Kungsleden, fantastický trek ve švédském Laponsku; Saltoluokta - Kvikkjokk aneb spanilá jízda do Laponska

Královská cesta Kungsleden (2)

První naše kroky vedly hustým zeleným pásmem keříků a zakrslých stromků, který vždy lemoval jezera a řeky, než krajina přešla v kamenité kopce. Pomalu jsme stoupali a objevily se potůčky a mokřiny, které byly často překlenovány dřevěnými můstky a hatěmi z prken. Sluníčko svítilo, ale foukal docela čerstvý vítr, a tak to bylo spíše na větrovku s kapucí.

Když jsme opustili lesík, otevřel se nádherný výhled zpět na jezero a na hory za ním. Cesta se vlnila kamenitou krajinou porostlou pouze šíchou a zakrslou vrbkou. Asi po hodině a půl jsme míjeli dvě malá jezírka a boudu u jednoho z nich. Podle mapy by to mohla být raststuga, švédská varianta toho, co se ve slovenských horách jmenuje "turistická útuľňa bez hospodára", v tomto případě s názvem Autsutjvagge.

Čtěte také: Švédsko, Královská cesta Kungsleden (1)

Bylo však příliš brzy na nocleh, a tak jsme pokračovali dále, aniž bychom chatu alespoň prozkoumali. Při takovém tempu dojdeme do "večera" určitě až k dalšímu jezeru Sitojaure!

Už jsme byli na cestě přes tři a půl hodiny a někteří ve skrytu duše doufali, že se za příštím návrším objeví konečně očekávané jezero. Objevilo se však několik chatek, dvě malé a jedna o trochu větší. Podle mapy tam nic takového být nemělo, a tak jsme byli zvědavi, co je to zač. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že toto je teprve ta raststuga Autsutjvagge uvedená v mapě! Jó, holt chodit podle mapy o měřítku 1:100.000 a ještě k tomu členitým terénem jsme si už jaksi odvykli…

Bylo jasné, že k jezeru Sitojaure už nedojdeme a lepší místo na nocleh stejně nenajdeme. Větší chatka byla vlastní raststuga s malými kamínky, palandami tak pro čtyři, možná šest spáčů a stolem uprostřed. V jedné z těch menších chatek byl suchý záchod a ve druhé držáky s plastovými pytli na odpadky. Docela dobře vymyšlené. To na Slovensku nemají. A kolem dostatek rovného místa na postavení stanů. A malá říčka hned na dosah.

Vsuvka - o vodě a komárech

Mít stále dostatek vody, netrpět žízní a občas se někde i umýt, představuje v našich končinách vandrovníkův prvořadý úkol. Na Královské cestě to nikdo neřeší, vody je všude dost. Ať už v potůčcích různé mohutnosti, tak v jezírkách a jezerech. Všechna nebo téměř všechna voda je pitná, na co tedy sebou tahat flašky. Místní chodí dokonce jen s takovými naběracími kalíšky pověšenými někde na báglu, aby byly při ruce.

Kde je dost vody, tam bývají i komáři. Severské země s krátkým, vlhkým a relativně teplým létem jsou tím pověstné. Byli jsme samozřejmě předem varováni a řádně vybaveni. Síťky na obličej a repelent. Ten švédský opravdu funguje, i když nestěžovali si ani ti, co měli jen český.

Ovšem zapomeňte na to, že se ráno namažete a vydrží vám to celý den. Pěkně každou hodinu, nejvýše dvě nová vrstva. Při chůzi a za větru to s komáry většinou docela šlo, horší bylo, když jsme se zastavili.

Také při uléhání do stanů se vždycky nějací komáři dostali dovnitř, ale vzhledem k tomu, že bylo pořád světlo, tak je člověk před usnutím v klidu vymlátil. Zase jedna výhoda polárního dne. Horší jsou ovšem muchničky. Naštěstí se vyskytují spíš ojediněle, ale pak to stojí zato, protože repelent na ně moc nepůsobí. Otravný hmyz mizí s prvními mrazíky. Místní říkali: "Přijeďte začátkem září a budete mít pokoj!"

Neděle 3. července 2011 - Jezero Sitojaure a první bloudění

V noci, co není nocí, bylo docela chladno, u některých až pod tepelný komfort spacáků. Další cesta se podobala závěru té včerejší, holé ploché kopečky a mělká údolíčka s potůčky zarostlá vlhkomilnými keříky. Kolem poledne jsme narazili poprvé na zbytky sněhu a oslavili to drobnou koulovačkou a vydatným obědem.

Krátce na to se konečně ukázalo jezero Sitojaure, resp. jeho dvě jihovýchodní části se jmény Gasskajávrre a Gabddajávrre, vstoupili jsme do zeleného pásu kolem nich a blížili se k osadě Vággevárásj, kde byl inzerovaný přívoz. Chaloupky byly rozházeny podél břehu, mezi nimi stany nějakých mládežníků, turistická chata, ale zavřená (cedule: "Sorry, I will come later") a nefalšovaný, polorozpadlý a nepoužívaný laponský sklípek na zásoby.

Dřevěné ukazatele nás však neomylně vedly k přívozu, včetně informací, kde máme hledat převozníka. Tentokrát to bylo za 180 SEK na osobu a jeli jsme nadvakrát, neboť jeho motorový člun by nás všechny najednou i s bagáží nepobral. Cesta byla docela dlouhá, jezero bylo místy velmi mělké, a tak měli místní bezpečnou cestu vyznačenou bójkami.

Vsuvka - o přepravě přes jezera

U jezer přetínajících Královskou cestu existuje kromě drahých přívozů ještě možnost přepravit se přes ně vlastními silami. Na obou březích jsou připraveny pramice, celkem tři, z logistického hlediska to ani jinak nejde, jednoduchý pokyn velí, aby u každého břehu zbyla vždy alespoň jedna.

Tato služba je poskytována zdarma, ale když jsme si představili, jak dlouho by naší početně výpravě (opět bychom se nevešli na jednu pramici) trvalo, než bychom jednotlivá jezera překonali (Sitojaure bylo zvláště široké), tak zaplať pánbůh za přívoz, i když byl drahý.

Na druhé straně jezera je osada Svine vybavená raststugou a my jsme od ní pokračovali opět přes zakrslý a hustý lesík zeleného pásu kolem jezera. A samozřejmě do kopce. Nejprve zvolna, poté co jsme opustili lesík a dostali se jen na kameny, řádně a bez slitování.

Vybobřili jsme ostré stoupání a na hraně se zastavili na vydechnutí. Byl tu nádherný výhled zpět na jezero a v zeleném pásu byla vidět domorodá chata Njunjes, stejně tak se jmenoval i horský masiv, do kterého jsme právě vstupovali. Podle původního plánu jsme měli dále sejít do osady Aktse u jezera Laitaure a zítra odtud podniknout výlet "nalehko" na horu Skierffe, která leží trochu stranou Královské cesty.

Podrobnějším rozborem následující trasy se zjistilo, že Aktse by nebylo tím nejlepším východištěm pro zítřejší výlet, protože leží až příliš nízko. Jen kousek (ovšem v rámci mapy 1:100.000!) od Skierffe mapa nabízela dvě malá jezírka, o kterých mluvil i převozník. Vydali jsme se tedy přímo k nim obejitím kopce Doaresoajvve (1 083 m n. m.), který se tyčil v této chvíli přímo před námi.

Na první pohled to vypadalo jednoduše, stačí přece vyjít na horizont a tam už to uvidíme. Skutečný profil krajiny je však vždy trochu členitější než v mapě, a tak nás čekalo první kufrování uprostřed kamenných polí. Přitom stačilo držet jen ten správný azimut. Nakonec se na jednom z několika návrší, která jsme nakonec přešli, skutečně objevila ona dvě jezírka v plochém táhlém údolí.

U toho většího, a jak jinak než pěknějšího, bylo už u dálky vidět několik stanů, a tak nám bohužel zbylo jen to jezírko menší. Ale tak jednoduché to také nebylo. Z dálky vypadal terén okolo docela rovný, ale na místě samém aby člověk plácek pohledal. Ani ne kvůli křivosti, ale bylo to tam moc kamenité.

Jezírko lákalo k očistě, což jsme samozřejmě využili. Dalo by se v něm dokonce i plavat, ovšem bylo velmi mělké a také i příslušně studené. Vodu na pití jsme brali z malého potůčku tekoucího na úbočí kopce Bassoajvve (1 216 m n. m.), který se tyčil přímo nad jezírky.

Když už jsme byli tak zralí na to jít spát, dostavil se z tábora od vedlejšího jezírka emisar - mladý rtuťovitý Švéd napoleonského vzrůstu a hned byl rozhovor s domorodým obyvatelstvem na téma "kdo jsme, co jsme, odkud jsme a kam jdeme". Musím přiznat, že jeho vyprávění by možná vydalo na zvláštní článek na téma "O životě mládeže ve Švédsku". V této chvíli velel asi osmičlenné výpravě svých vrstevníků, na kterou jsme při svém putování narazili ještě několikrát. Při jejich debatách byla slyšet švédština, ale i angličtina a francouzština. Svět je holt stále menší…

Vsuvka - o táboření ve Švédsku

Švédsko je po této stránce, dalo by se říci, jakýmsi trempským rájem. Na jednu nebo dvě noci je povoleno tábořit prakticky kdekoli včetně soukromých pozemků, nejméně však 100 m od obydlených stavení, a platí jen jedno jediné a velmi jednoduché pravidlo: Nerušit a neničit. Ó, kéž by to tak bylo všude! Když jsme k tomu ještě poznali rozlehlost a neobydlenost švédských hor, není ani divu, že s tím nemají výraznější problémy.

Pocit je to ale nádherný. Prostě někam přijdu, postavím si tam stan a víc neřeším. Bylo to trochu jako z klasické pohádky Pyšná princezna, když si švec chodí zazpívat do Miroslavovy země, protože doma v Půlnočním království je to zakázané. A to včetně toho supa sedícího na hraničním rozcestníku.

Pondělí 4. července 2011 - Skierffe

Zůstali jsme tedy u jezírka ještě jeden den, stany jsme nebalili a vyrazili na Skierffe (1 179 m n. m.) jen s nejnutnějšími věcmi a trochou toho jídla. Co je to Skierffe? Asi bych řekl - nejprofláknutější kopec široko daleko na Královské cestě, i na mapě je na titulní straně jeho kýčovitá fotografie. Ta ovšem nemůže scházet prakticky na žádném propagačním letáku o turistice v Laponsku.

Skála jako dračí zub, jehož jedna téměř kolmá stěna se tyčí nad táhlým údolí Rapadalen, kterým protéká říčka Ráhpaädno. Přímo pod skálou říčka přechází do mnohoramenné delty a přes malá jezírka se poté vlévá do velkého jezera Laitaure. A to všechno máte jako na dlani. Ale nepředbíhejme.

Jak jsme tak byli po včerejšku uvyklí chodit cestou necestou, zavrhli jsme v mapě vyznačené chodníky a ušetřili si výškové metry výstupem po úbočí kopce Bassoajvve, který se zvedal nad jezírky. Kupodivu jsme nezabloudili a s jitřním sluncem v zádech jsme nakonec nalezli ten správný chodník a suťovými svahy po stezce vyznačené kamennými "mužiky" stoupali na vytoužené Skierffe.

V jednom místě tvořil profil cesty sedýlko s malinkým jezírkem a od něj už to bylo opravdu "hore kopcom". Konec stezky byl samozřejmě grandiózní. Vylezli jsme na hranu několik set metrů vysokého srázu, který končí až někde v deltě říčky Ráhpaädno. Pohled to byl úchvatný, ovšem nic pro ty, co trpí závratí.

Údolí Rapadalen se proti proudu řeky ztrácí až v zasněžených vrcholcích hor národního parku Sarek a na druhé straně se otvírá přes spleť říčních koryt, slepých ramen a jezírek k majestátnímu jezeru Laitaure. Jeho vzdálenější konec se jakoby zdvíhal proti nám a zdálo se, že jezero je celé do kopce, což je klasický optický klam při pohledu z výšky.

Dalším zajímavým objektem byl kopec Nammásj (823 m n. m.), který odtud vypadal jako zmenšená Stolová hora a trčel jaksi nepřirozeně ze dna údolí Rapadalen. I na něj by bylo lákavé vylézt, ovšem oficiální cesta k němu nevedla a vůkol se navíc rozprostírala těžko prostupná přípotoční "jungle".

Situace přímo vybízela na Skierffe poobědvat, k čemuž také došlo. Po obědě jsme řešili, jak dál, a velmi rychle bylo jasné, že se nikomu nechce vracet stejnou cestou. Rozhodli jsme se tedy popojít ještě kousek po hraně údolí Rapadalen, a pak se stočit proti proudu nějakého potoka nebo říčky, který/á tam podle mapy tekl/a, a jakýmsi obchvatem kolem kopce Bassoajvve se zase vrátit do našeho tábora.

Času jsme měli dost, a tak se to změnilo v takové příjemné, i když ne vždy jednoduché putování kamenitými pláněmi porostlými ve vlhčích místech nízkými keříky vrbky, které přece jen trochu ztěžovaly chůzi.

Objevila se i domorodá chatka, co se tady nazývá renvaktarstuga a je i tak v mapě vyznačena. Stavba s typickým čtvercovým půdorysem, komínem uprostřed a do všech čtyřech stran skosenou střechou, do které z jedné strany zasahují vchodové dveře. Chata byla zamčená, ale skrz okna bylo vidět prosté vybavení - jen palandy kolem stěn, stůl a samozřejmě kamínka uprostřed. A to už bylo kousek k "našemu" jezírku. Zítra popojdeme zase dál.

Úterý 5. července 2011 - Přes jezero Laitaure do tábořiště Rittak

Ráno jsme sešli až na pěšinu vedoucí do Aktse, dalšího záchytného zásobovacího bodu a přívozu přes jezero Laitaure. Byl to pěkný sešup, objevilo se jezero a už jsme šlapali po okraji jeho zeleného pásu. Pěšina vedla skoro po vrstevnici a zanedlouho se pod námi na břehu jezera objevily roztroušené chaloupky osady.

Dalším průběžným cílem byla křižovatka pěšiny s Královskou cestou vedoucí od jezera Sitojaure, kterou jsme předevčírem tak lehkovážně opustili. A pak už zbýval jen sestup po ní zakrslým lesíkem a houštinami do náruče toho, co by se v rámci švédských pustin dalo směle nazvat civilizací.

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.