Nízké Tatry netradičně, nejkrásnější trasy pohoří na pomezí Liptova a Horehroní

Túra přes Ohniště, Poludnici a Ďumbier na Salatín (2)

Jestli se při následném průchodu klečí setkaly se zvířetem i dívčiny, jež jsme potkali a které šly pěkný kus za námi, netušíme, domníváme se ale, že na rozdíl od nás medvěda vůbec nezaregistrovaly. Když jsme je míjeli, neustále spolu hovořily; jestli tak činily i nadále, huňáč je s předstihem zaregistroval a zavčasu zalezl hlouběji do husté kleče.

Výstup na Krakovu hoľu (1 753 m) vypouštíme, a nečiníme tak proto, že bychom se obávali huňáče. Hlavní roli v našem rozhodování hraje nevlídné počasí. Ačkoli to chvilku vypadalo, že se vyčasí, znovu se silně zakabonilo.

Scházíme do sedla Javorie (1 487 m), kde zjišťujeme, že na rozcestníku chybí žlutá značka, po níž chceme pokračovat. Naštěstí nás to nerozhodí. Nejsme přihlouplí greenhorni - samozřejmě že i my můžeme zabloudit, byť toto není tento případ - poradíme si. Navzdory dujícímu větru i značné mlze určujeme směr a vyrážíme do kopce před námi.

Čtěte také: První část článku Nízké Tatry netradičně: Túra přes Ohniště, Poludnici…

Zpočátku jdeme mezi polomy po úzké pěšině a na oficiální stezku (kdo ví, kde přesně začínala?) natrefíme o kousek výš. Podcházíme Tanečnici (1 681 m) a poté necháváme za zády Prašivou (1 667 m), následuje výstup po holých pláních. Ten se jeví býti nekonečným a postihuje nás mírná krize, popravdě řečeno se tomu nemůžeme divit. Vždyť tento den vyjdeme přes dva tisíce metrů převýšení a sestoupíme přes tisíc metrů, což je poměrně slušný výkon.

Zrušená značka?

Současně litujeme, že kvůli husté mlze pořád nevidíme masiv hor před námi, hned bychom se v terénu lépe zorientovali. My se ale nevzdáme a razíme vpřed, konečně se před námi zjevuje nový rozcestník. Těšíme se, že od něj půjdeme posledních pár metrů do kopce, bude tomu ale tak?

K našemu šoku se žlutá značka nedělí, jak jsme vyčetli v mapě; ukazatel nás posílá k Demänovskému sedlu. No fíha, co to znamená? Po předchozí zkušenosti ze sedla Javorie usuzujeme, že opět chybí směrovka, a vydáváme se rovně nahoru do Krúpoveho sedla. Až časem, když mineme pár zamalovaných značek, nám dochází, že tuto trasu zřejmě zrušili a mapa z roku 2001, kterou máme, není úplně aktuální. Už s tím ale nic nenaděláme.

Chata M. R. Štefánika

V sedle se pomyslně loučíme s divočinou, potkáváme lidi. V převážné většině se jedná o trekaře, kteří se ubírají po hřebenovce Nízkých Tater, dočasně se přiřazujeme do jejich šiku. Protože nemá smysl lézt na Ďumbier okupovaný mlhou, sestupujeme k chatě generála M. R. Štefánika.

Těšíme se na teplo a dobrou krmi; jak se přibližujeme k dennímu cíli, dostavuje se pomyslný zázrak. Z ničeho nic se trhá dosud neprostupná mlha a nebe se vyjasňuje, prvně za den vykoukne sluníčko. Hned je veseleji a i bez nasazení růžových brýlí vidíme okolní svět v příjemnějších barvách.

Na chatě si dopřáváme zasloužené jídlo i pití a následně nám dokonce ani nevadí, že mají plně obsazeno. Přestože jsme si ještě pod Ďumbierem nedokázali představit, že bychom se po náročném dni neubytovali pod střechou, tak se nyní shodujeme, že se o poznání lépe vyspíme venku než v cimře s mnoha dalšími "chrápajícími" nocležníky. Do stanu (táboření u chaty je povoleno) zalézáme poměrně brzo, jelikož se venku s večerem prudce ochlazuje, v noci plachtou lomcuje silný vítr.

Ďumbier

Ráno nás na rozdíl od včerejška vítá slunečný den. Zaskakujeme do chaty na výborný čaj a poté opouštíme Štefáničku (myslím tím chatu a nikoliv dívku tohoto jména), vracíme se do Krúpoveho sedla. U rozcestníku necháme batohy a na lehko vystupujeme na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m).

Na vrcholu stojí kříž, nabízí se slušné rozhledy. Konečně v plné kráse vidíme naši cestu z minulého dne, kdy jsme se prodírali mlhou; ukazují se Poludnica, Krakova hoľa, Tanečnica i Prašivá. Nechybí ani Slemä a Ohniště a kousek od nás se nachází Štiavnica (2 025 m), v dáli vyčnívá Kráľova hoľa. Z mraků, jako by se mu nechtělo vstávat, klube se o poznání déle jen nedaleký Chopok. Nepředvádí se pouze Nízké Tatry. Za nádrží Liptovská Mara se zvedají Chočské vrchy a na jihu vykukují Poľana i Veporské vrchy; s jistým předstihem prozradím, že brzy vykouknou z oblaků i další pohoří včetně Západních Tater.

Coby bonus míjíme kamzíky pasoucí se kousek od stezky, někteří nám vyloženě pózují. Docela jim to jde, jen mají občas potíž s choreografií. Někdy se při fotografování místo doprava natáčí doleva a obráceně, jistě ale tyto drobné nedostatky v budoucnu zdárně napraví.

Nejvyšší hora je za námi, v sedle znovu nahazujeme na záda batohy. Pokračujeme po hlavní magistrále na Chopok, na nějž, jak užasle koukáme, vybagrovali k našemu zděšení z jižní strany klikatou hliněnou cestu. Serpentina připomíná nehojící se jizvu na srdci hor; děsíme se, jestli ji časem nevyasfaltují. Později je nám sice předhozeno, že trasu zřídili kvůli jakési bombastické akci a více ji nerozšíří, jeden ale nikdy neví, co koho napadne. Proto i s odstupem marně bádáme nad tím, jaký blbec to povolil - tak nějak nevím, jestli se v tomto případě nejedná o lichotku, protože výraz blbec mi přijde poněkud něžný.

Chopok

Současně přibývá lidí, kteří se hrnou od Chopku, davy se mění v prvomájový průvod. Když má být přelidněno, tak pořádně, ještě že, kvitujeme, máme Ďumbier za sebou. Nepotrvá dlouho a nebude tam k hnutí. To ostatně není ani na samotném Chopku (2 024 m), kde nejspíš za účelem přelidnění postavili obří monstrum Rotunda. Ke stavbě vede ze severu i z jihu lanovka, jež chrlí ze svých útrob stále nové a nové návštěvníky, což má na svědomí, že následně vynecháváme výstup na nejvyšší bod této hory. V zástupu jít nemíníme.

Aspoň ale, abych pořád nekritizoval, funguje Kamenná chata, kam zaskakujeme na brzký oběd. Posilněni pokračujeme na Dereše (2 003 m) a vylézáme na vrchol, jenž se nachází pouze pár kroků od oficiální pěšiny. Proč to zatajovat, jedná se o úžasnou vyhlídku. Jako na dlani máme blízké okolí i vzdálená pohoří, člověk se nestačí kochat.

Za dalším vrcholem Poľana (1 890 m) výrazně ubývá turistů, lanovkáři se vrací do Demänovské doliny. Ubíráme se po hřebeni a stoupáme na horu Kotliská (1 937 m), odkud vede atraktivně vypadající odbočka směrem na Skalku. My její volání nevyslyšíme a zůstáváme věrni červené značce. Následuje Chabenec (1 955 m). I z něj máme Slovensko jako na dlani a k dříve zmiňovaným pohořím - dělo se tak už dřív - se přidávají např. Malá Fatra, Oravské Beskydy, Velká Fatra či Kremnické vrchy. Je toho zkrátka víc než dost.

Ďurková

Stejně jako většina přítomných scházíme k útulně Ďurková. Velmi příjemná chata má podobně jako Štefánička obsazeno a venku roste jeden stan za druhým, vypadá to, že v okolí nebude brzy k hnutí. I proto si dáváme pouze jídlo i pivo a vracíme se na hřeben. Přes kótu Ďurková (1 750 m) míříme na Zámostskou hoľu, až na ni nedojdeme. Cestou rozhazujeme v kleči stan, lepší místo jsme si nemohli vybrat. Jak se shodneme následující den, za celou dobu treku jsme se lépe nevyspali.

Ráno znovu panuje nádherné počasí, pokračujeme po hřebeni. Latiborská hoľa (1 643) nás vítá tradičně skvělými výhledy, podobná krása se nikdy neomrzí. Přesto, jako bychom se jí dočasně nasytili, opouštíme magistrálu, jež pokračuje přes hory Veľká Chochuľa a Prašivá do Hiadeľského sedla. Sestupujeme do osady Liptovská Lúžna.

Protože do obce přicházíme krátce před jedenáctou hodinou, máme zálusk na brzký oběd. Děláme si však plané naděje. Ve středisku nikde nevaří. Co s tím? Dáme jedno točené pivo a hodláme se najíst hned za obcí, nakonec naplníme žaludky dřív. Tím nechci tvrdit, že nějaký dobrodinec zapne kvůli našim smutným očím sporák a postaví na rozžhavenou plotnu hrnce s chutnou krmí, obrat způsobuje míjená ovčí farma. Bez zbytečného váhání nakupujeme čerstvý sýr a poroučíme si žinčicu; hodujeme jako králové.

Salatín

Odpoledne nás čeká poslední podstatný bod našeho treku. Lučinami i lesem stoupáme nejprve do Ráztockého sedla (1 234 m) a z něj se vysloveně škrábeme na Salatín (1 630 m). Cesta je výživná. Pěšina stoupá prudce vzhůru a jeden toho má po chvíli dost, lapeme po dechu. Dokonce i kladně kvitujeme, že se vyrojily mraky, kdyby nám pralo slunce do zad, lezeme na Salatín snad ještě dnes.

Jinak je to ale nádhera. Obklopuje nás množství kvetoucích rostlin a ocitáme se v přírodní zahrádce, tady si botanici musí připadat jako v ráji.

Na vrcholu dáváme zaslouženou pauzu a naposledy se z vyvýšeného místa rozhlížíme po okolí. Sestup, jdeme po červené značce, je opět výživný. Klesáme prudce dolů. Stezka přestává být strmá až v lese, tehdy se dostavuje nový zádrhel. Pěšina zarůstá. Proto, aniž jsme o něco podobného usilovali, podstupujeme ozdravnou kúru. Ta se projevuje tak, že se v rámci boje proti revmatismu necháme každou chvíli spálit kopřivou. Dobrovolně přiznám, není to žádný med.

Hučiaky

Konečně vcházíme mezi skaliska, pohlcuje nás soutěska Hučiaky. Středem kaňonu klokotá voda, jež později zmizí, rázem si připomínáme návštěvu roklin v Chočských vrších. Rozdíl spočívá pouze v tom, že tato průrva patří k méně navštěvovaným a je o poznání víc zarostlá. Přeskakujeme po kamenech pokrytých mechem potůček a v jednom místě to občas zahučí, jako by soutěska hodlala dostát svému jménu. Vyskytnou se i jeskyňky.

Kaňon končí, vracíme se do kruté reality. Znovu se prodíráme žahavými kopřivami, které i s odstupem projevují neutuchající zájem o naše holá lýtka. Sápou se na ně v podobě zfanatizovaných fanoušků, kteří si chtějí sáhnout na svůj popový idol. Vysvobozuje nás až pohodlná cesta. Okolo dalšího památníku věnovaného SNP se dostáváme do obce Ludrová, kde si vytyčujeme jediný cíl. Chceme navštívit krčmu. Záměr se vydaří.

Vlastně, abych nelhal, máme pro tento den ještě jeden důležitý úkol. Potřebujeme někde přespat. Se setměním se loučíme s podnikem a vracíme kousek před osadu, na noc stavíme stan. Že činíme dobře, ukazuje se za hluboké tmy. Přežene se nad námi bouřka.

Poslední den se přesunujeme po vlastní ose do Ružomberku a míříme domů, parádní výšlap končí.

Gran Sasso d´Italia a výstup na Pizzo Cefalone, 3denní…

Gran Sasso d´Italia. Nádherné vápencové pohoří, nejvyšší pohoří v Apeninách. Gran Sasso se zvedá nad známým městečkem…

Cesta SNP: Devín - Dukla - Nová Sedlica (11)

Ráno vstávam spolu so slnkom. Rozlepujem oči a prvé čo uzriem je asi 30 slimákov nalezených medzi obe vrstvy…

Corno Grande neboli Velký roh, túra na nejvyšší horu v Apeninách…

Hora Corno Grande (2 912 m, v některých mapách 2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Corno Grande…

Góry Bialskie: Neznámé sudetské pohoří v sedle kola

Jezdit na dovolenou na přelomu května a června je skvělé. Počasí přiměřené, v horách ani živáčka. Dokonce…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.