Hanušovická vrchovina, pohodový přechod hezkého pohoří ležícího ve stínu Hrubého Jeseníku

Dvoudenní přechod pohořím

Dvoudenní trek Hanušovickou vrchovinou jsem měl v hlavě už dlouho, takže když přišel kamarád Martin s nápadem, že bychom mohli někam vyjet, bylo jasno kam. S plánováním trasy jsem si nemusel dělat těžkou hlavu, stačilo přizvat do party dalšího kamaráda, Michala, který bydlí v Hanušovicích, má koliáka Dastyho a chodí s ním často po místních horách. Ideální průvodce s místní znalostí. Poslední do party přibyl brácha Kuba, takže počet účastníků nepřesáhnul klasická čísla, tj. čtyři lidi a šest psů, Dasty, Hira, Jayla, Din, Tara a Tim.

Po společné domluvě stanovujeme datum na 25. a 26. srpna. Počasí má být vynikající, takže chutě do toho!! Pětadvacátého ráno vstávám brzy, venčím psy před cestou a po rychlé snídani nakládám do auta psy, proviant a vyrážím směr Bohdíkov. Po cestě nabírám v Olomouci Kubu, který mi s bledou tváří sděluje, že ho trápí střevní problémy. Prý to ale zvládne a chce jet, takže nakládáme další bagáž a Hira vzadu na sedačkách nespokojeně huhlá, že jí ubíráme místo k ležení.

Čtěte také: Přes Jeřáb a Králíky na Klepý, Jesenicko-králický sudetský trek (1)

Cesta do Bohdíkova nám rychle ubíhá, šplháme s naloženým autem do kopců a zastavujeme nad lomem v Komňátkách, kde vykládáme věci a psy a vyrážíme dál po svých. Nemusíme spěchat, s Martinem a Michalem máme sraz až ve dvě odpoledne nad Hanušovicemi, čeká nás tedy dopoledních deset kiláků v pohodovém tempu.

Vyrážíme po žluté, sluníčko nám hřeje do zad, panuje pohodička. Na vrcholu Rovinka uhýbáme na neznačenou trasu, která nás vede nad Raškovem, na Modřínový vrch. Tady se otevírají krásné výhledy na zříceninu Nový hrad a vrchol Mlýn. Fotím jako o život, hafani spokojeně čmuchají, Kuba se občas s výrazem polského pašeráka tabáku vnoří do lesa s toaletním papírem v ruce. Idylka.

V poledne docházíme k bývalé osadě Na Vinici, kde se máme sejít se zbytkem týmu. Do srazu máme dvě hodiny, které vyplňujeme vařením obídku na vařiči a poté se ukládáme na rozkvetlou louku k poobědové siestě. Během chvilky zabírám a budí mě až nastavený budík. Žduchnu do bráchy, který se válí na karimatce s Tarušou a Timem a jakmile se probere, balíme nádobí a hážeme bágly na záda. Právě včas, z lesa se vynořuje Michal s Dastym a vzápětí i zpocený Martin, který to vzal na kopec přímou čarou z Hanušovic od vlakáče.

Zdravíme se, psi štěkají a motají se všem pod nohama. Jakmile se smečka trochu uklidní, děláme rychlou poradu kam dál. Je to jasné, půjdeme po červené na Severomoravskou chatu. Tam se Michal trhne a počká na odvoz domů. Nedali mu na pátek dovolenou, což je vážně škoda. My tři šťastnější potom půjdeme dál na Jeřáb, nejvyšší horu Hanušovické vrchoviny, kde si uděláme bivak.

Vyrážíme, ještě si dáváme hlt slivovice na přivítanou. Pěkně hřeje a cesta nám hezky ubíhá, nohy polykají kilometry, oči se kochají nádhernou krajinou. Docházíme na vrchol Lysina, odkud vidíme Sviní horu, Králický Sněžník i známou Stezku v oblacích. Je vidět, že se podnikatelé snaží na Dolní Moravu přitáhnout co nejvíc lidí a tím pádem zisku. Ovšem klid a tichá příroda jsou nenávratně pryč, což nám potvrzuje i Michal, který tento kraj dokonale zná už spoustu let. Koho ale zajímá názor nás trekařů, kteří obchází krajinu se smečkou psů a velké tržby nikomu neudělají. Dnešní svět je hlavně o penězích a těm se to i zde na Dolní Moravě přizpůsobuje.

V duchu si slibuji, že na Kraličák vyrazím, ovšem mimo hlavní sezónu, abych se vyhnul návalům turistů, po kterých zůstává v lese hromada papírků a PET lahví. Zatímco Michal mluví, fotím si panoramata nádherných hor, psi odpočívají, Martin svačí a Kuba mizí (překvapivě) s papírem v ruce v lese. "Dneska teprve po šesté", komentuje to ironicky.

Po pauzičce pokračujeme, Severomoravská chata je už kousek a vidina studeného pivka láká. Zřejmě pod vlivem tohoto lákadla jdeme zbývajících pár kilometrů svižným krokem. Rychlou chůzi prokládáme historkami z práce a hecováním se, kdo má v práci většího vola kolegu. Myslel jsem, že vyhraji, ale kluci nasadili slušný kalibr, takže nakonec to skončilo remízou a konstatováním, že bychom u těch ostatních v práci dělat nechtěli…

Ani jsme se nenadáli a jsme u Severomoravské chaty, pohoda!!! Obsazujeme posezení před chatou a u nepříjemně se tvářícího číšníka objednáváme pivo a místní specialitku, borůvkové knedlíky. Oboje bylo vynikající. Posilněni a plni optimismu jdeme na rozcestí U severomoravské chaty, kde čeká Michalův odvoz. Před odjezdem ještě degustujeme, kdo nese jakou slivovici. Vyhrává to Martin se svou šípkovou.

Poté se už loučíme s Michalem, děkujeme mu za průvodcování a poté míříme v počtu tří lidí a pěti psů na Jeřáb (1 003 m n. m.), kde nás čeká bivak. Na vrchol docházíme za soumraku. Nacházíme tady malé ohniště, takže jdeme na mírně zalesněném vrcholku shánět palivové dřevo. Martinova oblíbená činnost, vytahuje ruční řetězovou pilu a pohledem hladí suché stromy kolem nás. "Tohle je pěkná souška" sjíždí pohledem asi osmimetrový suchý smrk s metrovým obvodem kmene.

Radši mu to s Kubou rozmlouváme, takže se spokojí s větvemi a stromky ležícími na zemi kolem bivaku. Ovšem neodpustí si poznámku, že z toho nebude kloudný oheň, asi má na mysli srovnání s ohněm na treku na Hostýnech, kdy jsme spálili za noc kubík bukového dřeva, spali šest metrů od ohně a přikládalo se v azbestovém obleku, protože jinak se nedalo k ohni přiblížit…

Zatímco nosíme dřevo, hafani se válí v borůvčí, chytají myšičky a nevypadají po dnešních dvaadvaceti kilometrech vůbec unaveně. Na rozdíl od nás. Po rozdělání ohně vaříme v ešusech večeři, já ještě krmím psy sušeným masem a zeleninou a uléháme do trávy, která je měkoučká, spí se v ní jako v nejlepší posteli.

Psi se strategicky rozmisťují kolem bivaku, vyhrabávají si důlky a hlídají perimetr (jak s oblibou říká Martin) a to spolehlivě celou noc. Ta se nese v poklidném duchu, na Jeřábu krom zvěře ani noha, mírně pofukuje, ale teplota nepadá pod šest stupňů, takže i v letním spacáku se dá krásně vyspat.

Ráno vstáváme s rozbřeskem a vítá nás nádherný východ Slunce. Rychle snídáme a balíme a uklízíme věci. Dnes pokračujeme po modré k prameni Tiché Orlice, poté se dáváme na neznačenou lesní cestu, která nás vede k rozcestí pod Boudou. Odtud pokračujeme po žluté turistické trase.

Míjíme několik řopíků a pěchotní srub Borek, vše v poměrně zachovalém stavu, takže další debata se týká historie předválečného a válečného Československa. Typická debata, když si vyjdeme do těchto končin.

V družném hovoru docházíme na vrchol Rovinka, kde jsme byli už včera. K autu už to máme jen kousek. Unaveni skládáme věci do auta, psy do kufru a odjíždíme, spokojeni se dvěma krásnými dny v nádherné přírodě. A taky děkujeme počasí, že nám ukázalo po oba dva dny svou přívětivou tvář. Po cestě domů už se domlouváme na další trek…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.