Túra k Ribno Banderišským jezerům v pohoří Pirin, turistika v bulharských horách

Zmoklá turistika v bulharských horách cestou na Ribna jezera

Počasí nám v pohoří Rila nebylo nakloněno a tak jeden den věnujeme návštěvě Rilského kláštera a poté přejíždíme do pohoří Pirin. Horské městečko Bansko nás vítá modrou oblohou a dokonce se představuje i nejvyšší vrchol Pirinu Vichren (2 914 m n. m.). Začátek vypadá slibně, ale další den vrchol Vichrenu občas zahalí mraky. Rozhodujeme se pro výšlap k Ribno Banderišským jezerům, která jsou v údolí pod Chvojnatim vrchem (2 635 m n. m.), jižně od Vichrenu. Vyjíždíme až na parkoviště u chaty Banderica a odtud nás vede žlutá k jihu.

Pár desítek metrů od chaty nás směrovka navádí k údajně nejstarší borovici v celém pohoří. Strom je to skutečně mimořádný a těší se značnému zájmu turistů. Dále pokračujeme po žluté dosti bujným porostem všeho možného. Květena tu není tak bohatá jako v Rile, přesto nacházíme bíle kvetoucí lýkovec a několik lilií zlatohlavých. Neproniknutelné porosty tady vytvářejí divoké růže, které právě začínají kvést.

Čtěte také: Túra na horu Musala, pokus o výstup na nejvyšší horu Bulharska i…

Výhledy ze stezky se omezují na protější svah nad hodně divokým potokem a k chatě, od které jsme vycházeli. Stezka končí na horské silnici a po chvilce stojíme před chatou Vichren (1 955 m n. m.). Až sem se dá dojet auty a tomu odpovídá i množství návštěvníků. Koupit se tu dá skoro všechno, co se jí a pije. Počasí se kupodivu mění a když vycházíme od chaty je nad námi modrá obloha.

Od chaty pokračujeme po červené. Stezka nad chatou přechází po můstku na pravý břeh potoka a pokračuje mezi klečí. V okolí je sem tam nějaká menší skála a malé travnaté plošky. Po několika minutách chůze se nám objevuje majestátní vrchol Vichrenu a o něco dál k jihu Chvojnati vrch (2 632 m). Porosty kleče máme za sebou a před očima se objevuje nádherné údolí, kterým se klikatí potok. Dokonce o sobě dává vědět i sluníčko, které příjemně hřeje.

Květena se rozrostla o několik desítek druhů, ale Rile se to nevyrovná. Směrovka nedaleko stezky nás navádí k jezírku Okoto. Loučka přímo láká k posezení a je i čas na svačinku. Výhledy na okolní velikány, kterým vládne Vichren, jsou kouzelné. Člověk by tu vydržel sedět celé hodiny. Ale čas se zastavit nedá.

Procházíme doslova pohádkovým údolím. Sem tam se objeví turisté na stezce k jezerům. Potok tu má značnou sílu, voda je čistá a z malých přítoků se dá pít. Směrovka ukazující k našemu cílovému jezeru nám oznamuje, že na jeho břeh dojdeme za pět minut. Další minuta nám ale dokazuje, že všechno bude jinak.

Ze všech stran se do údolí valí černá mračna, ze kterých se najednou sypou kroupy. Ty po chvilce střídají proudy vody a jeden blesk stíhá druhý. Zalézáme pod keř kleče. Nedaleko nás je několik, na první pohled bezradných turistů. Pláštěnky jsou zcela zbytečné, voda je prostě všude. Bouři máme přímo nad námi a po nedaleké skále sjíždí jeden blesk za druhým a to samé platí i o hladině jezera. Je cítit, jak se nám pod nohama chvěje zem a doprovod hromů nedělá ani vteřinovou přestávku. Po deseti minutách je po všem. Liják se mění v déšť a rachot hromů se vzdaluje.

Vylézáme zpod kleče a dáváme se dohromady. Je jasné, že na nás není suchá jediná nitka. Aby toho nebylo málo, stezka po která jsme přišli se proměnila v divokou horskou řeku a ústup do údolí je možný po kamenném moři. Následuje nás několik zmáčených postav. Kamenné moře končí a jiná možnost než pokračovat vodou není. Místa, kde před několika minutami byly louky, jsou zatopená. Nedokáži si představit průchod klečí.

Voda opadává a tak jdeme blíže k potoku a po chvilce nacházíme nad rozvodněným potokem dřevěnou lávku. Jediná možnost, jak se vyhnout původní stezce, se ukazuje jako dobré řešení. Po druhém břehu se jde mezi loučkami a stezka ani moc neklouže. Sestupujeme k chatě Vichren. Mladý muž, který nás předbíhá, končí na zádech a sjíždí po svahu. To muselo bolet.

Chata Vichren je plná zmáčených lidí. Z batohu vytahujeme části oblečení, které bylo v igelitu. Přesto, že jen polosuché, převlečení zlepšuje náladu. Boty budou zřejmě na odpis a to platí i o mojí zrcadlovce. Zbývá nám malý Panasonic, který to nějakým zázrakem přežil.

Dáváme si něco na zahřátí. Sedí se tu sice dobře, ale zbývá nám sejít k dolní chatě, kde na nás čeká autobus. Stezkou to nejde a tak jdeme po silnici. Je to o nějaký ten metr delší, ale jistota je jistota. Mírně jsme oschli, ale přesto jsme rádi, když vcházíme do našeho hotelu. Sprcha, převlečení do suchého a něco ostřejšího převádí náš nedávný prožitek do vzpomínek na divoký a neúprosný Pirin.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.