Codru-Moma, hory v rumunském Carpatii Occidentali aneb treking v rumunských Karpatech

Codru - Moma, stojí za trek!? Treking v rumunských Karpatech

Do rumunských západních Karpat (Rumuni používají jiné geomorfologické členění, jejich "západní" Karpaty jsou součástí Jižních Karpat, viz článek o Carpatii Occidentali, pozn. red.) neboli souboru pohoří nazývaného Apuseni se obvykle jezdí za krasovými jevy Padiše, do soutěsek pohoří Trascau nebo na nejvyšší pohoří Bihor a Vladeasa.

To jsme měli také v plánu. A jako "rozcvičku" jsme se rozhodli přejít na mapě nenápadné pohoří Codru - Moma. Pohoří Codru - Moma spolu s dalšími nižšími hřebeny tvoří západní okraj Apuseni a mezi těmito okrajovými pohořími patří s hlavním vrcholem vysokým 1 112 m k nejvyšším.

Kudy tam a podle čeho se orientovat

Nejsnadnější přístup je z Oradei, my jeli kvůli lepšímu spojení z Česka z Aradu. Mikrobusem do Salonty a odtud stopem do Şoimi, stejnou trasou lze jet i vlakem. Podrobná nová mapa pro tyhle kopce neexistuje.

Čtěte také: Apuseni je vhodné pre každého, Rumunsko a turistika

Vyrazili jsme s dvoustovkou pokrývající celé Apuseni a pak s mapou staženou z internetu neznámého stáří. Jak jsme později zjistili, tak by se vyplatilo mít i gpsku s podrobnou trasou alespoň pro západní konec pohoří. Z hlavního hřebene se odpojuje řada bočních hřbítků, na které je v nepřehledném terénu celkem snadné omylem sejít.

Výstup ze Şoimi

V Şoimi jsme očekávanou turistickou značku nenašli. K orientaci jsme tedy využili potok a za ním odbočili z prašné "ulice", kolem které probíhá stavební boom v podobě nevkusných vil. Slušná polní cesta brzy vkročila do lesa a velmi pozvolna stoupala proti proudu potoka.

Za hospodářstvím a pastvinami patřícími k osadě Codru začalo prudší stoupání. Podél cesty nebylo mnoho slušných rovných míst k postavení stanu, ale nakonec se objevilo místo téměř ideální: snad nějaká točna pro lesní techniku, kvůli které byl ubraný svah u cesty. Bylo dobře, že jsme si další výstup nechali až na ráno. Cesta se záhy větvila a my jen odhadovali kudy jít.

Náš odhad byl zřejmě správný, ale protože tyhle cesty asi nikdo kromě lesních dělníků při těžbě nepoužívá, tak cesta zmizela v mlází a mezi popadanými stromy a nakonec se změnila v potůček strmě stoupající vzhůru. Nad jeho prameništěm byl už svah mírnější. Břízy a ostružiníky. A najednou, skrz tenhle marast, přicházíme na krásnou cestu. Děkuju za orientační smysl mého přítele (později ještě několikrát).

Hřebenovka - dobrodružnější část

Zdá se, že se nám po cca denním snažení podařilo vystoupat na hlavní hřeben. Bezlesé enklávy, které jsme měli na hřebeni potkat, už pár desítek let nikdo neudržuje. Jen staré ovocné stromy připomínají doby, kdy se tu pásla stáda ovcí. Za to dřevorubci se tu činí.

Cesta nás zavedla k velké zarůstající pasece a drze skončila. Podcházíme zarostlou paseku zprava, čímž se dostáváme dost dolů a zpět na hřebínek musíme vystoupat volným terénem. Náznaky cesty se objevují a mizí. Nezbývá než procházet skrz husté smrkové či březové porosty, často s ostružiníky v podrostu.

Kvůli mladému lesu tu člověk nemá žádný přehled, chybí jakékoliv orientační body, a tak se začínáme obávat, jestli jdeme stále po hlavním hřebeni nebo už po nějakém bočním. Zachránil nás trochu rozvolněný březový porost, skrz který lze tušit okolní kopce.

Naštěstí jsme nesešli moc, stačilo se po vrstevnici kousek vrátit do správného sedla. Před námi se otevřela krásná vzrostlá bučina a my si celkem oddechli. Směr hřbítku byl vcelku jasný, i když bez cesty. Pak už to bylo jen nahoru a dolů. Strmě a mnohokrát.

Identifikovat jednotlivé vrcholy v mapě se nám nepodařilo. Občas se dobře průchozí bučina opět změnila v březový prales s hustým ostružiníkovým podrostem. V kombinaci s prudkým stoupáním a kameny to byl opravdu pikantní terén. Vyrazit si sem jen v sandálkách opravdu není dobrý nápad…

Hřebenovka - nejvyšší vrcholy

Turistickou značku jsme nakonec potkali. Prostě se zjevila. Na počest jejího objevení jsme si v sedýlku postavili stan (v sedlech mezi jednotlivými vrcholy se dá bez problémů najít rovné místo na spaní).

Asi přes dva další kopce se objevila žlutá značka ze vsi Hâsmaş a pak už konečně následoval nejvyšší vrchol Pleşu (1 112 m n. m.). Užíváme si první rozhledy v těchto kopcích. Některé skalky na dalších vrcholech nabízejí možná ještě lepší.

Charakter vrcholů se tu celkem změnil. Jsou skalnatější a buky ustupují světlému porostu s duby. Dál je hřeben opravdu úzký, na obě strany spadá prudce dolů. Po několika dalších výstupech a sestupech je širší sedlo s křižovatkou lesních cest, po kterých se patrně dá sejít do nižších osídlených částí hor.

Tady už jsme byli téměř bez vody, protože prameny jsou až níže v prudkých svazích. Zachránilo nás právě rozhodování, zda po cestě mířící na západ nejít. Když jsme na ní nahlídli, tak jsme objevili tábořiště se studánkou. Voda ze studánky sice v tomhle suchém létě netekla, ale byla ledová a čistá.

Cesta na druhý nejvyšší vrchol trvala víc než dvě hodiny, opět přes několik menších vrcholů. Verfu Izoiu (1 098 m n. m.) lze alespoň, co se týče rozhledu, doporučit víc než nejvyšší vrchol. Vrch hřebene tvoří skalky, po kterých vede pěšina, a místy je pěkný výhled na západ do rovin i na východ na masiv hor Apuseni.

Nenechte se ale zmást, nejvyšší vrchol není na skalkách, ale za sedýlkem v lese. Z Vf. Izoiu už je to víceméně přímo dolů do turistického střediska Moneasa. Naruší to jen pár nižších kopců a lesní cesta vedoucí chvíli po vrstevnici.

Nad Moneasou je patrné, že člověk přišel do krasové oblasti - jsou tu k vidění závrty nebo prostě cestou potkáte propast. Je tu na výběr z několika značek, po kterých lze různě dlouhou trasou sejít dolů. Sestup po žlutém kříži byl dlouhý a hodně strmý.

Zastavení v Monease

Moneasa vypadá tak, jak by si člověk rumunské turistické středisko a lázeňské městečko představoval. Zastaralý hotelový komplex, betonová konstrukce jakési velké nedostavěné stavby, okázalá promenáda, nově postavený dřevěný kostelík (mše znějící z reproduktorů), stánky se vším možným i nemožným pro turisty, pár předražených restaurací a dokonce i koupaliště. I tady panuje čilý stavební ruch.

Podle dvojice Maďarů, které jsme potkali při sestupu, je tu i celkem dobrý kemp. My jsme tu navštívili jen jednu pamětihodnost a ani jsme netušili jak úctyhodného stáří. Vydali jsme se do úzké rokle proti proudu potoka po cestě vzhledu už pár desítek let neudržované promenády.

K jeho vývěru ze skal se dojít nedá (je za plotem), za to cestou člověk mine na první pohled nenápadné jezírko s lekníny. Listy leknínů mají neobvyklý zubatý okraj. Doma jsme zjistili, že tu roste leknín Nymphaea lotus var. termalis, který byl v Evropě rozšířen v teplých třetihorách a doby ledové přežil jen na několika místech v Rumunsku díky termálním pramenům! Nejblíže ho v současnosti můžete vidět kromě Rumunska až v Egyptě.

Do Vaşcau

Z Moneasy jsme si přechod pohoří trochu zkrátili. Rozhodli jsme se přehoupnout se po modrém křížku na plošinu nad vsí Vaşcau a pastevní krajinou přes dvě menší vesničky do ní sejít. Kousek za Moneasou, ještě před stoupáním, je dobrý pramen Boului.

Ačkoliv se lesní cesta při výstupu opět zhoršovala a na chvíli se k ní přidal potůček, tak značení je tu dobré. Problém nastal, až když jsme vystoupali nahoru, mezi závrty. Nedávno tu proběhla těžba a po značkách se slehla zem. Po chvíli váhání se nám ale podařilo vybrat správnou cestu, která nás přivedla na širokou zpevněnou cestu.

Dál se kamenitá cesta klikatí mezi pastvinami, kde nemilosrdně žhne slunko a pasáci se psy přehání stáda ovcí či hlídají pár kravek. Výhled na ves Camp je malebný. Dolů do Vaşcau se vyplatí něco si stopnout. Silnice (asfaltová!) se tu mnoha zatáčkami klikatí do údolí Černého Kriše, a tak scházet dolů pěšky by bylo úmorné…

Na závěr se pokusím odpovědět na otázku položenou v titulku. Codru-moma za trek stojí, ale s několika podmínkami. Počítejte s tím, že to jsou opuštěné hory, nahoře téměř nikoho nepotkáte a jdete skoro pořád lesem.

Určitě je lepší vyrazit tam na jaře, kdy je podrost rozkvetlý a stromy nejsou plně olistěné, nebo naopak na podzim, když se stromy krásně zbarví. V létě je to trochu vyprahlé a nudné, jelikož výhledů je poskrovnu. Výhodou je, že tam zřejmě nejsou medvědi, jak jsme se dozvěděli od místního turisty (a ani sami jsme žádné pobytové stopy nepotkali).

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.