný. Přímo před námi se zvedá nejvyšší kopec Hainburgských vrchů, což je Hundsheimer Berg. Při návštěvě zdejší oblasti by jeho vynechání představovalo neodpustitelnou chybu, brzy se s ním porovnáme. Než k němu ale dojdeme, cíleně se ještě zdržíme. Odbočka k římskému vojenskému amfiteátru před střediskem Bad-Deutsch-Altenburg není sice vyznačena, leč podaří se nám ji neminout (nepoplácáme se oslavně po ramenech?), stáčíme k archeologické lokalitě. Na rozdíl od gladiátorské arény pro civilní obyvatelstvo se tady za vstup platí, cena je naštěstí zahrnuta ve vstupence, již jsme koupili v Carnuntu. Stačí se prokázat lístkem. I tady nabízí v přilehlé stavbě krátkou filmovou projekci, smyčka ukazuje, jak původně vypadal objekt i jeho blízké okolí. Ruiny současného areálu pochází z 1. století, ze získaných materiálů se dozvídáme, že rozloha arény je téměř identická s velikostí plochy Kolosea v Římě. Je to vůbec možné? Jeden tomu ani nechce věřit. Uprostřed prostranství se kdysi nacházel bazén hluboký čtyři metry, arénu obklopovaly tribuny postavené z dřevěných trámů, do nichž se natěsnalo osm tisíc lidí. Vedle vchodu stála svatyně bohyně osudu a pomsty Diany Nemesis, kterou uctívali gladiátoři coby patronku ochrany, hledali u ní štěstí. V objektu kousek vedle možná stávaly klece pro zvěř, jisté to ale není. Dravé šelmy by sotva ocenily stěny ozdobené mistrnými nástěnnými malbami. Obkroužíme amfiteátr a rázem máme odškrtnutou další čárku na seznamu poznávání, pokračujeme do lázeňského střediska Bad-Deutsch-Altenburg. Tam zbystříme u restauračního zařízení. Jelikož polední menu stojí necelých jedenáct eur (polévka, hlavní jídlo a zákusek), zaskakujeme bez zbytečného váhání na oběd. Po posilnění se naposledy zaměřujeme na římské památky. Jelikož koupená vstupenka zahrnuje i návštěvu antického muzea v Bad-Deutsch-Altenburgu, ubíráme se do budovy, jejíž vzhled má evokovat představu honosné římské vily. Objekt slavnostně otevřeli 27. 5. 1904 za přítomnosti rakouského císaře Františka Josefa, shromáždili do něj cca 3 300 exponátů. V přízemí nejvíc upoutá napodobenina Mithrovy jeskyně, v níž je vyobrazen zmíněný bůh, jak právě zabíjí býka. Přestože výjev vytesaný do kamene, jejž nalezli v roce 1894, pozbyl dávno barev, jsou křiklavé tóny promítány na dílko s pomocí upravené projekce a optických efektů; rázem tudíž víme, jak zobrazení v minulosti vypadalo. V patře shromáždili bezpočet nalezených předmětů. Patří mezi ně sochy skutečných osobností i bájných bytostí či bohů, stély, keramika, různé nádoby, peníze, přívěsky, hudební nástroje, zbraně a další předměty denní potřeby; není proto divu, že se jedná o nejvýznamnější muzeum Rakouska zaměřené na římské období. Tímto jsme vyčerpali možnosti, které nám nabízela zakoupená vstupenka, vyrážíme do terénu. Opouštíme lázeňské sídlo Bad-Deutsch-Altenburg a pohlcuje nás les. Stoupáme do svahu a říkáme si, že po bohatém kulturním dopoledni běží o příjemnou změnu, s chutí si dáme trochu do těla. Líbil se vám tento článek? |
|