Krušné hory (Erzgebirge), přechod hřebene pohoří na pomezí Čech a německého Saska (1)

Kyšperk, Zinwald-Georgenfeld, Kahleberg, Moldava, Hora Svaté Kateřiny

Krušné hory (německy Erzgebirge) se táhnou při státní hranici s Německem, přičemž na našem území má pohoří délku sto třicet kilometrů a šířku šest až devatenáct kilometrů. Nejvyšší horu představuje Klínovec (1 244 m) a značnou část plochy pokrývají rašeliniště. Podloží tvoří zvrásněné krystalické břidlice s průniky granitů, zbytky třetihorních lávových příkrovů a sopečných vrchů.

My začínáme naše putování v pátek večer na vlakové zastávce Krupka-Bohosudov. Jelikož se připozdilo, hodláme tento den nalézt pouze vhodné nocležiště. Procházíme bez zdržování městem a lemujeme zahrádkářskou kolonii, zahýbáme do lesa. Tehdy, jelikož zákony schválnosti působí dokonale (mezi domy bychom se měli kam schovat), prudce se rozprší, přičemž kapky nezachytí ani větve stromů. Je nasnadě, že nějaký lotr na nebesích obrátil konev a vylévá na nás obsah celé nádoby; netrvá dlouho a po cestě teče proudem voda.

A hernajs, máme tohle zapotřebí? Kde se složíme na noc? Navzdory nevlídnému počasí vnikáme hlouběji do hvozdu, vysvobození nacházíme na zřícenině hradu Kyšperk. Sídlo založili kolem roku 1326 a zaniklo při požáru v roce 1526 (snad se tak nestalo při dvoustých oslavách vzniku hradu), do dnešních dob se dochovaly pouze zbytky obvodových zdí. K nim se naštěstí přidává sklepení, máme vyhráno. V podzemí je sice neskutečně prašno, leč unikli jsme lijavci, bonus představuje rovná podlaha. Rozkládáme na ní karimatky, přespíme v suchu.

Jelikož v noci přestaly řádit živly, prohlížíme si ráno zříceninu, poté vyrážíme do terénu. Stoupáme a dostáváme se na Fojtovickou pláň, obklopují nás rozsáhlé louky. Na první pohled velmi pěkné, pouze trochu zamrzí, že se po jasném ránu zatáhlo. Vypařuje se napršená voda a obklopila nás hustá mlha.

Nejinak je tomu i na Komáří vížce (Komáří hůrka - 808 m), všude vládne šeď. Můžeme se proto rozloučit s výhledy nejenom na Krušné hory, ale i na České středohoří, Děčínský Sněžník či Lužické a Jizerské hory. Je to zkrátka pech.

Cosi nám sice říká, že se zanedlouho vyjasní, čekat ale nemíníme. Vždyť náprava může trvat i několik hodin. Pokračujeme na Cínovec, kde už v roce 1378 těžili cínovou rudu, pročež je snadno vysvělitelné, odkud sídlo získalo pojmenování. Později objevili i stříbro a wolfram, těžbu ukončili v roce 1990. Jelikož se ocitáme na hranicích s Německem, vládnou středisku hlavně penziony, restaurace a prodejny všeho druhu; pokud bychom zapátrali v podobě detektivů, zaručeně narazíme i na trpaslíky.

Jelikož sádroví pidimužíci nepředstavují předmět našeho zájmu, nehledáme je a zastavujeme v jedné z restaurací. Po poledni překonáváme státní hranice. Nejdřív procházíme obcí Zinwald-Georgenfeld, jež tvoří součást města Altenberg. I zde se těžila ruda, pročež míjíme hornické muzeum - celá zdejší oblast patří do Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří, který zapsali na seznam světového dědictví UNESCO.

Vnikáme do lesa a trochu tápeme, na vině je turistické značení. Přestože i podle nainstalovaných německých map máme jít po červené značce, na trasu této barvy nenarazíme, a pokud se rudá přeci jen vyskytne, zahýbá jinam. Navíc, jak odhalíme záhy, není jednoduché vyznat se v ukazatelích, ačkoliv jsou umístěné na každém rohu. Údaje na cedulích působí značně chaoticky.

Do obce Geising přesto trefíme a míříme na vrchol Geisingberg (824 m); po ranním stoupání z Kyšperku se jedná teprve o druhý pořádnější výšlap tohoto dne. Jinak v podstatě pořád chodíme po "rovině", připadá nám, že si s námi zdejší hory hrají na schovávanou. Na kopci stojí kamenná rozhledna z roku 1891, která je osmnáct metrů vysoká. Jelikož se vyčasilo, máme z ní parádní výhledy. Coby bonus se přidá pivko ve vedlejší chatě.

Jelikož den nekončí, scházíme do města Altenberg. Tam nás kupodivu nejvíc zaujme pension alias restaurant, jehož venkovní stěny pokrývají nádherné malby; na občerstvení nezastavujeme. Stoupáme zpátky do hor, pročež nás zaráží, že se po počátečním výšlapu ubíráme v podstatě pořád po rovině. Opravdu se dostaneme na Kahleberg (905 m), kde se má nacházet parádní vyhlídka?

Ačkoliv o tom trochu pochybujeme, přicházíme na nádherné místo. Shlížíme na uměle vytvořená jezera Speicher Altenberg a Grosser-Galgenteich (Klainer-Galgenteich se schovává mezi stromy), vidět je i dříve navštívený vrch Geisingberg. Tak tohle nemá chybu. Kupujeme si ve stánku pivo a v klidu usedáme na lavičku, z níž máme malebné okolí jako na dlani; jak se později shodneme, jednalo se o nejhezčí navštívené místo tohoto dne.

Přesto v lokalitě nezůstaneme. Pokračujeme zpátky k hranicím a opět nás šokuje značení; ať se na nás nikdo nezlobí, ale v tomto případě si o německé preciznosti můžeme nechat pouze zdát. Ukazatelé náhle tvrdí, že máme do cílového bodu víc kilometrů, než kolik uváděli před Kahlebergem, jak se s tím vyrovnáme? Nebudeme to řešit, půjdeme stále za nosem a uvidíme.

K večeru se dostáváme k vlakové stanici Moldava, hraničnímu přechodu opět vládnou krámky s "brakovým" zbožím. Zastavujeme v příjemné restauraci u nádraží a po opuštění podniku to s turistikou nijak nepřeháníme. Zalézáme do lesa a ubíráme se na kutě.

Ráno projdeme osadou Moldava, načež zahýbáme opět do Německa. Tentokrát nás na rozdíl od včerejška v sousední zemi žádné mimořádné vyhlídky nečekají. Přes Teichhaus dojdeme k chatě Fischer-baude a sestoupíme zpátky k hranicím, kde začíná naučná stezka Flájský plavební kanál - technickou památku vybudovali v letech 1624-1629, byť zde první "strouha" vznikla už v roce 1438. V osmnáct kilometrů dlouhém korytu plavili do roku 1872 dřevo do Německa.

Napojujeme se na trasu a vracíme do naší republiky, lemujeme vyschlý příkop. Ten na nedalekých lukách dočasně zmizí, leč záhy se znovu objevuje; kdybychom šli podél koryta až na "konečnou", ocitneme se u vodní nádrže Fláje. Takové záměry ovšem nemáme, byť stezka působí velmi zajímavě. Otáčíme v místech, kde kanálem teče voda. Kousek se vracíme a po zrušené zelené turistické značce klesáme do bývalé dřevorubecké osady, což je Český Jiřetín.

V obci narazíme na velmi příjemnou hospodu, jen ceny jsou trochu přemrštěné. Na tomto místě je ovšem nutné doplnit, že podnik netlačí ceny nahoru jako jediný, v oblasti se snaží rejžovat mnohem víc restaurací. Na vině je blízkost hranic, neb významnou část klientely představují Němci.

Odpoledne se ubíráme převážně lesem a přes kopec Jelení hlava (874 m) přicházíme do Mníšku. Večeříme kousek od hranic ve vietnamské restauraci, v nabídce mají jídla asijská i naši klasiku (hned naproti stojí potraviny). O tom, že dobře vaří, svědčí slušný nával hostů; nocležiště rozkládáme na okraji rozsáhlé louky.

Ráno pokračujeme přes Novou Ves v Horách a míříme k Hoře Svaté Kateřiny, kde v minulosti zpočátku těžili stříbrnou rudu. Později na okolních pozemcích dolovali i měď a zinek, těžbu ukončili v roce 1786. Mašírujeme nad údolím, za nímž se rozkládá Německo, kousíček před městem chceme uhnout na Růžový vrch, kde stojí rozhledna. Plán je však jedna věc a realizace druhá. Nikde nenarazíme na odbočku naučné stezky, jež má dle mapy k vyhlídce vést, snad jsme ji nepřehlédli. Daný problém by šel sice snadno vyřešit a k viděnému cíli jde dojít přes louky, bohužel se zatáhlo a drobně prší. Nechceme si v trávě zmáčet boty.

Přicházíme do Hory Svaté Kateřiny, nijak zvlášť se nezdržujeme. Pokračujeme na Malý Háj, přičemž cestou znovu litujeme, že se zakabonilo. Z vrcholových luk by se při jasném počasí zaručeně nabízely slušné výhledy.

Zastavujeme až ve Svahové, kde stojí u silnice občerstvovna Samotoč. V duchu názvu zde nepobíhá žádný pikolík a každý se obslouží sám. Jestli si někdo chce natočit pivo, vezme si sklenici a dojde k pípě; jestli chce někdo pít kafe, nasype si ho do hrnku a ohřeje vodu ve varné konvici; v nabídce jsou i další nápoje a polévky. Za konzumaci se platí dle vyvěšeného ceníku do kasičky; je to paráda.

Není divu, že se pod střechou shromažďují trekaři, jejichž počet - teď mluvím o celém pohoří - mě příjemně překvapil. Přestože mi poslední dobou připadá, že chození na těžko dosti skomírá, bylo tomu v Krušných horách naopak; jak jsme zjistili, velký dík za navýšení počtu trekařů v těchto končinách patří internetovému portálu Stezka Českem. Stránky očividně zabraly a mnoho lidí se jimi nechalo inspirovat; ostatně i my jsme nejednou byli dotázáni, jestli se po této trase také ubíráme. Pokaždé jsme pravdivě odpovídali, že nikoliv; stejně jsme ale zmiňovanou cestu častokrát překřížili a některé úseky měli shodné.

Po příjemné polední pauze pokračujeme přes Zákoutí ke Starému a Novému rybníku; k večeru nás vítá Hora Svatého Šebestiána. Doufáme, že se někde v klidu navečeříme, nestane se. Zdejší podniky jsou zavřeny, případně už vůbec nefungují; navštěvujeme pouze krámek, který tradičně obsluhují Vietnamci. Ještě že je máme, neboť po celé trase až na čestné výjimky vlastnili potraviny pouze oni.

Neznamená to ale, že nepozřeme teplé sousto. Večeři dáváme v blízké osadě Nová Ves, kam dojdeme krásnou alejí, v níž stojí pomníčky pochodu smrti. Na spaní se ukládáme v lese za obcí.

V noci se rozpršelo a příliš si nepolepšíme ani ráno, přesto pokračujeme v túře. Zprvu mašírujeme lesem, poté se dostáváme na krásné výhledové louky. Přestože je zakaboněno, ohromují nás kromě krajiny i našikované "houfy" elektrických větrníků - už jsme se s nimi setkali a ještě na ně znovu narazíme.

Nedlouho za lučinami se dostáváme se na jeden z nejnepříjemnějších úseků celé trasy, značka u vodní nádrže Přísečnice vede dobře kilometr po hlavní silnici. Těsně vedle nás sviští auta a kamiony, není to nic veselého. Mimochodem, když jsem nakousl toto téma, po silnicích nebo zpevněných cestách vede v Krušných horách mnohem víc turistických stezek, než je zdrávo, často je to trochu opruz. Raději bychom přivítali přírodní pěšiny.

Po silnici (naštěstí běží o vedlejšku a provoz zeslábl) pokračujeme až k vlakové zastávce Měděnec, přičemž míjíme památníčky, jež připomínají bývalé vesnice, které zanikly kvůli výstavbě přehrady. Od stanice jsme původně mínili odbočit ke kamennému útvaru Sfinga, jelikož ale stále panuje špatné počasí, stáčíme rovnou do městečka, které založili v roce 1520. Doufáme, že si někde odpočineme, leč restaurační podniky jsou vesměs uzavřeny; fungují pouze v průběhu hlavní turistické sezóny a o víkendech.

• Dokončení článku