Treking > Treky, turistika > Paring (Parâng), přechod jezerního pohoří v rumunských Jižních Karpatech
Paring (Parâng), přechod jezerního pohoří v rumunských Jižních KarpatechExpedice Parâng (Paring) 2016, aneb když zlobí počasí (1)9.8.2016 | František Kotšmíd
Při plánování cesty mi velice pomohly cestopisy z internetu od lidí, kteří pohořím prošli před námi. Právě proto jsem se rozhodl podělit se s vámi o mé zážitky a poznatky. Snad vám něco z toho pomůže a výlet si užijete. Parâng opravdu stojí za to a cestu zvládne i začátečník. Tato výprava byla moje první v takovém rozsahu… a přežil jsem, takže to zvládnete i vy. Plánování a baleníS nápadem vyrazit na Parâng v jihozápadním Rumunsku přišel kamarád Michal někdy v druhé polovině roku 2015 a od té doby jsme více či méně začali plánovat detaily cesty. Mnohé usnadnil fakt, že Michal toto pohoří navštívil již před čtyřmi roky, tudíž to pro nás neměla být tak velká neznámá, jako kdybychom se dostali na místo, které známe jen z fotografií a obrázků. Protože se pro většinu z nás jednalo o první výlet takového typu, začali jsme hledat zdroje informací co s sebou a co naopak nechat doma. Za výhodu považuji, že se již mnoho let věnuji airsoftu, reenactingu a zeleným věcem obecně, takže jsem většinu potřebné výbavy měl doma a základní know-how snad také. Pro lepší přehled napíšu seznam věcí, se kterými jsme nakonec vyrazili do Rumunska. JídloZkušenosti z vícedenních akcí v maskáčích nám velely, abychom dali před konzervami a řízky přednost osvědčeným MRE. Jedná se o trvanlivé jídelní dávky made in USA, určené pro ozbrojené složky. Balíček má přibližně 3 až 4 kilogramy a obsahuje hlavní jídlo, keks, tortillu nebo "chleba" (ne ten, na který jsme v Čechách zvyklí), slanou či sladkou pomazánku, sladkosti, nápoj, slané krekry či jerky tyčinku, varný pytlíček, lžičku, dochucovadla a další drobnosti. Čtěte také: Sureanu a Paring, přechod hor v Rumunsku Hlavní jídlo se ohřívá v sáčku, který je přiložen v každém MRE a kde vzniká chemická reakce nalitím cca 1 dcl vody. Pro jeden den jsou prý určeny tři tyto balíčky, nicméně díky energetické hodnotě, kterou všechny části MRE obsahují, si nedovedu představit, že bych to do sebe všechno dokázal nacpat. Proto jsem všechny MRE balíčky otevřel a rozdělil podle druhu jídla (na hlavní jídla, sušenky, nápoje atd.). Poté jsem si spočítal, kolik toho za den asi sním a podle toho si namixoval vlastní denní potravinové dávky (2× hlavní jídlo, 1× keks + pomazánka, sladkosti a krekry). Sedm dávek na sedm dní mi zabralo v batohu přibližně 8 kilogramů a upřímně, skoro polovinu jsem přivezl zpátky domů. Krom zmiňovaných MRE jsem s sebou vzal už pouze kávu v piksle a salko v tubách. Jen doplním, že pořizovací cena jednoho balíčku MRE se pohybuje mezi 100 - 180 Kč podle zdroje a odebraného množství. Oproti komerčně vyráběným dehydratovaným potravinám z outdoorových obchodů je cena mnohem nižší (ale nečekejte žádné chuťové orgie). VodaJe asi jasné, že si na vícedenní výlet neponesete vodu pro celou cestu a že se budete muset spoléhat na lokání zdroje více či méně pitné vody. Představa zdlouhavého převařování vody a nošení plynových bomb v batohu mě příliš nelákala a tak jsem sáhl po alternativě, která mě velice zaujala. Tou alternativou se ukázal být vodní filtr Sawyer Mini za přibližně 1.200 Kč. Filtr je malinký a jediné co jsem k němu dokoupil, byl dvoulitrový rezervoár na vodu, do kterého se napustila znečištěná voda, filtr se jednoduše nasadil a filtroval jsem do připravených nádob. Nádoby jsem zvolil osvědčené nárazu a blbu-vzdorné lahve Nalgene. Takže do Rumunska jsem vyrážel se dvěma litrovými lahvemi Nalgene, dvoulitrovým a tři čtvrtě litrovým rezervoárem od filtru Sawyer a upřímně, ještě jeden litr bych upotřebil. OblečeníŘídil jsem se pravidlem, že kdo na cestě zpátky nesmrdí, nebyl na výletě. S sebou jsem si sbalil dvě trika, troje ponožky, troje trenýrky, lehkou mikinu (skvěle posloužilo sleeping shirt z 60. let fasované v americké armádě), goretexovou nepromokavou bundu v potisku vz. 95 (tentokrát fasovanou v české armádě), kalhoty od liberecké firmy Direct Alpine (doporučuji!), klobouk a fleece čepici. Boty Blackhawk Blackops mám doma již pátým rokem a používám je hlavně jako boty do zimy a špatného počasí. V rumunských horách se osvědčily skvěle a krom pár puchýřů a povinných oděrek jsem nepociťoval žádné větší problémy (na rozdíl od některých kolegů, kteří dali přednost civilním pohorkám). Batoh jsem vzal starý od nejmenovaného výrobce, o objemu 50 + 10 litrů. Měl jsem ho doma přibližně 15 let, výlet přežil, ovšem po příjezdu domů se elegantně rozpadl. Přes batoh jsem si pořídil nepromokavý obal, původně určený pro britské vojáky. Jak jste si jistě všimli, dávám přednost vojenské výstroji a to z několika důvodů. Za prvé se mohu spolehnout, že to není komerční šmejd a že bude skutečně fungovat a za druhé je to pořizovací cena. Totožný výrobek určený pro civilní trh totiž může být mnohem dražší než armádní varianta, ale díky aukru a army shopům je dnes vojenská výstroj velice dostupná. Ve chladných dnech se mi osvědčily klasické jégrovky, jako spodní vrstva. Další výstrojHygienu jsem vyřešil nákupem v táborském Lidlu. Prodávají tu hygienické přípravky v cestovní velikosti za pár korun. Dále jsem s sebou vzal US ešus na kávu, lano s karabinou, mapu, buzolu, powerbanku pro mobilní telefon (na většině míst Parângu byl signál) a knihu do vlaku, která překvapivě přežila. Skvělý zdroj na mapy je mapykiwi.cz. Nabízejí tu podrobnou turistickou mapu pohoří Parâng v měřítku 1:50 000 kde jsou, na rozdíl od starých vojenských map, také vrstevnice. Nůž Ontario Mk.2 sice působí na domorodce a lapky odstrašujícím dojmem, ale na cestu do Rumunska a později v civilizaci jej raději schovejte. Dostali jsme od rumunského policisty přátelské upozornění, že nošení nože na veřejnosti není příliš OK. Stan jsme si s kolegou rozdělili napůl. Ke spacáku s komfortem do 0 °C jsem přibalil i samonafukovací matraci. Noci nebyly studené a nechá se přežít i v obyčejném letním spacáku. Cesta z ČR do RumunskaZvolili jsme cestování vlakem. Hlavním důvodem bylo pohodlí, protože nejsme zrovna prckové a představa, že se dvacet hodin těsníme v autobuse, nám připadala jako jedna z praktik španělské inkvizice. S in-kartou českých drah stála hromadná jízdenka přibližně 2 800 Kč za člověka. Z Táborského nádraží jsme vyrazili v sobotu ráno a lokálními vlaky jsme se přes Pelhřimov a Horní Cerekev dostali do Brna. Odtud jsme rychlíkem pokračovali na nádraží Budapešť Jih. Budapešťské nádraží bylo plné syrských a dalších muslimských utečenců a pohled na čtyři magory v maskáčích s velkými batohy je příliš neuklidnil, spíš naopak. Z maďarské metropole jsme cestovali dál do Rumunska mezinárodním rychlíkem Budapešť - Bukurešť. Sice bylo moc hezké, že jsme si v ČR zakoupili zpáteční jízdenku, ale už nikdo nás neupozornil na nutnost zakoupení místenky pro výše zmíněný rychlík, kterým jsme měli jet 7 hodin. Průvodčí nás ze sedadel naštěstí nevyhodil, ale po cestě se samozřejmě nalodila skupinka hlasitých Rumunů, kteří se dožadovali svého sedadla a tak jsme asi půlku cesty byli nuceni odstát v uličce. Zpestřením byla hraniční kontrola, kdy nejprve maďarští a pak i rumunští policisté rozebrali celý vlak a díky které jsme na hranicích stáli téměř dvě hodiny. V nočních hodinách, po nepříliš příjemné cestě rychlíkem, jsme se dostali na poslední přestupovou stanici - rumunskou Simerii. Tříhodinové čekání na poslední spoj nám zpříjemňoval ječící amplion, který nesrozumitelně každé tři minuty sděloval jistě velice užitečné a důležité informace. Posledním vlakem byla lokálka ze stanice Simeria do Petrosani - našeho cíle. I když se jednalo o ten nejšpinavější vlak, který se vytíral naposledy za Ceausescuova mládí, uvítali jsme volná kupé a alespoň na pár hodin si schrupli. V brzkých ranních hodinách jsme se dostali do kdysi prosperujícího průmyslového města Petrosani. Odtud jsme si chytili jakéhosi strýce s VW Transporterem, který měl už svá nejlepší léta dávno za sebou, a nechali jsme se odvést za město ke stanici lanovky, kterou tu v posledních letech vybudoval asi jediný prosperující horský hotel v oblasti. Den prvníCestu jsme tedy započali jízdou lanovkou. Respektive hledáním lanovky, protože ač nás "taxikář" vysadil přímo u nové a voňavé lanovky, kamarád Michal si z předešlé cesty pamatoval lanovku historickou a považoval jízdu na ní za extrémně adrenalinový zážitek. Kilometr pod námi jsme doopravdy našli stanici lanovky, která ovšem nejezdila (a prý ještě dlouho jezdit nebude) a tak jsme se vrátili zpátky k její modernější a mladší sestřičce, která se v devět hodin rozjela a za pár drobných nás vyvezla k horským chatám. Odtud jsme, na nedoporučení horské služby, pokračovali na hřeben, odkud vedla značená červená trasa. Příjemným rozptýlením bylo setkání se stádem divokých koní, kteří ochotně pózovali a nechali se s námi dlouze fotit. Po dalších asi pěti kilometrech jsme našli vhodné místo pro stavbu stanů a přenocování. Kvůli spánkovému deficitu z vlaku jsme tábor rozbalili asi v 16 hodin. Celý den byla mlha a jen výjimečně se odhalil štít hor, kam jsme se dalšího dne měli dostat, takže cesta před námi byla jedna velká neznámá. Upoutalo nás naprosté ticho a bezvětří, které na místě našeho prvního tábořiště panovalo. Jediné, co narušilo tuto idylku, byl v noci ječící kolega Pavel, který kvůli křeči v noze řval ze spaní, díky čemuž jsme se pořádně vylekali. Den druhýBěhem snídaně a popíjení ešusu s kávou jsme si stále říkali, že všudypřítomná mlha přece musí jednou skončit. V noci navíc prý sněžilo, což byla pro nás v červenci premiéra. S jemným deštěm jsme usoudili, že je nejvyšší čas urychleně sbalit stany a dát se na pochod. Poprvé jsme vytáhli nepromokavé bundy. Parâng, turistická mapa
Gran Sasso d´Italia a výstup na Pizzo Cefalone, 3denní…
Gran Sasso d´Italia. Nádherné vápencové pohoří, nejvyšší pohoří v Apeninách. Gran Sasso se zvedá nad známým městečkem…
Cesta SNP: Devín - Dukla - Nová Sedlica (11)
Ráno vstávam spolu so slnkom. Rozlepujem oči a prvé čo uzriem je asi 30 slimákov nalezených medzi obe vrstvy…
Corno Grande neboli Velký roh, túra na nejvyšší horu v Apeninách…
Hora Corno Grande (2 912 m, v některých mapách 2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Corno Grande…
Góry Bialskie: Neznámé sudetské pohoří v sedle kola
Jezdit na dovolenou na přelomu května a června je skvělé. Počasí přiměřené, v horách ani živáčka. Dokonce… Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názorDalší související články:+ Vilcan, hory polonin a krásných výhledů+ Malý Retezat a Retezat, princeznou Jižních Karpat křížem krážem (1) + Horami Retezatu, rumunské hory + Výstup na Moldoveanul, nejvyšší vrchol pohoří Fagaraš a Rumunska + Soutěsky banátského pohoří + Zajímavé treky - Rumunsko a Ukrajina + Rumunské hory I., Nakladatelství SKY 2002 + Rumunské Karpaty, turistický průvodce, Nakladatelství SKY 2009 + Apuseni je vhodné pre každého; Rumunsko a turistika + Codru - Moma, stojí za trek!? + Málo známé Godeanu, rumunské Karpaty |
|