NP Padjelanta aneb přechod ve švédské divočině, trek přes Kisuris, Vuojatätno a Kutjaure

Náročný trek švédskou divočinou a jeden malý český sen (3)

Vystupujeme do nadmořské výšky asi 750 metrů. Zde podle průvodce máme vidět travnaté kopečky, ve kterých mají hnízda horské lišky, jenž jsou symbolem a také součástí znaku Národního parku Padjelanta. Rozhlížíme se dokola, ale bohužel nic nevidíme, tedy nemůžeme potvrdit správnost uvedeného textu. Snad příště. Na druhé těsně pod svahem odděleným řekou od našeho sestupu leží chaty Låddejåkkå, což přeloženo do češtiny znamená Ptačí potok. Chatky jsou odděleny od svahu sobí ohradou.

Překračujeme řeku Låddejåkk po mostě a spěcháme postavit stany na tábořišti u chatek. Brzy se vracíme k řece a provádíme průzkum její kaňonovité delty. Pod mostem jsou vodou vymleté kamenné hrnce, v nichž se točí voda pokračujíce tak ve svém díle. Její hukot překrývá štěbetání ptáků, kterých tu skutečně žije mnoho. V korunách stromů můžeme vidět hnízdo káněte lesního, jeho pán plachtí po nebi a každou chvíli klesá k zemi za úlovkem.

Čtěte také: Předchozí část článku, přechod Národního parku Padjelanta (2)

Sestupujeme pod most a obdivujeme tunely vytvořené vodou a rozmanitou květenu, kterou neumíme pojmenovat. Některé kytičky jsou v průvodci nakresleny, ale chybí nám schopnost jejich názvy přeložit do češtiny. Ani slovník nám nepomáhá - s těmito jazykovými pikantnostmi totiž nepočítá. Vracíme se zpět ke stanům, kde naštěstí není slyšet hukot řeky a zalézáme do stanů, vlastně utíkáme před dotěrnými komáry, kteří jsou nejaktivnější kolem 21 hodiny. Jsme umytí a nechceme na čisté tělo nanášet nějaké chemikálie, tak nám nic jiného nezbývá.

Pochod ke Kisuris

Ráno rychle balíme stany, snídáme a chystáme se na pochod směrem ke Kisuris, který je vzdálený 24 kilometrů. Protože máme jeden den ještě v rezervě, rozhodujeme se, že nebudeme nikam spěchat a po 12 kilometrech si najdeme nějaké tábořiště. Otvíráme vrata sobí ohrady, která jsou významná z toho důvodu, že oddělují pastviště dvou národnostních skupin Sámů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

My opouštíme oblast Jåkkåkaska Sámů a vstupujeme na území Sirkas Sámů. Přiblížit tyto dva názvy v češtině si netroufám. Následuje asi kilometrový, ostrý výstup do kopce na Viertjajåkåtj. Včera jsem dofilmoval první kazetu filmu a nasadil jsem druhou, již použitou kazetu. Bohužel jsem ji nepřetočil na začátek, a tak s pohledem na indikátor stavu baterie, přetáčím film do výchozí pozice. Rychle filmuji Låddejåkk z kopce a doháním naši kompanii.

Vystupujeme na kopec a na jeho vrcholu se nám otevírá panoramatický výhled na sever, kam putujeme. Porovnáváme údaje mapy s terénem a sledujeme stezku, která mizí v dáli za horizontem, který je od nás vzdálený nejméně 30 kilometrů. Mimochodem norský fjord Leirfjorden je odtud vzdálený pouze 40 kilometrů. Je tedy pochopitelné, že počasí v národním parku Padjelanta ovlivňuje i chování oceánu, který leží západním směrem.

Nalevo u řeky Vuojatätno je na ostrůvku sámská osada Vastenjaures, kde bydlí skupina Sámů, kteří sem vůbec nepatří. Říká se jím také Huorso. Tak se kdysi jmenoval jejich náčelník, který byl vyhnán i s rodinou, snad někde z Finska, protože byl podezřelý z krádeže sobů. Nakonec skončil zde u řeky, a to jistě polepšený - nebo dokazujíce, že obvinění se nezakládalo na pravdě. Sirkas Sámové by ho jinak odtud hnali svinským krokem. Krádež v divočině je totiž chápána za velice silné provinění a mohla být v minulosti příčinou smrti nejen zloděje, ale i postiženého.

Sestup k řece Vuojatätno

Sestupujeme z kopce a blížíme se k řece Vuojatätno (mimochodem její název přeložený z laponštiny znamená Plovoucí los, čímž Laponci chtěli vyjádřit, že řeka je tak hluboká, že i velké zvíře, jako je los, v ní musí plavat). Zdálky nás zdraví dva mosty. Studujeme mapu a divíme se, kde se vzal druhý most.

Na místě se vše vysvětluje, vedle malého a starého mostu se buduje most nový. Vedle je bouda a v ní nářadí větší hodnoty. Jak jsem říkal, krást zde není zvykem, nejen z důvodu dobrých sousedských vztahů. A vůbec - kdo by lup vláčel na hřbetě? Stačí, že člověk má odřená ramena od těžkého ruksaku.

U mostu je rozcestí, zatímco my budeme pokračovat stezkou ke Kisuris, tedy nepřejdeme most, a dále pokračujeme směrem na sever, po pravém břehu řeky až jezeru Akkajaure, kde naše expedice skončí. Proti nám se pohybují skupinky lidí, kteří již putují dva dny, a které ovšem přejdou most, aby po dalších dvou dnech skončili na místě, kde začali, tedy v Vaisaluoktě. Je to zajímavé, po tolika dnech samoty opět potkat lidi.

Pokračujeme od mostu ještě asi tři kilometry. Cesta vede po úzkém hřebenu vytvořeného z písku a štěrku, který byl vynesen nahoru tlakem dvou ledovců v poslední době ledové. Fouká vítr, a tak hledáme místo k táboření v závětří. Hřebínek klesá k potoku, který ho odděluje od dalšího hřebínku. Zde je ono závětří. Po 12 kilometrech shazujeme batohy se zad a rychle rozděláváme oheň, abychom se ubránili nájezdu mračen komárů, kterým někdo musel prozradit, že sem přijdeme. Jinak by se zde jistě nekoncentrovali v takovém množství.

Naštěstí dřeva je zde plno, roste zde vrbka bahenní, která má plno suchých kořenů a větví. Večer děláme ještě kulturně-poznávací vycházku do okolí. Je to intenzivní zážitek. Protože nás netíží těžká zavazadla na "chrbátě", můžeme si vychutnat v plné míře krásy tohoto údolí. V devět hodin jsme již ve stanech, kam nás nezahnala únava, ale, jako každý den, komáři.

Na dohled od jezera Kutjaure

Následující den nás čeká zatažené ráno, rychle balíme stany, spacáky a vůbec všechno příslušenství a to takovým tempem, abychom byli rychlejší, než očekávaný déšť. Nakonec se všechno, tak jako předchozí dny, obrátilo v pěkné počasí.

Pokračujeme po písčitém náspu okolo pahorku, který je silně porostlý břízkami. Je to zázrak, vidět na této chudě porostlé zemi takovou oázu zeleně. Jako kdyby někdo prohnojil kousek země a chránil tento pahorek o obvodu tak sto metrů a výšce 30 metrů s cílem vypěstovat tak odlišný vzrůst zeleně v porovnání s okolím. Z dálky to vypadá jako zelený včelí úl. Myšlen je úl, který se nachází na tácku s vánočním cukrovím, nikoliv klasický včelí úl.

Přecházíme další můstek a dostáváme se na dohled od jezera Kutjaure, na jehož břehu leží osada Sámů. Mimochodem jezerní břehy jsou také hranici národního parku Padjelanta, který tímto opouštíme a vstupujeme do národního parku Sarek.

Vyrážíme k osadě, protože v ní má být - jak říká průvodce, "fiskecamp" s možností nákupu nejen ryb. Dále nás také zajímá kata, ve které si můžete uvařit, či v ní můžete přespat. Ne, že bychom tam chtěli spát, je teprve 11 hodin ráno, ale prostě nás zajímá. Třeba se tato informace bude hodit příště. Katu jsme našli, ale je zavřená. Bude to asi tím, že ještě není sezóna.

Obhlížíme jezero a nacházíme staré lednice, které jsou přímo "vsazené" do břehu jezera. Z hlíny koukají jen dveře, které otvíráme. Lednice jsou prázdné, ale podle zbytků hodnotíme, že jistě účelně sloužily ještě nejméně do června. K chlazení se nepoužívá elektřiny, ale chlad země, která je zmrzlá ještě dlouho po příchodu polárního dne.

Chaty Kisuris

Opouštíme jezero a vracíme se na stezku vedoucí po hřebínku k chatám Kisuris, cestou sbíráme houby. Asi po třech kilometrech, které vedly nízkým březovým lesíkem, následuje sestup k potůčku a zase výšvih na hřebínek a před námi jsou chaty Kisuris. Nahoře nad chatami je vhodné místo k táboření, kde rozděláváme oheň. Fouká vítr a je celkem chladno.

Ušli jsme dnes asi 12 kilometrů a protože není co dělat a čas ještě není pokročilý, rozhodujeme se udělat si malý výlet. Směřujeme na západ k řece, která sice vtéká do jezera Kutjaure, ale pod stejným jménem z něho také vytéká. Sestupujeme z pahorku, na kterém se rozkládají chaty Kisuris k potoku, cesta klesá, potok protéká v podstatě úvalem, kdy nalevo i napravo ve vzdálenosti asi 30 metrů jsou hřebínky ledovcového původu z vytlačeného písku, štěrku a kamení.

Les z bříz, vrbek a snad i olší pomalu houstne. Všude jsou mraky komárů, které nás při každém zastavení nemilosrdně napadají. Chci si nafilmovat kytku, která je listím podobná jahodníku, ale její květ připomíná malou růži, záběry jsou nakonec příliš trhavé, neboť jsem si nedomluvil odhaněče komárů. Občas jsme nuceni přejít z jednoho břehu potoku na druhý. Vidíme, že zde kdysi stávaly můstky, nasvědčují tomu rozmetaná prkna - zřejmě výsledek jarního tání. Pokládáme jedno prkno přes kameny v potoku a jde to i bez brodění.

V závěru úvalu, který se stále více rozšiřuje, nacházím v kořenech břízy zapletené losí parohy. Jsem příjemně překvapený, najít sobí parohy je naprosto běžná věc, ale losí, to je vzácnost, ty se nacházejí asi pouze jedenkrát za život. Škoda, že jsou tak těžké - nejméně tři kilogramy. Donesu je k chatě a tam je ponechávám svému osudu. Samozřejmě, že dnes, s odstupem času, tohoto rozhodnutí lituji a říkám si, kterému Švédovi asi visí nad krbem. "Unáhlené rozhodnutí" bylo učiněno vlivem pocitu, který nastal po nahození ještě nejméně dvacetikilového ruksaku na záda.

Vracíme se zpět z naší odpolední vycházky. Tentokrát opouštíme úval s potokem a stoupáme prudkým výšvihem na pravý hřebínek. Jsou odtud překrásné výhledy směrem na západ k řece a do vedlejšího úvalu, který je podstatně širší. Zatímco úval je silně zarostlý, zde roste jen pár břízek, komáři nejsou tolik agresivní, protože zde musí bojovat s přívaly větru.

Docházíme k chatkám, vedle kterých jsme rozbourali stany. Tábořišti vévodí oheň, který nás svou vůní poznačí alespoň na tři dny.

Směr Änonjälme

Následující den pokračujeme po Padjelantaleden směrem k Änonjälme. Cesta klesá z náhorních plošin do nížiny a je lemovaná stále větším množstvím stromů, které nás chrání před sluncem. Brzy za chatou narážíme na most přes řeku Sjnjuftjutisjakka, která je hranicí mezi národním parkem Sarek, který nyní opouštíme a vstupujeme do národního parku Stora sjöfalet. Jeho název není laponského, ale švédského původu a znamená Velký vodopád. Tyto skutečnosti potvrzují i velké tabule, které charakterizují místo jako hranici těchto národních parků včetně Padjelanty.

Pokračujeme dále a jsme překvapeni množstvím ptactva obývajícího deltu řeky. Také zástupců rostlinné říše přibývá. Docházíme k říčce Jokkjokken, kde u můstku jsou postaveny dva stoly s lavicemi, opodál je WC a samozřejmě nesní chybět domeček s pytli určenými na třídění odpadků. Koupeme se v Jokkjokkenu, je to mírná říčka, ale přesto by se její název, volně přeložený do češtiny, dal interpretovat jako Řeka řek. Nebo snad říčka říček? Kdo ví? Naše znalosti laponštiny mají určitá omezení.

Její dno je pokryto obrovským množstvím lesknoucích se zrnek slídy, které se v mnoha případech z důvodu lomu slunečních paprsků, jeví jako zrnka zlata. Člověk musí štěrk vynést nad hladinu, aby uznal svůj omyl. Po obědě vyrážíme přes můstek a dále na sever.

Řeka Vuojatätno protéká po terasách, které byly vytvořeny v období poslední doby ledové. Na pravé straně se nám otevírají překrásné pohledy na dvojitý západní vrchol hory Akka. Její morénový hřbet je pokryt dlouhým jazykem sněhu pod nímž je ledovec, který se nám prozrazuje při pohledu dalekohledem namodralou barvou v jeho prasklinách.

Po dvou kilometrech přicházíme k závěsnému mostu přes Vuojatätno, která po několika kilometrech vtéká do jezera Akkajaure. Překrásné místo, které je poznamenáno mohutným hukotem vody, která se tříští o balvany v řečišti, které tvoří peřeje. Přecházíme po houpajícím se mostě na druhý břeh, následuje druhý pomocný můstek.

Asi po dvaceti minutách docházíme k Akkastugorna. Napadá mě, že by bylo asi na místě blíže objasnit, co znamená stugorna, a to již z toho důvodu, že toto slovo se v tomto článku poměrně často vyskytuje a to zejména ve spojitosti s naším nocováním. Je to pochopitelné, protože jsme většinou nocovali poblíž chat, které vlastní švédský turistický svaz nebo Naturvardsverket, to je sámská organizace zabývající se turistickým ruchem.

Švédsky se chata řekne chata stuga a množné číslo tohoto slova je stugor anebo stugorna. Vrátíme-li se k výrazu Akkastugorna, potom Akka je název chat, které leží na břehu jezera Akkajaure. Jaure je zase výraz z laponštiny a znamená jezero.

Začala turistická sezóna

Zatímco předešlé chaty byly opuštěné, zde již potkáváme chataře, protože začala turistická sezóna, čemuž také odpovídá zvýšené množství turistů, které potkáváme - to se budou mít komáři dobře. Prohodíme několik slov s chatařem - ptáme se ho, proč před chatou nestojí stožár, tak jako na ostatním chatách. Což je asi první případ, s kterým jsem se setkal. Navíc vyvěšená vlajka švédského turistického svazu znamená, že je chata v provozu. Chataře naše otázka překvapila, asi je zde nový.

Pokračuje k cíli dnešního dne, vlastně i celé expedice, do Änonjhalme. Je 16 hodin a 40 minut, když jsme v něm. Stojíme na břehu jezera Akkajaure a sledujeme odjíždějící loď do Ritsemu. Vůbec nám to nevadí, máme dostatek času, pojedeme zítra. Je nám jedno, zda budeme spát na této straně jezera nebo na druhé. Stavíme stan, problém je jen ten, že zde snad ani není rovné místo.

Večer následuje průzkum jezera, kde v důsledku nízkého stavu vody (minimálně o 8 metrů) a suchého období, sestupujeme na jeho dno a provádíme průzkum oblasti, která je po většině času pod vodou. Nacházíme starobylé láhve, zbytky zachycených, roztrhaných, rybářských sítí na kamenech. V jednom případě i starobylou laponskou botu. Jen škoda, že byla tak zablácená.

Jinak vše v normálních kolejích, kolem deváté nás komáři zahnali do stanů. Probíráme průběh expedice a jsme spokojeni sami se sebou, všechna očekávání se naplnila. Zítra už nikam nemusíme šlapat, čeká nás jen cesta lodí do Ritsemu a potom přestup na autobus, který nás doveze do Gälliváre, kde zůstaneme jeden den a poté budeme pokračovat vlakem do Stockholmu. Zde opět dvoudenní přestávka za účelem návštěvy některých muzeí a jiných atrakcí. Ale to je již jiná kapitola této expedice.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.