Kremnické vrchy, dvoudenní trek a ospalí medvědi v horách středního Slovenska

Přechod v horách středního Slovenska aneb na Velkou Fatru jsme nedošli (2)

Od Görgeyho tunelu pod sedlem Tunel (1 150 m) pokračujeme po lyžařské trase ke Skalce. Míjíme skály s tabulkami z roku 1899. Moc si ovšem nepočteme, protože texty jsou maďarsky. Slovensko té doby bylo součástí Uherska. Horní Uhry. Vylepší to ale menší tabulka, která je již slovensky.

Za úsměvů ranního Slunce přecházíme sjezdovku na Skalce a kocháme se výhledy k pohořím Žiar, Malá Fatra a Vtáčnik. Tu a tam se v údolích ještě válejí ranní mlhy, jinak je v této části jasno. Oproti kotlině Banské Bystrice, která je stále sevřena pod pokličkou inverzní oblačnosti. Za zády pak máme Flochovou, nejvyšší horu Kremnických vrchů.

Skalka a ospalí medvědi

Dorážíme do ski a rekreačního areálu Skalka, kde se u rozcestníku Skalka, ústredná orientácia (1 190 m) rozhodujeme, kam bychom se tady koukli. Roman nadhazuje, že by nebylo špatné stavit se na pivo. Má recht, pivo by bodlo. A protože se jeví, že dole bude kiosek otevřen, míříme k němu. A věru je otevřen. Sluníčko krásně svítí a hřeje, výhledy na Sitno (1 009 m), nejvyšší horu Štiavnických vrchů, jsou fantastické, tak tady na chvíli zůstaneme. Stejně potřebuji vytáhnout mapu a naplánovat nějaký okruh.

Zprvu spekuluji, že bychom slezli dolů do obce Krahule a podívali se na rozhlednu na Krahulském štítě, ale protože Roman nesdílí mé nadšení pro potřebnou porci výškových metrů, tak vybírám něco na hřebeni. Co se tak podívat směrem ke skalnímu vrchu Velestúr s podivnými nápisy? Někdo říká, že jde o runy, jiný zase, že si nějací naši předchůdci, šprýmaři, z nás vystřelili…

U čepovaného piva značky Galgenberg z pivovaru v Nitrianském Pravnu plánujeme další postup. Pivo je nezvyklé, ale dobré chuti, takže vymýšlíme i nezvyklou trasu dál. Téměř na dosah rozcestníku Skalka, rekr. Stredisko (1 180 m). Sedělo by se dobře, je ale čas vyrazit. Když bude čas, můžeme se sem vrátit. Omrknu zdejší via ferratu, na kterou se vztahuje sezónní uzávěra (od 1.12. do 31.5.) a pak přes stadion a okolo vysílače zamíříme k hlavnímu hřebeni.

Vracíme se do Bystrického sedla (1 190 m), ve kterém jsme včera vylezli na hlavní hřeben. Pokračujeme k jihu, ale pořád přemítám, že na Velestúr a stejnou cestou nazpět se mi moc nechce. Ne, že by Velestúr byl špatný nápad, ale stejná cesta se mi zajídá. Nakonec to vyplyne tak nějak samo a volíme okruh po lyžařské trase přes Vrchný kiar. Koukneme, mimo stezky, zda-li nepotkáme nějakého medvěda. Již budou ospalí, chystají se k zimnímu spánku, a my se k nim tak dostaneme blíže…

Jo, jo, medvědí ospalí byli. I ten, kterého jsme vyrušili kus za rozcestím Kiar I. Přesto byl, potvora, strašně rychlý a já nestihl udělat ani jednu fotku. Ale byl to macek, hezky kulaťoučký a s velice tmavým, černohnědým kožichem. Krásný zážitek, ale do houští se za medvědem pouštět nabudeme, mohl by nás nehezky pocuchat.

Pomalu se začínáme vracet ke Skalce. Za občasných výhledů k tomuto atraktivnímu vrcholu. Z hlavního hřebene vidíme, že se vyjasnilo i na východní straně a Banská Bystrica se koupe v odpoledním slunečním svitu. Otevírají se výhledy na celý hřeben Nízkých Tater. V dálce jasně vidím i Královu holi. Pochopitelně nechybí ani Veporské vrchy a Poľana. A více nalevo se objevují i Starohorské vrchy. A také Velká Fatra s holním hřebenem a dominantní horou Rakytov. A to vše v objetí fantastických podzimních barev. Opravdu nádhera.

Skalka a útulna Cabanka

A již je tady opět Skalka, vyhliadka (1 218 m). A další úžasné výhledy okořeněné navíc o Malou Fatru a pohoří Žiar. Vracíme se ke kiosku nad chatou Limba, ten Galgenberg nebyl vůbec špatný. Počasí nám přeje a času ještě trochu máme. Stejně, tak či tak, na Cabanku dojdeme opět za tmy.

K pivo by nebyla špatná klobáska. Smažené kedlubny bohužel neměli. Sedělo by se jistě ještě dlouho, ale musíme pokračovat. Platíme a příjemné místo opouštíme. Nyní již definitivně. Po Zlaté cestě (1 143 m) se vracíme okolo tunelu a rozcestí Václavák (1 114 m) nazpět k útulně Cabanka, jejíž pohostinnosti využijeme i této noci. Opět přicházíme za tmy, listopadové dny jsou již opravdu velice krátké. A opět tady nikdo není, jen lištičky nám dávají dobrou noc.

Svrčinník a nejvyšší hora Flochová

Noc byla ještě mrazivější než ta minulá Svítily hvězdy a ráno bylo vše kolem úplně bílé. Od jinovatky. Stíhám i první sluneční paprsky, které do ruda obarvily protější kopce. Balíme brzy. Vymetám kamna, zametáme a uklízíme, aby trekeři, kteří sem zavítají po nás, našli vše tak, jak jsme to našli my při našem příchodu. Míříme traverzem do Kordíckeho sedla (1 117 m) a dále po hřebeni k severu. Stíny jsou ještě pořádně dlouhé, protože sluníčko je nízko nad obzorem. No však je teprve sedm ráno.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

První zastávku děláme na rozcestí Tabla, obrázok (1 178 m), další pak na rozcestí Pod Tablou (1 145 m). Konečně je tady Národní přírodní rezervace Svrčinník (222,5 ha, na jiné z tabulek je uvedeno 219,8 ha). Tato přírodní rezervace byla vyhlášena teprve nedávno, v roce 2002. Předmětem ochrany jsou klimaxové lesy s přirozenou druhovou skladbou. Místy má zdejší les až charakter pralesa. Vertikální rozpětí rezervace je ohromné, celých 343 metrů (970 m až 1 313 m).

Pokračujeme přes rozcestí Odbočka do Modrej doliny (1 140 m), za kterým to konečně začne stoupat, na další rozcestí zvané Handel (1 250 m). Pomalu se blížíme k nejvyšší hoře pohoří. Málem bych nevěřil, pokud bych neochutnal. Stále jsou tady dobré borůvky. Mráz je ještě nespálil. Tak v listopadu jsem borůvky (mimo těch kompotovaných) ještě asi nejedl.

V Sedle Flochovej (1 297 m) opouštíme červeně značenou hřebenovku, která pokračuje do sedla Šturec a pokračujeme vlevo k nejvyšší hoře Kremnických vrchů. Těšil jsem se na porosty jeřabin a na fotogenické červené bobule. Avšak jeřabiny napadla asi nějaká houba či jiný parazit, téměř všechny jsou kaput. Tak to je škoda.

Charakter lesa se začíná měnit, dostává takový ten "jesenický" ráz, jaký známe z horní hranice lesa v Jeseníkách a nebo Orlických horách u nás. A již je tady samotný vršek, který je bez výhledů. Na vybledlé tabulce se dá jen obtížně přečíst výškový údaj 1 318 metrů. Na některých mapách je uvedeno 1 317 m, na jiných zase 1 313 metrů. Buď jak buď, v případě platnosti prvního údaje jsme jen o pět metrů níže, než bychom byli na vrcholku Lysé hory, nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd.

Neznačenými stezkami směr Horná Štubňa

Na rozcestí Flochová (1 316 m) se loučíme i se zelenou turistickou značkou a pokračujeme po neznačených stezkách do obce Horná Štubňa. Dobře patrná pěšina zprvu vede po hezkém hřebínku a po vrstevnici. Pak se však začíná větvit, přesto držíme správný směr. Místní turisté tudy asi pravidelně chodívají.

O kus dále začíná stezka poměrně prudce padat dolů. No nějak ty výškové metry ztratit musíme. Alespoň si ale užijeme hezkých výhledů na vršky a skály v Bradlové Velké Fatře. Je ale vidět i Krížna a nebo impozantní Borišov. Nechybí skalní vrchy Tlstá a Ostrá. Dokonce je vidět malofatranský Stoh, zpoza kterého vykukuje skalní čupřina Velkého Rozsutce.

Sestup na chvíli zvolňuje, dostáváme se na široké rozcestí lesních cest s uzamčenou boudou. Koukám do mapy, nedokáži se rozhodnout pro jednu ze dvou cest. Zda-li půjdeme po široké blátivé a nebo lesní stezce vyznačené bílým šráfem. Rozum volí druhou variantu, nakonec ale vybereme tu první. To ale až po bouřlivé diskusi, kdy mi Roman chtěl málem roztrhat občanku. Jeho udělátko ovládané z Matrixu umělou inteligencí totiž velí jít přesně na druhou stranu.

Romane, vezmi rozum do hrsti a koukni na mapu. Přišli jsme odsud. A musíme jít tady. Tedy příčně. Musíme jít proto tudy, tamto bychom šli nazpět směr Banská Bystrica, resp. Harmanec… Nakonec zvítězí rozum nad umělou "inteligencí" a dochází k odpojení od Matrixu. Další cesta jde také poměrně strmě dolů, místy je plná větví a více zarostlá. Přesto vcelku jednoznačná.

Konečně vycházíme na lesní cestu, po které projelo několik kamionů. Tady mě Roman péruje podruhé, že prý jsem to pěkně tímto sestupem posr…l a že jsme bůhví kde. Jak bůhví kde, tady vyjdeme z údolíčka a jsme u lyžařských sjezdovek s vleky nad Štubňou! A že to prý určitě… No schválně hádejte, kdo měl navrch. Zda-li Matrix a nebo odpírač (nejen kovidového teroru). Vycházíme u vleků nad obcí Horná Štubňa…

Bylo to krásné, ale bylo toho tak akorát. V krámku nakupujeme nějaké zásoby a pak se obcí, ve které žije asi 1 600 obyvatel, a která je prvně písemně zmiňována v roce 1493, vydáváme k vlakovému nádraží. No nádraží - to je asi silné slovo. Však posuďte sami poslední fotografii ve fotogalerii. Ale rychlík z Banské Bystrice zde staví, a to je hlavní. Do roku 1945 zde většinu obyvatel tvořili Němci. Podobně jako v řadě dalších obcí v širším okolí regionu zvaného dříve Hauerland. Z dalších zajímavostí jistě stojí za zmínku, že se tady v roce 1942 narodila skvělá slovenská herečka Emília Vašáryová.

• Předchozí (1.) část článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.