Podzimní Orlické hory, přechod hřebene nádherného pohoří na česko-polském pomezí

Projekt 13 / 7 - Královéhradecký kraj (2)

Ráno po sedmé už šlapeme kolem další betonové pevnosti, kterou jdeme prozkoumat. R-S 87 "Průsek", tolik stojí na poutači a rok 1938 Orlické hory připraveny. Jsme na Mezivrší (926 m), v sedle a křižovatce turistických cest. Betonová pevnost co tu stojí je částí linie těžkého opevnění mezi kótami Anenský vrch a Komáří vrch.

Československá armáda zde byla připravena k obraně. Tolik stojí napsané na panelu. Jak to vše dopadlo zná generace narozená v druhé polovině minulého století. Ale pevnost je dokonale opravená, včetně obsypání objektu hlínou. Pancéřové věže natřené do barvy maskování. Pár fotek a šlapeme k odbočce na Anenský vrch. V osvětleném průseku se ve slunečních paprscích převalují ranní mlhy. Moc pěkné světlo a taky toho využívám a dělám pár fotek.

Anenský vrch, Orlická chata

Ze značky je to půl kiláku na kótu 992 m. To je Anenský vrch. Hora s dalekými výhledy v hlavním hřebeni. Do roku 1937 tu stávala kaple Svaté Anny. Ta byla postavena v roce 1766, ale byla několikrát přestavěna a roku 1937 rozebrána a přenesena v souvislosti s výstavbou opevnění, která Anenský vrch překračuje. Stoji tu dva betonové sruby.

Na vrchu stávala od počátku dvacátého století rozhledna, která zanikla až po roce 1917 snad v průběhu první světové války. V roce 2010 je tu otevřená rozhledna "Anna". Je dřevěná s výškou 17 m a krytou vyhlídkovou plošinou. Nahoru vede točité kovové schodiště. Batohy dolu a šup nahoru. Vítá nás modrá obloha s drobnými beránky. Krásné ráno.

Při prozkoumání pevnůstek narážíme na tu včerejší dvojici. Spí pod širákem v dolíku u jednoho z těch dvou bunkrů, které také prohlédneme a dolu na červenou značku na lesní cestu, kterou občas lemují, no přece betonové pevnosti. Některé si začíná brát sama příroda. Vítězí zelená barva, která dala barvu mechům a ty pokrývají celé pevnosti.

Na jejich střechách rostou i vzrostlé smrky a ty spouští svoje kořeny, které svírají betonové zdi jako chapadla chobotnice. Jedna velká pevnost posloužila jako terč vojsku, kde se zřejmě testovalo co beton snese. Prostřílené stěny, odevšad trčí železné pruty výztuže a co by tak prožívali ti obránci, kteří by byly uvnitř, kdyby to bylo doopravdy? Působí to na nás sklíčeně a cestou debatujeme a probíráme situaci, kdyby!!!

Jsme na odbočce ke tvrzi Hanička, tak těch pár set metrů jdeme nahlédnout, ale toto muzeum je ještě zavřené, tak otáčíme a pokračujeme na Panské pole. Tady velké parkoviště a spousty lidí i aut. Jenom projdeme a po dvou stech metrech další pevnost. Před vchodem sedí chlapík na židli a čeká na návštěvníky. A my ještě šlapeme tři km k zelené značce, která křižuje tu naši a vede západním směrem do Rokytnice v Orlických horách.

Na rozcestí je odpočivadlo, tak dáme něco na zub, přebalíme batohy. Milan nás tady opouští po té zelené značce. O půl jedenácté jsme s Markétou znovu na cestě. Lesní a pohodlné. Znovu nás provází pevnosti, ale spíše ty malé a při prolézání okolí jedné z nich, se dají pootevřít mřížové dveře. Protáhneme se a jsme uvnitř betonového drobka. Nic moc prostoru neskýtá a ze stropu i stěn ještě trčí dráty, které zřejmě nestačili stavitelé odstranit. Stísněný pocit, jako v úzké jeskyni. Pryč odsud.

Ještě celou hodinu jdeme kolem "betonů". Červená v pravém úhlu odbočuje v klesání po mokrých a kluzkých kamenech na místo U Pašerácké lávky, přecházíme malý mostek a jdu k vodě, která pod ním protéká trochu se opláchnout. Studená voda byla na těle přímo balzám. Odtud nahoru na Orlickou chatu, kde je opět nával výletníků. Dá se tam vyjet autem. Na kofolu čekáme dvacet minut, po vypití rychle pryč.

Zemská brána, České Petrovice a Kašparova chata

V prudkém sestupu jdeme k Zemské bráně. Místo, kde si Divoká Orlice prokousala cestu přes hory. Na naší straně protéká pod jedno obloukovým kamenným mostem a v kamenném řečišti pospíchá úzkým údolím do vodní nádrže Pastviny.

Přecházíme řeku po již zmíněném mostu a značka nás vede ve stoupání po asfaltové silnici do nekončícího kopce. Proti nám se ženou auta, motorky, za zády to samé. Malé zpestření nám nabízí staré udržované domečky, které jsou při té frekventované cestě. Před okny sedí bába s dědkem a vnoučaty, vyrobené ze slámy a oblečené do toho co dům dal. V živém plotu v zatáčce je napíchnutý cyklista a taky ze slámy. Dřevěná cedule říká, že do Arizony to je 451 mil.

To už procházíme přes České Petrovice a kopec nekončí. Kašparovu chatu podcházíme a po kilometru se nám značka ztratila, ale jsme na lesní výrazné cestě, tak po ni kus jdeme. Dáme na pár minut oraz. Markéta jde kus dopředu (bez batohu) poohlédnout se po "červené". Batohy odpočívají na té cestě. Slyším přijíždět auto, postavím se před batohy a zvedám ruku. Ten řidič do mě skoro najel a já mu naznačuji, aby otevřel okno.

Nahlédnu na posádku a je mi jasno s kým mám tu čest. První se ozvala spolujezdkyně. "Pane, pane my tady pracujeme v lese a musíme jet". Byla černá jak bota, vyžraná a její hluboký prokouřený hlas mě v duchu rozesmál. Já jim říkám, že jenom odklidím ty batohy. Řidič byl opak, hubený jako chrt a na očích měl ne brýle, ale popelníky. Proto mě asi neviděl.

Když sem se ozval, proč nezastavil spíš, tak řekl, "že je tu takovej bordel, že není nic vidět". Když ta baba zjistila, že nejsem policajt, ani kontrolor, tak se do mě pustila česky, cigánsky, nadávala sprostě. Škoda, že Markéta je pryč, to by stálo za nahrávku. A ten černej nedočkavec mi málem přejel nohy, jak pospíchal. A tu značku najdeme po kilometru.

Kostelní vrch a západ Slunce

Opouštíme les a otevřený prostor nabízí pohledy na hřeben Orlických hor. Krajina je zvlněná, tak to mám rád a stále nové horizonty, údolí a kopečky. Dnes večer bych si přál fotit končící se den a to znamená nocovat na některém kopci.

Stíny se prodlužují a mé přání je vyslyšeno. Batohy shazujeme ze zad na Kostelním vrchu (688 m). Do západu zbývá nějaká půlhodinka, beru foťák a jdu obejít ten vrch. Markéta mezitím staví stan. Když se Slunce schovává za obzor, tak to je motiv, který se "nepřejí" a já si to užívám.

Ke stanu přicházím, když už je hodně šero, ale na připravenou studenou večeři je ještě vidět. A proč studenou? Když jdu túru do pěti dnů, tak neberu vaření. Dá se to přežít i po studenu a nebo opéct klobásu jak to praktikujeme my.

S tmou se přikradl i chlad, tak šup do spacáku, objemnějšího, těžšího, ale teplého. Mám ho poprvé. Ráno vyběhnu na pár fotek. Kousek od stanu je malý remízek a na jeho okraji je umístěný asi metrový kamenný kříž. Z letopočtem 1750 (fotím i smírčí kameny a kříže), ale o tomto nevím nic.

Sestoupíme do vesnice Vlčkovice a znovu do kopce, který se jmenuje Studený (721 m). Na ten jsme se dívali včera večer. Vrchol je v lese, bez výhledů. Závěr do městečka Nekoř je po asfaltu a z kopce a tady opouštíme červenou a dál nás povede značka modrá. Znovu pět kiláků asfalt až do vsi Šedivec. Ono se dá těžko najít trasu v zastavené krajině, aby se šlo jenom terénem. Ty asfalty jsou daň za ty přírodní úseky.

Za Šedivcem vede stezka při kraji lesa, úzká a místy kamenitá, vpravo ji po celou cestu provází rokle a zdá se, že byla vytvořená uměle. S Marketou debatujeme, jak asi vznikla. A to už nás vítají první domy města Letohrad. Kličkujeme ulicemi na nádraží. Hned na prvním peronu je restaurace (nádražní. Guláš, smažák a dvě velké kofoly za dvěstědvacet. Ani tomu nechceme věřit, jak jsme se lacino najedli.

A kdy jsme se nejvíc nasmáli? Tak to bylo někde mezi Nekoří a Šedivcem. Při cestě stálo několik domů a jeden z nich byla hájovna. Na jejím dřevěném štítu byl veliký nápis "Sláva, náš hoch se žení". To byla určitě euforie rodičů, kteří se zbaví "mamánka". A další postřeh z cesty byl o lidské důvěře. Hned za Šedivcem přecházíme po mostku malý potok. Na stromě je dřevěná tabulka a ta říká: Pivo 20 Kč nebo 1 éčko a šipka dolů. Nahlédneme a za kamenem v tůňce se chladí šest Radegastů. Jo ještě mají lidi radost ze života a chuť dělat radost druhým.

Tož takové byly Orlické hory. Našlápli jsme si těch osmdesát kilometrů. Krom těch moc pěkných úseků po vyšlapaných stezkách jsme si užili i lesní cesty. A těch lidí v okolí chat a možnosti dojet autem. Už se těším na nějakou větší "divočinu". A veřejně patří velký dík mojí dceři Markétě, která se mnou chodí po kopcích, stará se, ohýbá záda pod těžkým batohem a její babička z Horňácka by ještě dodala: "Pre Pána Boha Marketo, preco zbytečně dereš ty boty".

• Předchozí (1.) část článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.