Treking > Treky, turistika > Nízké Tatry na sněžnicích, přechod hlavního hřebene nádherného pohoří na středním Slovensku
Nízké Tatry na sněžnicích, přechod hlavního hřebene nádherného pohoří na středním SlovenskuZimní přechod hřebene Nízkých Tater (2)12.4.2013 | Stanislav Sitar, foto Ivo "Pivoš" Lyžbicki
Dnes nás čeká cesta do sedla Čertovica, kde se rozloučím s Pivošem a dále až do Telgártu už budu pokračovat sám. Už ten úsek kdysi šel a navíc, volá ho práce. Přes Králičku, Kumštové sedlo a Rovienky se jde pořád po nádherných širokých hřebenech, sedýlka střídají vrcholy, strmé svahy rovinky a já si užívám skutečnou, přírodní horskou dráhu. Tepová frekvence buší do spánků a vzápětí lenivě zpomaluje, to když ve chvilce odpočinku obracím tvář ke slunci a jeho paprsky, které se probouzejí ze zimní letargie, mi na duši rozprostírají blažený pocit klidu a radosti. Stačí jen pootočit hlavu doleva a zářící hradba Vysokých Tater dojmy ještě několikrát znásobuje. Z Rovienok, které jsou na vrcholovém ukazateli označeny jako Lajštroch, následuje prudký sestup a já jsem rád, že nejsem v kůži několika skialpinistů, kteří se vlečou naproti nám do svahu. Objevuje se sedlo Čertovica, pátrám očima po zasněžených lyžařských svazích a přemítám, kudy zanedlouho povedou k východu moje kroky, až zůstanu bez přítele ponechán osamělým myšlenkám. Čtěte také: Nízké Tatry na sněžnicích (1), zimní přechod Nízkých Tater Hluk tatrapomy nás spolehlivě dovádí k horní části sjezdovky a v prudkém svahu dávám odpočinout bolavým palcům tím, že si dopřávám sjezd po zadku. U motorestu dávám vale Pivošovi, kterému jsem do báglu přibalil všechno, co už nebudu potřebovat a uloupil vše co se mi bude hodit a od rozcestníku se oba vydáváme opačným směrem. On do údolí do Vyšné Boce na autobus do Liptovského Mikuláše a já napravo od sjezdovky šikmo do svahu lesní cestou, která mě za 45 minut přivádí do Sedla za Lenivou. Tam se u ukazatele cesta láme doleva a po červené mizí mezi stromy. Zde jsem se také na delší dobu rozloučil s přítomností lidí, další jsem potkal až poslední den přechodu u Králové hole. Za sedlem Čertovica, které rozděluje Nízké Tatry na východní a západní část, vede cesta v menší nadmořské výšce než dřív a proto její podstatná část prochází lesem. Od Sedla za Lenivou je proto dobré dávat pozor na stopy ve sněhu, mnohdy vedou spolehlivěji, než sněhem zapadané značky. Cesta běžně vede v příkrém svahu mezi stromy s úzkými mezerami a různě se klikatí, takže opatrnost při orientaci je na místě. Od Bacúšského sedla kolem Jánova grúně vede cesta opět zřetelným hřebínkem, při sestupu se pak noří do lesa. To už je blízko útulňa Ramža, která leží v lese u mýtiny asi 70 metrů nalevo od cesty, ale mně stopa zavedla až k ní. Asi 150 metrů před chatou je na stromě při cestě šipka s oranžovým nápisem voda, pokud budou ve sněhu vyjeté nebo vyšlapané stopy, je nemožné chatu minout. Na cestě je také rozcestník se šipkou k chatě. Útulna Ramža je sice "jen" čundrácký srub, ale pěkný a nabízí všechno, co stačí k pohodlnému přespání. Přímo u něj je budka se suchým záchodem a dokonce i velký chráněný kontejner na odpadky. Od šipky k vodě se pokračuje dalších asi 150 metrů do kopečka k zastřešené studánce s vydatným pramenem. V chatě jsou kamínka, stolek a palandy tak pro 12 lidí. Zásoby dříví už byly minimální, ale u chaty ležel sťatý strom a u vchodu visela pila, takže se dřevem nebyl problém, navíc suchého mlází a stromků je v okolí chaty dost. Na Ramžu jsem dorazil už ve tři a měl jsem spoustu času na zabydlení, donešení vody a rozdělání ohně. Malou kaňkou na krásném večeru bylo to, když jsem zjistil, že jsem na Štefáničce zapoměl čelovku. Uvařil jsem a navečeřel se za světla ohně z otevřených kamen, romantické studování mapy v kuželu světla nebo dětinské osvětlování temných koutů a zahánění stínů na zdi, při kterém se tak krásně vrací do fantazií a snů klukovských let, však vzalo za své. Pozorování oranžových klikyháků, které do tmy vrhala pootevřená dvířka kamen a praskot ohně však byly také krásné. Pondělí 4. března 2013, Útulňa Ramža - Útulňa Andrejcová (10 hodin)Ráno se mi podařilo na chvíli oživit vybitý telefon, takže vím, že jsem vstával v 6.30 a po snídani a sbalení vyrazil o hodinu později. Dnešní etapa plná úseků náročných a zdlouhavých výstupů, přechodů příkrých svahů lesem. Doufám, že do 12.30 budu v sedle Priehyba, kde mě čeká příšerných 500 metrů převýšení. Už na Havraní polaně ale tuším, že tak rychlý nebudu. Asi v polovině až dvou třetinách vzdálenosti mezi Ramžou a Havraní polanou se přichází do malého sedla, za kterým cesta strmým holým svahem prudce zatáčí doprava a klesá mírně dolů do lesa. V sedle se stopy rozdvojovaly a já se chybně vydal rovně do svahu. Zmíněnou cestu doprava dolů jsem mylně považoval za nějakou sestupovku. Zde jsem se chvíli zbytečně zdržel. Výstup na Homolku za Havraní polanou není zadarmo, ale potom až na Kolesárovou už nejsou žádná vysilující převýšení. Odtud ale následuje velmi prudký a na palce bolestivý sestup do sedla Priehyba. Snažil jsem se ho ošidit sjezdem na lopatce, ale na toto využití se vůbec neosvědčila. Zouvám si alespoň sněžnice, sestup je rychlejší a snesitelnější. Sedlem Priehyba probíhá silnička, je to asi nejnižší sedlo přechodu, a je v něm dřevěný přístřešek, kde by se na stole a lavicích dalo i nouzově přespat. Dávám si pauzu a soukám do sebe sladkosti, aby bylo z čeho brát. Výšlapu o 500 metrů výš na vrchol Velké Vápenice se děsím, ale nakonec to není tak špatné. Nacházím si způsob, jak se odpoutat od únavy, pomalým tempem si stanovuji vzdálenosti a vždy si pak něco přidám, pokud to síly dovolují. Výstup je opravdu strmý, zasekávám špičky hrotů do sněhu a opírám se do hůlek plnou váhou těla. Cesta se ztrácí v lese mezi stromy, několikrát ztrácím stopu, ale směřuji pořád vzhůru a křížím několik sněžnicových stop. Nad hranicí lesa se stopy opět spojují, tupě vnímám skutečnost, že za každým výstupkem připomínající vrchol je další stoupání, až se konečně dostávám do táhlé roviny na vrcholu a odtud mi sestup do sedla Priehybka přichází jako znovuzrození. Vím, že nejhorší mám za sebou a zbytek cesty na Andrejcovou už bude jen odvar z dosavadní námahy. Slunce už hází dlouhé stíny, ale výstup ze sedla a potom rovinka a mírný sestup ke křížení cest, kde cedule hlásí 10 minut k chatě, probíhá skoro v euforii nad dosažením cíle. Útulna Andrejcová leží na konci dlouhého rovného úseku na křižovatce několika tras, pod svahem stejnojmenného vrcholu, na který vede výstupová cesta průsekem v lese. Asi 20 metrů od ní je slabý, ale vytrvalý pramen vody, přímo u ní kontejner na odpadky a na druhé straně za chatou je suchý záchod. Dveře ale nedovírají a táhne přes něj průvan, když druhý den ráno foukal vítr, posezení na něm nebyl žádný shit break na čtení novin. Andrejcová nabízí podobné podmínky jako Ramža, ale už v ní nebylo žádné dřevo. Tentokrát jsem se musel obejít úplně bez světla, ve tmě mi k orientaci sloužil jenom plamen vařiče, zapalovač mi dosloužil včera na Ramže při rozdělávání ohně. Ještě že mám na vařiči křesadlo, jinak by mi instantní strava byla k ničemu. Úterý 5. března 2013, Andrejcová - Telgárt (6 3 hodiny)Ráno zmrzlá voda v ešusu a úplně zmrzlé boty, nemůžu se do nich dostat, stejně jako včera je nahřívám a rozmrazuji nad vařičem. K snídani musli, tentokrát s tvarohem. Zaujala mně zkušenost kamarádů a zakoupil jsem sušenou stravu v pytlících. Zalít, nechat odstát a lžící vydlabat pytlík do dna. Super, nic to neváží, nezadělá to nádobí a pytlík se vyhodí. Ráno musli, večer masové směsi, přes den čokolády, slazené ořechy a jiné kalorické bomby z Alberta. Hlad je dobrý kuchař, ale nejlepší večeře z vlastních zdrojů byla stejně první večer na Ďurkové v závěji uvařená čínská gulášovka ze dvou pytlíků s nakrájeným salámem asi za 20 % ceny kulinářského hi-tecu. Tuším, že vyrážím tak něco po osmé a stoupám na vrchol Andrejcové. Odtud se mi masív Královy hole, dobře viditelný už od Ďumbieru, znovu otvírá v plné kráse. Tentokrát i se svými předvrcholy a velmi pěkným, nezalesněným hřebenem, který klesá do Ždiarského sedla. Za ním už čekají jenom táhlé výstupy a zledovatělá sedla až na Královu holi. Z hřebene se otevírají nádherné výhledy na Vysoké Tatry, čím víc na východ a později i výše na Královu holi, tím víc se Vysoké Tatry zdají být blíže a jeví se impozantněji. Počasí je stále nádherné, ale začíná pofukovat vítr a občas přechází do silných poryvů. Ve Ždiarském sedle míjím boudu, podle průvodce snad obyvatelnou a lesem stoupám do prudkého svahu. V táhlém hřebenu přes Bartkovou, Orlovou a Strednu holi svádím souboj s kondicí a utužuji si morální síly, stoupání je sice pozvolné, ale zdá se být nekonečné, za každým hřbítkem se objevuje další linie tyčí k horizontu. Pohledy na sever k Vysokým Tatrám jsou ale zlatým hřebem přechodu. Mezi Strednou a Královou holí je sníh v sedle hodně zledovatělý a v silném větru opatrně balancuji ve svahu. Kolem poledne stojím před vysílačem, v hlavní budově je celoročně otevřená místnost pro potřeby turistů. U dveří do nouzové místnosti stojí naskládány lyže, místnost je plná lidí, kterým se nechce ven do fujavice. Zůstávám asi půl hodiny, obcházím budovu a jižním svahem sestupuji podél tyčí. Na palce a kolena hotové utrpení. Dole ve svahu je patrné cosi jako plot běžící po vrstevnici, jedná se o kandelábrovou konstrukci podél přístupové komunikace. K té se musí sejít a pokud je cílem cesty Telgárt, musí se zatočit doleva. Asi po 200 metrech je v údolí dobře viditelná kamenná budova trafostanice, u které končí stožáry elektrického vedení. Pod nimi se sestupuje do Telgártu. Sestup trvá asi 2 hodiny, poté, co hluboko v průseku vykoukne Telgárt, je třeba dávat pozor na odbočku vlevo do lesa, která přes Údolné pasienky vede do Telgártu. Předpokládám, že když se odbočka mine, že se pod sloupy elektrického vedení dojde také do Telgártu, protože široká stopa dolů pod stožáry pokračovala. V Telgártu jsem před třetí hodinou, z okraje vesnice na náves s autobusovou zastávkou je to kousek. Autobus do Popradu mi jede ve čtvrt na čtyři. V případě časové prodlevy se dá čekání strávit v některé z telgártských hospod. Cesta do Popradu k nádraží trvá 45 minut, projíždí se krásnou krajinou v horách, při příjezdu do města se otvírá nádherná panorama Vysokých Tater. Vlak mi jede v půl osmé, kousek od nádraží je dobrá hospoda U orla, polévka, guláš, pivo, čaj, kafe za 10 euro, pak si sedám na peron a kochám se pohledy na Tatry v zapadajícím slunci, dokud se nesetmí. Cestu vlakem jsem prospal, před čtvrtou ráno jsem v Praze. Několik dalších užitečných informacíPokud se jízdenka na vlak u ČD zakoupí on-line do deseti dnů předem, ceny jsou zvýhodněné. Praha - Ružomberok za 708 Kč. Z Popradu do Prahy jízdenka u pokladny 3 hodiny před odjezdem 38 euro, dokoupené lůžko u průvodčího 12 euro. Bus z Ružomberoka do Donoval i s bagáží 2.40, z Telgártu do Popradu 3.60. Další související články:+ Přechod hlavního hřebene Nízkých Tater+ Trek hřebenem Nízkých Tater, Starohorských vrchů a Velké Fatry (1) + Trek hřebenem Nízkých Tater, Starohorských vrchů a Velké Fatry (2) + Chopok, Skalka a Vajskovský vodopád - dvoudenní trek neznámou částí Nízkých Tater + Z Chopku na Skalku a Bosorky, podzimní túra hřebenem Nízkých Tater + Výstup na Krúpovou holi a Ďumbier – nejvyšší vrchol Nízkých Tater + Na Mestskou horu a na Ďurkovou, Nízké Tatry + Rovná hoľa (1 723 m), Nízké Tatry Líbil se vám tento článek? |
|